Goldfinger

„Fort Knox. Není to trochu velké sousto pro dva muže a jednu dívku?“

Goldfinger nevrle pokrčil rameny. „Odložte, prosím, na týden svůj smysl pro humor, pane Bonde. Pak se můžete vysmát dosyta. Budu velet stovce mužů a žen, kteří budou vybráni ze šesti nejmocnějších gangů ve Spojených státech. Bude to nejúdernější a nejkompaktnější bojová jednotka, jaká kdy byla založena v době míru.“

„Dobře. A kolik lidí střeží trezory ve Fort Knox?“

Goldfinger pomalu zavrtěl hlavou. Zaklepal na dveře, před nimiž seděl. Dveře se prudce otevřely. Na prahu stál Oddjob, přikrčený a bdělý. Když viděl, že rozhovor probíhá přátelsky, napřímil se a čekal. Goldfinger řekl: „Budete mít mnoho otázek, pane Bonde. Na všechny dostanete odpověď dnes odpoledne. Začínáme o půl třetí. Teď je přesně dvanáct.“ Bond pohlédl na své hodinky a srovnal si je s Goldfingerovými. „Vy a slečna Mastertonová se zúčastníte schůzky, na které bude šéfům gangů předložen návrh. Jistě vysloví otázky, které přijdou na mysl také vám. Všechny otázky budou zodpovězeny. Potom se dáte do práce se slečnou Mastertonovou. Řekněte si, oč chcete. Oddjob bude dbát o vaše zaopatření a bude trvale na stráži. Buďte ukázněný, nebo vás zlikviduje. A neztrácejte čas pokusy o útěk nebo o navázání kontaktu s vnějším světem. Najal jsem si vás a budu od vás požadovat dokonalé služby.“

Bond řekl suše: „Vždycky jsem si přál být milionářem.“

Goldfinger se na něj ani nepodíval. Prohlížel si své nehty. Teprve potom věnoval Bondovi poslední pronikavý pohled, vyšel a zavřel za sebou dveře.

Bond se posadil a zahleděl se na ně. Prudce si prohrábl vlasy a přejel si rukama po obličeji. Pak řekl prázdnému pokoji: „Tak dobře!“ a prošel koupelnou k pokoji slečny Mastertonové. Zaklepal na dveře.

„Kdo je?“

„Já. Mohu vás vidět?“

„Ano,“ řekl hlas bez patrné radosti. „Vstupte.“

Seděla na kraji lůžka a obouvala se. Měla na sobě šaty, ve kterých ji Bond viděl poprvé. Vypadala klidně a vyrovnaně, nezdála se být vyvedena z míry prostředím. Vzhlédla k Bondovi a chladně řekla: „Do téhle situace jste nás oba přivedl vy. Tak nás z ní koukejte zase dostat.“

Bond odpověděl přátelsky: „Možná, že se mi to podaří. Zatím jsem nás dostal z dobře připravených hrobů.“

„Do kterých jste nás předtím přivedl.“

Bond se zadíval na dívku zamyšleně. Nechtěl na ni moc pospíchat. „Takhle bychom se nikam nedostali,“ řekl. „Jsme v té bryndě spolu, ať se nám líbí nebo ne. Co chcete jíst? Je čtvrt na jednu. Já už jsem jedl. Objednám jídlo a pak vám něco řeknu. Odsud vede jediná cesta, a tu střeží Oddjob, ta korejská opice. Ale zpět k jídlu – budete snídat nebo obědvat?“

Nepatrně zjihla. „Děkuji vám. Míchaná vejce, kávu a topinku s pomerančovou zavařeninou.“

„Cigarety?“

„Ne, díky. Nekouřím.“

Bond se vrátil do svého pokoje a zaklepal na dveře. Pootevřely se.

