Diamanty jsou věčné

KAPITOLA 13
DOKONALÉ BAHENNÍ A SÍROVÉ

V malém červeném autobusu byla jen černoška se zakrnělou rukou a vedle řidiče pak dívka, která si své ruce schovávala. Obličejem zahaleným hustým černým závojem připomínala včelaře.

Na bocích autobusu byl nápis „Dokonalé bahenní a sírové koupele“ a na čelním skle „V každou celou hodinu“. Projel městem, aniž nabral další cestující, a sjel z hlavní silnice na špatně udržovanou štěrkovou cestu, která vedla školkou mladých jedlí. Po půl míli se cesta stočila a autobus sjel po krátkém svahu ke shluku omšelých šedých dřevěných budov. Z jejich středu trčel vysoký komín ze žlutých cihel, z něhož se do poklidného ovzduší vinul tenký proužek černého kouře. Před lázněmi bylo zcela mrtvo, ale když autobus dojel po plevelem zarostlé štěrkové cestě k drátěným dveřím, které byly zřejmě vchodem do lázní, vyšli z nich dva starci a kulhající barevná žena. Vyčkali nad schůdky, až cestující vystoupí.

Venku udeřil Bonda do nosu nepříjemný zápach síry, který jako by vycházel odkudsi z hlubin zemských útrob. Bond se nevydal ke vchodu, ale usadil se na hrubé lavičce pod uschlými jedlemi. Seděl tam tak několik minut, aby se obrnil proti tomu, co ho čekalo za drátěnými dveřmi, a aby setřásl pocity tísně a odporu. Usoudil, že jsou částečně způsobeny reakcí zdravého těla na přítomnost nemoci a částečně na nevinný kouř z komína připomínajícího krematorium koncentračního tábora. Hlavním důvodem však byla nepochybně představa, že bude muset projít těmi dveřmi, koupit si lístek a pak se svléknout a odevzdat se neznámým úkonům, které provádějí v tomhle příšerném omšelém zařízení.

Autobus odhrkal pryč, Bond osaměl a všude se rozhostilo naprosté ticho. Vchodové dveře a okna vedle nich mu připomínaly obličej, který ho vyčkávavě pozoroval. Vejde dovnitř? Co ho tam čeká?

Bond se netrpělivě zavrtěl. Vstal a zamířil po štěrku k dřevěným schůdkům. Vyběhl po nich a prošel dveřmi, které se za ním hlučně zabouchly.

Ocitl se v ošumělé recepci. Sírové výpary tu páchly silněji. Za železnou mříží byl recepční pult. Po stěnách byla rozvěšena zarámovaná osvědčení, uznání a dobrozdání. Na některých se pod podpisem skvěla červená papírová pečeť. Ve vitríně byly balíčky v průhledných obalech a nad nimi necvičenou rukou a velkými písmeny nápis „Odneste si domů lázeňský balíček. Můžete se léčit i doma v soukromí.“ Na reklamě na levný deodorant byl přilepený ceník, který však nezakrýval slogan: „Nechť je podpaží zdrojem vašeho šarmu.“

Povadlá recepční s naondulovanými oranžovými vlasy a obličejem připomínajícím smutný žloutkový věneček líně zvedla hlavu a podívala se na něj skrz mříže. Prst si přidržovala v místě, kde přestala číst Příběhy opravdové lásky.

„Co pro vás můžu udělat?“ Byl to hlas vyhrazený neznámým lidem, kteří nevěděli, jak to tu chodí.

Bond se s obezřetnou nedůvěřivostí podíval skrz mříže. „Rád bych si dal koupel.“

„Bahenní nebo sírovou?“ Volnou rukou sáhla pro lístky.

„Bahenní.“

„Máte zájem o předplatné? Přijde to levněji.“

„Ne, díky.“

„Dolar padesát.“ Prostrčila mříží fialový lístek a držela na něm prst, dokud vedle něj Bond nepoložil peníze.

„Kudy mám jít?“

„Doprava,“ odpověděla. „Pořád tou chodbou. Cennosti si radši nechte tady.“ Pod mříží mu přistrčila velkou bílou obálku. „Napište na ni své jméno.“ Sledovala, jak do ní Bond vkládá hodinky a obsah kapes a píše na ni jméno.

Dvacet stodolarových bankovek měl Bond za košilí. Po krátkém rozmýšlení vrátil obálku recepční. „Díky.“

„Nemáte zač.“

Vzadu v recepci byly nízké dveře. Po obou stranách měly bíle natřené dřevěné ruce s vytrčenými ukazováky, směřujícími doprava a doleva. Na jedné ruce bylo napsáno BAHNO, na druhé SÍRA. Bond prošel dveřmi a zabočil doprava do vlhké chodby s betonovou podlahou, která se mírně svažovala. Na jejím konci prošel lítačkami a ocitl se ve vysoké dlouhé místnosti se střešním oknem a kabinami podél stěn.

Bylo tam horko a vznášela se tam pára a sírové výpary. U hracího stolku poblíž vchodu hráli dva mladší zženštile vyhlížející muži s šedými ručníky kolem pasu gin rummy. Na stolku stály dva popelníky plné cigaretových oharků a kuchyňský talíř s hromadou klíčů. Když Bond vstoupil, muži vzhlédli od karet a jeden z nich zdvihl z talíře klíč a podával mu jej. Bond popošel a klíč si vzal.

„Dvanáctka,“ řekl muž. „Máte lístek?“

Bond mu podal lístek a muž ukázal na kabiny za sebou a pokývl hlavou směrem ke dveřím na konci místnosti. „Koupele jsou tam.“ Poté se oba muži vrátili ke hře.

V zatuchlé kabině byl pouze složený ručník, stálým praním odřený na osnovu. Bond se svlékl a uvázal si ručník kolem pasu. Přeložil objemný balíček bankovek a uschoval jej do kapsičky saka pod kapesník. Doufal, že je to to poslední místo, kam by se zloděj díval při rychlém pátrání. Na vyčnívající hák pověsil podpažní pouzdro s pistolí, vyšel z kabiny a zamkl za sebou dveře.

Neměl tušení, co ho čeká za dveřmi na konci místnosti. Nejdřív se mu zazdálo, že se ocitl v márnici. Než se mohl rozhlédnout, přistoupil k němu tlustý lysý černoch s povislým řídkým knírem a změřil si ho odshora dolů. „Co je to s váma, pane?“ zeptal se bez zájmu.

„Nic,“ odpověděl Bond úsečně. „Jen bych si rád vyzkoušel bahenní koupel.“

„No tak jo,“ řekl černoch. „Nějaký potíže se srdcem?“

„Ne.“

„Výborně. Pojďte za mnou.“

Bond následoval černocha po kluzkém betonu k dřevěné lavici, která stála podél dvou zanedbaných sprchových kójí. V jedné stál jakýsi naháč obalený bahnem, jehož hadicí sprchoval muž se znetvořeným uchem připomínajícím květák.

„Hned jsem u vás,“ řekl velký pružný černoch nenuceně a jeho nohy zapleskaly po mokré podlaze, jak beze spěchu odcházel za nějakou prací. Bond se za ním díval a mráz mu přeběhl po zádech při pomyšlení, že by se měl svěřit těm mohutným tlapám s růžovými dlaněmi.

Bond choval k barevným přirozenou náklonnost, ale uvědomoval si, jaké štěstí má Anglie ve srovnání s Amerikou, kde člověk už od školy musí vyrůstat s rasovými problémy. Usmál se při vzpomínce na výrok, který pronesl Leiter při jejich po…