Žiješ jenom dvakrát

KAPITOLA DVACÁTÁ DRUHÁ
Vrabčí slzy

Když Kissy uviděla padat do moře okřídlenou černou postavu v kimonu, vytušila, že je to ten, na kterého čeká, a těch dvě stě metrů od zdi zdolala v životním tempu. Tvrdý dopad na hladinu Bondovi nejdřív vyrazil dech, ale vůle žít, kterou už málem umořila palčivá bolest hlavy, ožila novým, ale rozpoznatelným nepřítelem – mořem. Když se k němu Kissy dostala, usilovně se snažil zbavit se kimona.

Nejdřív ho napadlo, že je to Blofeld, který se snaží ho udeřit.

„Já jsem Kissy,“ řekla naléhavě. „Kissy Suzukiová! Vzpomínáš si?“

Nevzpomínal. Nevzpomínal si na nic na světě kromě obličeje svého nepřítele a zoufalé potřeby ho rozbít. Opouštěla ho však síla, a tak nakonec mdle zaklel a umožnil jí, aby ho zbavila kimona. Začal také vnímat, jak k němu naléhavě hovoří.

„Poplav za mnou, Taró-sane. Až se unavíš, potáhnu tě. My všechny jsme cvičené na takové záchranářské práce.“ Jenže když vyrazila, neplaval za ní, ale stále dokolečka, v rozšiřujících se kruzích jako zraněné zvíře. Málem se rozplakala. Co se mu to stalo? Co mu to udělali v tom Hradu smrti? Nakonec ho zastavila a tiše k němu promlouvala. Povolně se nechal uchopit v podpaží a Kissy se položila naznak a s jeho hlavou uloženou mezi svými ňadry začala kopat nohama.

Byl to úžasný výkon – půl míle zápolit s proudy a jen občas se podívat přes rameno, aby udržela směr, ale podařilo se jí to a nakonec vytáhla Bonda z vody ve své malé zátoce a zhroutila se na ploché kameny vedle něj.

Probral ji Bondův výkřik. Bylo mu zle, podpíral si hlavu rukama a skelnýma očima náměsíčníka tupě zíral na moře. Když ho Kissy objala jednou rukou kolem ramen, pomalu se k ní otočil. „Kdo jste? Jak jsem se sem dostal? Kde to jsem?“ Prohlédl si ji pozorněji. „Jste moc hezká.“

Kissy se na něj pozorně zahleděla a hlavou jí probleskl skvostný plán. „Ty si nic nepamatuješ?“ zeptala se. „Nevzpomínáš si, kdo jsi a odkud pocházíš?“

Bond si přejel rukou po čele a promnul si oči. „Nepamatuju si vůbec nic,“ řekl unaveně. „Nic kromě obličeje jednoho člověka. Myslím, že byl mrtvý. A myslím, že byl zlý. Jak se jmenujete? Musíte mi všechno říct.“

„Jmenuju se Kissy Suzukiová a ty jsi můj milenec. Jmenuješ se Taró Todoroki. Bydlíme na tomhle ostrově a jezdíme spolu rybařit. Je to velice dobrý život. Můžeš aspoň trochu chodit? Musím tě odvést tam, kde bydlíme, trochu tě nakrmit a zavolat ti doktora. Máš příšerné zranění na spánku a pořezaná žebra. Musel jsi spadnout, když jsi lezl na útesy pro racčí vejce.“ Postavila se a natáhla k němu ruce.

Bond se jich chytil a namáhavě vstal. Vedla ho za ruku po stezce k domu Suzukiových, ale ten minula a šla dál nahoru k hájku zakrslých javorů a keřů kamélií. Odvedla ho do jeskyně za šintoistickou svatyní. Jeskyně byla prostorná a hlína na zemi byla suchá. „Tady bydlíš,“ řekla. „A já tu bydlím s tebou. Odnesla jsem naše ležení. Hned pro ně dojdu a přinesu nějaké jídlo. Ty si teď lehni, můj milovaný, a odpočívej. Budu o tebe pečovat. Jsi nemocný, ale doktor tě zase uzdraví.“

Bond ji poslechl a okamžitě usnul s nezraněným spánkem položeným na paži. Kissy běžela dolů a srdce jí plesalo. Musela toho ještě hodně udělat, hodně zařídit, ale teď, když měla svého muže zpátky, byla rozhodnutá si ho udržet.

