Diamanty jsou věčné

KAPITOLA 11
SHY SMILE

Bonda na Saratoze okamžitě upoutaly majestátní jilmy, které dodávaly nenápadným ulicím lemovaným dřevěnými domy koloniálního typu zdání poklidu evropských lázní. Všude byli koně. Lidé je vodili po ulicích a policisté kvůli nim zadržovali dopravu, přemlouvali je, aby vyšli ze svých stání v mnoha všudypřítomných stájích, vyklusávali je po škvárových krajnicích silnic, jezdili je po cvičné dráze ve středu města, která vedla přímo vedle závodní dráhy. Bílí, černí i mexičtí stájníci a žokejové postávali na rozích ulic a občas se odněkud ozvalo zaržání nebo zafrkání koně.

Mísil se tu Newmarket s Vichy a Bonda náhle napadlo, že ačkoli se o koně vůbec nezajímá, atmosféra kolem nich se mu docela líbí.

Leiter ho vysadil v Sagamoru, který stál na okraji města a od závodiště byl vzdálený pouhé půl míle, a jel si po svém. Dohodli se, že se budou setkávat pouze večer nebo náhodně v davu při závodech, ale rozhodně se uvidí ráno na cvičné dráze, pokud tam Shy Smile bude před závodem ještě trénovat. Leiter tvrdil, že by o tom určitě věděl, že toho bude vědět ještě mnohem víc, až stráví večer kolem stájí a v Tetheru, restauraci a baru s celonočním provozem, který se v srpnu stával domovem dostihového podsvětí.

Bond se v Sagamoru zapsal jako „James Bond, hotel Astor, New York.“ Sledovala jej při tom recepční ostře řezaných rysů s kovovými brýlemi, která zjevně předpokládala, že Bond stejně jako další hosté bažící po pohodlném životě ukradne pár ručníků a možná i prostěradel. Po zaplacení třiceti dolarů za tři noci mu vydala klíče k pokoji číslo 49.

Přešel po vyprahlém trávníku mezi čínskými ozdobnými stromy a nezbytnými gladioly a vstoupil do útulného dvoulůžkového pokoje vybaveného křeslem, nočním stolkem, reprodukcí od Curriera a Ivese, komodou a hnědým umělohmotným popelníkem, tedy běžným vybavením amerického motelového pokoje. Záchod a sprcha byly bez poskvrny, a jak předpověděl Leiter, kelímky na čištění zubů byly v papírových sáčcích a prkýnko na záchodové míse bylo přetaženo pruhem papíru s nápisem „Dezinfikováno“.

Bond se osprchoval, převlékl a v klimatizované jídelně na téže ulici si dal dva koktejly z bourbonu s cukrem a kuře za dva dolary osmdesát centů. Jídelna byla stejně „americká“ jako motel. Poté se vrátil do svého pokoje a ulehl do postele se Saratožským zpravodajem, z něhož se dověděl, že Shy Smilea pojede v Dostihu věčnosti jistý T. Bell.

Brzy po desáté hodině zaklepal tiše na dveře Felix Leiter a vzápětí vkulhal dovnitř. Páchl kořalkou a kouřem z laciných doutníků a byl zjevně sám se sebou spokojený.

„Udělal jsem určitý pokrok,“ prohlásil a hákem si přitáhl židli k Bondově posteli. Posadil se a vytáhl cigaretu. „Ráno musíme vstát už v pět. V půl šesté budou Shy Smileovi měřit čtyři furlongy^[14]. Rád bych viděl, kdo u toho bude. Jako majitel je uvedený nějaký Pissaro. Čistě náhodou se tak jmenuje jeden z ředitelů Tiary. Další chlap s posměšnou přezdívkou. Říká se mu ‚Trouba Pissaro‘. Míval na starosti drogy. Pašoval je přes mexickou hranici a pak je rozděloval mezi distributory na pobřeží. FBI ho dopadl a Pissaro si odkroutil pár let v San Quentinu. Když vylezl ven, Spang ho za tu oběť zaměstnal v Tiaře. Teď je z něj majitel koní jako Vanderbiltové. Povedené. Jsem zvědav, jak dneska vypadá. V dobách pašování koksu byl skoro pořád naládovaný. V San Q ho vyléčili, ale to ho zase trochu víc vygumovalo. Odtud ta přezdívka Trouba. Pak je tu ten žokej, Tingaling Bell. Dobrý rajťák, ale do nějaké levárny půjde jen tehdy, když dostane slušně zaplaceno a bude mít jistotu, že ho nezavřou. Chtěl bych si s ním promluvit, pokud se mi podaří zastihnout ho o samotě. Měl bych pro něj menší návrh. Ten trenér je další gauner, jmenuje se Budd, ‚Rosy‘ Budd. Všechna ta jejich jména mi připadají legrační. Ale člověk se nesmí nechat zmást. Pochází z Kentucky, takže ví o koních všechno. Měl potíže po celém Jihu. Krádeže, přepadení, znásilnění – nic velkého. Nicméně to vydá na slušný policejní záznam. Ale posledních pár let seká dobrotu, pokud se tak dá nazvat jeho trénování koní pro Spangy.“

Leiter odcvrnkl nedopalek otevřeným oknem do záhonu gladiolů. Vstal a protáhl se. „Tak to by byli herci v pořadí, v jakém nastoupí na scénu,“ řekl. „Slušné obsazení. Už se těším, jak pod nimi podpálím ohníček.“

Bond byl zmatený. „Ale proč to nepředáš rozhodčím? Pro koho tu vůbec pracuješ? Kdo ti platí účty?“

„Velcí majitelé koní,“ odpověděl Leiter. „Platí nám zálohově a doplácejí za výsledky. S rozhodčími bych se daleko nedostal. Odskákal by to nejvýš stájník, pro kterého by to byl rozsudek smrti. Kůň prošel přes veterináře a skutečný Shy Smile byl zastřelen a spálen před několika měsíci. Ne. Mám vlastní plán, který poškodí Diamantovou mafii víc než vyloučení z dostihu. Uvidíš. V každém případě se setkáme v pět. Pro jistotu ti přijdu zabušit na dveře.“

„Jen se neboj,“ řekl Bond. „Budu stát na prahu v holínkách a se sedlem v podpaží, když kojoti ještě budou výt na měsíc.“

Vzbudil se včas. Vzduch byl nádherně čerstvý, když kráčel za kulhajícím Leiterem pološerem pronikajícím listovím jilmů mezi probouzejícími se stájemi. Na východě hrála obloha na šedavém pozadí duhovými barvami jako balónek naplněný cigaretovým kouřem a z křoví se začínali ozývat první drozdové. Modrý kouř stoupal vzhůru z táborů za stájemi a vzduchem se vznášela vůně kávy, hořícího dřeva a rosy. Bylo slyšet řinčení džberů provázené dalšími zvuky, které způsobovali lidé a koně v časném jitru. Když Leiter s Bondem mířili zpod stromů k bílému hrazení závodiště, minuli zástup koní pod přikrývkami. Koně vedli na krátkých otěžích chlapci, kteří k nim promlouvali s něžnou drsností. „No tak, lenochu, zvedej ty nohy. Vzchop se. Dneska ráno teda na velkýho bojovníka nevypadáš.“

„Budou se připravovat na ranní trénink,“ řekl Leiter. „Cválat. Tuhle dobu trenéři nenávidí. Přicházejí totiž majitelé.“

Opřeli se o zábradlí, vychutnávali si ráno a mysleli na snídani. Pak se náhle nad půl míle vzdálenými stromy na opačné straně zá…