Dr. No

11. V cizím rajónu

„Už bude nejméně osm,“ pomyslel si Bond. Bylo ticho jako v hrobě, jen žabí skřehotání nepřestávalo. Na druhém konci mýtinky rozeznal tmavou Quarrelovu postavu. Zazníval odtamtud tichý cinkot kovu. Quarrel patrně rozebíral a čistil remingtonku.

Nad tenkou hladinou jezera se křovím prodírala vzdálená žlutá světélka z guanéry. Nepříjemný vítr ustal, nevzhledné okolí se skrylo ve tmě. Ochladilo se. Bondovi dokonce už uschly i šaty. A pořádné hrsti fazolí ho hřály v žaludku. Postupně se ho zmocňoval pocit uvolnění, přemáhala ho dřímota, už ho nic neznepokojovalo. Zítra je čeká dlouhá cesta, ale ta si vyžádá jen velké fyzické vypětí. Najednou se mu zdál život lehký, přívětivý.

Vedle něho ve spacím pytli ležela dívka. Byla natažena na zádech, hlavu si podpírala dlaněmi, dívala se vzhůru k hvězdné obloze. Bond rozeznával jen bledý ovál její tváře. „Jamesi,“ přepadla ho náhle otázkou, „slíbil jsi mi, že mi všechno vysvětlíš. Tak začni. Dřív se mi nepodaří usnout.“

Bond se zasmál. „Vysvětlím, vysvětlím, ale mluvit musíš i ty. Chci se dovědět něco i tobě.“

„Pro mne za mne… nemám žádné tajnosti. Ale začni ty.“

„Ať je tedy po tvém.“ Bond si přitáhl kolena k bradě a objal děvče kolem ramen. „Krátce a jasně: patřím k policii. Posílají mne z Londýna do všech koutů světa, na které by se mohl pánbůh zlobit. Není to dávno, co z úřadu kingstonského guvernéra zmizel jeden chlapík, jmenoval se Strangways. Byl to můj kamarád. Spolu s ním zmizela i jeho sekretářka, děvče jako lusk. Téměř každý si myslel, že jednoduše zdrhli. Jenomže já jsem měl jiný názor, já…“

Bond jí to vyprávěl prostými slovy, tak jak se na pravý dobrodružný příběh patří, ostře odlišoval dobré a zlé. A nakonec dodal: „Tak vidíš, Zlato, už mi zůstává jen přeplavit se zítra v noci na Jamajku – poplujeme všichni tři – a když nás guvernér vyslechne, hned sem pošle fůru vojáků a dá toho Číňana zatknout. Čeká ho basa. A protože to náš Číňan ví, všemožně se nás pokouší zadržet. A to je všechno. Teď jsi na řadě ty.“

Začala však jinak; tak to nečekal: „Tvůj život je jistě plný vzrušení. Tvé ženě se však asi sotva zamlouvá, že jsi tak často od ní – a tak daleko. Nebojí se, že přijdeš o krk?“

„Nejsem ženatý. A o můj krk se bojí jen pojišťovna.“

Nenechala se odbýt: „Neříkej mi, že nemáš své děvče.“

„Jen chvilkové známosti.“

„Aha.“

Chvíli mlčeli. Přišel k nim Quarrel. „Kapitáne! Jestli se vám to hodí, vezmu si prvou stráž. Zalezu si až někam na okraj té písčiny. Okolo půlnoci vás vzbudím. Vy budete hlídat tak do páté a pak všichni vyrazíme. Až se rozední, musíme být už pořádný kus odtud.“

„Souhlasím,“ odpověděl Bond. „Kdybyste něco zpozoroval, tak mě vzbuďte. Ta bouchačka funguje?“

„Jako hodinky,“ říkal Quarrel rozradostněně. „Dobrou noc, slečno,“ dodal s jakousi skrytou narážkou v hlase a nehlučně se rozplynul mezi stromy.

