Goldfinger

Bond byl se sebou spokojen. Na Goldfingera se rozzlobí spousta lidí. S dvaceti tisíci librami se dá udělat spousta špinavé práce. Budou se muset přizpůsobovat plány a odročovat tajné dohody. Snad budou muset být i zachraňovány životy. A pokud se o to bude zajímat SMERSH, což bylo nepravděpodobné, protože to jsou realisté, kteří počítají se ztrátami, zřejmě dojde k názoru, že prut objevil nějaký tulák, který hledal úkryt.

Bond uložil zlato do skrýše pod sedadlem. Nebezpečný materiál. Musí se spojit s nejbližším pracovištěm Secret Service a prut odevzdat, aby byl odeslán diplomatickou poštou do Londýna. Musí o tom rychle podat zprávu. Nález potvrzuje mnohá podezření. Může případně upozornit francouzské kolegy z Deuxieme Bureau, aby zjistili, kdo si pro zlato přijde. Ale Bond doufal, že k tomu nedojde. Nepotřeboval, aby vznikla panika dřív, než se mu podaří proniknout do Goldfingerovy blízkosti. Teď bylo zapotřebí, aby se nad Goldfingerem klenulo modré, jasné nebe.

Bond se rozjel. Musel promyslet další věci. Musí se přilepit na rollse ještě před Maconem a správně odbočit na křižovatce, na Ženevu nebo na Lyon. Musí vyřešit problém s tou dívkou a pokud možno ji dostat ze silnice. I když byla hezká, vnášela do záležitosti zbytečný zmatek. A taky se musí zastavit pro něco k jídlu a k pití. Byla jedna hodina a pohled na obědvajícího Goldfingera v něm probudil hlad. Musel také natankovat a zkontrolovat vodu a olej.

Homérův signál zesílil. Bond byl na předměstí Maconu. Musí se přiblížit ke Goldfingerovi i s tím rizikem, že bude spatřen. Jeho sportovní vůz se snad v tom provozu ztratí. Bylo životně důležité vědět, zda rolls přejede Saónu a dá se směrem na Bourg, nebo odbočí doprava na Lyon. Na konci Rue Rambuteau zahlédl žlutou skvrnu. Přejel železniční most a malé náměstíčko. Goldfingerova žlutá krabice pokračovala k řece. Bond pozoroval, jak se kolemjdoucí za rolls-roycem otáčejí. Řeka. Zabočí Goldfinger vpravo nebo pojede přes most? Rolls jel přímo. Tedy do Švýcarska! Bond jej sledoval na předměstí Svatého Vavřince. Nyní k řezníkovi, pekaři a do vinného sklepa. Sto metrů před ním visela do ulice zlatá telecí hlava. Výborně! Malý triumph byl za ním jen pár metrů. Jak dlouho už za ním jela? Bond se tak soustředil na rolls-royce, že se od vjezdu do města neohlédl. Dívka se musela skrývat v postranní uličce. Tohle už určitě není náhoda. Promiň, kočičko, musím tě sbalit. Udělám to co nejjemněji. Teď se drž. Bond znenadání zastavil před řeznictvím a zařadil zpátečku. Bylo slyšet ošklivé zachrastění a řinkot. Bond vypnul motor a vystoupil.

Obešel pomalu vůz dozadu. Dívka s obličejem strnulým zlostí už stála jednou nohou na silnici. Byla to krásná noha. Jak vystupovala z auta, bylo vidět bílé stehno. Dívka strhla řidičské brýle a dala si ruce v bok. Hezká ústa byla pokřivena hněvem.

Zadní nárazník Bonda vozu byl zaklíněn do trosek reflektorů a přední stěny chladiče triumphu. Bond řekl přátelsky: „Jestli do mě ještě jednou najedete, budete se muset za mě provdat.“

Sotva to dořekl, dala mu facku. To už se kolem nich shromáždil malý zástup. Ozývaly se projevy souhlasu i nadávky.

Dívka se zjevně zlobila. „Vy pitomče! Kde myslíte, že jste?“

Bond si pomyslel, že hezkým holkám takové drobné rozčílení spíš prospívá. „Moc vám to nebrzdí,“ řekl.

„Nebrzdí? Vždyť jste do mě nacouval!“

„Trochu mi to ujelo. Nevěděl jsem, že jste tak blízko za mnou.“ Byl čas trochu ji uklidnit. „Strašně mě to mrzí. Zaplatím opravu a všechny ostatní výdaje. Opravdu, nešťastná náhoda. Podíváme se, co se stalo. Zkuste vycouvat. Nárazníky máte v pořádku.“ Bond šlápl na nárazník triumphu a zahoupal jím.

„Neopovažujte se dotýkat mého vozu! Nechte ho na pokoji!“ Dívka nahněvaně usedla za volant a stiskla startér. Motor chytil, ale pod krytem zadrnčel kov. Vypnula motor a vyklonila se z okénka.

„Vidíte, vy idiote? Rozbil jste mi ventilátor!“

Bond doufal, že má pravdu. Nastoupil do svého vozu a poodjel s ním od triumphu. Úlomky z dívčina auta zazvonily o dlažbu. Opět vystoupil, hlouček zvědavců prořídl. Byl v něm muž v pracovní kombinéze. Nabídl se, že zavolá havarijní vůz a hned pro něj odešel. Bond přistoupil k triumphu. Dívka již byla klidnější.

„Nebude to tak hrozné,“ řekl Bond. „Ventilátor je nejspíš jen vyosený. V dílně vám opraví přední světla a přechromují, co je třeba. Zítra ráno můžete pokračovat v cestě.“ Sáhl do kapsy pro peněženku. „Chápu, že vás to uvedlo do nesnází a vina je výhradně na mně. Tady je sto tisíc franků na opravu, váš nocleh, telefony přátelům atakdále. Vezměte si je, ať jsme vyrovnáni. Rád bych tu přenocoval a počkal, až zítra vyjedete, ale mám večer schůzku a musím tam být.“

„To ne.“ Dívka složila ruce za záda a vyčkávala.

„Ale…“ Co vlastně chtěla? Policii? Chce ho obvinit z nebezpečné jízdy?

„Já mám dnes večer také schůzku a musím tam být. Musím se dostat do Ženevy. Váš vůz to dokáže za dvě hodiny.“ Ukázala přitom na Bondův DB III. „Svezete mě?“

V jejím hlase byla zoufalá naléhavost. Žádné přemlouvání, žádné hrozby, jen čistá potřeba. Bond si ji poprvé prohlížel jinak než jako hezkou dívku, která se chce nechat sbalit Goldfingerem nebo ho začít vydírat. To bylo jediné vysvětlení, které Bonda v těchto souvislostech napadlo. Dívka však na nic z toho nevypadala. Její obličej prozrazoval pevný charakter a upřímnost. A také nebyla oblečena jako svůdkyně. Měla hedvábnou košili spíše mužského střihu se stojacím límečkem, který měla u krku rozepjatý. Široké rukávy měla na zápěstích ohrnuté. Nehty neměla nalakované a jejím jediným šperkem byl zlatý prstýnek na prsteníčku (pravý nebo falešný snubní prsten?). Měla velmi široký kožený pásek s černým štěpováním a dvojitou kovovou sponou. Vzadu se ještě rozšiřoval jako podpůrný pás závodních jezdců. Krátká plisovaná sukně byla šedočerná. Zřejmě drahé černé sandály skýtaly dostatek pohodlí pro řízení. Pestřejší na ní byl jen růžový šáteček, který si sundala z hlavy a který teď držela v ruce spolu s bílými slunečními brý…