Pas de trois

Ester vběhla zadním vchodem do divadla a brala schody po dvou. Ještě měla tři minuty čas shodit kabát a šaty, opatrně stáhnout drahé silonky a vklouznout do trikotu, který včera ve spěchu hodila pod židli. Ještě byl zpocený a Ester se ušklíbla. Ale co, stejně nás zase bude honit do umdlení, večer si ho přeperu. Dnes neměla rande, nebude muset pospíchat, aby vyběhla z divadla první, aby unikla zvědavým očím a naskočila do Petrovy modré oktávie za rohem. Dnes byl opět trénink od půl deváté, utíkala chodbou a po cestě si spínala rozevláté vlasy do drdůlku na temeni. Holky už stály u tyče a rozcvičovaly se. Přiřadila se k nim, zadýchaná, podařilo se jí proklouznout nepozorovaně, paní profesorka Šimková se právě domlouvala s korepetitorem a stála zády ke dveřím. Rychle začala cvičit, propínala nárty, protahovala zádové svaly, ukláněla se hloub a hloub do stran a tělo měla bolavé. Sálem projel hlas, ječivý a přísný a nastala čtyřhodinová drezúra s krátkou pauzou na napití, na relaxaci namáhaných svalů, cigaretu anebo trysk na záchod.

„Raz a dva a tři a čtyři,“ hlas počítal tiše, téměř laskavě, klavír klinkal melodii denní a stejnou a ohranou jako etudy Bayerovy školy hry klavírní. „Raz a dva a tři a čtyři, neprošlapuj tak do pat, Helgo, pak naříkáš, že máš lejtka jako džbány, á dva á tři, kdo tě tohle učil, prokristapána!“ hlas vyjel do výšky, zlobila se, nikdo jiný Helgu ani ostatní děvčata neučil, odchovala si je od prvního ročníku konzervatoře, tenkrát ještě byly hubeňoučké a nemotorné, bože, čas tak utíká, dnes jsou z nich už mladé ženy na vdávání. Pro nově založené divadlo Pokrok vybrala ze své líhně právě tyhle tři, nadané a pilné, tvořily půvabnou trojici výrazně odlišných zjevů, bude se jí s nimi dobře pracovat, myslela si tenkrát (a nemýlila se), jsou soustředěné jen a jen na své (nevděčné, a přesto nejkrásnější ze všech) umění, a přitom stále ještě mladinké a nevinné (mýlila se), aby se daly rozptylovat milostnými pletkami anebo proboha pitím a zhýralostmi, jež někdy, bohužel, umělce na cestě životem (zejména divadelním) potkávají. Držela je zkrátka, vedla jejich první profesionální kroky železnou rukou, kázeň a píle kombinovaná s talentem a půvabem, to je základ, na němž stavěla. Místo šéfky baletu jí nabídlo ministerstvo kultury, její pedagogická sláva už dávno přesáhla dávnou a tak rychle uplynulou kariéru primabaleríny. Přeladila hlas do měkkého rejstříku a počítala dál a neúnavně: „Raz a dva a tři a čtyři á dva á tři, zvolna, demi-plié a obrat a nalevo raz a dva a tři a čtyři…“

Ester se pohybovala mechanicky, rozcvička byla denně stejná, nemohla se soustředit na práci jednotlivých svalů a kontrolovat ji mozkem, jenž byl dnes tolik ospalý, nejraději by se stočila do rohu na žíněnky a spala a snila, při každém pomyšlení na uplynulých dvanáct hodin se jí po těle rozlévalo blaho a mozek se koupal ve slastné mlze zamilovanosti.

Chodíval do divadelního klubu, jemuž říkali Kajuta. Byl jako lodní kajuta s kašírovanými kulatými okénky …