Diamanty jsou věčné

KAPITOLA 5
„FEUILLES MORTES“

Liftboy se díval za Bondem, jak odchází dlouhou tichou chodbou až na její konec, k apartmá číslo 350. Bond si byl jeho pohledu vědom a nepřekvapoval ho. Věděl, že v tomto hotelu se odehrává víc drobných zločinů než v kterémkoli jiném velkém londýnském hotelu. Vallance mu kdysi ukázal mapu Londýna s vyznačenou měsíční zločinností. Kolem hotelu Trafalgar Palace byl les malých praporků. „To místo přivádí mé lidi k šílenství,“ řekl tehdy Vallance. „Každý měsíc je musí přelepovat, aby udrželo nové špendlíky.“

Když se Bond blížil ke konci chodby, zaslechl, jak někdo hraje na klavír smutnou melodii. U dveří apartmá číslo 350 zjistil, že hudba vychází odtud. Znal tu melodii. Feuilles mortes. Zaklepal.

„Vstupte.“ Bylo zřejmé, že recepční už jeho návštěvu telefonicky oznámil.

Bond vešel do malého obývacího pokoje a zavřel za sebou dveře. „Zamkněte,“ ozval se hlas z ložnice.

Bond poslechl a přešel k otevřeným dveřím ložnice. Když přecházel kolem přenosného gramofonu na psacím stole, klavírista začínal hrát La Ronde.

Seděla spoře oblečená rozkročmo na židli před toaletním stolkem a přes opěradlo židle zírala do trojdílného zrcadla. Nahé paže měla složené na vrcholu opěradla a opírala si o ně bradu. Záda měla prohnutá a z držení hlavy a ramen vyzařovala arogance. Bond pocítil vzrušení při pohledu na tenký proužek černé podprsenky na nahých zádech, obepnuté černé krajkové kalhotky a dlouhé nohy.

Dívka vzhlédla od svého obličeje a chladně si v zrcadle změřila Bonda.

„Zřejmě budete ten nový,“ řekla lhostejně hlubokým chraplavým hlasem. „Posaďte se a poslouchejte. Je to nejlepší deska všech dob.“

Bonda to pobavilo. Poslušně došel k hlubokému křeslu, natočil si je, aby na ni viděl dveřmi, a usadil se.

„Nevadí vám, když si zakouřím?“ Vytáhl tabatěrku a vložil si do úst cigaretu.

„Pokud jste si vybral tenhle způsob smrti…“

Klavírista začal hrát J’attendrai a slečna Caseová nasadila výraz tichého rozjímání. Když dohrála tato poslední skladba na desce, dívka se odsunula ze židle a vstala. Pootočila hlavu a plavé vlasy sahající k ramenům se jí na okamžik zvlnily a zaleskly.

„Jestli se vám to líbí, otočte desku,“ řekla. „Za okamžik jsem u vás.“ A zmizela mu ze zorného úhlu.

Bond došel ke gramofonu a zdvihl desku. Byl to George Feyer s rytmickým doprovodem. Podíval se na číslo desky a zapamatoval si je. Vox 500. Přečetl si seznam skladeb z druhé strany, vypustil La Vie en Rose, protože na ni měl jisté vzpomínky, a nasadil jehlu na začátek skladby Avril au Portugal.

Než odešel od gramofonu, vytáhl zpod něj piják a podržel si ho proti světlu stojací lampy vedle psacího stolu. Byl zcela čistý. Pokrčil rameny, vrátil piják zpět pod přístroj a odešel k svému křeslu.

Napadlo ho, že ta hudba se k té dívce velice hodí. Všechny melodie jako by se vztahovaly k ní. Není divu, že to byla její oblíbená deska. Měla její bezostyšnou vyzývavost, ostrou příchuť jejího chování, sžíravost jejího pohledu, jímž si ho měřila v zrcadle.

