Knihy

IV / Hercule Poirot přistoupil ke stolu, kde paní Gardenerová zápolila s puzzle. Vzhlédla a vyskočila. / „Tedy, pane Poirote, takhle potichu sem přijít! Vůbec jsem vás neslyšela. Jdete rovnou od soudního vyšetřování? Víte, jen to pomyšlení na soudní vyšetřování mě hned úplně vynervuje, nevím, co dělat. Proto taky skládám tuhle skládačku. Měla jsem pocit, že bych nemohla sedět venku na pláži jako obvykle. Jak pan…

„A mám po dovolené,“ řekl vrchní inspektor Battle znechuceně. Paní Battleová byla zklamaná, ale dlouhá léta manželství s policistou ji vytrénovala k tomu, že podobná zklamání přijímala jako pravý filozof. / „No jo,“ řekla, „to se tedy nedá nic dělat. A myslíš, že je to aspoň zajímavý případ?“ / „Tebe by asi moc nezajímal,“ řekl inspektor Battle. / „Na ministerstvu zahraničních věcí je ale kvůli tomu…

Pan Rycroft / Druhý den ráno se Emily vzbudila časně. Jako rozumné mladé ženě jí bylo jasné, že od pana Enderbyho nelze očekávat žádnou spolupráci, dokud se hodinová ručička neposune o kus dál. Poněvadž však neměla stání a nevydržela v posteli, vydala se na ostrou ranní procházku po cestě – opačným směrem, než odkud včera večer přijeli. / Minula bránu Sittafordského sídla, které se vypínalo napravo od ní, a…

Únos malé Armstrongové / Monsieur Bouca zastihli nad zbytkem omelety. / „Zařídil jsem, aby se v jídelním voze začal okamžitě podávat oběd,“ řekl. „Považoval jsem to za nejmoudřejší, protože pak jej můžeme dát vyklidit a monsieur Poirot může vyslýchat cestující tam. Mezitím jsem nám třem objednal jídlo sem.“ / „Skvělý nápad,“ pravil Poirot. / Žádný z nich tří nebyl sice hladov, a také oběd brzy odbyli, ale…

Palička žasne / Mosgorovský vyskočil a běžel kolem stolu k Paličce. / „Správně… Podejte jí židli,“ řekl Battle, „koukám, že to pro ni byl trochu šok.“ / Palička sklesla na židli. Byla tak ohromená, že málem znovu omdlela. Battle se rozhovořil, tiše a nevzrušeně, jak bylo pro něj obvyklé. / „Asi jste nečekala, že mě tu uvidíte, lady Eileen. Ale ani někteří z těch, co sedí kolem tohoto stolu, na tom nejsou lépe.…

„No, tak tomuhle vážně říkám nádhera,“ prohlásila slečna Dorothy Prattová už počtvrté. „Kdyby mě tak ta stará ochechule teď mohla vidět. I s tím svým Jamesem!“ / Tou poněkud jedovatě zmiňovanou „starou ochechulí“ byla vysoce vážená zaměstnavatelka slečny Prattové, paní Mackenzie Jonesová, dáma s velice vyhraněnými názory na křestní jména vhodná pro služky, jež zavrhovala Dorothy ve prospěch…

II / „Je to asi marné,“ řekl Giles Gwendě, „ale člověk nikdy neví. Myslím, že bychom ho o to neměli žádat písemně. Zajdeme tam osobně a zapůsobíme kouzlem osobnosti.“ / Vilu Kalkatu obklopovala pečlivě upravená zahrada, a také obývací pokoj, kam byli uvedeni, působil stejnou úpravností, i když byl trochu přeplněný. Čpělo to tu pastou na parkety, všechna mosaz se jen leskla, okna zakrývaly těžké nabírané…

Na okamžik se odmlčel. / „Přišel jste za mnou —“ / Poirot to nedořekl. / Spence vzhlédl. Potemněl teď ve tváři. Byla to typická venkovská tvář, nevýrazná, uzavřená, s bystrýma a přitom poctivýma očima. Byla to tvář muže, který má své zásady a jakživ se netrápí sebepodceňováním, ani si neláme hlavu dlouhými úvahami, co je vlastně správné a co ne. / „Jsem u policie už dlouho,“ pravil. „Viděl jsem hodně…

„A jak si na to, Jane, vlastně přišla?“ / Slečna Marplová si dala s odpovědí na čas. Zamyšleně si prohlédla oba přítomné. Dnes ještě o cosi štíhlejší a křehčí Carrie-Louisu a starého muže s širokým milým úsměvem a bílými hřebíkovitými vlasy. Dr. Galbraith, biskup z Cromeru. / Biskup vzal ruku Carrie-Louisy do své. / „To všechno byl pro tebe, milé dítě, jen veliký zármutek a veliký otřes.“ / … / …

25. prosince /   / I / V prosluněném jasu vánočního poledne se Hercule Poirot procházel zahradami Gorston Hallu. Sídlo samotné bylo rozlehlou, solidně budovanou stavbou bez zbytečných nároků na architektonické vyjádření. / Zde na jižní straně se rozprostírala široká terasa, ze strany chráněná stříhaným tisovým plotem. Z mezer mezi dlažebními kameny vyrůstaly drobné rostlinky a podél celé terasy byly pravidelně…