Žít a nechat zemřít

KAPITOLA 5
ČERNOŠSKÉ NEBE

Na zastávce na rohu Páté a Cathedral Parkway stáli tiše pod pouliční lampou tři černoši. Byli zmoklí a znudění. Pozorovali pouliční ruch na Páté už od půl páté, kdy je tam poslali.

“Teď ty, Tloušti,” řekl jeden, když se v dešti objevil autobus a zastavil se vzdechnutím vzduchových brzd.

“Já jsem utahanej,” řekl tlouštík v nepromokavém plášti, ale posunul si klobouk do očí a nastoupil do autobusu. Vhodil do kasičky mince a rozhlédl se po cestujících. Zamrkal, když uviděl dva bělochy. Prošel uličkou a usadil se za nimi.

Důkladně si prohlédl jejich zátylky, pláště i klobouky, oba muže prozkoumal i z profilu. Bond seděl u okna. Černoch si všiml, že v temném skle okna se odráží jeho jizva.

Vstal a bez ohlédnutí prošel uličkou dopředu. Na příští zastávce vystoupil, zamířil rovnou do nejbližšího dragstóru a zavřel se v telefonní budce.

Šeptal mu položil pár otázek a přerušil spojení. Pak zasunul kolíček do jedné zástrčky na pravé straně rozvodného panelu.

“Ano?” ozval se hluboký hlas.

“Šéfe, jeden určitě nastoupil na Pátý. Ten Anglán s jizvou. Má s sebou kámoše, ale ten mi k popisu těch druhejch dvou nějak nesedí.” Šeptal mu předal přesný popis Leitera. “Jedou na sever, oba dva,” dodal a uvedl číslo autobusu a pravděpodobný příjezd.

V telefonu se na chvíli rozhostilo ticho.

“Tak jo,” řekl klidný hlas. “Zmobilizuj lidi i na dalších ulicích. Upozorni noční kluby že jeden je na cestě sem, a informuj o tom taky Hihiho Johnsona, McThinga, Kecala Foleyho, Miamského Sama a Atleta…” Hlas mluvil asi pět minut.

“Rozuměl jsi? Zopakuj mi to.”

“Jasně, šéfe,” řekl Šeptal. Podíval se do svého těsnopisného bloku a plynule šeptal do sluchátka.

“Výborně.” Šeptal vzal hrst kolíčků a začal volat po městě.

Od chvíle, kdy Bond s Leiterem prošli pod markýzou baru Sugara Raye na rohu Sedmé Avenue a 123. ulice, sledovala je - nebo je byla připravena sledovat - skupina mužů a žen. Takhle si je předávali a o jejich pohybu ulicemi až do baru průběžně podávali hlášení Šeptalovi na riversideskou ústřednu. Ve světě, kde byli přirozeně středem pozornosti, si Bond s Leiterem neuvědomovali, že jsou sledováni, ani necítili napětí, které se kolem nich utvářelo.

V proslulém nočním baru byly všechny stoličky u dlouhého baru obsazené, ale jeden malý box u zdi byl prázdný. Bond s Leiterem se usadili proti sobě.

Objednali si skotskou Haig and Haig se sodou. Bond přehlédl návštěvníky. Téměř samí muži. Dva tři běloši, zřejmě fanoušci boxu nebo sportovní redaktoři newyorských novin, usoudil Bond. Bylo tu příjemněji a hlučněji než v centru. Na zdech visely boxerské fotografie, na nichž byl převážně sám Sugar Ray Robinson a výjevy z jeho velkých zápasů. Uvolněná atmosféra byla nepochybně příčinou prosperity baru.

“Chytrý chlap, ten Sugar Ray,” poznamenal Leiter. “Doufejme, že taky poznáme, kdy je ten pravý čas odejít. Odložil si prachy a teď bohatne z různých podniků. Jen z tohohle baru musí mít balík, a to tu ještě vlastní spoustu nemovitostí. Pořád sice tvrdě pracuje, ale není to práce, z které by oslepl nebo dostal krvácení do mozku. Nechal boxu, dokud byl ještě naživu.”

