Žít a nechat zemřít

KAPITOLA 13
SMRT PELIKÁNA

Solitaire vstala.

“Musím se jít upravit,” řekla. “Myslím, že si máte o čem povídat.”

“Samozřejmě,” vyskočil Leiter. “Promiňte. Musíte být k smrti unavená. Vezměte si Jamesův pokoj, my dva zůstaneme dole.”

Odvedl Solitaire do předsíňky a Bond slyšel, jak jí vysvětluje uspořádání domu.

Za chvíli se Leiter vrátil s lahví Haig and Haig a ledem. “Zapomínám na slušné vychování,” řekl. “Panák nám oběma jen prospěje. Vedle koupelny je malá spíž, kterou jsem vybavil vším potřebným.”

Přinesl ještě sodovku a oba se zhluboka napili.

“Takže probereme podrobnosti,” řekl Bond. “Musela to být dokonale naplánovaná a provedená práce.”

“To tedy byla,” souhlasil Leiter. “Až na nedostatečný počet mrtvol.”

Položil si nohu na stůl a zapálil si cigaretu.

“Fantom odjel z Jacksonvillu kolem páté,” začal. “Ve Waldo byl asi v šest. Bezprostředně po odjezdu z Waldo - ale to se jen dohaduju - odešel Bigův člověk do tvého vagonu, vklouzl do vedlejšího kupé a mezi zataženou roletu a okno pověsil ručník, který signalizoval: ,Je to to okno vpravo od tohohle.”

Mezi Waldem a Ocalou je dlouhý rovný úsek trati,” pokračoval Leiter, “který protíná les a bažinu. Souběžně s tratí vede dálnice. Asi dvacet minut za Waldem vybuchne pod přední lokomotivou výstražná dynamitová patrona. Strojvedoucí zpomalí na čtyřicet. Bum! Další. A ještě jedna. Tři výstražné signály. Nebezpečí! Okamžitě zastavit! Strojvedoucí zastavuje vlak a přemýšlí, co se to k čertu děje. Jsou na rovném úseku. Poslední návěstí dvě zelená světla nad sebou. Nic v dohledu. Je asi čtvrt na sedm a začíná se rozednívat. Na dálnici asi v úrovni prostředního vagonu stojí sedan, zřejmě kradený, šedý, pravděpodobně značky Buick, se zhasnutými světly a spuštěným motorem. Vystupují z něj tři muži. Barevní. Nejspíš černoši. Jdou pomalu v řadě za sebou po travnatém pruhu mezi dálnicí a tratí. Dva krajní mají samopaly. Ten prostřední nese něco v ruce. Po dvaceti yardech se zastavují u vagonu číslo 245. Muži se samopaly dvojitou dávkou rozstřílejí tvé okno. Ten prostřední vhazuje dovnitř granát a všichni tři utíkají k vozu. Když k němu dobíhají, BUM! Z kupé H je frikasé. Stejně tak jako z manželů Bryceových. Ve skutečnosti to odnesl tvůj Baldwin, který vyběhl na chodbičku hned, jak uviděl ty chlapy přicházet ke svému vagonu. Další oběti žádné, jen všeobecný zmatek a hysterie. Vůz rychle odjíždí do pekel, kde dosud je a kde i zřejmě zůstane. Ticho přerušované výkřiky, zmatené pobíhání lidí, pády. Vlak se opatrně sune do Ocaly, kde zanechává vůz číslo 245. Odjezd mu povolují až za tři hodiny. Obraz druhý. Leiter sedí sám v chatě a přemýšlí, jestli svému příteli Jamesovi někdy neublížil slovem, a bojí se, že si ho pan Hoover nechá naservírovat k večeři. No a to je všechno.”

Bond se zasmál. “Tomu říkám organizace! Předpokládám, že mají dokonalé alibi. Ten chlap skutečně vládne téhle zemi. Předvádí, jak se dá zatočit s demokracií, se zákony, s lidskými právy i se vším ostatním. Jsem rád, že jsme ho nedostali do ruky v Anglii. Dřevěné obušky by mu moc neublížily. Takže se mi znovu podařilo uniknout, ale začíná tu být trochu horko.”

