Thunderball

KAPITOLA 3
SKŘIPEC

Po hodině léčebné kúry měl Bond pocit, že ho někdo vykuchal a pak ho hodil do ždímačky. Proklel M, oblékl se a opustil sklepní svět nahoty a pokořování. Malátně vyšel po schodech do civilizace. U vchodu do hlavní haly byly dvě telefonní budky. Ústředna ho spojila s jedinou linkou, na niž měl povoleno volat zvenčí. Věděl, že všechny takové hovory jsou odposlouchávány. Když požádal o kartotéku, ozvalo se duté ticho, které znamenalo, že linka je napíchnutá. Šéfovi kartotéky se prohlásil svým číslem a zadal mu otázku. Dále uvedl, že subjekt je Orientálec, zřejmě s portugalskou krví. Po deseti minutách mu šéf kartotéky zavolal zpět.

„Je to znamení čínského tajného spolku, tongu,“ řekl a z jeho hlasu bylo patrné, že ho ten problém zaujal. „Tongu Rudého blesku. Není obvyklé narazit na člena spolku, který není čistokrevný Číňan. Není to běžná polonáboženská organizace. Tohle jsou zločinci. Stanoviště H s nimi mělo jednou co do činění. Mají zastoupení v Hong Kongu, ale řízeni jsou z Makaa. Stanoviště H zaplatilo velké peníze, aby proniklo do jejich kurýrní služby, která obstarává spojení s Pekingem. Všechno šlo hladce, a tak to zkusili naostro. Těžce narazili. Přišli o dva špičkové muže. Byl to podraz. Ukázalo se, že ti lidé mají nějakou úmluvu se státními orgány. Pekelně spletitá záležitost. Víme, že se zabývají drogami, pašováním zlata do Indie a obchodem s bílým masem ve velkém. Jsou to velké ryby. Kdybyste získal nějaké spojení, měli bychom zájem.“

„Díky za informace,“ řekl Bond. „Nic určitého na ně nemám. O Rudém blesku slyším poprvé. Kdyby z toho něco vzešlo, dám vám vědět. Tak zatím.“

Bond zamyšleně zavěsil sluchátko. Velice zajímavé! A co ten člověk k čertu pohledává ve Shrublands? Bond vyšel z budky. Koutkem oka postřehl pohyb ve vedlejší budce. Hrabě Lippe otočený zády k Bondovi právě zdvihal sluchátko. Jak dlouho už v té budce byl? Slyšel jeho dotaz? Nebo jeho poznámky? Žaludek se mu nepříjemně sevřel, jako vždycky, když měl pocit, že udělal nebezpečnou a hloupou chybu. Podíval se na hodinky. Půl osmé. Prošel halou do prosklené verandy, kde se podávala „večeře“. Udal své jméno postarší ženě s obličejem vězeňské dozorkyně, která stála za dlouhým pultem. Podívala se do seznamu a nalila mu do plastové misky horkou zeleninovou polévku. Bond si misku vzal. „To je všechno?“ zeptal se zneklidněně.

Žena se neusmála. „Máte štěstí,“ řekla úsečně. „Nejste v nejpřísnějším režimu, takže každý den v poledne dostanete polévku a ve čtyři hodiny odpoledne pak dva šálky čaje.“

Bond se trpce usmál. Odnesl si tu příšernou misku k malému stolku u okna s výhledem na potemnělý trávník. Usadil se a upíjel řídkou polévku. Pozoroval při tom své spoluvězně, kteří bezcílně bloumali po místnosti. Pocítil k těm ubožákům jistý soucit. Stal se členem jejich klubu. Prodělal iniciační obřad. Snědl polévku do posledního nejmenšího kousku mrkve a mátožně se odebral do svého pokoje. Myslel na hraběte Lippeho, na spánek, ale především na svůj prázdný žaludek.

Po dvou dnech tohoto režimu se cítil příšerně. Stále ho pobolívala hlava, bělma očí mu zežloutla a povlak na jazyku zhutněl. Jeho masér mu řekl, ať si s tím nedělá starosti. Je to tak, jak to má být. To jen jedy opouštějí jeho tělo. Apatii propadlý Bond se s ním nepřel. Nezáleželo mu na ničem jiném než na jediném pomeranči a horké vodě k snídani a na miskách polévek a šálcích čaje, do nichž si sypal lžíce hnědého cukru, jediného to druhu, který měl požehnání pana Waina.

Třetího dne, po masáži a šoku ze sedacích koupelí, měl Bond na programu chiropraktickou léčbu a natahování. Nasměrovali ho do dosud neznámé části sklepa, odlehlé a tiché. Když otevřel určené dveře, očekával, že ho uvítá nějaký chlupatý svalovec. Překvapeně se však zastavil, když vedle lůžka uviděl stát dívku Patricii, již už od prvního dne nezahlédl. Zavřel za sebou dveře. „Bože,“ řekl, „tak tohle je tedy vaše práce.“

Na tuhle reakci byla od mužských pacientů zvyklá, a přesto se jí dotýkala. Neusmála se. „Téměř dvacet procent chiropraktiků jsou ženy,“ řekla věcným tónem. „Odložte si, prosím. Všechno kromě spodků.“ Když ji Bond pobaveně poslechl, přikázala mu, ať se postaví před ni. Obešla ho a prozkoumala pohledem, v němž se zračil pouze profesionální zájem. Jeho jizvy pominula mlčením a řekla mu, ať si lehne na břicho. Pak se na něm jala zručně uplatňovat postupy své profese.

Bond si brzy uvědomil, jakou mimořádnou silou dívka vládne. Jeho svalnaté tělo vůbec nekladlo odpor a snadno se jí odevzdalo. Pociťoval však jistou rozmrzelost z takového bezpohlavního vztahu mezi hezkou dívkou a polonahým mužem. Po skončení procedury mu řekla, ať se postaví a sepne ruce za jejím krkem. V jejích očích, vzdálených jen několik palců od Bondových, bylo čistě profesionální zaujetí. Pak se od něj vší silou odtáhla, patrně s cílem uvolnit mu obratle. To už bylo na Bonda příliš. Když mu řekla, ať si ruce zase uvolní, nic takového neudělal. Místo toho si ji přitáhl a políbil ji na plné rty. Prudce se shýbla a vysmekla se mu. Tváře měla rudé a oči jí plály hněvem. Bond se na ni usmál u vědomí, že ještě nikdy tak těsně neunikl políčku. „Já jsem to prostě musel udělat,“ řekl. „Neměla byste mít taková ústa, když chcete dělat chiropraktičku.“