“Jednou se možná rozhodne produkovat nějaké představení na Broadwayi a přijde o všechno,” řekl Bond. “Já kdybych šel do důchodu a začal pěstovat ovoce v Kentu, určitě bych hned první rok natrefil na nejhorší počasí od dob, kdy zamrzla Temže, a byl bych na suchu. Všechno se plánovat nedá.”

“Ale může se to zkusit,” řekl Leiter. “I tak vím, co myslíš - lepší vrabec v hrsti než holub na střeše. Koneckonců není tak špatné vysedávat v baru a popíjet dobrou whisky. Jak se ti líbí tenhle kout džungle?” naklonil se přes stůl k Bondovi. “Jen si poslechni tu dvojici, která sedí za tebou. Podle toho, co jsem slyšel, přišli rovnou z ,Černošského nebe`.”

Bond se nenápadně ohlédl přes rameno.

V boxu za ním seděl hezký mladý černoch ve světle okrovém obleku s velkými ramenními vycpávkami. Opíral se o zeď a jednu nohu měl položenou na lavici vedle sebe. Malým stříbrným nožíkem si čistil nehty na levé ruce a občas znuděně přehlédl hemžení u baru. Bond z jeho vlasů cítil drahý prostředek na narovnávání vlasů. Všiml si také dokonalé pěšinky na levé straně. Téměř rovné vlasy musely být důsledkem používání horkého hřebenu od útlého mládí. Prostá černá kravata a bílá košile svědčily o dobrém vkusu.

Naproti němu seděla přitažlivá malá černoška s trochou bílé krve, která si zjevně byla vědoma své krásy. Hladké, leskle černé vlasy, zvlněné tou nejlepší trvalou, rámovaly oválný obličej s poměrně úzkýma očima pod krásně klenutým obočím. Měla bronzovou pleť a smyslně pootevřené purpurové rty. Z jejího oblečení viděl Bond jen těsný živůtek černých sametových večerních šatů, pod nímž se rýsovala malá pevná ňadra. Na krku měla prostý zlatý řetízek a na obou útlých zápěstích stejně prostý zlatý náramek.

Vášnivě hovořila a vůbec nevěnovala pozornost Bondovu kradmému zálibnému pohledu.

“Zkus je poslouchat, jestli jim porozumíš,” řekl Leiter. “To víš, mísí se u nich jižanský a newyorský přízvuk.”

Bond si vzal jídelní lístek a opřel se. Do oka mu padlo smažené kuře za tři dolary sedmdesát pět centů.

“No tak, miláčku,” vnucovala se dívka, “jak to, že jsi dneska tak utahanej?”

“Nejspíš mě utahaly ty tvoje kecy,” odpověděl muž unyle. “Co kdybys zavřela klapačku a nechala mě na pokoji?”

“To jako abych šla pryč?”

“Jak je ctěná libost.”

“Ale miláčku,” žadonila dívka. “Nebuď na mě takovej. Chtěla jsem si s tebou udělat hezkej večer. Třeba zajít do Smallovýho ráje. Kouknout se, jak tam trsaj. Ten Birdie Johnson, co tam dělá vrchního, mi slíbil místo hned u parketu, až prej se příště zastavím.”

Mužův hlas náhle ztvrdl. “Co máš s tím Birdiem Johnsonem, co?” zeptal se podezíravě. “Tak sakra,” odmlčel se, aby nechal vyznít svůj hněv, “krucinál, co máš s tím podlým obyčejným bezcenným negrem? Nejspíš s ním chrápeš, ne? Asi se nad tím budu muset stručně zamyslet. A možná si najít lepší holku. Já prostě nesnáším buchty, který se mi někde couraj, když jsem …