Diamanty jsou věčné

KAPITOLA 17
DÍKY ZA SVEZENÍ

Prostředí ve velké herně se změnilo. Bylo tu mnohem tišeji. Orchestr zmizel stejně jako řady žen a u stolů bylo jen několik hráčů. U rulety postávaly dvě nebo tři „volavky“, hezké dívky v elegantních večerních šatech, které dostávaly padesát dolarů, aby oživily mrtvé stoly, a o stěnu za jedním crapovým stolem se opíral velice opilý muž, který pokřikoval na kostky.

A ještě něco se změnilo. Krupiérkou u středního blackjackového stolu poblíž baru byla Tiffany Caseová.

Tak tohle byla ta její práce v Tiaře.

A pak si Bond všiml, že všechny krupiérky u blackjackových stolů jsou hezké ženy, oblečené do elegantních šedo-černých westernových úborů – krátkých šedých sukní s širokým černým bitým opaskem, šedou halenkou a černým šátkem kolem krku a šedým sombrerem visícím na černé šňůře na zádech. Nohy v tělových nylonkách vězely v černých polovysokých wellingtonkách. Bond se znovu podíval na hodinky a beze spěchu se vydal ke svému cíli. Takže Tiffany mu měla namíchat karty, aby vyhrál pět tisíc dolarů. A přirozeně si k tomu vybrali okamžik, kdy právě nastoupila do služby a kdy v Platinové restauraci stále probíhal první výpravný kabaret. Bude s ní u stolu sám. Nebude tu žádný svědek, který by ji přistihl při braní karty zespodu balíčku.

Přesně v deset hodin a pět minut Bond nedbale přistoupil ke stolu a posadil se naproti ní.

„Dobrý večer.“

„Dobrý,“ pousmála se zdvořile.

„Jaká je nejvyšší sázka?“

„Tisíc.“

Když Bond sázel do vyznačeného místa deset stodolarových bankovek, přišoural se ke stolu jeden muž z ochranky a postavil se vedle Tiffany Caseové. Na Bonda se sotva podíval. „Třeba by si ten pán přál nový balíček, slečno Tiffany,“ řekl a podal jí nový balíček karet.

Dívka jej otevřela a podala mu použitý.

Muž z ochranky o několik kroků ustoupil a předstíral, že ztratil zájem.

Tiffany navyklým pohybem přejela balíček palcem, rozdělila ho vedví a velice zručně ho několikrát přeložila. Bond si však všiml, že k žádnému zamíchání nedošlo, takže když zdvihla balíček ze stolu a nedbale ho zamíchala, obě jeho poloviny zůstaly v původním složení. Celý úkon pak zopakovala a položila balíček před Bonda, aby sejmul. Bond tak učinil a uznale sledoval, jak jednou rukou jeho sejmutí anulovala, což je jeden z nejtěžších profesionálních triků.

Nový balíček byl tedy zamíchán a sejmut a jediným výsledkem celého procesu bylo to, že karty v něm byly uspořádány přesně tak, jako když byly rozbaleny. Její manipulace s nimi však byla brilantní a Bond musel obdivovat jistotu jejích rukou.

Podíval se jí do šedých očí. Viděl v nich snad náznak spoluviny, nebo to bylo pobavení z podivné hry, kterou tu spolu hráli přes úzký zelený stůl?

Rozdala dvě karty jemu a dvě sobě. Bond si náhle uvědomil, že musí být opatrný. Musí hrát naprosto přesnou konvenční hru, aby nenarušil připravené složení karet.

Na stole byla vytištěna slova „Krupiér musí na šestnáct táhnout a na sedmnácti zůstat stát“. Zřejmě dostane spolehlivě vítězný list, ale pro případ přítomnosti jiného hráče nebo kibice se společně s Tiffany musí postarat, aby jeho vítězství vypadalo jako řada šťastných náhod, takže například nemůže pokaždé dostat jedenadvacet a ona sedmnáct.

Podíval se na své dvě karty. Kluk a desítka. Vzhlédl na dívku a zavrtěl hlavou. Obrátila šestnáct a vytáhla krále. Vedle sebe měla poličku se stříbrnými dolary a dvacetidolarovými žetony, ale okamžitě k ní přiskočil muž z ochranky s tisícidolarovým žetonem. Vzala si jej a přisunula Bondovi. Ten schoval bankovky do kapsy a položil ho na jejich místo. Tiffany opět vysázela dvě karty jemu a dvě sobě. Bond měl sedmnáct a znovu zavrtěl hlavou. Dívka táhla na dvanáct trojku a po ní devítku – čtyřiadvacet a opět přes. Muž z ochranky přispěchal s dalším žetonem. Bond si jej zastrčil do kapsy a na stole nechal původní.

Široké dveře na konci herny se otevřely a dovnitř se vhrnul dav lidí, kteří vedle sledovali kabaret. Tentokrát měl devatenáct a ona obrátila desítku a sedmičku, takže podle pravidel musela zůstat stát. Další žeton zmizel v Bondově kapse. Brzy obklopí hrací stoly. Bonda čekala poslední hra. Vzal si dvě karty, které mu rozdala. Dvacet. Tiffany obrátila dvě desítky. Bond se tomu vylepšení usmál. Ke stolu se chystali usednout další tři hráči. Rychle mu dala další dvě karty. Měl devatenáct a ona šestnáct.

Bylo po všem. Muž z ochranky se ani neobtěžoval podat dívce čtvrtý žeton, ale s výrazem nikoli nepodobným posměšnému šklebu ho rovnou hodil přes stůl Bondovi.

„Páni,“ řekl jeden z nových hráčů, když si Bond schoval poslední žeton do kapsy a vstal.

Podíval se přes stůl na dívku. „Děkuji,“ řekl. „Rozdáváte báječně.“

„To bych řek,“ prohlásil hráč, který už jednou promluvil.

Tiffany Caseová si Bonda přezíravě změřila. „Nemáte zač,“ řekla a ještě zlomek vteřiny si podržela jeho pohled. Pak se vrátila ke kartám. Důkladně je promíchala a podala je jednomu z nových hráčů k sejmutí.

Bond se obrátil ke stolu zády a vydal se kolem herny. Myslel na Tiffany a občas k ní zabrousil pohledem. V té hezké westernové uniformě vypadala její drobná vzpřímená postava sebevědomě a nepřístupně. Ostatním mužům se nepochybně líbila také, neboť brzy jich u jejího stolu sedělo osm a mnozí další, kteří postávali kolem stolu ji zaujatě pozorovali.

Bond pocítil osten žárlivosti. Zašel k baru a objednal si bourbon s pramenitou vodou, aby oslavil výhru. Barman vytáhl z lahve vody zátku a postavil ji vedle Bondovy whisky „Old Grandad“.

„Odkud je ta voda?“ zeptal se Bond, pamětliv toho, co mu řekl Felix Leiter.

„Z Boulderské přehrady^[20],“ odpověděl barman vážně. „Vozí nám ji každý den nákladním autem. Nebojte se,“ dodal, „je pravá.“

Bond hodil na pult stříbrný dolar. „O tom nepochybuji,“ řekl také vážně. „…