Moonraker

KAPITOLA 25
NULA PLUS

„…Dosud dvě stě mrtvých a přibližně stejně pohřešovaných,“ řekl M. „Hlášení z východního pobřeží stále docházejí a máme tu také špatnou zprávu z Holandska. Vlna poškodila jejich ochranné valy v délce několika mil. Naše ztráty se týkají většinou hlídkových lodí.

Dvě se převrhly – jednou z nich byl Merganzer. Velící důstojník je nezvěstný, stejně jako ten člověk z BBC. Kotviště u goodwinských majáků jsou poškozena. Zatím nemáme zprávy z Belgie a Francie.

Až se tohle všechno vyřeší a utřídí, zřejmě se nedoplatíme.“

Bylo sobotní odpoledne a Bond byl přesně tam, kde začal – seděl u psacího stolu naproti klidnému muži s chladnýma šedýma očima, který ho někdy před sto lety pozval na večeři a partičku bridže. O židli měl opřenou hůl s gumovou násadou.

Pod šaty byl samý obvaz a náplast. Kdykoli pohnul nohama, pocítil bolest. Přes pravou tvář a kořen nosu se mu táhla čerstvá řezná rána, která svítila červenou mastí. Rukou v rukavici neohrabaně držel cigaretu – M ho zcela neočekávaně sám vybídl, aby si zapálil.

„Jsou nějaké zprávy o té ponorce, pane?“ zeptal se.

„Už ji našli,“ řekl M spokojeně. „Leží na boku v hloubce asi třiceti sáhů. Kotví tam záchranná loď, která měla hledat zbytky rakety.

Trup ohledali potápěči a zevnitř se neozývají žádné zvuky. Sovětský velvyslanec navštívil ráno ministerstvo zahraničí. Podle všeho oznámil, že z Baltu už vyplula jejich záchranná loď, ale na tu přirozeně nemůžeme čekat, protože ponorka je překážkou v navigaci.“ „M“ se zasmál. „Tedy byla by, kdyby někdo navigoval v Kanálu v hloubce třiceti sáhů. Stejně jsem rád, že nejsem členem kabinetu,“ dodal suše.

„Od konce vysílání nepřetržitě zasedají. Vallance se spojil s tou Edinburskou advokátní kanceláří, ještě než otevřeli to Draxovo velitelství světu. Předpokládám, že to bude úžasné počtení. Jako by to psal Jehova. Vallance to včera večer přinesl na to zasedání vlády a zůstal, aby podal podrobnější informace.“

„Já vím,“ řekl Bond. „Celý večer mi neustále telefonoval do nemocnice o podrobnosti, naposled ještě po půlnoci.“

Ozval se zvonek telefonu. „M“ se ozval, chvíli uctivě naslouchal a přisvědčil. „Ano pane,“ řekl a položil sluchátko.

„M“ se otočil na židli k oknu a zahleděl se na panorama města. Po okenní římse se procházel holub.

Přecházel sem a tam, pokyvoval hlavou a vrkal, až nakonec odletěl do parku. Z dálky ospale hučel pouliční ruch.

Jak blízko bylo k tomu, aby se tu místo něj pod černo-oranžovou oblohou ozývaly jen zvonce sanitek a výkřiky lidí z trosek budov, aby tu všude čpěl pach spáleniny. Tichý tlukot srdce Londýna mohl být na celou generaci přerušen. A celá generace jeho obyvatel mohla ležet mrtvá v troskách civilizace, která by se po staletí nemusela vzpamatovat.

A k tomu všemu mohlo dojít kvůli jednomu člověku, který podváděl v kartách jen proto, aby nakrmil plameny svého šíleného ega.

Jenže tu byl úzkoprsý předseda klubu Blades, který ho odhalil, byl tu M, který slíbil pomoc starému příteli, byl tu Bond se svou polozapomenutou lekcí od profesionálního karbaníka, byla tu Vallanceova předběžná bezpečnostní opatření, byla tu Galina paměť na čísla, byla tu celá řada drobných okolností, celá řada náhod.

