Srdečné pozdravy z Ruska

KAPITOLA 25
KRAVATA S WINDSORSKÝM UZLEM

Bond vyšel na chodbičku, aby svému kolegovi usnadnil kontakt. Probral si podrobnosti hesla, jež sestávalo z několika nevinných vět a měnilo se prvního každého měsíce. Sloužilo jako kontaktní signál mezi anglickými agenty.

Vlak se s trhnutím rozjel do slunečného dne. Na konci chodbičky klaply spojovací dveře. Bond neslyšel žádné kroky, a přesto náhle uviděl v okně rudý, zlatě orámovaný obličej.

„Promiňte, nepůjčil byste mi zápalky?“

„Používám zapalovač.“ Bond vytáhl odřený ronson a podal ho druhému muži.

„To je ještě lepší.“

„Pokud se nerozbije.“

Bond se na muže podíval. Na zakončení toho dětinského rituálu očekával úsměv, ale dočkal se jen jakéhosi šklebu bez odezvy v tmavě modrých očích.

Muž si svlékl plášť. K flanelovým kalhotům měl hnědočervené tvídové sako, světležlutou bavlněnou letní košili a ženistickou tmavomodrou kravatu s rudými klikyháky, uvázanou na windsorský uzel. Bond nedůvěřoval každému, kdo si vázal kravatu na windsorský uzel. Považoval to za přílišnou marnivost. Tenhle uzel často používali hulváti a nevzdělanci. Bond se však rozhodl na svůj předsudek zapomenout. Jak se ten člověk držel zábradlí, Bond si na jeho malíčku všiml zlatého pečetního prstenu. Rychle dokončil prohlídku: z kapsičky saka čněl cípek červeného hedvábného kapesníku, na levém zápěstí se matně leskly stříbrné hodinky se starým koženým řemínkem.

Tenhle typ Bond znal - nižší střední škola a pak válka. Nechal se naverbovat a po válce nevěděl co, a tak zůstal u okupačních jednotek. Zpočátku sloužil u vojenské policie, a jak služebně starší odcházeli domů, vypracoval se k jedné z bezpečnostních služeb. Byl přeložen do Terstu a vedl si dobře. Nechtěl se vrátit do nevlídné Anglie. Možná tam měl dívku, nebo se oženil s Italkou. Tajná služba potřebovala muže na celkem nevýznamné místo, jimž se Terst stal po stažení okupačních jednotek, a on byl po ruce. Pověřovali ho rutinními záležitostmi - získávat zdroje v řadách italské a jugoslávské policie a v jejich zpravodajských službách. Tisíc do roka. Pohodlný život, nenáročná práce. A pak zčistajasna tohle. Muselo ho překvapit, když dostal tuhle rychlovku. Možná se teď trochu ostýchá. Má divný obličej, oči šílence. Ale u člověka, který slouží v zahraničí, to není nic neobvyklého. Musí být trochu šílený, když vezme takovou práci. Je udělaný, možná trochu hloupý, ale pro svou práci použitelný. M prostě hrábl po tom, kdo byl nejblíž, a poslal ho za Bondem do vlaku.

Tohle všechno proběhlo Bondovi hlavou při krátké prohlídce mužova oblečení a vzhledu. „Rád vás poznávám. Jak jste se k tomu dostal?“

„Včera v noci mi přišla depeše od M. Dost mě to překvapilo, to vám řeknu, starouši.“

Podivný přízvuk. Odkud je? Že by Ir? Ale z hodně nízkých vrstev. A ještě nějaká příměs v tom byla. Asi žil příliš dlouho v zahraničí a celou dobu mluvil cizími jazyky. A to příšerné „starouši“ na konci. Maskovaná ostýchavost.

