Thunderball

KAPITOLA 15
PAPÍROVÝ HRDINA

Nassavské kasino bývalo jediným legálním kasinem na britské půdě v celém světě. Nikdo neví, jak se to srovnávalo se zákony Britského společenství. Každoročně je pronajímáno kanadskému hernímu syndikátu, jehož zisk se v dobré zimní sezóně odhaduje na sto tisíc dolarů. Hraje se tu pouze ruleta s dvěma nulami místo jedné, což zdvihá zaručený podíl podniku z evropských 3,6 na hezkých 5,4%, pak blackjack neboli jednadvacet, na němž je zaručený podíl podniku mezi šesti a sedmi procenty, a pak už je tu jen jediný stůl chemin-de-fer, který přispívá skromnými pěti procenty^[18]. Kasino je vedeno jako klub v hezkém soukromém domě na West Bay Street a je zde pěkný taneční sál, jídelna, kde v určenou dobu hraje tříčlenné kombo staré oblíbené melodie, a salonek s barem. Je to dobře vedený elegantní podnik, který si svůj zisk zaslouží.

Guvernérův pobočník opatřil Bonda a Leitera členskými legitimacemi a ti se po kávě a stingeru v baru rozdělili a odešli k hracím stolům.

Largo hrál chemin de fer. Před sebou měl velkou hromádku stodolarových žetonů a půl tuctu žlutých tisícidolarových biskvitů. Domino Vitaliová seděla za ním, kouřila jednu cigaretu za druhou a sledovala hru. Bond pozoroval stůl zpovzdálí. Largo hrál velkoryse, a kdykoli mohl, šel o bank. Vyhrával průběžně, ale velice elegantně, a podle způsobu, jak s ním lidé žertovali a jak tleskali jeho bravurním kouskům, patřil k místním oblíbencům. Domino měla černé šaty s čtvercovým výstřihem a u krku velký diamant na tenkém řetízku. Tvářila se nevrle a znuděně. Žena po Largově pravici, která šla třikrát o jeho bank a pokaždé prohrála, vstala a odešla od stolu. Bond rychle přiběhl a vklouzl na uprázdněné místo. Bank byl na osmi stech dolarech a to byla hezky okrouhlá částka na to, aby Largo nakrmil cagnotte po každé hře.

Pro bankéře je dobré, když se dostane za třetí bank. Po třetí výhře se často bank pouští. Bond to věděl moc dobře. Byl si také bolestně vědom toho, že jeho celkový provozní kapitál tvoří pouhých tisíc dolarů. Osmělovala ho jen skutečnost, že všichni hráči byli z Largových výher velmi nervózní. A koneckonců hrací stůl nemá žádnou paměť. Štěstí je nevyzpytatelné, pomyslel si a řekl, „Banco.“

„Á, můj dobrý přítel pan Bond,“ potřásl mu rukou Largo. „Teď teprve přišly ke stolu velké peníze. Možná bych měl pustit bank. Angličané si umějí hrát s vláčky^[19]. Ale přesto,“ usmál se roztomile, „když už mám prohrát, rozhodně rád prohraju s panem Bondem.“

Velká hnědá ruka lehce plácla na botičku. Largo vytáhl růžový jazyk hrací karty a posunul ji po zeleném suknu před Bonda. Sám si také vzal jednu a potom jim oběma rozdal ještě po jedné. Bond otočil svou první kartu doprostřed stolu. Byla to devítka, kárová devítka. Bond se letmo podíval stranou na Larga. „To je vždycky dobrý začátek,“ řekl, „tak dobrý, že otočím i svou druhou kartu.“ Nedbale nadzdvihl kartu a cvrnkl do ní. Otočila se ve vzduchu a dopadla vedle devítky. Byla to desítka, báječná piková desítka. Pokud Largovy dvě karty nedají v součtu také devět nebo devatenáct, Bond vyhrál. Largo se zasmál, ale do smíchu se mu vloudil falešný podtón. „Vy mě ale zkoušíte,“ řekl vesele a hodil své karty k Bondovým. Byla to desítka srdcová a křížový král. Largo prohrál o fous – dostal dvě dobré karty, jednu lepší než druhou. To byl nejkrutější způsob prohry. Hřmotně se zasmál. „Někdo musí být druhý,“ prohodil k celému stolu. „Co jsem říkal? Angličané si z botičky vytáhnou, co chtějí.“

