Zlatý fantóm

POSLEDNÍ A ZÁROVEŇ NEJVĚTŠÍ

Holubičí křidla, nebeský chór, andělské zpěvy – co ještě ví o nebi? Vypadalo to přesně jako nebe, jak mu o něm vyprávěla chůva – pocit letu, tma, zvuk miliónů harf.

Hluboký otcovský hlas mu řekl téměř do ucha: „U mikrofonu je kapitán letadla.“ (Aha! Kdo to asi je? Svatý Petr?) „Nalétáváme na přistáni. Prosím cestující, aby se připoutali a uhasili cigarety. Děkuji vám.“

Pak Bond opět upadl do bezvědomí.

První, co si poté uvědomil, byl mírný pocit kymácení. Hlas zaznívající odkudsi za jeho hlavou řekl: „Pozor, rampa je strmější, než se zdá.“

Ozval se hlomoz lítacích dveří. Něco Bonda udeřilo do vyčnívajícího lokte. Vykřikl a pokusil se sáhnout na loket a třít jej, ale jeho ruce byly bez vlády.

„Co ty víš. Poslouchej, Same, měli bychom snad zavolat doktora. Už přichází k sobě.“

Kovové nohy nosítek se dotkly země. Muž se zeptal: „Tak jak vám je, pane?“

„Kde jsem?“ V Bondově hlase byla panika. Pokoušel se vstát, ale nemohl. Na těle mu vyvstával pot. Bože! Snad to ještě nepatří k jeho minulému životu? Při tom pomyšlení pocítil úzkostné hoře. Cítil, jak ho v očích pálí slzy a stékají mu po tváři.

„Ale, ale! Žádné starosti, pane. Jste v pořádku. Tohle je Idlewild, New York, jste v Americe. Už nebudete mít žádné nesnáze.“ Muž se vzpřímil. Domníval se, že Bond je uprchlík z kdovíjaké země. „Same, hni sebou! Je šokovanej!“

„No jo!“ hlasy se vzdálily.

Bond zjistil, že může pohybovat hlavou, a rozhlédl se. Byl v bíle vymalované ošetřovně – pravděpodobně ve zdravotnickém oddělení letiště. Vedle něho stála ještě jedna nosítka. Byla to Tilly. Ležela v bezvědomí. Bledý obličej, ohraničený černými vlasy, měla obrácen ke stropu.

Dveře ošetřovny se otevřely. Stál u nich lékař v bílém plášti a držel je otevřeny pro další vcházející. Čilý, veselý Goldfinger prošel svižně mezi řadami lůžek. Za ním šel Oddjob. Bond otráveně zavřel oči. Proboha! Tak to tedy je!

Kolem nosítek se shromáždilo několik párů nohou, Goldfinger řekl radostně: „Je v dobrém stavu, viďte, doktore! U obou to je nervové zhroucení. A u obou v témže týdnu! Věřil byste tomu? Přičítám si však vinu, že jsem je nechal přepracovat. Teď mám povinnost je zase postavit na nohy. Pane doktore,“ Bond slyšel šustění bankovek, „děkuji vám za pomoc u přistěhovaleckých úřadů. Bohudíky oba mají platná víza a úřadům stačilo ujištění pana Aurica Goldfingera, že žádný z nich nehodlá násilím svrhnout vládu Spojených států.“

„Ovšem, pane Goldfingere, a děkuji vám. Jestli ještě něco… myslím, že venku máte připravenou soukromou sanitku.“

Bond otevřel oči a podíval se do míst, odkud doléhal lékařův hlas. Klidně a se zoufalou upřímností mu řekl: „Doktore, mně ani této dívce není vůbec nic. Byli jsme drogováni a dopraveni sem proti své vůli. Ani jeden z nás nepracoval ani nepracuje pro Goldfingera. Upozorňuji vás, že jsme byli uneseni. Žádám, aby mi byl umožněn styk s náčelníkem přistěhovaleckého úřadu. Mám přátele ve Washingtonu a New Yorku, kteří se za mě zaručí. Prosím vás, abyste mi uvěřil.“ Bond se díval upřeně do lékařových očí a zoufale si přál, aby mu uvěřil.