„To věřím,“ přitakal Bond. „Co vám napsal?“

„Jen že mám dopoledne nastoupit do Orient Expressu a kontaktovat muže s dívkou v lůžkovém voze. Přibližně mi popsal, jak vypadáte. Mám vás doprovodit do veselé Paříže. To je všechno, starouši.“

Byl v tom hlase omluvný tón? Bond se podíval vedle sebe. Bledé oči okamžitě uhnuly. Bond ještě stačil zahlédnout, jak se v nich rudě zablýsklo. Jako když zavře dvířka pece. Plamen zmizel. Ten chlap se uzavřel do sebe a jeho oči znovu zmatněly. Byly to oči introverta, který zřídka vyhlíží do světa, zato se stále zaobírá sám sebou.

Je to jasné, pomyslel si Bond. Nervový otřes po výbuchu granátu nebo schizofrenie. Chudák, jednou se to šílenství provalí a ovládne ho. Bond se bude muset podívat na osobní do jeho zdravotní dokumentace. Jak se vlastně jmenuje?

„Jsem rád, že jste tu, i když asi nebudete mít moc práce. Vyjeli jsme s třemi Rudochy v patách. Zbavili jsme se jich, ale ve vlaku mohou být další. Nebo ještě přistoupí. A já musím tu dívku bez problémů dopravit do Londýna. Prostě se držte nablízku. V noci budeme radši spolu a rozdělíme si hlídky. Je to poslední noc a já nechci nic nechat náhodě. Mimochodem, jmenuju se James Bond a cestuju jako David Somerset. Tamhle je Caroline Somersetová.“

Muž zalovil v náprsní kapse a vytáhl ošoupanou náprsní tašku, v níž bylo zřejmě dost peněz. Vydoloval z ní navštívenku a podal ji Bondovi. Stálo na ní: „Kapitán Norman Nash“ a v levém dolním rohu „Královský automobilový klub“.

Když si Bond zasunoval navštívenku do kapsy, přejel po ní prstem. Písmo bylo vytlačené. „Díky,“ řekl. „No, teď bych vás mohl seznámit s pani Somersetovou. Stejně budeme cestovat víceméně společně,“ usmál se povzbudivě.

Zase ten rudý záblesk v očích, zase ten úšklebek místo úsměvu. „Bude mi potěšením, starouši.“

Bond se otočil ke dveřím, tiše zaklepal a prohlásil se jménem. Dveře se otevřely. Bond pokynul Nashovi, aby vešel, a zavřel za nimi.

Taťána vypadala překvapeně.

„Tohle je kapitán Nash, Norman Nash. Má na nás trochu dávat pozor.“

„Těší mě,“ podala mu zdráhavě ruku. Nash se jí sotva dotkl, jen na ni upíral pohled a mlčel. Taťána se rozpačitě zasmála. „Neposadíte se?“

„Jo, díky.“ Nash se toporně usadil na okraj lavice. Zdálo se, že si na něco vzpomněl. Sáhl do kapsy a vytáhl balíček playersek. „Nedáte si cigaretu?“ Otevřel víčko celkem čistým nehtem palce, stáhl staniol a nabídl. Taťána si vzala. Nash druhou rukou vytáhl zapalovač a škrtl s rychlostí a úslužností prodavače aut.

Bond se opíral o dveře a přemýšlel, jak by tomu člověku mohl pomoct. Nash držel cigarety a zapalovač, jako by nabízel domorodému náčelníkovi skleněné korálky. „A co vy, starouši?“

„Díky,“ řekl Bond. Nesnášel viržinský tabák, ale byl připraven udělat cokoli, aby toho člověka zbavil rozpaků. Vzal si cigaretu a zapálil si. Dnes si zřejmě v tajné službě musí vystačit s kdekým. Jak se sakra tenhle chlap dokázal pohybovat v polodiplomatické terstské společnosti.

„Vypadáte dost vysportovaně, Nashi,“ řekl Bond nepřesvědčivě. „Tenis?“

„Plavání.“

„Jste už v Terstu dlouho?“

Opět ten …