Dr. No

3. Rekreační poslání

Setmělo se. Plískanice zhoustla. M. se natáhl a rozsvítil stolní lampu se zeleným stínidlem. Střed místnosti zalila teplá žlutá kaluž a kožený povrch stolu zčernal jako krev.

M. si přitáhl tlustý fascikl. Bond si ho povšiml teprve teď. Snadno na něm přečetl písmena, i když byla k němu obrácena vzhůru nohama. Co se stalo se Strangwaysem? Kdo je Truebloodová?

M. stiskl na stole knoflík. „Zavolám k tomu náčelníka štábu,“ řekl. „Podstatu případu znám, ale on k ní může dodat šťávu. Obávám se, že je to otravná historie.“

Vstoupil náčelník štábu. Sloužil jako plukovník u ženistů. Byl přibližně stejně starý jako Bond, ale od ustavičné dřiny a zodpovědnosti mu vlasy na spáncích předčasně zešedivěly. Za to, že se dosud nervově nezhroutil, vděčil své fyzické houževnatosti a smyslu pro humor. V centrále byl Bondovým nejlepším přítelem. Oba se na sebe usmáli.

„Přitáhněte si židli, náčelníku, ten Strangwaysův případ přiděluji 007. Trochu si na to posvítíme, když vyměňujeme pracovníky. Do té doby může vést stanici 007. Do týdne musí odcestovat. Vyřídíte to s ministerstvem kolonií a s guvernérem? Ale pojďme k věci.“ Obrátil se k Bondovi. „Myslím, že Strangwayse jste poznal, 007. Tuším, že jste asi před pěti lety spolupracovali při té aféře s pokladem. Jaký ve vás zanechal dojem?“

„Dobrý chlap. Trochu škrobený. Ale jistě se již změnil. Pět let v tropech je dlouhá doba.“

M. tuto poznámku ignoroval. „A jeho číslo 2, to děvče Truebloodová, Mary Truebloodová. Znáte ji?“

„Ne.“

„Máme o ní dobré reference. Velela ženskému oddílu královského loďstva a pak přešla k nám. Její osobní záznam je čistý. Můžeme-li soudit podle fotografií, bylo to celkem pěkné děvče. Pravděpodobně v tom musíme hledat vysvětlení. Nebyl – podle vašeho názoru – Strangways sukničkář?“

„Možná že byl,“ říkal Bond opatrně, protože nechtěl Strangwaysovi ublížit, ale zároveň si vzpomněl na jeho švihácké sklony. „Co se s oběma stalo?“

„To chceme vypátrat,“ řekl M. „Zmizeli, jakoby se vypařili. Oba utichli ve stejný večer, někdy před třemi týdny. Strangwaysův bungalov jsme našli vyhořelý. Vysílačka, kódovací knihy, kartotéky, malá hromádka popela. Věci toho děvčete však zůstaly nedotčeny. Jistě si vzala jen to, co měla na sobě. I cestovní pas nechala ve svém pokoji. Ale Strangways mohl celkem lehce oba pasy zfalšovat. Měl jich mnoho – nevyplněných. Na ostrově pracoval jako pasový úředník. Mohli odletět kterýmkoli letadlem – na Floridu, do Jižní Ameriky nebo na některý jiný ostrov jeho oblasti. Policie stále ještě kontroluje seznamy cestujících. Ještě se nic nezjistilo, ale stejně mohli na den dva zalézt někde do díry, a potom vzít nakrásně nohy na ramena. Děvče si přebarvilo vlasy atd. Policie na letištích v této části světa nestojí ani za fajfku tabáku. Není to tak, náčelníku?“

„Ano.“ Náčelník štábu to však řekl pochybovačně. „Ale dodnes mi nejde do hlavy to jejich poslední rádiové spojení.“ Obrátil se k Bondovi: „Totiž o půl sedmé jamajského času začali jako vždycky vysílat. Někdo – bezpečnostní rádiová služba se domnívá, že to bylo to děvče – potvrdil příjem našeho WWW a potom se ztratil v éteru. Pokoušeli jsme se spojení obnovit, ale něco nám na tom nevonělo, a tak jsme s tím přestali. Neozvali se ani na modré ani na červené spojení. Tak je to. Příští den třetí oddělení TA poslalo z Washingtonu 258. V té době již začala pátrat policie, ale guvernér se snažil celý případ ututlat. Zdál se mu jasný jako facka. Děvčata byla totiž Strangwaysovou slabou stránkou. Já to tomu chlapíkovi nevyčítám. Vedl tichou stanici. Měl plno volného času. Guvernér naletěl na nejzřejmější vysvětlení. Stejně jako místní policie. Ta se vyzná jen v sexu a v bitkách mačetou. 258 strávil na ostrově týden a nenašel nic, co by toto vysvětlení vyvracelo. To napsal i do hlášení. Proto jsme ho znovu odvolali do Washingtonu. Od té doby policie pročišťuje okolí a přešlapuje na místě.“

Náčelník štábu se odmlčel a omluvně se podíval na M. „Vím, že se přikláníte ke guvernérovým závěrům. Ale mně neustále vrtá v hlavě to rádiové spojení. Vůbec mi to nezapadá do představy zamilovaného párku, který se odhodlal k útěku. A Strangwaysovi přátelé z klubu říkají, že se choval celkem normálně. Odešel uprostřed bridžové partie – tak jako vždycky, když se blížil jeho čas. Říkal, že se vrátí za dvacet minut. Objednal všem po sklence – zase tak jako vždycky – a odešel z klubu ve čtvrt na sedm, přesně podle svého zvyku. A najednou jako by se pod ním propadla zem. Kdyby chtěl odjet s děvčetem, proč by své bridžové partnery nechal čekat? Proč by neodešel ráno, anebo – ještě lépe – později v noci, když si svoje odvysílal, zametl za sebou všechny stopy? Zdá se mi to nesmyslné.“

M. byl jako nepřítomný. „Když se člověk – ehm – zamiluje, dělá hlouposti,“ říkal mrzutě. „Někdy se chová jako náměsíčník. Koneckonců jak jinak si to vysvětlit? Není tu nejmenší stopy po vraždě – musíme se držet jen toho, co víme. Je to tichá stanice. Měsíc co měsíc stále stejná jednotvárná práce – sem tam na ostrov pronikne nějaký anglický podvodník, který si myslí, že tu najde bezpečný úkryt, protože Jamajka je od Londýna daleko. Od té doby, co tam byl 007, měl Strangways sotva nějaký velký případ.“ Obrátil se k Bondovi: „Co si o tom všem myslíte vy, 007? Já už nemohu nic dělat.“

Bond hovořil sebejistě: „Prostě mi nejde do hlavy, že by se Strangways takto spustil. I kdyby s tím děvčetem něco měl, přece jen nebyl podle mého mínění člověkem, který by náruživost kladl nad svou povinnost. Služba pro něho znamenala víc než život. Nikdy se jí nezpronevěřil. A dovedu si ho představit, že nejprve by s tím děvčetem odevzdali úřad, nechali se vystřídat a teprve potom odešli. Nevěřím, že by nás takto podvedli. A z toho, co jsem tu slyšel o tom děvčeti, usuzuji, že nebyla o nic horší. Námořnice nikdy neztrácejí rozum.“

„Děkuji, 007.“ M-ův hlas byl odměřený. „Stejně jsem uvažoval i já. Člověk nemůže vyslovit závěr dřív, dokud nezváží všechny možnosti. Možná, že mi můžete navrhnout jiné řešení.“…