Žít a nechat zemřít

KAPITOLA 17
FUNEBRÁCKÝ VÍTR

Papája s plátkem kmetky, mísa navršená červenými banány, plody zlatolistu a mandarínky, míchaná vejce se slaninou, káva Blue Mountain - nejchutnější na světě - téměř černá jamajská marmeláda a guavové želé.

Bond jen v šortkách a sandálech snídal na verandě, zíral na sluncem zalitý Kingston a Port Royal a myslel na to, jaké má štěstí a jaké nádherné útěšné okamžiky skýtá jeho tajemné a nebezpečné povolání.

Bond znal Jamajku dobře. Hned po válce tu plnil dlouhodobý úkol. Kubánští komunisté se tehdy pokoušeli proniknout do jamajských odborů. Byla to nepříjemná a nekonečná práce, ale během svého pobytu si Bond zamiloval velký zelený ostrov i jeho milé obyvatele s ohromným smyslem pro humor.

Po snídani přišel na verandu Strangways s vysokým snědým mužem v oprané modré košili a starých hnědých keprových kalhotách. Byl to slíbený Quarrel z Kajmanských ostrovů a Bondovi se zalíbil na první pohled. Kolovala v něm krev cromwe1lovských vojáků a bukanýrů. Měl hranatý obličej pevných rysů, strohá ústa a šedé oči. Negroidní na něm byl jen rozpláclý nos a světlé dlaně.

Bond mu potřásl rukou.

“Dobrý den, kapitáne,” řekl Quarrel. V jeho námořnickém světě to byl nejvyšší titul, který znal. Nesnažil se však vlichotit a v jeho hlase nebyla ani stopa po poníženém tónu. Mluvil jako námořník k námořníkovi a choval se přirozeně a upřímně.

Ten okamžik předurčil jejich přátelství, připomínající vztah skotského zemana s jeho vrchním lovčím; o autoritě se nehovořilo a nějaké poklonkování sem prostě nepatřilo.

Když probrali své plány, Bond zasedl za volant malého vozu, který přivezl Quarrel, a vyjeli na magistrálu. Strangways zůstal na místě se soupisem Bondových požadavků.

Vyjeli před devátou, a když přejížděli horský hřeben, který na protáhlém ostrově připomínal hřbet krokodýla, bylo ještě chladno. Silnice se stáčela směrem k severním pláním a vedla překrásnou

krajinou, v níž se tropická vegetace měnila s nadmořskou výškou. Zelená úbočí hor ochmýřená bambusy, mezi nimiž temně pableskovaly chlebovníky a občas se oslnivě rozzářil květ plaménku, se postupně svažovala do ebenových, mahagonových, mahotových a kampeškových lesů. Když sjeli do Agualtského údolí, měli před sebou zelené moře cukrové třtiny a banánovníků, které se táhlo až k ozářeným palmovým hájům na severním pobřeží.

Quarrel byl dobrý společník a skvělý průvodce. Když projížděli slavnými castletonskými palmovými zahradami, vyprávěl Bondovi o sklípkanech, o boji mezi obří stonožkou a škorpionem, který viděl na vlastní oči, vysvětloval rozdíl mezi samčí a samičí rostlinou u láhevníkokvětých, popisoval jedovaté rostliny a hojivé účinky tropických bylin, tlak, jaký musí vyvinout kokosové jádro, aby se vyprostilo ze skořápky, krátce pohovořil o délce kolibřičího jazyka, a vylíčil, jak krokodýli nosí své mladé v tlamě, naskládané jako sardinky v konzervě.

Mluvil přesně, ale neodborně; používal jamajskou angličtinu, v níž rostliny “bojují o život” nebo “se vzdávají”, “noční motýli” jsou “netopýři” a místo “líbit se” se říká “milovat”. Při řeči zdvihal ruku na pozdrav lidem, které míjeli na silnici, a ti mu mávali a pokřikovali na něj jménem.

“Zdá se, že tu znáte spoustu lidí,” řekl Bond, když je několikerým zatroubením pozdravil řidič autobusu s velkým nápisem LÁSKA na čelním skle.

“Pozoroval jsem Ostrov překvapení celý tři měsíce, kapitáne,” odpověděl Quarrel, “a touhle silnicí jsem jezdil dvakrát tejdně. Na Jamajce vás za chvíli znají všichni. Pamatujou si lidi.”

V půl desáté projeli Port Maria a zabočili na úzkou silničku, která vedla do Žraločí zátoky. Za zatáčkou se pod nimi náhle rozprostřela v celé své kráse. Bond zastavil a oba muži vystoupili z vozu.

Zátoka byla polokruhovitá, asi tři čtvrtě míle dlouhá. Modrou mořskou hladinu čeřil lehký vánek od severovýchodu, který byl okrajem pasátu z pět set mil vzdáleného Mexického zálivu, odkud se vydal na svou dlouhou pouť kolem světa.

Asi míli od místa, kde stáli, narážely příbojové vlny na ostrovní útes. Bylo vidět malou ostrovní zátoku, v níž bylo kotviště. Ostrov překvapení vystupoval strmě z vody uprostřed zátoky a při jeho východní straně pěnily klidné vody.

Byl téměř kruhový a připomínal vysoký šedý dort se zelenou polevou, posazený na modrém porcelánovém podnosu.

Popošli a zastavili se přibližně v úrovni vrcholu ostrova, nějakých sto yardů nad několika rybářskými chatrčemi, které ležely za palmami lemovanou pláží. Quarrel však ukázal na jiné chatrče, ty z rákosu a bahna, jejichž doškové střechy prosvítaly zelení uprostřed ostrova. Bond si je prohlédl Quarrelovým dalekohledem. Kromě úzkého proužku kouře, který se rozplýval v mírném vánku, nezaznamenal žádné stopy života.

Přímo pod nimi, na okraji zálivu, byla voda na bílém písku světlezelená a s postupující hloubkou se barvila do tmavomodra. U podvodního útesu, který ve vzdálenosti asi sta yardů obkružoval ostrov, byla voda zabarvená hnědě, ale dál k ostrovu už byla opět tmavomodrá se světlezelenými a akvamarínovými skvrnami. Quarrel řekl, že hloubka v kotvišti Secatur je asi třicet stop.

Nalevo, uprostřed západního ramene zátoky, prosvítala mezi stromy malá bílá písečná pláž, jejich základna. Quarrel ji podrobně popsal a Bond si deset minut pečlivě prohlížel třísetyardový úsek mezi ní a kotvištěm Secatur

Celkem strávil rekognoskací terénu asi hodinu. Pak se vrátili k vozu a vyjeli na hlavní pobřežní komunikaci.

Projeli krásným malým banánovým přístavem Oracabessa a pokračovali na Ocho Rios s velkým novým závodem na zpracování bauxitu. Odtud zamířili podél severního pobřeží k zálivu Montego, vzdálenému dvě hodiny. Psal se únor a sezóna byla v plném proudu. Vesnička s několika velkými hotely prožívala čtyřměsíční turistické žně, z nichž bude žít zbytek roku. Zastavili u motorestu na druhé straně širokého zálivu, naobědvali se a pokračovali odpoledním vedrem další dvě hodiny k západnímu cípu ostrova.

V této části byly u pobřeží rozsáhlé mokřiny, takže se tu nic nedělo už od dob, kdy Kolumbus po…