Krupiér přistrčil žetony k Bondovi. Bond si z nich udělal malou hromádku. Ukázal na hromadu před Largem. „Italové zřejmě také. Říkal jsem vám odpoledne, že bychom se měli stát partnery.“

Largo se potěšeně zasmál. „Zkusíme to ještě jednou. Dejte do banku, co jste vyhrál, a já proti vám půjdu tady s panem Snowem po vaší pravici. Souhlasíte, pane Snowe?“

Pan Snow, zarputile vyhlížející Evropan, který, jak si Bond vzpomněl, byl jedním z podílníků, přikývl. Bond dal do banku osm set a oba muži proti němu vsadili po čtyřech stech. Bond opět vyhrál, tentokrát se součtem šesti proti pěti od stolu – znovu o jediný bod.

Largo smutně zavrtěl hlavou. „Teď jsme skutečně slyšeli mene tekel. Pane Snowe, budete muset pokračovat sám. Tady pan Bond má proti mně štěstí, já to vzdávám.“

Teď už se Largo usmíval jen ústy. Pan Snow pokračoval ve hře a vložil šestnáct set dolarů, aby pokryl Bondovu sázku. Bond přemýšlel: Vyhrál jsem tisíc šest set dolarů ve dvou hrách, tedy přes pět set liber. Byla by legrace předat bank a dojít si pro něj k sousedovi. Stáhl svou sázku a řekl: „La main passe.“^[20] Kolem stolu to zašumělo. Largo teatrálně zvolal: „Tohle mi nedělejte! Neříkejte mi, že bank se posouvá dál! Jestli ano, tak se zastřelím. No dobrá, dobrá, koupím od pana Bonda ten bank a uvidíme.“ Hodil na stůl žetony v hodnotě šestnácti set dolarů.

A Bond uslyšel svůj vlastní hlas, jak říká banco! Šel na vlastní bank – sděloval tím Largovi, že vyhrál jednou, pak podruhé, a teď se chystá vyhrát potřetí!

Largo se obrátil čelem k Bondovi. Usmíval se ústy a přimhouřenýma očima si Bonda zvědavě prohlížel. „Ale vy na mě pořádáte hon, drahý příteli,“ řekl tiše. „Vy mě pronásledujete. Co je to, vendetta?“

Bonda napadlo, jestli Largo zareaguje na skrytou narážku. „Když jsem šel ke stolu, viděl jsem přízrak,“ řekl. Vyslovil to slovo nedbale, s žádným náznakem dvojznačnosti.

Largovi zmizel úsměv z tváře, jako by dostal facku. Vzápětí se vrátil, ale už do napjaté tváře, z níž na Bonda hleděly ostražité, tvrdé oči. Largo si olízl rty. „Opravdu? Jak to myslíte?“

„Přízrak porážky,“ řekl Bond vesele. „Měl jsem dojem, že se vaše štěstí obrací. Ale možná jsem se mýlil.“ Ukázal na botičku. „Uvidíme.“

Stůl ztichl. Hráči i přihlížející cítili napětí, které se vloudilo mezi oba muže. Místo vtipů tu náhle bylo nepřátelství. Angličan hodil rukavici. Bylo to kvůli té dívce? Možná. Dav si olízl rty.

Largo se pronikavě zasmál. Už se zase tvářil vesele a holedbavě. „Hoho!“ zahřměl. „Můj přítel chce uhranout mé karty. Ale …