Žít a nechat zemřít

KAPITOLA 12
EVERGLADES

Kolem páté hodiny ranní vyklouzli v Jacksonvillu z vlaku. Pustá nástupiště floridského železničního uzlu byla jen spoře osvětlená. Vchod do podzemní chodby byl jen pár yardů od vagonu číslo 245, a když sestupovali po schodech, spící vlak nejevil známky života. Bond řekl průvodčímu, ať po jejich odchodu nechá dveře kupé zamčené a závěsy zatažené. Chtěl tím jen zvýšit pravděpodobnost, že až do St. Petersburgu nebude jejich únik objeven.

Z podzemní chodby se vynořili v nádražní hale s pokladnami. Bond zjistil, že příští rychlík do St. Petersburgu je Stříbrný meteor, bratr Fantoma, který jede v devět hodin, a objednal dvě lůžka. Pak vzal Solitaire pod paží a společně vyšli z nádraží do tepla temné ulice.

Bylo tu pár celonočních restaurací, z nichž si vybrali “Dobrá jídla” s nejjasnějším neonem. Byla to běžná omšelá továrna na jídlo - dvě unavené číšnice za zinkovým pultem, na němž bylo plno cigaret a bonbónů a levných knih a komiksů. Pod pultem stál velký kávovar a byla tu řada plynových hořáků. Dveře s nápisem “Umývárna” skrývala svá příšerná tajemství hned vedle dveří označených “Vstup zakázán”, za nimiž mohl být zadní východ. U jednoho z tuctu pobryndaných stolů seděla skupina mužů v kombinézách. Když Bond se Solitaire vešli, muži se na ně krátce podívali a vzápětí pokračovali v tichém hovoru. Odpočívající posádky lokomotiv, odhadl je Bond.

Napravo od vchodu byly čtyři úzké boxy a Bond se Solitaire se usadili v jednom z nich. Sklesle si prohlédli jídelní lístek.

Po nějaké době se k nim přišourala jedna číšnice, naklonila se do boxu a přejela pohledem Solitaiřiny šaty.

“Pomerančový džus, kávu, míchaná vejce. Dvakrát,” řekl Bond stručně.

“Jistě,” řekla dívka a odšourala se pryč.

“Ta míchaná vajíčka budou určitě s mlékem,” řekl Bond. “Jenže vejce naměkko se v Americe vůbec jíst nedají. Bez skořápek vypadají vysloveně nechutně, a ještě je míchají v čajových šálcích. Bůh ví, kdo jim to poradil. Nejspíš Němci. A americká káva je nejhorší na světě, dokonce horší než anglická. Nepředpokládám, že by mohli něco zkazit na pomerančovém džusu. Koneckonců, jsme na Floridě.” Náhle se cítil sklíčený pomyšlením na čtyřhodinové čekání v téhle špinavé omšelé špeluňce.

“Dneska se v Americe každý snaží přijít snadno k penězům,” řekla Solitaire. “To zákazníkům nikdy neprospívá. Chtějí tě jen rychle stáhnout o dolar a vyhodit tě ven. A to počkej, až budeme na pobřeží. Florida je touhle roční dobou největší fabrikou na škubání zákazníků. Na východním pobřeží obírají milionáře. Tam, kam jedeme my, se spokojí i s normálním člověkem. Dobře mu tak, myslí si. Stejně sem přijel umřít. Do hrobu si to nevezme.”

“Proboha,” řekl Bond, “kam to vůbec jedeme?”

“V St. Petersburgu jsou všichni jednou nohou v hrobě,” vysvětlovala Solitaire. “Je to takový velký americký hřbitov. Když bankovní úředník nebo pošťák nebo železničář dosáhnou šedesátky, seberou si důchod nebo rentu a jedou si užít pár slunečných let před smrtí. Říká se tomu tam ,Sluneční město`. Je tam tak nádherné počasí, že místní večerník, The Independent, dávají zdarma, když v době distribuce nesvítí slunce. Stane se to tak třikrát čtyřikrát do roka a pro ně je to dobrá reklama. Důchodci tam celé dny hrají shuffle board a spát se chodí kolem deváté. Je tam taky pár baseballových mužstev - jmenují se třeba Kluci nebo Mladíci - a všem je přes pětasedmdesát! Pak taky hrají bowls, ale většinu času stráví v houfech na lavičkách, které stojí v řadách na hlavních ulicích. Jen tak posedávají na sluníčku, pomlouvají a podřimují. Je to ponurý pohled, tolik staříků s brýlemi, naslouchátky a cvakajícími zuby.”

“To skutečně nezní příliš povzbudivě,” řekl Bond. “A proč si Big zvolil právě tohle místo jako operační základnu?”

“Je pro něj naprosto dokonalé,” řekla Solitaire vážně. “Kromě švindlování v kanastě a bridži tam prakticky neexistuje zločin, takže je tam jen velice málo policistů. Poměrně velká stanice Pobřežní stráže se zabývá především pašováním zboží mezi Tampou a Kubou a mimosezónním rybařením v Tarpon Springs. Nevím, co tam ve skutečnosti dělá, jen že tam má velkého agenta, toho Raubíře. Zřejmě má nějaké spojení s Kubou,” dodala zamyšleně. “Takže je nejspíš zapletený s komunisty. Podle mě je Kuba řízená z Harlemu a vysílá rudé agenty po celém Karibiku.

V každém případě je St. Petersburg zřejmě nejnevinnějším americkým městem. Má takovou sousedskou a vlídnou atmosféru. Pravda, je tam také takzvané ,Restorium`, nemocnice pro alkoholiky. Předpokládám, že taky přestárlé,” dodala vesele, “a zřejmě nikomu neškodí. Bude se ti tam líbit,” usmála se na Bonda potměšile, “možná se tam taky budeš chtít na stáří usadit a stát se ,staroušem`. To je tam úžasně módní slovo… ,starouš`.”

“Bůh chraň,” zhrozil se Bond. “To bude podobné jako u nás v Bournemouthu nebo v Torquay, ale milionkrát horší. Doufám, že se nedostaneme do přestřelky s Raubířem a jeho přáteli. To bychom mohli poslat stovky staroušů s infarktem rovnou na hřbitov. Copak tam není žádná mládež?”

“Ale ano,” zasmála se Solitaire. “Je tam dost mladých. Třeba všichni místní, kteří obírají starouše o peníze. Majitelé motelů a karavanových tábořišť. Mohl bys nadělat hodně peněz na bingu. Já bych ti dělala naháněčku. Tak co, pane Bonde,” stiskla mu ruku, “usadíme se spolu v St. Petersburgu a počestně tam zestárneme?”

Bond se opřel a kriticky si ji změřil pohledem. “Nejdřív s tebou chci žít dlouho nepočestně,” usmál se. “To mi jde rozhodně líp. Ale vyhovuje mi to, že tam chodí v devět spát.”

Usmála se na něj očima, a když jim přinesli snídani, pustila mu ruku. “Takže ty půjdeš v devět spát,” řekla, “a já se tiše vytratím zadním vchodem a půjdu na flám s místními baseballisty.”

Snídaně byla tak mizerná, jak Bond předvídal. Zaplatili a zašli do nádražní čekárny.

Slunce už vyšlo a světlo pronikalo v zaprášených pruzích do prázdné haly. Seděli spolu v rohu místnosti a dokud nepřijel Stříbrný meteor, Bond ji zahrnoval otázkami o Bigovi a o jeho činnosti.

Občas si poznamenal datum…