Žiješ jenom dvakrát

KAPITOLA ČTVRTÁ
Dikko na Ginze

Obrovská pravá pěst narazila do levé dlaně s třeskem srovnatelným s výstřelem z pětačtyřicítky. Velký hranatý Australanův obličej téměř zfialověl a žíly na prošedivělých spáncích naběhly. S potlačovaným vztekem, ale téměř neslyšně přeříkával:

flákám se

flákáš se

fláká se

flákáme se

flákáte se

flákají se

Sáhl pod nízký stolek, ale pak si to zřejmě rozmyslel a přesunul ruku ke sklenici saké, zdvihl ji a bez polykání si nalil její obsah do hrdla.

„Uklidni se, Dikko,“ řekl mírně Bond. „Co to do tebe vjelo? A proč si časuješ zrovna tohle sloveso?“

Richard Lovelace Henderson z australského diplomatického sboru Jejího Veličenstva se bojovně rozhlédl po malém zalidněném baru v postranní uličce u Ginzy a utrousil koutkem velkých a obvykle veselých úst, nyní stažených zatrpklostí a hněvem: „Ty blbej Angláne, jsme napíchnutý. Ten flákač Tanaka nás napích! Tady pod stolem. Vidíš ten drátek, co jde po noze dolů? A vidíš toho frajera tamhle u baru? Toho jednorukýho elegána v modrým obleku a černý kravatě? To je jeden z Tygrových lidí. Teď už je poznám. Střídavě se mi věší na paty deset let. Tygr je všechny oblíká po vzoru CIA. Dávej si pozor na všechny podobně oblečený Japončíky, který pijou jako zápaďáci. To všechno jsou Tygrovi lidi. Pořádně si toho parchanta prohlídni.“

„Jestli jsme napíchnutí,“ řekl Bond, „tak si zítra pan Tanaka hezky počte.“

„Vem ho čert,“ řekl Dikko Henderson odevzdaně. „Ten starej parchant stejně ví, co si o něm myslím, tak teď to bude mít písemně. Já ho naučím, aby se do mě přestal navážet. A do mých přátel,“ dodal a upřel na Bonda planoucí pohled. „Ale on si potřebuje proklepnout především tebe. A mně nevadí, když mě to slyší říkat. Flákač? Jen si to poslechni, Tygře. To je pro Australany velká urážka. Může se ti kdykoliv hodit.“ Zesílil hlas. „Obecně to znamená flink, šmejd, mizera, lhář, zrádce a lump – bez vyhlídky na budoucnost. A já doufám, že ti zítra při snídani ty tvý spařený mořský řasy uvíznou v krku, až se dozvíš, co si o tobě myslím.“

Bond se zasmál. Ten nepřetržitý příval silných slov začal už včera na letišti Haneda, což znamená „pole křídel“. Bondovi trvalo skoro hodinu, než dostal své jediné zavazadlo z celního prostoru, a nasupeně se s ním odebral do hlavní haly, kde ho semlel dav mladých Japonců s papírovými transparenty s nápisem „Mezinárodní sjezd zaměstnanců prádelen“. Bond byl unavený z letadla a stručně zaklel.

Někde za ním zopakoval to slovo hřmotný hlas a dodal: „Výborně. Takhle se má zdravit Východ. Budeš potřebovat mnohem víc podobných slov, než odsud odjedeš.“

Bond se otočil. Obr ve zmačkaném šedém obleku napřáhl ruku zvíci malé šunky. „Rád tě poznávám. Já jsem Henderson. A proto žes byl jedinej Anglán v celým letadle, tak asi budeš Bond. Ukaž, dej sem tu tašku. Mám venku auto, a čím dřív vypadneme z tohohle zatracenýho blázince, tím líp.“

Henderson vypadal jako Vysloužilý boxer středního věku, který přilnul k lahvi. Tenký oblek se mu na pažích a ramenou nadouval svaly a v pase tukem. Měl drsný sympatický obličej, poměrně chladné modré oči a ošklivě poničený nos. Hodně se potil (Bond měl zjistit, že se potí neustále), a jak si klestil cestu davem, používaje Bondovo zavazadlo jako beranidlo, vytáhl z kapsy u kalhot kus čtvercové froté látky a otíral si jím krk a obličej. Dav se bez reptání rozestupoval, aby nechal obra projít, a Bond šel v jeho stopách k elegantní limuzíně Toyopet, která čekala mimo parkovací zónu. Z vozu vystoupil šofér a uklonil se. Henderson na něj plynulou japonštinou vychrlil příval příkazů, pak si vlezl za Bondem na zadní sedadlo a s heknutím se usadil. „Nejdřív tě odvezu do tvýho hotelu Okura, nejnovějšího hotelu postavenýho v západním stylu. V Royal Oriental tuhle zavraždili americkýho turistu a my bysme o tebe neradi přišli tak rychle. A pak si dáme trochu do nosu. Večeřel jsi?“

„Asi tak šestkrát, pokud si vzpomínám. Společnost JAL se o žaludek svých cestujících stará skutečně dobře.“

„Proč sis vybral let touhle trasou? A jakou měli kachnu?“

„Řekli mi, že je to jeřáb. Byl velice delikátní. Tak si říkám, že bych měl začít nacvičovat umění tvářit se nevyzpytatelně, než se vrhnu do tohohle všeho.“ Bond neurčitě ukázal rukou na zaneřáděné tokijské předměstí, jímž se řítili sebevražednou rychlostí, jak se mu zdálo. „Nevypadá to zrovna jako nejkrásnější město světa. A proč jedeme vlevo?“

„Bůh ví,“ řekl Henderson rozladěně. „Tý zatracený Japončíci dělají všechno opačně. Troufám si říct, že čtou špatně návody. Dopravní světla se rozsvěcejí zdola nahoru. Vodovodní kohoutky se otáčejí doleva. S klikama je to podobný. I dostihový koně tu běhají po směru hodinových ručiček místo opačně jako u civilizovaných lidí. A pokud jde o Tokio, je to příšerný město. Je tu buď moc horko, nebo moc zima nebo leje. A skoro každej den je tu zemětřesení. Ale s tím si nelam hlavu, jen si připadáš trochu jako namazanej. To tajfuny jsou horší. Když to začne foukat, zapadni do co nejbytelnější hospody a ožer se. Ale nejhorších je prvních deset let. Když už se vyznáš, je to dobrý. Je tu hodně draho, když si žiješ západním stylem, ale já se držím v postranních uličkách a zvládám to. A je mi docela veselo. Ale musíš znát jazyk, vědět, kdy se uklonit a kdy se zout a tak dále. A když se chceš přiblížit lidem, za kterejma jsi sem přijel, musíš si tyhle základní věci osvojit hodně rychle. Pod naškrobenýma límečkama a pruhovanýma kalhotama vládních úředníků se skrejvá pořád dost samurajů. Já se jim za to směju a oni se smějou se mnou, protože už znají tyhle mý kecy. Ale to neznamená, že se nezlomím v pase, když vím, že se to ode mě čeká, a když něco chci. To se rychle naučíš.“ Henderson něco vychrlil na japonského řidiče, který se často díval do zpětného zrcátka. Řidič se zasmál a vesele odpověděl. „Já si to myslel,“ řekl Henderson. „Někdo nás sleduje. To je pro starýho Tygra typický. Říkal jsem mu, že budeš bydlet v Okuře, ale on se o tom chce přesvědčit sám. Zůstaň v klidu, on je takhle …