“To ano,” přisvědčil Leiter zamyšleně. “Než jsi sem přijel, daly se veškeré Bigovy chyby spočítat na jednom prstě. Teď udělal hned tři za sebou. To ho rozhodí. Musíme na něj poštvat policajty, než se vzpamatuje, a rychle zmizet. Řeknu ti, co mám v plánu. To zlato se do Států dostává nepochybně tudy. Bedlivě jsme sledovali Secatur a zjistili jsme, že pendluje jen mezi Jamajkou a St. Petersburgem a kotví v přístavišti té firmy, co prodává návnady a živé krmivo - Rubberus nebo jak se jmenuje.”

“Ourobouros,” řekl Bond. “Velký mytologický červ”. Přiléhavé jméno pro firmu, která prodává červy, návnady a živé krmivo.” Najednou ho něco napadlo. Plácl dlaní o skleněnou desku stolu. “Felixi! No samozřejmě. Ourobouros - Raubíř - chápeš to? To je ten Bigův člověk tady. To musí být totéž.”

Leiter se rozzářil. “Panebože,” vykřikl. “Jistěže je to totéž. Ten Řek z Tarpon Springs, který tu společnost údajně vlastní, jak nám řekl v New Yorku Binswanger, je zřejmě jen nastrčenou figurkou. Možná ani neví, že se tam děje něco nekalého. Musíme jít po skutečném šéfovi. A tím je Raubíř, nikdo jiný.”

Leiter vyskočil.

“Dělej. Jdeme. Pořádně se tam na to podíváme. Stejně jsem ti to chtěl navrhnout, když jsem zjistil, že Secattur kotví výhradně u nich. Mimochodem,” dodal, “teď je na Kubě. V Havaně. Odsud odplula před týdnem. Po připlutí i před odplutím ji pořádně prohledali. Samozřejmě vůbec nic nenašli. Mysleli si, že by mohla mít falešný kýl, a málem jí ho rozmlátili. Musela před odplutím do doku. Nic. Ani stopa po nějaké nekalosti. Natož pak po zlatých mincích. Ale stejně tam půjdeme a trochu se tam porozhlédnem. Kdo ví, jestli nezahlédnem přítele Raubíře. Musím jen zavolat do Orlanda a do Washingtonu. Informovat je o všem, co víme, aby se rychle pustili za tím Bigovým chlapem z vlaku. Jestli už není moc pozdě. Zatím se jdi podívat, jak se vede Solitaire. Řekni jí, ať se odsud nehne, dokud se nevrátíme. Zamkni ji v pokoji. Vezmeme ji na večeři do Tampy. Je tam nejlepší restaurace tady na pobřeží, kubánská, jmenuje se ,Los Novedades`. Cestou se stavíme na letišti a zařídíme jí ten let na zítřek.”

Leiter sáhl po telefonu a požádal o meziměstskou ústřednu. Bond to nechal na něm.

Za deset minut vyrazili.

Solitaire nechtěla zůstat sama. Přitiskla se k Bondovi. “Chci odsud pryč,” řekla s vyděšeným pohledem. “Mám takové tušení…” Souvětí však nedokončila. Bond ji políbil.

“Neboj se,” řekl. “Vrátíme se tak za hodinku. Tady se ti nic stát nemůže. Pak už se od tebe nehnu, dokud nebudeš sedět v letadle. Nebo můžeme zůstat přes noc v Tampě a dostat tě odsud za rozednění.”

“Ano, prosím,” řekla Solitaire úzkostně. “To bych byla radši. Tady se bojím. Cítím tu nebezpečí.” Objala ho kolem krku. “Nesmíš si myslet, že začínám být hysterická.” Políbila ho. “Už můžeš jet. Jen jsem tě chtěla vidět. A vrať se brzy.”

Vzápětí zavolal Leiter. Bond zav…