Vyhlídka na smrt

Nikoli dva, ale čtyři dny poté, za východu slunce nad saintgermainským lesem, ležel James Bond na silné větvi košatého dubu a upřeně pozoroval pustou mýtinu, prostírající se mezi stromy, které lemovaly silnici D98, cestu smrti.

Od hlavy až k patám byl zahalen do parašutistického maskovacího oděvu v zelené, hnědé a černé barvě. Stejná látka mu zakrývala ruce a přes hlavu měl přetaženu kápi se štěrbinami pro oči a ústa. Byla to dobrá kamufláž, a čím stálo slunce výše a stíny se prohlubovaly, tím byla lepší, takže nemohl být odnikud ze země zpozorován, dokonce ani z přímého pohledu od kmene stromu, neboť větev ležela dostatečně vysoko.

Došlo k tomu následovně: První dva dny v SHAPE se ukázaly být předvídanou ztrátou času. Bond za tu dobu nezískal zhola nic, krom jisté neoblíbenosti, kterou si vysloužil tvrdošíjností, s níž si ověřoval odpověď na každou svojí otázku. Ráno třetího dne se už chystal k odjezdu, když se ozval plukovníkův telefon. “Chtěl jsem vám jenom říct, podplukovníku, že včera pozdě v noci se vrátila poslední smečka policejních psů - byl to přece váš nápad, že by snad stálo za to prohledat celý les? Je mi líto, ale bylo to marné, naprosto marné.”

“Hmmm. Omlouvám se, že kvůli mě marnili čas.” Aby plukovníka alespoň trochu rozladil, Bond dodal: “Nebude vám vadit, když si promluvím s psovodem?”

“Jistěže ne. Dělejte, co uznáte za vhodné. Mimochodem, jak dlouho se ještě chcete zdržet, podplukovníku? Budu rád, když se zdržíte co nejdéle, ale nevím jak to bude s vaším pokojem. Jak se zdá, přijede v nejbližších dnech velká skupina důstojníků z Holandska. Školení genštábu nebo něco takového a správce budov říká, že je na štíru s volnými pokoji.”

Bond nepředpokládal, že bude s plukovníkem Schreiberem vycházet v dobrém a také nevycházel. “Počkám, až co mi řekne můj šéf, a pak vám zavolám, plukovníku.”

“Buďte tak laskav, prosím.” Plukovníkův hlas byl příslušně zdvořilý, ale dobré chování obou mužů rychle vyprchávalo a zavěsili oba současně.

Hlavní psovod byl Francouz, původem z Landes. Oči měl živé a lstivé, jako oči pytláka. Bond se s ním sešel v psinci, ale ani psovodova přítomnost nedokázala uklidnit jeho vlčáky, a tak aby unikli štěkotu, odvedl Bonda do služební místnosti, nevelké komory, kde byly na věšácích kolem stěn rozvěšeny dalekohledy, pláště do deště, gumové boty, psí postroje a další potřeby. Byly tam ještě dvě dřevěné lavice a stůl pokrytý podrobnou mapou saintgermainského lesa. Les byl rozdělen na množství políček, vyštrafovaných tužkou. Psovod se rozmáchl nad mapou. “Naši psi prohledali celý les, Monsieur. Nic tam není.”

“Chcete tím říct, že se ani jednou nezarazili?”

Psovod se podrbal na hlavě. “Měli jsme trochu trápení se zvěří Monsieur. Jednou, nebo dvakrát vyslídili zajíce. Nějakou tu liščí noru. A pak jsme s nimi měli co dělat, abychom je udrželi od paseky nedaleko Carrefour Royal. Zřejmě tam větřili ty cikány.”

“Ano?” Bond projevil mírný zájem. “Ukažte mi, kde to bylo. A co t…