Čí to byl vlastně úradek?

Ozvalo se ostré zaskřípění, jak se M otočil zpátky. Bond se přes stůl znovu pozorně zahleděl do jeho šedých očí.

„To byl ministerský předseda,“ řekl M. „Chce, abyste se slečnou Brandovou odjeli ze země.“ Sklopil oči a zahleděl se na hlavici dýmky. „Zítra odpoledne máte být pryč. V tomhle případě figuruje příliš mnoho lidí, kteří znají vaše tváře. Mohli by si dát dvě a dvě dohromady, kdyby uviděli, v jakém jste oba stavu. Odjeďte, kamkoli se vám zlíbí. Utrácet můžete neomezeně. V jakékoli měně. Budu informovat hlavního pokladníka. Zůstaňte venku měsíc. A hlavně se držte stranou společnosti. Měli jste odjet už dnes odpoledne, ale slečna Brandová má být zítra v jedenáct dopoledne v Buckinghamském paláci. Bude vyznamenána Jiřským křížem. Přirozeně to bude zveřejněno až po Novém roce. Rád bych ji jednou poznal. Musí to být skvělá dívka. V podstatě,“ upřel M na Bonda zcela nečitelný pohled, „chtěl ministerský předseda vyznamenat i vás. Zapomněl, že u nás se tyhle věci nepěstují. A tak mě požádal, abych vám poděkoval. Řekl pár lichotivých věcí o Tajné službě. Bylo to od něj velice laskavé.“

M vykouzlil jeden ze svých vzácných úsměvů, které mu rozjasnily tvář nezvyklou vřelostí. Bond jeho úsměv opětoval. Oba chápali, že některé věci musí zůstat nevyřčeny.

Bond věděl, že je čas odejít, a vstal. „Velice vám děkuji, pane,“ řekl. „A jsem potěšen i za slečnu Brandovou.“

„Dobrá, tak to je všechno. Uvidíme se za měsíc. A mimochodem,“ dodal M, „zastavte se ve své kanceláři. Máte tam něco ode mě. Malé memento.“

James Bond sjel výtahem a dobelhal se po známé chodbě ke své kanceláři. Jeho sekretářka urovnávala nějaké papíry na stole, který sousedil s jeho stolem.

„008 se už vrací?“ zeptal se.

„Ano,“ usmála se šťastně. „Přiletí dnes večer.“

„Tak to jsem rád, že budete mít společnost,“ řekl Bond. „Já zase odjíždím.“

„Á,“ řekla a vrhla letmý pohled na jeho obličej. „Vypadáte, že si potřebujete trochu odpočinout.“

„Taky si odpočinu,“ řekl Bond. „Odjíždím do měsíčního exilu.“

Vzpomněl si na Galu. „Budu si užívat dovolené. Mám tu něco?“

„Dole vám stojí nový vůz. Přejímala jsem ho. Ten člověk říkal, že jste si ho ráno objednal na zkušební jízdu. Vypadá nádherně. A taky tu máte balíček z šéfovy kanceláře. Mám ho rozbalit?“

„Prosím,“ řekl Bond.

Posadil se ke stolu a podíval se na hodinky. Pět hodin. Cítil se unavený. Věděl, že tenhle pocit ho neopustí ještě několik dní. Takhle reagoval po splnění každého těžkého úkolu, únava byla jen dozvukem přestálého napětí, nervové zátěže a prožitého strachu.

Jeho sekretářka se vrátila s dvěma těžkými lepenkovými krabicemi. Položila mu je na stůl. Bond jednu otevřel. Když uviděl promaštěný papír, věděl, co má očekávat.

V krabici byla kartička. Vytáhl ji a přečetl si ji. Admirálovým zeleným inkoustem na n…