Žiješ jenom dvakrát

KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ
Kouzelné místo

Kissyin kraul byl plynulý a uvolněný a Bond bez obtíží následoval kmitající nohy a dva pahorky jejího zadku vzrušivě rozdělené černou šňůrkou. Ale byl rád, že si vzal ploutve, protože přítěž plovoucího vaku na zápěstí ho nepříjemně brzdila a protože první polovinu trasy plavali úžinou šikmo proti východnímu proudu. Potom však Kissy mírně změnila směr, takže mohli pohodlně plavat proti zdi, která jim brzy zaclonila celý obzor.

U její základny bylo pár popadaných kamenů, ale Kissy zůstala ve vodě a přidržovala se chomáče mořských řas pro případ, že by měsíc prozradil její zářivé tělo stráži nebo náhodné hlídce, i když Bond měl za to, že se stráže v noci stahují, aby umožnily sebevrahům volný přístup. Bond se vyhoupl na kameny, rozepnul vak a vytáhl balíček s kovovými cepíny. Pak povylezl o několik stop výš, aby mohl ukrýt ploutve do mezery mezi žulovými bloky nad čárou přílivu, a byl připravený. Poslal dívce vzdušný polibek. Odpověděla mu postranním zamáváním, jímž se Japonci zdraví na rozloučenou, a vydala se na zpáteční plavbu, světélkující torpédo, které brzy splynulo s odrazem měsíce ve vodě.

Bond na ni přestal myslet. V mokrém černém úboru mu začínalo být chladno a byl čas vydat se nahoru. Prozkoumal uložení obřích kamenných bloků a zjistil, že mezery mezi nimi jsou prostorné, stejně jako u Tygrova výcvikového hradu, a poskytnou zřejmě dostatečné místo pro stupy. Potom si svlékl svou černou kutnu a začal stoupat. Černý vak táhl za sebou.

Těch dvě stě metrů mírně zešikmené zdi mu trvalo dvacet minut, ale cepíny musel použít jen dvakrát, když narazil na mezery, které byly pro jeho rozbolavělé nohy příliš úzké. A pak už se ocitl u jedné střílny. Tiše se protáhl šest stop silnou zdí a obezřetně se podíval přes její okraj dolů do parku. Jak očekával, od střílny vedly kamenné schody, po kterých sešel do temného stínu, kde se opřel o zeď a tiše oddychoval. Čekal, až se mu zklidní dech, pak si znovu navlékl svou kutnu a naslouchal. Listoví stromů nezčeřil jediný závan větru, ale odněkud sem doléhal zvuk tekoucí vody a na jeho pozadí pravidelné vazké odříhávání a bublání. Fumaroly! Bond, pouhý stín mezi ostatními stíny, se sunul podél zdi doprava. Jeho prvním úkolem bylo najít úkryt, základní tábor, kde by mohl v případě nutnosti bivakovat a kde by mohl nechat svůj vak. Prozkoumal různé hájky a křoviny, ale ty byly zatraceně dobře udržované a pečlivě zbavené veškerého podrostu. A z mnohých se šířil odporně sladký jedovatý pach. Po chvíli u zdi objevil přístřešek s chatrnými pootevřenými dveřmi. Zaposlouchal se a pak dveře pootevřel trochu víc. Podle očekávání tu bylo zahradnické náčiní, kolečka a harampádí a páchlo to tam zatuchlinou jako v podobných kůlnách. Opatrně, za svitu měsíčních paprsků, které sem pronikaly širokými mezerami v prkenných stěnách, se dostal do zadní části kůlny, k neuspořádané hromadě použitých pytlů. Chvíli přemýšlel a usoudil, že i když kůlna bude často navštěvovaná, je velice slibná. Odvázal od zápěstí provázek k vaku a metodicky začal přerovnávat pytle, aby si za nimi vytvořil úkryt. Když skončil a přidal několik závěrečných mistrovských úprav, uložil vak do úkrytu a vykradl se zpátky do parku, aby pokračoval v plánovaném prvním rychlém průzkumu celého pozemku.

Držel se poblíž hradní zdi a míhal se rychle jako netopýr mezerami mezi křovinami a stromy. Ačkoli měl ruce kryté černou látkou nindžovského oděvu, vyhýbal se kontaktu s rostlinami, které vydávaly neustále se měnící silné pachy a vůně, mezi nimiž poznal jen cukrovou vůni svídy, již si vybavoval ve vzpomínkách na svá dávná dobrodružství v Karibiku. Došel k jezeru, velké mihotavě stříbřité ploše, z níž stoupaly obláčky páry, jak si pamatoval z leteckých snímků Jak tam tak stál a pozoroval jezero, snesl se z jednoho z okolních stromů velký list a dopadl na hladinu kousek od něj. Hladina se okamžitě zčeřila a list zmizel. V jezeře byly nějaké ryby a museli to být dravci. Jen dravce mohl vzrušit tak nepatrný příslib kořisti. Na druhém břehu jezera Bond narazil na první fumaroly, sirnaté bublající bahnité louže, které se neustále chvěly a chrlily malé gejzíry. I několik metrů od nich Bond cítil pod nohama teplo. Gejzíry páchnoucí páry tryskaly k obloze a rozplývaly se jako přízraky. Teď už se nad korunami stromů objevila zubatá silueta hradu s věžičkami a Bond se se zvýšenou obezřetností plížil dál a dával si pozor, aby nešlápl na zrádný štěrk, jímž bylo vysypáno bezprostřední okolí hradu. Vydal se k němu přes pás stromů. Na jeho konci se zastavil a srdce se mu rozbušilo.

Nad ním se tyčila zadní část černo-zlaté budovy a prohnuté střechy jednotlivých poschodí proti hvězdnaté obloze připomínaly obrovská netopýří křídla. Hrad byl ještě větší, než si ho Bond představoval, a ochranná zeď z černých žulových bloků ještě působivější. Zamyslel se nad zdánlivě neřešitelným problémem vstupu.

Na druhé straně bude hlavní vchod, nízká zídka a otevřená krajina. Ale copak hrady nemají někde dole nouzový zadní východ pro případ náhlého útěku? Bond se kradl kupředu a našlapoval na plná chodidla tak opatrně, že štěrk téměř nezachřestil. Četné oči hradu, které se bíle leskly v měsíčním světle, sledovaly jeho příchod s lhostejností absolutní moci. Bond každou chvíli očekával bílý kužel světlometu nebo žlutomodré mihotavé záblesky palby, ale bez nehody došel ke zdi a pokračoval podél ní doleva. Ještě ze školy si pamatoval, že většina hradů má východ na úrovni hladiny vodního příkopu pod padacím mostem.

A tak to bylo i v případě hradu doktora Shatterhanda – malé obloukové nýtované dveře omšelé stářím a počasím. Závěsy a zámek byly zrezivělé, ale kamenný rám a dřevěná konstrukce dveří byly spojeny novým řetězem, na kterém byl nový visací zámek. Do tohoto zákoutí, kam kdysi musel sahat vodní příkop, ale nyní bylo zatravněné, nedopadalo měsíční světlo. Bond zašátral prsty. Ano! Na řetěz a zámek bude stačit pilník a páčidlo, které měl ve svých kouzelnických kapsách. Budou tam zevnitř zástrčk…