Goldfinger

Bond odložil časopis a vstal. Hlavní dveře se hlučně zavřely. Bond se otočil. „Buďte zdráv.“ Jeho tvář vyjadřovala zdvořilý údiv. „Neslyšel jsem vás přijet. Tak jak to dopadlo, pane Goldfingere?“ Goldfinger se tvářil dobromyslné. Vypadali jako staří přátelé, sousedé z venkova, kteří se sešli na skleničku.

„Ale, všechno se snadno vysvětlilo. Můj člověk se popral v hospodě s vojákem amerického letectva, který ho vytrvale označoval za Japončíka. Vysvětlil jsem policii, že Korejci nesnášejí, když je někdo považuje za Japonce. Pustili ho na kauci. Je mi hrozně líto, že to trvalo tak dlouho, doufám, že jste se nenudil. Nalijte si ještě.“

„Díky. Zdá se mi, že to není ani pět minut, co jste odjel. Četl jsem si, jak Darwin komentuje čtrnáct klubových pravidel. Velice zajímavé stanovisko…“ Bond se pustil do detailů článku, které opatřoval vlastními komentáři.

Goldfinger trpělivě čekal, až skončí. „Ano, to je velice komplikovaná záležitost,“ řekl. „Vy hrajete přirozeně jinak než já, mnohem pracněji. Myslím, že s mým švihem využiju všechny druhy holí, které mi pravidla dovolí. Teď mě na okamžik omluvte, půjdu se nahoru umýt a pak povečeříme. Jsem tu za chvíli.“

Bond si úmyslně hlučně doplnil sklenici. Pak se posadil a vzal si Country Life. Pozoroval Goldfingera, jak jde do schodů a mizí v chodbě. Dokázal si představit každý jeho krok. Zjistil, že má časopis vzhůru nohama. Obrátil ho a bezmyšlenkovitě se zahleděl na krásnou fotografii paláce Blenheim.

Nahoře bylo ticho. Potom bylo slyšet splachovadlo a cvakla klika. Bond se natáhl po sklence, zhluboka z ní upil a postavil ji na koberec vedle křesla. Goldfinger sestupoval se schodů. Pod paží nesl kočku. Když došel ke krbu, naklonil se a stiskl tlačítko zvonku.

Obrátil se k Bondovi. „Máte rád kočky?“ Tvářil se přitom netečné.

„Celkem vzato ano.“

Dveře pro služebnictvo se otevřely. Objevil se v nich řidič. Měl ještě na hlavě tvrďák a na rukou lesklé rukavice. Díval se bezvýrazně na Goldfingera. Ten mu prstem pokynul, aby přistoupil blíž. Řidič učinil několik kroků a stanul v kruhu u krbu.

Goldfinger se obrátil k Bondovi. „Tohle je můj pobočník,“ řekl lehkým konverzačním tónem a pousmál se. „Je trochu legrační. Oddjobe, ukaž panu Bondovi ruce.“ Při těch slovech se opět na Bonda usmál. „Říkám mu Oddjob, protože to charakterizuje jeho úkoly v mém personálu. Vykonává odd jobs, příležitostné práce; dělá, co se právě naskytne a pro co nemám jiného specialistu.“

Korejec pomalu svlékl rukavice, stanul na délku paže od Bonda a vztáhl k němu ruce dlaněmi vzhůru. Bond vstal a podíval se na ně. Byly velké a svalnaté. Zdálo se, jako by všechny prsty byly stejně dlouhé. Na koncích byly tupé a leskly se v těch místech, jakoby byly ze žluté kosti.

„Obrať ruce a ukaž je panu Bondovi ze strany.“

Korejec neměl na prstech nehty. Místo nich byla tatáž nažloutlá hmota podobná želvovině. Muž obrátil ruce tak, aby je bylo vidět ze strany. Podél hrany obou rukou se táhla tvrdá vrstva stejné hmoty.

Bond zvedl nechápavě obočí.

Goldfinger řekl: „Něco vám ukážu.“ Ukázal prstem na silné sloupky z dubového dřeva, z nichž sestávalo zábradlí schodiště. Zábradlí tvořil masivní hranol o rozměru deset krát patnáct centimetrů. Korejec poslušně zamířil ke schodišti a vystoupil o několik schodů nad úroveň podlahy. Díval se úkosem na Goldfingera jako dobrý lovecký pes, který čeká na rozkaz. Goldfinger mu rychle pokynul. Korejec nevzrušeně zvedl pravou ruku vysoko nad hlavu a prudce udeřil její hranou jako sekerou do těžkého zábradlí z leštěného dřeva. Ozval se praskot a zábradlí se zhroutilo přeraženo uprostřed. Ruka se znovu zvedla a opět sjela dolů jako blesk. Tentokrát proletěla zábradlím a v její dráze zůstala roztřepená mezera. Třísky dopadaly s hlukem na podlahu parket. Korejec se vzpřímil a stál v pozoru, očekávaje další rozkazy. V jeho obličeji nebyla stopa námahy ani pýchy za předvedený výkon.

Goldfinger pokynul a muž se k němu vrátil. Goldfinger řekl: „Vnější hrany jeho nohou jsou také takové. Oddjobe, římsu nad krbem!“ Goldfinger ukázal na těžkou desku z vyřezávaného dřeva nad ohništěm. Byla nejméně dva metry nad podlahou a asi patnáct centimetrů nad vrcholem Korejcova tvrďáku.

Korejec pronesl otázku, jíž se Bond marně snažil porozumět.

„Ano, odlož sako a klobouk,“ řekl Goldfinger a obrátil se opět k Bondovi. „Má chudák rozštěp patra. Myslím, že mimo mne mu sotva někdo rozumí.“

Bond si uvědomil, jak je užitečné, když otrok může komunikovat se světem pouze prostřednictvím svého pána – je to ještě lepší než hluchoněmí v harémech, je to bezpečnější a činí to otroka naprosto závislým. Oddjob smekl klobouk, svlékl sako a obojí pečlivě položil na podlahu. Pak vyhrnul nohavice až ke kolenům a zaujal pevný postoj zkušeného judisty.

Vypadal, že by s ním nepohnul ani rozlícený slon.

„Bude lépe, když odstoupíte stranou, pane Bonde,“ řekl Goldfinger. „Tato rána přetne lidský krk jako stonek narcisu.“ Goldfinger odsunul stolek s nápojovým podnosem stranou, takže Korejec měl volnou dráhu. Měl však odstup nejvýše tří dlouhých kroků. Jak by vůbec mohl dosáhnout na římsu krbu?

Korejcovy přípravy Bonda fascinovaly. Mužovy šikmé oči v ploché masce obličeje se leskly nespoutanou energií. Člověk, který by stál takovému přízraku tváří v tvář, by mohl pouze padnout na kolena a očekávat smrt.

Goldfinger zvedl ruku. Nohy ve vyleštěných botách jako by se bořily do podlahy. Korejec se shrbil a udělal dlouhý krok s pokrčenými koleny a pak se vířivým pohybem odpoutal od země. Ve vzduchu poklepal jednou nohou o druhou, jak to dělávají tanečníci ve výskoku, ale udalo se to v daleko větší výšce, než jaké kdy tanečník dosáhl. A potom sklonil tělo stranou dolů a pravou nohu vymrštil vzhůru jako píst. Zazněl hromový úder. Tělo se elegantně složilo na ruce, ohnuté lokty přejaly váhu těla a pak se prudce napřímily, takže se tělo vymrštilo a Korejec opět stál v pozoru. V jeho očích se tentokrát zračil triumf, když se díval na deseticentimetrovou mezeru, kterou jeho…