Žít a nechat zemřít

KAPITOLA 2
ROZHOVOR S M

Šedý čtyřapůllitrový kabriolet Bentley z roku 1933 s Amhearst-Villiersovým plnicím dmychadlem mu přivezli z garáže o pár minut dříve a motor naskočil na první stisknutí startéru. Rozsvítil mlhovky a opatrně projel po King’s Road a pak po Sloane Street k Hyde Parku.

O půlnoci mu zavolal šéf operačního, že se s ním chce M v devět hodin ráno setkat. “Je to poněkud časně,” omlouval se, “ale zřejmě chce někoho nasadit do akce. Přemýšlel o tom celé týdny. Tuším, že se konečně rozhodl.”

“Můžete mi po telefonu aspoň něco naznačit?”

“A jako Adam a C jako Cyril,” řekl šéf operačního a zavěsil. Znamenalo to, že se případ týká stanovišť A a C, tedy těch oddělení tajné služby, která mají na starosti akce ve Spojených státech a v Karibiku. Bond za války pracoval nějaký čas v oddělení A, ale věděl něco i o C a jeho problémech.

Když projížděl podél obrubníku Hyde Parkem za poklidného bublání dvoupalcového výfuku, pocítil náhle vzrušení z nadcházejícího rozhovoru s M, pozoruhodným mužem, který stál v čele Tajné služby. Ty jeho chladné, chytré oči neviděl už od léta. Tehdy byl M příjemný.

“Vezměte si dovolenou,” řekl mu. “Dlouhou dovolenou. A pak si nechte udělat plastiku na té ruce. ,Q` vám zařídí nejlepšího odborníka. Nemůžete přece chodit s tou ruskou značkou. Až se toho zbavíte, poohlédnu se vám po nějakém zajímavém úkolu. Zatím se mějte.”

Plastická operace byla bezbolestná, ale zdlouhavá. Odstranila tenké jizvy ve tvaru ruského písmene Š, označení špiona. Když si teď Bond vzpomněl na muže, který mu je způsobil, sevřel pevněji volant.

Co se stalo s onou brilantní organizací, jejímž příslušníkem byl i ten chlap s dýkou? Byla SMĚRŠ, tedy Směrť špionam, stále tak mocná a výkonná? Kdo ji ovládal po Beriově smrti? Po onom případu v Royal-les-Eaux Bond přísahal, že se s nimi ještě musí utkat.

A to také řekl svému šéfovi M. Měla být nynější schůzka s ním počátkem jeho pomsty?

Bond přimhouřenýma očima upřel pohled do ponurého Regenťs Parku a jeho rysy v přítmí vozu ztvrdly.

Zajel na oplocené parkoviště za pochmurnou vysokou budovou, předal vůz jednomu z místních hlídačů v civilu a obešel budovu k hlavnímu vchodu. Výtah ho vyvezl do nejvyššího poschodí, kde po tlustém koberci prošel důvěrně známou chodbou k vedlejším dveřím kanceláře samotného M. Tam už ho očekával šéf operačního, který ho domácím telefonem okamžitě ohlásil M.

“Je tu 007, pane.” “Ať jde dál.”

Příjemná a všemocná šéfova sekretářka slečna Moneypennyová se na něj povzbudivě usmála a Bond prošel dvoukřídlými dveřmi, nad nimiž se okamžitě rozsvítilo zelené světlo na znamení toho, že M si nepřeje být rušen.

Stolní lampa se zeleným svítidlem vytvářela na kůží potaženém velkém pracovním stole světelný kruh. Zbytek místnosti zatemňovala venkovní mlha.

“Dobrý den, 007. Tak ukažte tu ruku. Odvedli celkem slušnou práci. Odkud vám vzali kůži?”

“Z předloktí těsně pod loktem, pane.”

“Hm. Chloupky tam budou poněkud hustší, ale s tím se nedá nic dělat. Zatím to vypadá dobře. Posaďte se.”

Bond došel k jediné židli, která stála na opačné straně pracovního stolu. M na něj upřel pronikavý pohled.

“Odpočinul jste si?”

“Ano, pane, děkuji.”

“Už jste viděl tohle?” M zalovil v kapse vesty a něco odsud vytáhl. Hodil to na stůl mezi sebe a Bonda. Na červenou kůži dopadla lesklá ražená zlatá mince o průměru jednoho palce.

Bond ji zdvihl, prohlédl si ji z obou stran a potěžkal ji v ruce. “Ne, pane. To musí mít hodnotu tak pěti liber.”

“Pro sběratele patnácti. Je to rose noble z dob Edwarda IV”

M znovu zalovil v kapse vesty, položil před Bonda další krásné zlaté mince a jednu po druhé mu představil.

“Španělský duoble excellente, Ferdinand a Isabella, 1510. Ecu au soleil, Francie, Karel IX., 1574. Double ecu ďOr, Francie, Jindřich IV, 1600. Dvojdukát, Španělsko, Filip IL, 1560. Ryder, Holandsko, Char

les ďEgmond, 1538. Quadruple, Janov, 1617. Double Louis, á la méche courte, Francie, Ludvík XIV, 1644. Mnoho jich bylo roztaveno; ale víc jich koluje mezi sběrateli, v cenách mezi deseti a dvaceti librami. Všiml jste si, že mají něco společného?”

“Ne, pane,” řekl Bond.

“Všechny jsou raženy před rokem 1650. Krvavý Morgan, ten pirát, byl guvernérem a nejvyšším velitelem Jamajky v letech 1675 až 1688. Ta anglická mince je mezi nimi jakýmsi žolíkem. Zřejmě jí platili jamajskou garnizónu. Ale podle datace těch ostatních mohly pocházet z pokladů nashromážděných velkými piráty-L’Ollonaisem, Pierrem le Grandem, Sharpem, Sawkinsem, Černovousem. Ale podle Spinkse i podle Britského muzea to vypadá, že jsou téměř jistě součástí Morganova pokladu.”

M se odmlčel, aby si nacpal dýmku a zapálil. Bonda ke kouření nevybídl, a ten by si bez jeho svolení nezapálil.

“A musel to být nějaký poklad. Už jen podle toho, že ve Spojených státech se v několika posledních měsících vyrojily tisíce těchto a podobných mincí. A pokud zvláštní oddělení ministerstva financí a FBI zjistily tisíce, kolik jich muselo být ve skutečnosti a kolik jich zmizelo v soukromých sbírkách? A objevují se stále další - v bankách, u zlatníků, v obchodech s uměleckými předměty, ale přirozeně především v zastavárnách. FBI je skutečně bezradný. Kdyby to zveřejnili v policejních záznamech ukradených věcí, pramen by nepochybně vyschl. Ti hoši by všechno roztavili na zlaté pruty a hodili by to na černý trh. Obětovali by vzácné mince a zlato by se rozplynulo v podzemí. Vypadá to na někoho, kdo využívá černochy - portýry, průvodčí lůžkových vozů, řidiče nákladních vozů -kteří operují po celých Spojených státech. Docela bezúhonní lidé. Kupříkladu tenhle.” M otevřel hnědé desky s červenou hvězdičkou označující přísně tajný materiál a vytáhl z nich jeden list. Zdvihl si ho k očím a Bond si skrze papír přečetl záhlaví: “Právní oddělení. Federální vyšetřovací úřad.” M mu přečetl:

“Zachary Smith, 35 let, černoch, člen Bratrstva průvodčích lůžkových vozů, adresa 126. západní ulice 90b, New York City.” (M vzhlédl: “Harlem,” poznamenal.) “Subjekt byl identifikován Arthurem Feinem z…