Z Máchova denníku

16tého září 1835.

V odpoledních hodinách chodil jsem po kopcích nad novoměstským hřbitovem. Krásná jest tam odtud vyhlídka na Prahu; obzvláště při východu a západu slunce skvějí se obkličující Prahu hory v temnomodrých a růžových barvách. V dálce k půlnoci Milešov a Košťál. Snad odlehlost jejich, snad vyvýšenost jejich na růžovém nebi, co touha moji budí při spatřeni jich; touhu do dálky, či touhu do výše. – Později četl jsem na hřbitově ruský nápis na náhrobku Eleny Telepněvny, který později si zaznamenám. Víme, že země necítí s námi, a přece smutno člověku pomysliti, že někdy cizá země obdrží prach náš; snad myšlenka, že cizinci z prachu našeho obdrží posilu, toho je příčinou. Na hrobě Rubeše a jeho manželky, rozené Vrbový, jest genius, jehožto ruce a nohy výborně, tělo a hlava velmi špatně pracované jsou. Šel jsem okolo Parukářky dvoru do Prahy.

17. září 1835.

Nade hrobem jistého jinocha 181etého, jméno jsem zapomenul, – a co jest jméno po smrti člověka – pouhý zvuk, někdejší hlas ohněm slitého zvonu, zaletlé světlo vyhaslé hvězdy, nevyřknuta myšlenka umírajícího, kořist zapomenutí – nic; – nade hrobem bezejmenného pro mne jinocha viděli jsme obraz; idea jeho velmi smutná výborně jest vyjádřena. Na osamělém, zeleně porostlém hrobě malého hřbitova leží dívka, bosa, prostovlasá, velmi chudobně oděna; objímajíc mohylu, obličej svůj v trávu její skrývá. Přes zeď hřbitova nazad celým obrazem jest viděti dalekou, tichou, osamělou, pustou krajinu. Na obzoru jejím malá skalina s jedné, zelený nevysoký pahorek s druhé strany tvoří ouzkou bránu na růžovém po západu slunce nebi. Od zdi hřbitovní až k této bráně táhne se zelenými lučinami a pustými strništěmi kolem dvou osamělých hruškových stromů dlouhá pěšina – daleko – daleko. Žádný po ní nekráčí, v celé krajině žádný – jako by v šírém světě jediná dívčina či snad matka pozůstavši, osamělou měla putovati cestou. V celém obraze není ani jediného bytu lidského, ani jediného zvířete – žádná známka života.

22. září 1835. 

Ráno byl u mne Tomíček černě oblečený s pozváním, aby podle žádosti nejvyššího purkrabí se dělaly básně na příchod jeho majestátnosti císaře Ferdinanda, a že pan Palacký řekl, aby mně, že on sám tak pravil, aby mně dvakráte řekl o to, a že jest mu velice líto, že se o něm smejšlí jako by jednu stranu podporuje, druhou potlačoval. Odpoledne próba v divadle na Loupež. Mluvil jsem s Mastným. Tupý špatně hrál…

24. září 1835.

 … V noci [od] 10 1/2 hodiny dělal jsem báseň na císaře až do jedné hodiny.

25. září 1835. 

Ráno jsme se sešli s p. Palackým u Pospíšilů, tam jsme se něco neshodli stranu básnictví; on o mně soudí, „že mám výbornou fantasii a že výborně maluji“, ale prací mých hlavní že je chyba, že v nich nevysvítá jakási nutnost idey. Já mu nerozumím, nebo mám za to, že právě v každé mojí básni idea jest co nejmožněji rozvedena. Vlastně bych ale soudil, že on jest básník německý a že hledá filosofii v básních jakožto nejnutnější věc, to u př. není v písních národních, a…