„To nic, Oddjobe. Teď tě ještě nezabiju.“

Dveře se otevřely více. Oddjobův výraz byl netečný. Bond objednal jídlo a dveře se opět zavřely. Bond si nalil whisky se sodovkou. Seděl na kraji lůžka a uvažoval, jak získat dívku na svou stranu. Stavěla se proti němu od samého začátku. Bylo to jen kvůli její sestře? Jaký smysl měla mít tajemná Goldfingerova narážka o jejích sklonech? Sám cítil, že v ní je něco cizího a nepřátelského. Byla nádherná a přitažlivá. Bylo v ní však něco studeného, v samém jádru, a tomu Bond nerozuměl, ani to nedokázal definovat. Ale zatím bylo hlavní přimět ji, aby šla s ním. Život ve vězení by byl nesnesitelný.

Vrátil se do dívčina pokoje. Oboje dveře nechal otevřené, aby slyšel, kdyby někdo přišel. Stále nehybně seděla na posteli. Pozorně Bonda sledovala. Naklonil se ke dveřím, dal si pořádný doušek whisky, zahleděl se jí do očí a řekl: „Měla byste vědět, že jsem ze Scotland Yardu (tento eufemismus může být užitečný, pomyslel si)… Jdeme po Goldfingerovi. Ale ten doufá, že nás tu nejméně týden nikdo neobjeví. Asi má pravdu. Nechal nás naživu, protože potřebuje naši spolupráci při jakémsi zločinu. Je to velká a dost šílená hra se spoustou plánování a administrativy. To má být naše starost. Umíte těsnopis? Píšete na stroji?“

„Ano. Co to bude?“

Bond jí to pověděl. „Samozřejmě to zní dost směšně a řekl bych, že po několika otázkách gangsteři poznají – i když to nedají najevo – že plán je neproveditelný. Ale já nevím. Goldfinger je výjimečný člověk. Myslím, že nikdy nepodnikne nic, dokud nemá příznivé vyhlídky. A kromě toho vůbec není pomatený – aspoň není pomatenější než jiní nadaní lidé, vědci a takoví. Docela jistě je nadaný, možná génius ve svém oboru.“

„Jak si s tím tedy chcete poradit?“

Bond ztlumil hlas. „Chcete říci, jak si s tím chceme poradit my dva. Musíme táhnout za jeden provaz, a to až do konce. Žádné ulejvání a žádné žertíky. Jsme lační peněz a odvedeme absolutně prvotřídní práci. Kromě toho, že si zachráníme život, který pro něho znamená méně než nic. Je to jediná naděje, jak můžeme překazit jeho hru. Nebo spíše jak ji můžu překazit já, protože to je můj obor.“

„Jak to chcete provést?“

„Zatím nemám ponětí. Třeba se něco naskytne.“

„A vy očekáváte, že to budu dělat s vámi?“

„Proč ne? Máte lepší návrh?“

Vzdorovitě sešpulila rty. „Proč bych měla dělat, co mi řeknete?“

Bond si povzdechl. „Nemá smysl stavět se na zadní. Můžete přijmout tohle řešení, nebo se dát po snídani zabít. To musíte rozhodnout sama.“

S odporem odhrnula rty, pokrčila rameny a pak řekla nepřívětivě: „Tak dobře.“ A pojednou jí oči zaplály. „Ale neopovažte se na mě sáhnout, nebo vás zabiju!“

U dveří Bondovy ložnice cvakla klika. Bond se zahleděl na Tilly Mastertonovou mírným pohledem. „Výzva je to lákavá. Ale nebojte se, nebudu to zkoušet.“ Obrátil se a odešel z pokoje.

Kolem něho prošel Korejec, který nesl snídani. Jiný Korejec přinesl do pokoje stolek a přenosný psací stroj a postavil je v koutě u lůžka. Oddjob stál ve dveřích s archem papíru v ruce. Bond si jej od něho vzal.

Byl to obyčejný kancelářský papír, na němž bylo čistým, čitelným a nevýrazným rukopisem propisovačkou napsáno: