V Tajné službě Jejího Veličenstva

KAPITOLA OSMNÁCTÁ
Šipka do pekel

Bond nevěděl, jak se mu podařilo udržet se na nohou, ale pak to skončilo a všichni jásali a po dvojicích a skupinách se rozcházeli.

Tracy se do něj zavěsila. Bond se vzpamatoval. „Zamícháme se do davu, Tracy,“ řekl chraplavě. „Musím se odsud dostat. Jdou po mně.“ A pak se ho zmocnila náhlá naděje. „Máš tu auto?“

„Jistě, miláčku. Všechno bude dobré. Jen se mě drž. Čekají na tebe venku?“

„Je to možné. Dávej pozor na velký černý mercedes. Mohli by střílet. Raději se ode mě drž dál. Já to zvládnu. Kde máš to auto?“

„Ještě kousek po silnici a vpravo. Ale nebuď hloupý. Mám nápad. Vezmi si tuhle bundičku.“ Rozepla zip a svlékla ji. „Bude ti trochu těsná. Tak, strč ruku do rukávu.“

„Ale takhle ti bude zima.“

„Dělej, co ti říkám. Mám ještě svetr a spoustu spodního prádla. Teď druhou ruku. Tak.“ Zapnula mu zip. „Jamesi, miláčku, vypadáš roztomile.“

Kožešinový lem voněl parfémem Ode od Guerlaina. Bond se ve vzpomínkách vrátil do Royale. Báječná dívka! Bonda oživilo pomyšlení, že má spojence, že už na všechno není sám, že je daleko od té hrůzné hory. Držel ji za ruku a šel s ní v davu k východu. To bude rozhodující okamžik. Ať už ta kabina lanovky sjela dolů nebo ne, Blofeld už měl čas poslat dolů muže ze SPECTRE. Bonda viděli lidé z vlaku, vědělo se, že mířil k Samadenu. Teď už určitě obsadili nádraží. Budou čekat, že se ukryje v davu. Ten opilec u vchodu si ho možná zapamatoval. Jestli už odjela ta limuzína a jsou vidět lyže s rudými šípy, je to hotová věc. Bond se pustil dívčiny ruky a přes klouby pravé ruky si natáhl potlučené rolexky. Načerpal už dost síly, převážně od Tracy, aby se s nimi ještě jednou utkal.

Podívala se na něj. „Co to děláš?“

„Nic,“ odpověděl a vzal ji znovu za ruku.

Blížili se k východu. Bond ho pozoroval škvírami v masce. Panebože, jsou tam. Dva stáli vedle prodavače vstupenek a naprosto soustředěně pozorovali dav. Na vzdálenější straně silnice stál černý mercedes a z výfuku mu stoupal kouř. Nebylo úniku. Zbývala jedině lest. Bond objal Tracy kolem krku a zašeptal: „Líbej mě celou cestu kolem toho stolu se vstupenkami. Jsou tam, ale myslím, že to zvládneme.“

Položila mu ruku kolem ramen a přitáhla si ho k sobě. „Jak jsi věděl, že právě na to čekám?“ Přitiskla se k němu rty a v jásajícím a zpívajícím davu vyšli na ulici.

Stále spojeni polibkem stočili pohled dolů po silnici. Ano! To milé bílé autíčko tam stálo!

A pak se naléhavě rozezněl klakson mercedesu. Muž v autě poznal Bonda podle držení těla nebo podle jeho staromódních šponovek.

„Rychle, miláčku,“ řekl Bond naléhavě.

Dívka skočila za volant, stiskla startér a rozjela se, zatímco Bond ještě nastupoval dveřmi spolujezdce. Nakonec se usadil a ohlédl se. Zadním oknem viděl dva muže, kteří stáli na silnici. Před tolika svědky by nestříleli. Teď se rozběhli k mercedesu. Ještě že byl natočený do kopce k Svatému Mořici! Serpentýnu ve vesnici projela Tracy kontrolovaným smykem a už byli na hlavní silnici, po níž se Bond před půl hodinou připotácel.

Bude trvat nejméně pět minut, než se mercedes otočí a rozjede se za nimi. Dívka jela jako ďábel, ale na silnici byl silný provoz. Cinkající sáně s lidmi v kožiších, kteří se vraceli do Pontresiny, občasné auto rachotící sněhovými řetězy. Dívka brzdila a troubila – ten trojhlasý vysoký klakson měl Bond ještě v živé paměti. „Jsi anděl, Tracy,“ řekl, „ale trochu se zklidni, nechceme přece skončit v příkopě.“

Dívka se na něj podívala a potěšeně se zasmála. „Zřejmě už je ti líp, ale já to nevidím. Mohl by sis sundat tu pitomou masku a mou bundu? Za chvilku to začne topit a upečeš se tu. A já bych tě ráda viděla tak, jak si tě pamatuju. Ale je ti se mnou dobře, viď?“

Bond začal ožívat. Bylo báječné sedět v tomhle autíčku s touhle úžasnou dívkou. Vzpomínky na tu příšernou horu a na to, co si tam prožil, se vzdalovaly. Po vší té předchozí hrůze a zoufalství mu zase začala svítat naděje. Cítil, jak z něj vyprchává napětí. „Jestli je mi s tebou dobře, ti řeknu, až budeme v Curychu,“ řekl. „Dojedeš tam? Tohle je příšerný způsob, jak trávit Vánoce.“ Stáhl okénko a vyhodil kostkovanou masku. Pak si svlékl bundu a přehodil ji Tracy přes ramena. Objevila se velká dopravní značka hlavní silnice, která směřovala do údolí. „Tady doleva, Tracy, na Filisur a Coire.“

Podle Bondova odhadu projela tu zatáčku nebezpečně rychle. Dostala se do smyku a Bond by byl přísahal, že ho nezvládne, ale ona ho i na černém ledu vyrovnala a jela bezstarostně dál. „Proboha, Tracy,“ řekl Bond, „jak se ti to podařilo? Vždyť ani nemáš řetězy.“

„Na všech gumách mám speciální hřeby od Dunlopa. Jsou určené jen pro jezdce rallye, ale mně se podařilo sadu těch gum sehnat. Neboj se, klidně seď a vychutnávej si jízdu.“

V jejím hlase bylo něco zcela nového – radostný tón, který tam v Royale rozhodně nebyl. Bond se natočil a poprvé si ji pečlivě prohlédl. Ano, byla to nová žena, zářila zdravím a jakýmsi niterným plamenem. Volné světlé vlasy se jí třpytily vitalitou a pootevřené nádherné rty byly stále nachystané k úsměvu.

„Spokojený?“

„Vypadáš naprosto skvěle. Ale teď už mi proboha řekni, jak ses ocitla v Samadenu. Byl to zázrak, který mi zachránil život.“

„Dobře, ale pak budeš povídat ty. Ještě jsem neviděla chlapa, který by vypadal jako mrtvola a držel se na nohou. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Myslela jsem, že jsi namol.“ Letmo se na něj podívala. „Pořád vypadáš dost mizerně.“ Naklonila se k palubní desce. „Zapnu větrák topení, ať se pořádně zahřeješ.“ Na okamžik se odmlčela. „Se mnou je to jednoduché. Papa mi jednou zavolal z Marseille, aby zjistil, jak se mám. Ptal se, jestli jsem tě neviděla, a dost ho rozzlobilo, když slyšel, že ne. V podstatě mi nakázal, abych tě našla.“ Podívala se na něj. „Nějak ses mu zalíbil. V každém případě říkal, že zjistil adresu nějakého člověka, kterého hledáš. A že si je jistý, že tu adresu už taky máš. Jak tě prý zná, najdu tě někde poblíž. Byl to klub Piz Gloria. Měla jsem tě vyhledat a říct ti, aby sis na sebe dával pozor.“ …