Bond tu dívku, která ho měla provázet do Ameriky, zatím naprosto nedokázal odhadnout. Než ji uviděl, považoval za jisté, že to bude nějaká drsná zkušená děvka s vyhaslým pohledem, která si prožila své a jejíž tělo už v gangu, pro který pracovala, nikoho nezajímalo. Tahle dívka byla sice tvrdá, chovala se drsně, ale ať už si její tělo prožilo cokoli, pleť jí zářila životem.

Jak se mohla jmenovat křestním jménem? Bond vstal a došel ke gramofonu. Na jeho držadle byla nálepka Pan American Airways se jmenovkou Slečna T. Caseová. Bond se znovu posadil. Teresa? Tess? Thelma? Trudy? Tilly? Ani jedno jméno se k ní nehodilo. Rozhodně ne Trixie, Tony nebo Tommy.

Ještě stále o tom přemítal, když se tiše objevila ve dveřích ložnice, opřela se loktem vysoko o jejich zárubeň a položila si hlavu na ruku. Zádumčivě na něj shlížela.

Bond beze spěchu vstal a zahleděl se na ni.

Byla oblečena, jako by chtěla jít ven. Malý klobouček svírala ve volné ruce. Měla elegantní kostým s olivově zelenou halenkou ke krku, zlatavé nylonky a černé boty z krokodýlí kůže s hranatou špičkou, které vypadaly velice draze. Na jednom zápěstí se jí leskly malé zlaté hodinky na černém řemínku, na druhém těžký zlatý řetězový náramek. Prostředník pravé ruky jí zdobil prsten s podlouhlým diamantem a husté plavé vlasy poodhrnuté za pravé ucho odhalovaly zlatou náušnici s matnou perlou.

Byla až nezodpovědně krásná, jako by svůj vzhled přizpůsobovala jen sobě a nezáleželo jí na tom, co to udělá s muži. Téměř pohrdavý pohled širokých klidných očí pod mírně klenutým obočím jako by říkal, „Jistě, jen to zkus, ale musíš být hodně dobrý.“

Samotné oči byly vzácně měňavé. Tak jako drahokamy mění barvy se změnou světla, dívčiny oči přecházely ze světle šedé do temně šedomodré. Mírně opálenou pleť si nelíčila, jen plné, měkké rty, které mohly být označeny za hříšné, měla zvýrazněné tmavorudou rtěnkou. Bond si pomyslel, že tyhle „hříšné rty“ příliš nehřeší, pokud mohl soudit podle vyrovnaného pohledu, za nímž se skrývala silná osobnost.

A ten pohled teď neosobně upírala na něj. „Takže vy jste Peter Franks,“ řekla příjemným hlubokým hlasem s mírným náznakem blahosklonnosti.

„Ano,“ přitakal Bond. „A přemýšlím o tom, jaké křestní jméno se skrývá za tím T.“

Na okamžik se zamyslela. „Klidně byste si to mohl zjistit v recepci,“ řekla. „Skrývá se za tím Tiffany.“ Došla ke gramofonu a zastavila desku uprostřed Je n’en connais pas la fin. Poté se obrátila. „Ale na veřejnosti to neprezentuju,“ dodala chladně.

Bond pokrčil rameny, přešel k okenní římse, zkřížil nohy a lehce se opřel. Jeho nenucenost ji zjevně popouzela. Posadila se za psací stůl. „Vraťme se k naší práci,“ řekla poněkud příkře. „Tak za prvé, proč do toho jdete?“

„Někdo umřel.“

„Aha.“ Změřila si ho přísným pohledem. „Řekli mi, že vaším oborem jsou krádeže.“ Na okamžik se odmlčela. „Zabil jste v afektu nebo chladnokrevně?“

„V zápalu boje.“

„Takže se chcete dostat ven?“

„Tak nějak. A potřebuju peníze.“

Změnila téma. „Nemáte dřevěnou nohu?…