Srdečné pozdravy z Ruska

ČÁST DRUHÁ: PROVEDENÍ

KAPITOLA 11
POKLIDNÝ ŽIVOT

Sametová náruč poklidného života sevřela Bonda kolem krku a pomalu ho dusila. Byl to muž předurčený pro válku, a když válka delší dobu nebyla, začal klesat na mysli.

V jeho oboru panoval mír už skoro rok. A mír ho zabíjel.

Ve čtvrtek dvanáctého srpna v půl osmé ráno se Bond vzbudil ve svém pohodlném bytě na stromy lemovaném náměstí poblíž King’s Road, znechucen veskrze nudnou vyhlídkou na další poklidný den. Stejně jako přinejmenším jedno náboženství odsuzuje lenost jako jeden z hlavních hříchů, odsuzoval Bond nudu, a zvláště tu, která se dostavuje hned s probuzením.

Bond dvakrát zazvonil na May, svou báječnou skotskou hospodyni, že je připraven k snídani. Pak prudce odhodil slabou přikrývku z nahého těla a spustil nohy na podlahu.

Existoval pouze jediný způsob, jak se s nudou vypořádat - utéct jí. Bond si lehl na břicho a udělat dvacet pomalých kliků, při nichž nenechal svaly ani na okamžik odpočinout. Když už bolestí nemohl vydržet, obrátil se na záda a s upaženýma rukama zdvihal nohy tak dlouho, dokud to břišní svaly snesly. Pak vstal a udělal dvacet předklonů s dotykem špiček nohou, a nakonec si dal cviky na pažní a hrudní svalstvo, spojené s hlubokým dýcháním, až se mu začala točit hlava. Po cvičeni dosupěl do bíle dlaždičkované koupelny a v zaskleném sprchovém koutě pět minut střídal studenou a horkou vodu.

Když se oholil a vzal si tmavěmodrou košili bez rukávů z indické bavlny a modré námořnické kalhoty z česané příze, obul se do černých kožených sandálů a prošel ložnicí do obývacího pokoje s velkými okny. Byl spokojený, že nudu vypotil, alespoň prozatím.

May, starší Skotka s ocelově šedými vlasy a hezkým nepřístupným obličejem, vešla s podnosem a postavila jej na stolek ve výklenku. Vedle položila The Times, jediné noviny, které Bond kdy četl.

Bond jí popřál dobré jitro a usadil se k snídani.

„Dobré jitro-p.“ (Jednou z Mayiných roztomilých vlastností bylo, že kromě anglických králů a Winstona Churchilla nehovořila o žádném muži jako o „panu“. Bond si z ní kvůli tomu celá léta utahoval a považoval za výraz mimořádné úcty, když ho oslovila občasným „p“ na konci předchozího slova.)

Zůstala stát vedle stolu, zatímco si Bond překládal noviny na prostřední zpravodajskou dvoustranu.

„Včera večer tu byl znovu ten člověk ohledně televize.“

„Jaký člověk?“ vzhlédl Bond od titulků.

„Ten, co sem stále chodí. Od června mě otravoval už šestkrát. Očekávala bych, že poté, co jsem mu poprvé řekla něco o hříšné skříňce, už se nebude pokoušet nám ten přístroj prodat. A ještě k tomu tak draho, prosím!“

„Tihle obchodníci jsou vytrvalí.“ Bond odložil noviny a sáhl po kávové konvici.

„Včera večer jsem mu ale patřičně vyčinila. Rušit lidi při večeři! Zeptala jsem se ho, jestli má nějaké doklady, kterými by se prokázal.“

„Tím jste ho musela usadit.“ Bond si nalil velký šálek až po okraj černou kávou.

„Vůbec ne. Vytáhl odborářskou legitimaci a řekl, že má oprávnění si takhle vydělávat na živobytí. Odborový svaz elektrotechniků, to jsou komunisti, ne-p?“

„Ano, to jsou,“ odpověděl Bond neurčitě, ale zpozorněl. Je možné, že ho sledují? Napil se kávy a odložil šálek. „Co přesně ten člověk říkal, May?“ zeptal se lhostejným hlasem, ale podíval se na ni.

„Říkal, že ve volném čase prodává televize na provizi. A jestli určitě jednu nechceme. Že prý jsme jediní na náměstí, kteří žádnou nemají. Že prý nevidí na střeše žádnou anténu. Vždycky se ptá, jestli jste doma, aby si o tom s vámi promluvil. Kdybyste viděl ten jeho výraz! Překvapuje mě, že vás nikdy neviděl vycházet nebo vcházet. Vždycky se ptá, jestli vás čekám domů. Přirozeně mu nikdy nic neřeknu. Kdyby nebyl tak vlezlý, byl by to takový slušný člověk.“

To jistě, pomyslel si Bond. Existuje mnoho způsobů jak zjistit, zda je majitel bytu doma nebo venku. Výraz obličeje a jednáni služebnictva, nahlédnutí otevřenými dveřmi. „Ztrácíte čas, protože není doma,“ říkají obvykle. Neměl by to hlásit v bezpečnostním oddělení? Bond podrážděně pokrčil rameny a tiše zaklel. Asi v tom nic nebude, proč by se o něj taky zajímali? A kdyby tu o něco šlo, bezpečnostní už by se postaralo o výměnu bytu.

„Myslím, že tentokrát už jste ho odrazila,“ usmál se Bond na May. „Řekl bych, že už o něm neuslyším.“

„Ano-p,“ řekla May nepřesvědčivě. V každém případě bude Bonda informovat o každém, kdo by se potloukal kolem, slíbila a odšustila ve staromódní černé uniformě, kterou důsledně nosila i v srpnových vedrech.

Bond se vrátil ke snídani. Podobné maličkosti mu obvykle nastartovaly mozek. Za normálních okolností by si nedal pokoj, dokud by nezjistil, proč za ním neustále chodí komunistický odborář. Jenže teď, po měsících nečinnosti a zahálky, mu zrezivěl meč v pochvě a ostražitost ochabla.

Snídaně byla Bondovým oblíbeným jídlem. Když přebýval v Londýně, byla neměnná. Začínala velmi silnou neslazenou černou kávou od De Bryho z New Oxford Street, uvařenou v americkém varném skle, které vypil dva šálky. Následovalo jedno vejce v tmavěmodrém kalíšku, vařené přesně tři minuty dvacet vteřin.

Bylo to čerstvé, kropenatě hnědé vejce od francouzských maranek, které chovala nějaká Mayina přítelkyně na venkově. (Bond nesnášel bílá vejce, a protože byl v maličkostech vybíravý, potrpěl si na jejich dokonale přesnou přípravu.) Pak snědl dvě silnější topinky z celozrnného chleba, které si mazal žlutým jerseyským máslem, tiptreeským jahodovým džemem „Little Scarlet“, Cooperovou Starooxfordskou marmeládou a norským vřesovým medem od Fortnuma. Kávová konvice a stříbrný podnos byly starožitné a mintonský porcelán byl st…