Thunderball

KAPITOLA 16
PODVODNÍ MARTYRIUM

Temná voda pod policejním přístavištěm šplouchala o zrezivělé podpěry. V mřížovaném stínoví železné konstrukce za svitu tříčtvrtečního měsíce zdvihl strážník Santos na Bondova záda akvalung s jedinou lahví. Bond si upevnil popruhy u pasu tak, aby nepřekážely pásku s Leiterovým podvodním Geigerovým počítačem. Stiskl mezi zuby gumový náustek dýchací trubice a nastavil ventil tak, aby měl dostatečný přísun vzduchu. Pak zastavil přívod a náustek si zase vyndal. Nad vodou se nesla veselá hudba bubnové kapely z nočního klubu Junkanoo. Zněla, jako když obří pavouk tančí na tenorxylofonu.

Santos byl ohromný barevný muž s hrudními svaly velikosti talířů. Měl na sobě pouze plavky. Bond se na něj obrátil s otázkou. „Co asi tak v tuhle dobu uvidím? Jsou tu nějaké velké ryby?“

Santos se zazubil. „Běžný přístavní druhy, pane. Možná nějaká ta barracuda. Možná žralok. Jenže jsou líný, jak jsou přežraný z odpadků. Daj vám pokoj – teda když zrovna nebudete krvácet. Na dně asi uvidíte nějakýho toho kraba nebo humra. Je většinou porostlý chaluhama a mezi nima jsou kusy železa z vraků a spousta lahví a podobnýho bordelu. Je to zkrátka pěkně zaneřáděný, pane. Ale voda je čistá a ten měsíc a světla z Disca vás povedou. Řek bych, že vám to potrvá tak dvanáct, patnáct minut. Je to divný, už hodinu tu loď pozoruju, a neviděl jsem na palubě žádnou hlídku, ani nikoho v kormidelně. Ten větřík čeří vodu, takže nebudou vidět vaše bubliny. Moh jsem vám dát kyslík, ale já ho nemám moc rád. Je nebezpečnej.“

„Tak dobře, jdeme na to. Uvidíme se tak za půl hodiny.“ Bond se dotykem přesvědčil, jestli má u pasu nůž, zatahal za popruhy a vložil si náustek mezi zuby. Otočil vzduchový ventil a pleskaje ploutvemi o mokrý písek došel k vodě. Tam se sehnul, plivl si do brýlí, aby se mu nepotily, omyl si je a nasadil. Pak šel pomalu dál a zvykal si na dýchání. Na konci přístaviště měl vodu po uši. Tiše se potopil a vyrazil kupředu. Jen kopal nohama, ruce měl volně podél boků.

Dno prudce klesalo a Bond s ním. Ve čtyřiceti stopách plaval těsně nad ním. Podíval se na velké fosforeskující číslice na svých hodinkách. Deset minut po půlnoci. Uvolnil se a nasadil pohodlné pravidelné tempo.

Pableskující měsíc prosvítal střechou malých vlnek na šedé dno poseté pneumatikami, plechovkami a lahvemi a vytvářel na něm mihotavé stíny. Malá chobotnice, která ucítila jeho nárazovou vlnu, změnila barvu z temně hnědé na světle šedou a stáhla se do plechového sudu, který byl jejím domovem. Sasanky, želatinovité polypy, které v noci vylézají z písku, se při dotyku Bondova černého stínu rychle stahovaly do svých děr. Další malí noční živočichové vypouštěli ze svých vulkánů gejzíry bahna, když ucítili záchvěvy vody způsobené Bondem. Tu a tam se do své vypůjčené lastury stáhl krab poustevník. Bylo to jako cesta měsíční krajinou, na jejímž povrchu i pod ním žili tajemní tvorové. Bond je pozorně sledoval se zájmem přírodovědce. Věděl, že jen tak si pod hladinou udrží pevné nervy, které mu měly napomoci plně se soustředit na svůj úkol a nerozptylovat se představami oblud, které by mohly být za zlověstnou šedou mlžnou zdí.

Udržoval pravidelný rytmus a směr s měsícem u pravého ramene. Myšlenky mu zalétly k Dominettě. Takže ona byla sestrou muže, který pravděpodobně unesl to letadlo! Tohle nevěděl ani Largo, pokud byl vůbec do celé záležitosti zapleten. Jakou roli tu tedy hrál příbuzenský vztah? Nejspíš šlo o náhodu, vždyť se chovala naprosto nevinně. A přesto Bondovi připadalo, že přiložil další stéblo na skrovnou hromádku důkazů, které mlhavě svědčily pro Largovu účast. A ta jeho reakce na slovo „přízrak“. Dala se přičíst italské pověrčivosti – a nebo taky ne. Bond měl neodvratný pocit, že všechny tyhle drobnosti jsou špičkou ledovce, jehož obrovitá masa je ukryta pod hladinou. Měl by podat hlášení? Nebo raději ne? Bondova mysl vřela nerozhodností. Jak to napsat? Jaké formulace by nejlépe vystihly jeho pochybnosti? Co prozradit a co zamlčet?

Mimosmyslové antény lidského těla, pozůstatky života v džungli před miliony let, se nevědomě probouzejí, když se člověk ocitne na pokraji nebezpečí. Bond byl soustředěný na myšlenky vzdálené současným rizikům, ale jeho smysly nevědomě pátraly po nepříteli. Náhle nějaký skrytý nerv spustil poplach – Nebezpečí! Nebezpečí! Nebezpečí!

Celým tělem mu proběhlo napětí. Sáhl po noži a prudce otočil hlavu doprava – nikoli doleva nebo dozadu. Smysly ho přiměly podívat se doprava.

Velká barracuda, pokud má dvacet liber a víc, je nejobávanější mořskou rybou. Celé její tělo je hrozivou zbraní – od dlouhé zlověstné a kruté tlamy, která se dokáže rozevřít na devadesát stupňů, stejně jako to dokáže chřestýš, přes modro-stříbřité tělo až k lenivě mocné ocasní ploutvi, která činí z barracudy jednu z nejrychlejších mořských ryb. Tahle plula souběžně s Bondem, asi deset yardů od něj, kde už se téměř ztrácela v mlžné vodě. Bond však viděl podélné pruhy, které vystupují, když je ryba na lovu, ostražité zlato-černé tygří oko a dlouhou, na palec pootevřenou tlamu, která obnažovala ty nejostřejší zuby – zuby, které nekousají, ale trhají.

Bond cítil mravenčení v žaludku a kůže v rozkroku se mu napjala. Opatrně se podíval na hodinky. K Discu mu zbývaly ještě asi tři minuty. Prudce se otočil k velké rybě a útočně zablýskal nožem. Obří barracuda několikrát líně mávla ocasem, a když se Bond vrátil do původního směru, obrátila se také a lhostejně a pohrdavě pokračovala v jeho sledování, měřila si ho a vybírala místo k útoku – rameno, bok, nohu.

Bond se snažil vybavit si všechno, co o téhle dravé rybě věděl, jaké zkušenosti s ní měl. První zásadou bylo nezpanikařit, neprojevit strach. Ryba strach vycítí, stejně jako pes nebo kůň. Je nutné chovat se klidně a nezmatkovat. Jakékoli vybočení z normálního chování znamená, že vyhlédnutá oběť se neovládá a je zranitelná. Takže udržovat rytmus. Znervóznělá ryba je snadnou kořistí. Když kraba nebo škebli převrátí podmořská vlna, jsou vystaveni stovkám nepřátel. …