Zlatý fantóm

007 a jeho otec DOSLOV
aneb
jak se vyrábí pohádkový hrdina

Už si nepamatuji, který bondovský film tak začínal, ale utkvěla mi v paměti tato epizoda: Bond se dostane do jakési vily a tam vypukne rvačka. Sérii padouchů hrdina potluče, vyháže okny, poškodí s nimi stylový nábytek, ale přesto je nucen ustupovat, neboť je jich mnoho. Dostane se na balkón, je však příliš vysoko, aby vyskočil, a příliš pozdě, aby šplhal po nějakých hromosvodech; ale – už dříve si tam pro jistotu uložil jeden aparátek. Navleče tedy na sebe cosi jako ruksak, zatáhne za páčku a odletí. Rakety na zádech ho odnesou vzduchem až do vedlejší ulice, kde má zaparkován svůj pancéřový supervůz.

Je to vzrušující legrace. Až do momentu, kdy si uvědomíte, že film byl natočen víc než dva roky předtím, než NASA na astronautickém kongresu ve Španělsku předvedla první skutečné „jednoosobní raketové skákadlo“ na stlačený peroxid vodíku.

Filmový Bond tedy do určité míry sehrál roli Verneova Kapitána Nema, věštce nové techniky.

Je to náhoda?

Nebo je to jeden z důvodů obrovské popularity příběhů tajného agenta 007?

SIR FLEMING: NĚCO Z KÁDROVÉHO DOTAZNÍKU

Už v roce 1967 přesáhl ve světovém měřítku náklad bondovských příběhů náklady Balzaca a Hemingwaye dohromady! Takže je zřejmo, že Bonda na lehkou váhu brát nelze; představuje už, kromě jiného, pěkné těžkotonážní vlaky papíru.

Jeho tvůrce, Ian Lancaster Fleming, rovněž není jen tak někdo. Flemingův dědeček byl puritánský Skot a známý bankéř, Ianův otec, plukovník Fleming, padl na frontě roku 1917 a nekrolog do Timesů na tohoto čackého vojáka a člena parlamentu napsal sir Winston Churchill.

Ian tedy pochází ze známé, vážené a dost zámožné rodiny. První životní úspěch zaznamenal na poli poněkud nečekaném – ve sportu. Studoval v Etonu (průměrně mizerný student) a dva roky po sobě tam byl přeborníkem v lehké atletice. Jeho rekordní výkon ve skoku dalekém z r. 1926 nebyl na škole dlouhá léta překonán.

Vysoký, štíhlý, uzavřený mladík. Nos měl přeražen z fotbalu, ale vyspraven zlatou plotýnkou tak, že nic neztratil na klasické přímosti. Žárlil na staršího bratra a marně si brousil zuby na diplomatickou kariéru; dva syny takto matka podporovat ne mohla. Aspoň se tedy dobře naučil francouzsky, německy a rusky a vrhl se po studiích na žurnalistiku.

Jestliže vám například v postupimském zámečku předvedou lóži, kde na konferenci velmocí seděl J. F. Kennedy jako mladý novinář, pak Ian Fleming se mohl chlubit rovněž jednou kuriozitou: měl dopis se Stalinovým podpisem.

Byl roku 1933 vyslán jako dopisovatel Reuterovy tiskové kanceláře do Moskvy na proces se skupinou britských inženýrů, obžalovaných ze špionáže. Požádal Stalina o interview – byl odmítnut pro nedostatek času. To odmítnutí však bylo velmi zdvořilé a Stalinem vlastnoručně podepsané.

Na podzim pak odejel v Reuterových službách do Šanghaje. Předpovídali mu v žurnalistice velkou budoucnost. Po dvou letech dostal lákavou nabídku od banky Gull and Co.; místo, jež obvykle dostávali osvědčení padesátiletí zaměstnanci, padlo Ianovi do ruky ještě ne třicetiletému. Přijal je se zadostiučiněním, ale i s povzdechem: novinařina ho bavila, vzrušovala, uspokojovala.

Po nepříliš dlouhé době mu nabídla zaměstnání mocná stará banka Rowe and Pittman. Zdálo se, že solidní bankovně úřednická kariéra solidního Angličana je zajištěna. Jenomže to už byl sklonek třicátých let a svět stál na pokraji výbuchu.

ROZHOVOR V HOTELU CARLTON

V květnu 1939 dostal mladý bankovní úředník Ian Fleming pozvání ke schůzce ve starobylém a vznešeném londýnském hotelu Carlton. Klid, diskrétní obsluha, pohádková kuchyně i sklep, společnost na nejvyšší úrovni – Ian se tedy těšil na rozhovor. Nemohl ovšem tušit, že tento rozhovor změní jeho životní dráhu, že ho jako prst osudu postrčí do divoké hry.

Pozval ho kotradmirál John Godfrey, který hledal pobočníka a pro typ si zašel ke svému příteli, řediteli Anglické banky. Fleming, mimo jiné i absolvent námořní důstojnické školy, poctivý a vynalézavý jako zaměstnanec, bystrý a dravý jako novinář, mladík s rozsáhlými jazykovými znalostmi a protřelý světem, mladík z důvěryhodné britské rodiny – to byly podle obou starych pánů ideální předpoklady pro nabízené místo.

Admirál Godfrey byl totiž počátkem roku jmenován šéfem tajné služby v britské Admiralitě.

Fleming s patřičnou dávkou zdrženlivého nadšení výzvu přijal. A začal svůj čas dělit mezi banku a kontrašpionáž. Dopoledne u pánů Rowa a Pittmana, odpoledne do Admirality, kde vstupoval do vysokých černých dveří, označených číslicí 39. Zde se scházely tajné zprávy o německé výzbroji, o kapitánech ponorek, o přístavních pracích v Kielu, shromažďovaly se tam podklady pro bombardování Hamburku, práce šla naplno. Fleming kouřil 70 cigaret denně.

Jeho spolupracovník z čísla 39. Edward Merret, k tomu podotkl: „Ian byl stejný »žrout papíru« jako my všichni v Admiralitě. Válka pro něho znamenala trápení, pot a slzy, ale ne bezprostředně krev.“

Fleming musel rovněž vyhodnocovat různé bláznivé návrhy na obranu britských ostrovů (vyskytl se například návrh přivléct loděmi arktické ledovce, opevnit je a rozestavit před pobřežím jako hráz proti invazi). Naproti tomu přišel služebně do kontaktu s oddělením MI 6 a s jeho šestou sekcí, nazývanou Secret Service, s oddělením MI 5, podřízeným Ministerstvu zahraničí, i s kanceláří Speciálních organizací, jež se zabývala vysíláním parašutistů do německého týlu. Získal tedy značný přehled o organizaci a zákulisí špionážní a kontrašpionážní služby. A brzy byl povýšen z námořního poručíka na fregatního kapitána.

LABORATOŘE FBI

V červnu 1941 doprovázel Fleming admirála Godfreye do USA. Šlo o dost choulostivou cestu. Spojené státy ještě nebyly ve válce, britská vláda však chtěla navázat pokud možno úzký kontakt obou tajných služeb. Šéf FBI Hoover se s britskou misí oficiálně odmítl setkat. Dal však rozkaz, aby jim podrobně ukázali laboratoře, archívy, podzemní střelnice a učebny americké tajné služby. Tuto Flemingovu z…