Srdečné pozdravy z Ruska

KAPITOLA 5
KONSPIRACIJA

Mužikové byli zmrskáni. Generál G. jim poskytl pár minut, aby si vylízali rány a vzpamatovali se z výprasku.

Nikdo neřekl jediné slovo na svou obranu. Nikdo nehájil své oddělení a nikdo se nezmínil o nesčetných vítězstvích sovětské špionáže, která bohatě vyvažovala těch pár chyb. A nikdo nezkoumal právo šéfa SMĚRŠ sdělit jim to strašlivé obvinění, přestože byl vlastně jejich spoluviníkem. Slovo vzešlo z Trůnu a generál G. byl vybrán jako jeho hlasatel. Byla to pro něj velká pocta, znamení milosti, náznak blízkého povýšení. Všichni přítomni si okamžitě uvědomili, že ve zpravodajské hierarchii se generál G. se SMĚRŠ v zádech vyšvihl na samý vrchol.

Představitel ministerstva zahraničních věcí, generálporučík Vozdvišenskij z RUMID, pozoroval ze svého konce stolu kouř, který se vinul z jeho dlouhé cigarety Kazbek, a vzpomněl si, jak mu Molotov po Berijově smrti soukromě řekl, že generál G. to dotáhne daleko. K této předpovědi nebylo třeba zvláštních věšteckých schopností, přemýšlel Vozdvišenskij. Berija generála G. neměl rád a neustále brzdil jeho postup, odstrkoval ho stranou z hlavního proudu moci do méně významných oddělení ministerstva státní bezpečnosti, které po Stalinově smrti jako ministerstvo rychle zrušil. Do roku 1952 byl generál G. náměstkem jednoho z vedoucích odborů tohoto ministerstva, a když bylo jeho místo zrušeno, věnoval veškerou svou energii intrikám směřujícím k Berijově pádu, přičemž se řídil tajnými rozkazy impozantního generála Serova, který ho dokázal odklidit z Berijova dosahu.

Serov, hrdina Sovětského svazu a veterán slavných předchůdců MGB - Čeky, Ogputu, NKVD a MVD - byl v každém ohledu větší osobností než Berija. Stál přímo za masovými popravami ve třicátých letech, kdy zahynul milion lidí, působil jako metteur en scéne většiny velkých moskevských zinscenovaných procesů, organizoval krvavou genocidu na středním Kavkaze v únoru 1944 a podněcoval masové deportace lidí z pobaltských států a únosy německých atomových a jiných vědců, kteří po válce pomohli Rusku k obrovskému technickému rozmachu.

Zatímco Berija a jeho klaka byli popraveni, dostal generál G. za odměnu SMĚRŠ. Pokud jde o armádního generála Ivana Serova, ten teď společně s Bulganinem a Chruščovem vládl Rusku. Jednoho dne možná stane na vrcholu sám. I když, odhadoval Vozdvišenskij při pohledu na lesklou kulatou lebku, generál G. nebude patrně stát daleko za nim.

Lebka se zdvihla a vykulené hnědé oči spočinuly na generálu Vozdvišenském. Ten však zůstal klidný a neuhnul pohledem.

Ten je nevyzpytatelný, pomyslel si generál G. Trochu si na něj posvítíme a uvidíme, co nám řekne na záznam.

„Soudruzi,“ nasadil generál G. předsednický úsměv, až se mu v koutcích úst zlatě zablýskalo, „nesmíme se toho příliš zaleknout. I pod tím nejvyšším stromem leží sekera. Nikdy jsme přece svá oddělení nepovažovali za tak dokonalá, aby nemohla být kritizována. To, co vám mám sdělit, by proto nemělo být pro žádného z vás překvapením. Takže si o našem úkolu promluvíme a směle se do něj pustíme.“

Tyto otřepané fráze nevyvolaly žádný vstřícný úsměv. Generál ani žádný neočekával. Zapálil si cigaretu a pokračoval.

„Říkal jsem, že musíme doporučit nějaký úderný teroristický čin na poli zpravodajských služeb, který provede jedna nám podřízená složka - nepochybně ta má.“

Vzduch kolem stolu se zachvěl neslyšným výdechem úlevy. Aspoň že to padne na SMĚRŠ. Aspoň něco.

„Jenže vhodný výběr terče útoku nebude zrovna snadný, a právě za tento výběr poneseme kolektivní zodpovědnost.“

Povolit, přitvrdit. Zasazovat dobře mířené údery.

„Tady nepůjde jen o vyhozeni nějaké budovy do povětří nebo o zastřelení nějakého ministerského předsedy. Takové neurvalé buržoazní praktiky nás nezajímají. Naše operace musí být promyšlená, rafinovaná, namířená přímo na srdce západního zpravodajského aparátu. Musí nepříteli způsobit vážné škody - skryté škody, o nichž se veřejnost pravděpodobně vůbec nedoslechne, ale které budou předmětem tajných rozhovorů ve vládních kruzích. Zároveň však naše akce musí vyvolat tak ničivý veřejný skandál, že se svět bude smát hlouposti našich nepřátel a ostudě, jakou si udělali. Západní vlády pochopitelně budou vědět, že za tím stojí sovětská konspiracia. A to je dobré. To je součástí naší ,tvrdé’ politiky. Západní agenti a špioni to pochopitelně budou vědět také. Ocení naši chytrost a rozklepou se strachy. Zrádci a případní odpadlíci si dobře rozmyslí své činy. A naši vlastni agenti získají motivaci. Naše demonstrace síly a chytrostí je povzbudí k ještě většímu úsilí. My se přirozeně k tomu činu nebudeme hlásit. Bylo by také žádoucí, aby obyčejný sovětský občan zůstal v nevědomosti.“

Generál G. se odmlčel a zahleděl se na představitele RUMID, který znovu jeho pohled klidně odrazil.

„A nyní k výběru organizace, na niž dopadne náš úder, a k výběru konkrétního cíle. Soudruhu generálporučíku Vozdvišenskij, vzhledem k tomu, že sledujete zahraniční zpravodajskou scénu z neutrálních pozic (to byla posměšná narážka na nechvalně známou žárlivost mezi vojenskou zpravodajskou službou GRU a Tajnou službou MGB), možná byste nám mohl podat jakýsi přehled. Rádi bychom znali váš názor na důležitost jednotlivých složek západních zpravodajských služeb. Podle toho bychom vybrali tu nejnebezpečnější, které bychom nejvíce chtěli způsobit nějakou škodu.“

Generál G. se opřel o vysoké opěradlo, lokty spočinul na opěrkách a spojenými prsty obou rukou si podepřel bradu jako učitel, který se chystá vyslechnout dlouhý rozbor.

Generála Vozdvišenského jeho požadavek nezaskočil. Ve zpravodajských službách strávil třicet let, převážně v zahraničí. Sloužil pod Litvínovem jako „vrátný“ na sovětském velvyslanectví v Londýně. V New Yorku pracoval pro tiskovou agenturu TASS, odkud se vrátil do londýnské pobočky sovětského podniku zahraničního obchodu Amtorg. Pět let sloužil jako vojenský atašé pod skvělou madam Kollontaiovou na stockholmském velvyslanectví. Pomáhal při výcviku brilantního sovětského špiona Sorgeho, kt…