Srdečné pozdravy z Ruska

KAPITOLA 14
DARKO KERIM

James Bond se vzbudil časně ráno v umouněném pokoji hotelu Kristal Palas a nepřítomně si sáhl rukou na palčivé místo na vnější straně pravého stehna. V noci ho tam něco kouslo. Rozčileně se poškrábal. To se dalo čekat.

Když sem včera večer přijel, nevrle ho uvítal noční vrátný v kalhotách a košili bez límce, a když si poté krátce prohlédl vstupní halu s mušinci potřísněnými palmami v měděných květináčích a podlahu a stěny s vybledlými maurskými dlaždicemi, bylo mu jasné, kde se nachází. Neměl však jedinou myšlenku přesunout se do jiného hotelu. Netečnost a zvrácená záliba v laciné romantice, která ulpívá na staromódních kontinentálních hotelech, ho přiměly zůstat, a tak se zapsal a starým paternosterem dojel s vrátným do třetího patra.

V pokoji bylo pár kousků letitého nábytku a železná postel, kterou ostatně očekával. Než vrátného propustil, přesvědčil se, že na tapetě za postelí nejsou krvavé skvrny po rozmáčknutých štěnicích.

Jenže se ukvapil. Když v koupelně otočil kohoutkem horké vody, ozval se hluboký vzdech, pak omluvné chrchlání, a nakonec do umyvadla vypadla malá stonožka. Bond ji rozmrzele spláchl tenkým pramínkem nahnědlé vody z druhého kohoutku. Takhle to dopadne, říkal si zahořkle, když chce člověk uniknout nudě velkých hotelů a vybere si hotel podle komického jména.

Ale vyspal se dobře, a tak si řekl, že si koupí nějaký insekticid, zapomene na nepohodlí a vrhne se do nového dne.

Vstal z postele, rozhrnul těžké červené plyšové závěsy a vyklonil se přes kovové zábradlí. Odměnilo ho jedno z nejznámějších světových panoramat - napravo klidné vody Zlatého rohu, nalevo roztančené vlny nekrytého Bosporu, mezi nimi srázné střechy, vzepjaté minarety a schýlené mešity Pery. Nakonec si vybral dobře. Ten výhled mu vynahradil všechny štěnice a veškeré nepohodli.

Bond zůstal stát asi deset minut a zíral na jiskřivou vodní bariéru mezi Evropou a Asií. Pak se otočil do pokoje, teď už zalitého sluncem, a zatelefonoval si o snídani. Angličtinu neuplatnil, ale nakonec se domluvil francouzsky. Dal si studenou koupel, oholil se ve studené vodě a doufal, že ho exotická snídaně, kterou si objednal, příliš nezklame.

A nezklamala. Jogurt v modré porcelánové misce byl sytě žlutý a hustý jako smetana. Zelené fíky byly zrale nalité a černá turecká káva měla mírně kouřovou příchuť svědčící o tom, že byla čerstvě upražená. Bond si na snídani přitáhl stůl k otevřenému oknu a pozoroval parníky a čajky, které křižovaly dvě moře. Přemýšlel o Kerimovi a o tom, co nového ho čeká.

Přesně v devět pro něj přijel elegantní rolls a odvezl ho přes náměstí Taksim po přelidněném Istiklalu ven z Asie. Hustý černý kouř čekajících parníků se táhl ke Galatskému mostu, jehož první oblouk byl ozdoben elegantními zkříženými kotvami obchodního loďstva, a stínil pobřeží, k němuž rolls mezi bicykly a tramvajemi za zdvořile varovného frkáni starobylé ruční houkačky na chodce směřoval. Náhle se výhled otevřel a na konci širokého, půl míle dlouhého mostu se zatřpytila stará evropská část Istanbulu se štíhlými minarety strmícími k obloze a kupolemi mešit, které se krčily u jejich úpatí a připomínaly velká pevná ňadra. Mohlo to navozovat atmosféru Pohádek tisíce a jedné noci, ale Bondovi, který to panoráma viděl poprvé nad střechami tramvají a řadami reklam podél řeky, to připadalo jako kdysi nádherná divadelní kulisa, kterou si moderní Turecko odložilo, aby na vrcholcích Pery mohlo postavit matně třpytivou železobetonovou žehličku istanbulského Hiltonu.

Za mostem zahnul automobil doprava do úzké dlážděné uličky souběžné s pobřežím a zastavil se před vysokou dřevěnou branou. Z vrátnice vyšel mohutný strážný s usměvavým obličejem a zasalutoval. Měl na sobě obnošenou khaki uniformu. Otevřel dvířka vozu a pokynul Bondovi, ať ho následuje. Odvedl ho přes vrátnici na malý dvorek s uhrabaným štěrkem, v jehož středu byl pokroucený blahovičník. Pod ním se procházeli dva bílí hřivnáči. Hluk města sem doléhal jen vzdáleně a působil velmi poklidně.

Přešli štěrk a vešli malými dvířky do obrovského klenutého skladiště s velkými kruhovými okny. V prašných pruzích sem pronikaly sluneční paprsky, které dopadaly na řady balíků a žoků se zbožím. Trochu zatuchle to tu vonělo kořením a kávou, a když procházeli střední uličkou, k Bondovi náhle dolehl silný závan mátové vůně.

Na konci dlouhého skladiště byla vyvýšená plošina opatřená balustrádou. Na ní sedělo na vysokých židlích půl tuctu mladíků a dívek a všichni pilně psali do tlustých starobylých účetních knih. Připomínalo to dickensovskou písárnu. Bond si všiml, že na každém stole stojí vedle kalamáře oprýskané počitadlo. Když Bond procházel mezi písaři, žádný nevzhlédl, ale od nejvzdálenějšího stolu se zvedl vysoký snědý muž s protáhlým obličejem a překvapivě modrýma očima. Mile se na Bonda usmál a odhalil dvě řady dokonale bílých zubů. Převzal Bonda od strážného, odvedl ho na konec plošiny a zaklepal na krásné mahagonové dveře s dozickým zámkem. Bez vyzvání je otevřel, pustil Bonda před sebou a tiše je za nimi zavřel.

„Á, příteli, pojďte dál, pojďte dál.“ Od mahagonového psacího stolu vstal obrovský muž v bezvadně ušitém hedvábném obleku krémové barvy a s napřaženou rukou mu vyšel vstříc.

Jeho silný přátelský hlas nezapřel autoritu a Bond si uvědomil, že stojí před šéfem stanoviště T a že je na jeho teritoriu a fakticky podléhá jeho velení. Šlo samozřejmě o pouhou formalitu, ale bylo dobré na ni nezapomínat.

Darko Kerim měl nádherně teplý a suchý stisk ruky, jaký zná člověk ze Západu. Na Východě má pocit, že drží banánovou slupku, a neodbytnou potřebu okamžitě si otřít ruku. V Kerimově ruce byla skryta hřmotná síla, která by byla schopna rozdrtit vám kosti.

Bond byl vysoký šest stop, ale tenhle muž byl ještě o dva palce vyšší a budil dojem, že je dvakrát mohutnější. Bond se podíval do jeho usměvavých modrých očí, zasazených daleko od sebe do velkého snědého obličeje se zlomeným nosem. Ty oči byly vodnaté a protkané rudými žilkami jako oči psa, kter…