Casino Royale

KAPITOLA 22
SPĚCHAJÍCÍ LIMUZÍNA

Od toho dne se Bond zotavoval velmi rychle.

Seděl na posteli a psal zprávu pro M. Měl už jasno v tom, co doposud považoval za Vespeřino amatérské chování. Žonglováním s významy nechal vyznít její únos machiavelističtěji, než tomu bylo ve skutečnosti. Ocenil její chladnokrevnost a klid, aniž se zmínil, že v jejím chování shledával něco podivného.

Vesper k němu přicházela každý den a on její návštěvy vzrušeně očekával. Šťastně mu vyprávěla o svých příhodách předchozího dne, kde se zastavovala na jídlo. Spřátelila se s místním policejním šéfem a s jedním z ředitelů kasina. Večer ji vyváděli do společnosti a přes den jí příležitostně půjčovali auto. Dohlížela na opravu bentleye, který byl odtažen do karosářské dílny v Rouenu, a zařídila dokonce, aby Bondovi z jeho londýnského bytu poslali nějaké šatstvo. Jeho původní garderoba vzala za své při hledání čtyřiceti miliónů franků.

O Le Chiffrovi spolu nikdy nemluvili. Vesper Bondovi občas vyprávěla zábavné historky o šéfovi sekce C, kam se zřejmě dostala přes svou službu u ženských jednotek Královského námořnictva. On ji na oplátku častoval historkami ze své služby.

Zjišťoval, že s ní může volně mluvit, a to ho překvapovalo.

S většinou žen se projevoval spíše jako mlčenlivý muž skrytých vášní. Zdlouhavý proces svádění ho unavoval téměř stejně, jako následné doznívání vztahu. Ta jednotvárnost mu naháněla hrůzu. Obvyklý parabolický vzorec – vznícení, dotyk ruky, polibek, vášnivý polibek, tělesné splynutí, orgasmus, další splynutí, stále řidší splynutí, pak nuda, slzy a konečná zahořklost – mu připadal ostudný a pokrytecký. Ještě více se vyhýbal mise en scene každého dějství této hry – setkání na večírku, restaurace, taxi, jeho byt, její byt, pak víkend u moře, pak znovu byty, pak nenápadné výmluvy a nakonec hněvivý rozchod na dešti před nějakými dveřmi.

S Vesper to však mohlo být něco jiného.

V bezvýrazném pokoji a rekonvalescenční nudě byla její každodenní přítomnost oázou radosti, něčím, na co se dalo těšit. Jejich hovory byly přátelské a měly vzdálený podtón vzájemné přitažlivosti vyplývající z nevyslovitelné dráždivosti vysloveného slibu, který z nich dělal dlužnici a věřitele. Nad tím vším se však vznášel stín jeho zranění a jejich nekonečné hojení.

Přesto se Bond potěšitelně uzdravoval. Dovolili mu vstát. Pak už si směl jít sednout na zahradu. Následovaly krátké procházky a pak už i dlouhé vyjížďky. Nakonec jednoho odpoledne přiletěl z Paříže doktor a prohlásil Bonda za zdravého. Vesper mu přinesla šaty, rozloučili se s personálem a ihned odjeli najatým vozem ze sanatoria.

Bylo to tři týdny poté, co se ocitl na prahu smrti. Horký červenec roztetelil vzduch nad pevninou i nad mořem. Bond si ty chvíle plně vychutnával.

Cíl jejich cesty měl být pro něj překvapením. Nechtěl se vracet do žádného velkého hotelu v Royale a Vesper řekla, že najde něco mimo město. Tajuplně o tom mlčela a prozradila mu jen, že našla místo, které se mu bude líbit. Rád se odevzdal do její péče, a aby to skryl, žertoval, že jedou určitě do Trou sur Mer (zmínila se, že to bude u moře) a že se těší na venkovské záchody, štěnice a šváby.

Jejich cestu zkalila zvláštní příhoda.

Když ujížděli pobřežní silnicí směrem k Les Noctambules, Bond jí popisoval onu divokou honičku v autech a ukázal jí osudnou zatáčku i místo, kde byly rozsypány ocelové hroty. Nechal řidiče zpomalit a vyklonil se z okénka, aby jí upozornil na hluboké rýhy ve vozovce, způsobené jízdou po ráfkách, i další stopy po havárii.

Vesper však byla během jeho povídání roztěkaná a nervózní a reagovala nejvýš jednoslabičně. Jednou nebo dvakrát ji přistihl, jak se dívá do zpětného zrcátka, ale než se stačil ohlédnout, vjeli do zatáčky a on nic neviděl.

Nakonec ji vzal za ruku.

„Něco se ti honí hlavou, Vesper,“ řekl.

Zářivě se na něj usmála. „To nic není. Vůbec nic. Měla jsem jen nepříjemný pocit, že nás někdo sleduje. Myslím, že jsem trochu nervózní. Tahle situace je strašidelná.“

Krátce se zasmála a ohlédla se.

„Podívej.“ Do jejího hlasu pronikla panika.

Bond se poslušně ohlédl. Asi čtyři sta metrů za nimi jela černá limuzína.

Bond se zasmál.

„Nemáme přece na tuhle silnici výsadní právo,“ řekl. „A pak, kdo by nás chtěl sledovat? Nic jsme neprovedli.“ Poplácal ji po ruce. „Sedí v ní obchodní cestující středního věku, který jede služebně do Le Havru. Zřejmě myslí na oběd a na svou milenku v Paříži. Vážně, Vesper, nesmíš si hned za vším představovat to nejhorší.“

„Asi máš pravdu,“ řekla nervózně. „Stejně už tam skoro jsme.“

Odmlčela …