Už skoro svítalo a její rodiče byli vzhůru. Vzrušeným hlasem na ně šeptala, zatímco ohřívala mléko, balila futon a do něj nejlepší otcovo kimono a některé Bondovy toaletní potřeby, ale nic, co by mu mohlo připomenout jeho minulost. Její rodiče byli zvyklí na její rozmary a nezávislost. Její otec jen mírně podotkl, že by bylo všechno v pořádku, kdyby jí požehnal kannuši-san. Kissy ze sebe rychle smyla sůl, oblékla si své prosté hnědé kimono a rozběhla se nahoru k jeskyni.

O něco později ji vážně uvítal šintoistický kněz. Skoro se zdálo, že ji očekával. Zdvihl ruku a promluvil ke klečící postavě. „Kissy-čan, já vím, co vím. Zplozenec ďábla je mrtvý, stejně jako jeho žena. Hrad smrti je naprosto zničený. To všechno zařídil, přesně jak předpovědělo šest strážců, muž ze zámoří. Kde je teď?“

„V jeskyni za svatyní, kannuši-sane. Je těžce zraněný. Miluju ho. Chtěla bych si ho udržet a starat se o něj. Ze své minulosti si nic nepamatuje. Chtěla bych, aby to tak zůstalo, abychom se mohli vzít a on navždy zůstal synem Kura.“

„To nebude možné, má dcero. Časem se zotaví a vrátí se na druhý konec světa, odkud pochází. Budou po něm pátrat úřady z Fukuoky a možná i z Tokia, protože je to ve své vlasti velmi vážený člověk.“

„Ale kannuši-sane, když zdejším starším řekneš, ukážou těm lidem tvář širankao, řeknou, že nic nevědí, že ten Todoroki zmizel, přeplaval na pevninu a od té doby o něm neslyšeli. Pak ti lidé odejdou. Já o něj chci jen pečovat a udržet si ho, jak jen dlouho to půjde. Když přijde den, kdy bude chtít odejít, nebudu mu v tom bránit. Byl tady šťastný, když se mnou a s mým kormoránem Davidem jezdil na ryby. Řekl mi to. Až se zotaví, postarám se o to, aby byl šťastný dál. Nemělo by si Kuro hýčkat hrdinu, kterého nám seslali bohové? Nechtělo by si ho tu šest strážců nějakou dobu podržet? A nezasloužila bych si já nějakou malou odměnu za svůj skromný podíl na tom, že Todoroki-san zůstal naživu?“

Kněz chvíli tiše seděl se zavřenýma očima. Pak se podíval na prosebnou tvář u svých nohou a usmál se. „Udělám, co bude možné, Kissy-čan. A teď ke mně přivedeš doktora a pak ho odvedeš do jeskyně, aby mohl ošetřit mužova zranění. Potom si promluvím se staršími. Ale po mnoho týdnů musíš být velice diskrétní a ten gaidžin se nesmí ukázat na veřejnosti. Až všechno utichne, bude se moci nastěhovat zpět do domu tvých rodičů a nechat se vidět.“

V jeskyni si doktor klekl vedle Bonda a rozprostřel po zemi velké zobrazení lidské hlavy opatřené čísly a znaky. Citlivými prsty přejížděl Bondova zranění a hledal zlomeniny, zatímco Kissy klečela vedle něj a držela Bondovu ruku ve svých dlaních. Doktor se sehnul, nadzvihl Bondovi postupně obě víčka a přes velkou lupu se mu zahleděl hluboko do skelných očí. Kissy na jeho pokyn d…