Lékař byl zmaten. Obrátil se ke Goldfingerovi. Ten potřásl hlavou – diskrétně, aby to Bonda neurazilo. Kradmo zvedl ruku a poklepal si jí na hlavu tak, aby to Bond neviděl. A přitom zvedl bezmocně obočí. „Víte, co tím chci říci, doktore. Už několik dní mu to trvá. Totální nervová vyčerpanost kombinovaná se stihomamem. Doktor Foch říkal, že ty dva stavy se často vyskytují současně. Bude to vyžadovat několik týdnů v nemocnici. Ale já ho dám do pořádku, ať to stojí cokoli. Je to šok podmíněný cizím prostředím. Snad vhodná injekce…“

Lékař se sklonil k svému kufříku. „Myslím, že máte pravdu, pane Goldfingere.“ Ozval se cinkot nástrojů.

Bond cítil na paži vlhký tampón. Povzdychl si. Proti jeho vůli se mu přes rty vyřinul vodopád kleteb. Pak ucítil bodnutí injekční jehly, otevřel ústa a křičel a křičel, zatímco lékař poklekl u nosítek a jemně, trpělivě stíral pot s jeho čela.

Nyní ležel v šedě vymalovaném pokoji bez oken. Svítidlo uprostřed stropu bylo jediným zdrojem světla. Kolem něho byly ve štukatuře dobře patrny štěrbiny a jimi pronikala do pokoje neutrální vůně a jemný šum klimatizační aparatury. Bond shledal, že se dokáže posadit. Náhle si uvědomil, že má hlad jako vlk a neukojitelnou žízeň. Kdy jedl naposledy? Jsou to dva nebo tři dny? Spustil nohy na podlahu. Byl nahý. Prohlížel své tělo. Oddjob si zřejmě počínal opatrně. Kromě několika vpichů na pravém předloktí na něm nebylo nic vidět. V místnosti byla jen pryčna, prostý stůl a židle. Všechno čisté, funkční a spartánské. Bond poklekl u zásuvek pod lehátkem a vytáhl je. Byly v nich všechny předměty z jeho kufru kromě hodinek a pistole. Byly tam i těžké boty, které měl na nohou při výpravě do Entreprises Auric. Otočil jedním z podpatků a zatáhl za něj. Z pochvy skryté v podrážce hladce vyklouzl široký nůž s dvojím ostřím. Když obemkl podpatek prsty, byla to docela užitečná dýka. Ověřil si, že nůž je i v druhé botě, a uvedl podpatky do původního stavu. Pak se oblékl a zapálil si cigaretu. Pokoj měl dvoje dveře; jen jedny z nich byly opatřeny klikou. Otevřel je. Ocitl se v malé, dobře vybavené koupelně se záchodem. Jeho toaletní potřeby byly rozloženy s perfektním smyslem pro pořádek. Vedle nich ležely dívčiny věci. Druhé dveře z koupelny vedly do jejího pokoje. Po polštáři byly rozhozeny její černé vlasy. Bond se přiblížil po špičkách a podíval se na Tilly. Klidně spala a kolem krásných úst se jí rozkládal úsměv.

O půl hodiny později už seděl na své pryčně, umyt a oholen, když se dveře bez kliky otevřely a stanul v nich Oddjob. Rozhlédl se pátravě po místnosti. Bond řekl energicky: „Oddjobe, chci spoustu jídla a rychle. A láhev bourbonu, sodovku a led. A taky krabici chesterfildek, king size, a buď moje vlastní hodinky, nebo jiné aspoň stejné kvality. Hoď sebou! A řekni Goldfingerovi, že s ním chci mluvit teprve, až se najím. Tak pohyb, pohyb! Nestůj tady a netvař se jako Pythie. Mám hlad!“

Oddjo…