„Quarrel je fajn chlap,“ poznamenalo děvče. Chvíli mlčelo a pak začalo znovu otázkou: „Opravdu chceš o mně něco vědět? Nedozvíš se nic zajímavého…“

„Opravdu chci. A nic nevynechej.“

„Vždyť ani nemám co vynechat. Můj životopis by se vešel na korespondenční lístek. Co živa jsem z Jamajky nevytáhla paty. Celý ten čas jsem se zdržovala v okolí Beau Desert na severním pobřeží při Morgan's Harbour.“

Bond se zasmál: „To je zvláštní. I já jsem se tam ubytoval. Alespoň dočasně. Ale ani jednou jsem tě neviděl. Nežiješ ty na stromě?“

„Podle všeho sis pronajal chatu na pláži a tam já nechodívám. Bydlím v panském sídle.“

„Ale vždyť už z něho nic nezůstalo. Je to jen zřícenina uprostřed třtinových polí.“

„Žiji ve sklepě. Už od pěti let. Od té doby, co nám podpálili dům a zabili mé rodiče. Na své rodiče se už nepamatuji, takže mi nemusíš projevovat soustrast. Nejdřív tam se mnou žila černá pěstounka. Zemřela, když mi bylo patnáct. Posledních pět let tam žiji sama.“

„Pane bože,“ zhrozil se Bond. „A nikdo jiný se o tebe nemohl postarat? Rodiče ti nenechali žádný majetek?“

„Ani vindru.“ Děvče to řeklo bez nejmenší trpkostí, v jejím hlase spíš zaznívala pýcha. „Riderovi patří mezi staré jamajské rodiny. První Rider získal pozemky Beau Desert jako odměnu za to, že připojil svůj podpis pod rozsudek smrti nad králem Karlem. Postavil panské sídlo a od té doby je obývala naše rodina. Cena cukru však klesla, na plantáži se špatně hospodařilo, a když ji zdědil můj otec, už ji tížily jen dluhy, hypotéky a podobně. Po otcově a matčině smrti se majetek dostal do dražby. Mně to bylo jedno. Byla jsem ještě příliš mladá. Pěstounka byla vynikající žena. Farář i advokát mě chtěli adoptovat, ale pěstounka sesbírala kusy nábytku, které unikly ohni, usadily jsme se spolu ve zřícenině a zanedlouho už za námi nikdo nechodil, nikdo se mezi nás nepletl, ani se o nás nestaral. Pěstounka chodívala do vesnice šít a prát, zasadila banány a naproti starému domu vyrostl velký chlebovník. Živily jsme se tím, čím ostatní Jamajčané. Ze všech stran nás obklopovala třtina a pěstounka udělala proutěnou past na raky, kterou jsme chodívaly každý den vybírat. Měly jsme se jako v ráji. Hladem jsme netrpěly. Ba dokonce mne pěstounka naučila číst a psát. Z ohně jsme zachránily hromadu starých knih. Mezi nimi byla i encyklopedie. Bylo mi asi osm let, když jsem začala s A. Teď jsem uprostřed T.“ A jako by se bránila, dodala: „Vsadím se, že o mnohých věcech vím víc než ty.“

„Nepochybuju.“ Bond si živě představil malé plavovlasé děvčátko, cupitající po spáleništi, i houževnatou starou černošku, která děvče opatruje, dozírá na ně, aby si psalo úkoly, které jsou pro ni, starou ženu, docela nepochybně záhadou. „Ta tvoje pěstounka musela být úžasná.“

„Božská.“ Její hlas nepřipouštěl odpor. „Když zemřela, myslela jsem si, že je amen i se mnou. Pak přišly zlé dny. Až do té chvíle jsem žila jako malé dítě: najednou jsem však byla dospělá, všechno jsem musela dělat sama. Začali se kolem mě točit mužští, chtěli mě. Tvrdili, že se se mnou chtějí pomilovat.“ Zmlkla. Snad v ní ožily vzpomínky. „Byla jsem tenkrát krásná…“

Bond jí vážně odpověděl: .,Tak krá…