Dr. No

7. Noční plavba

„Poslyšte, Quarreli –“ Bond předjížděl autobus, který měl nad předním sklem nápis „Hnědý bombardér“. Autobus hrkotal dolů z kopce ke Kingstonu a jeho řidič, jakoby chtěl uplatnit svoji osobnost, zuřivě troubil trojhlasné akordy – „co víte o stonožkách?“

„O stonožkách, kapitáne?“ Quarrel se nechápavě zašklebil, ale Bond se tvářil bezstarostně. „Na Jamajce máme i některé potvory, osmi-, dvanácti-, patnácticentimetrové. Mohou i usmrtit. Většinou žijí ve starých kingstonských domech. Mají rády plesnivinu. Vylézají zvlášť v noci. Ale proč, kapitáne? Ste nějakou viděl?“

Bond se vyhnul přímé odpovědi. Quarrelovi neřekl ani o ovoci. Quarrel byl tvrdý chlap, ale nač rozsévat semeno strachu? „Je možné najít stonožku i v moderním domě? Ve střevíci, v zásuvce nebo v posteli?“

„Tam ne.“ Quarrel to řekl rozhodně. „Ledaže by ji tam někdo záměrně narafičil. Ty potvory nejraději zalézají do děr a do škvír ve zdivu. Čistotu nemohou ani cítit. Nejraději žijí ve svinstvu. Můžete je najít ve křoví, pod padlými kmeny, pod kameny. Ale na světle ani nápad.“

„Rozumím.“ Bond raději změnil téma. „Ti dva chlapi se sunbeamem vyrazili v pořádku?“

„Se ví, kapitáne. Mají z té práce úžasnou radost. A vyhlíželi nachlup jako my dva, kapitáne.“ Quarrel se zachechtal. Pak se však podíval na Bonda a pokračoval váhavě: „Jen se bojím, že nebyli dost nóbl, kapitáne. Mohl jsem splašit jen to, co se dalo. Za mne jednoho žebráka – a za vás, kapitáne, jednoho chudého bělocha z Betsyna podniku, kterému z očí nekouká nic dobrého.“

„Kdo je ten Betsy?“

„To není on, ale ona. A patří jí ten nejzavšivenější hotel ve městě, kapitáne.“ Quarrel si odplivl oknem, aby svým slovům dodal ještě větší pádnost. „Ten běloch jí dělá účetního.“

Bond se zasmál. „Jen aby uměl řídit vůz. Doufám, že se do Montega dostanou bez problémů.

„Jen se nebojte,“ Quarrel nechápal, kam Bond míří. „Říkal jsem jim, kdyby nedojeli do cíle, oznámím policii krádež auta.“

Projížděli sedlem Kamenného vrchu, kde Junction Road začíná klesat padesáti ostrými zatáčkami k severnímu pobřeží. Bond zařadil na malém austinu A-30 druhou rychlost a sjížděl jen s vypnutým otvorem. Nad štíty Modrého návrší vycházelo slunce a zaprášenými zlatými paprsky probodávalo údolí. Jen tu a tam potkali člověka – uviděli náhodného chodce, který se plahočil ke svému krkolomnému malému hospodářství na úbočí, v pravé ruce se mu kývala metrová ocelová sekera a v levé držel ohryzanou cukrovou homoli. Uviděli ženu, která se vlekla na trh se zakrytým košem plným ovoce či zeleniny; střevíce si nesla na hlavě a jistě si je obuje, až když se přiblíží k vesnici. Projížděli divokou, ale přitom klidnou scenérií, na niž se za posledních dvě stě let s výjimkou povrchu silnice sotva něco změnilo. Bond téměř cítil pach oslích přípřeží, na jejich hřbetech by byl roku 1750 cestoval z Port Royal na návštěvu posádky v Morgan's Harbour.

Quarrel však přerušil jeho myšlenky. „Kapitáne,“ řekl s omluvou, „promiňte, ale řekněte mi konečně, co máte za lubem? Lámu si nad tím hlavu, ale nějak si s tím nevím rady.“

„Nejsem na tom o nic líp, Quarreli.“ Bond zařadil nejvyšší rychlost a hnal auto chladnými a přitom nádhernými průseky Castleton Gardens. „Už jsem vám říkal, že jsem tu kvůli zmizení Strangwayse a jeho sekretářky. Téměř každý si myslí, že spolu utekli. Ale já se domnívám, že je zavraždili.“

„Myslíte?“ řekl Quarrel lhostejně. „Ale kdo je – podle vás – zabil?“

„Nezbývá mi, než se teď přidat na vaši stranu. Udělal to podle všeho doktor No, ten Číňan z Crab Key. Strangways mu viděl do karet nachytal ho na něco v souvislosti s tou ptačí rezervací. Doktor No trpí jakousi mánií, uzavírá se před celým světem. Sám jste mi to přece říkal. Nezastaví se – tuším – před ničím, když má zadržet člověka, který se mu škrabe přes plot. Jenomže – s tím doktorem No je to jen moje domněnka. Za posledních čtyřiadvacet hodin se přihodilo několik divných věcí. Proto jsem poslal sunbeam do Montega – chci je svést na falešnou stopu. A proto se také na několik dní ukryjeme v Beau Desert.“

„A pak, kapitáne?“

„Především mne zase musíte dostat do formy – tak jako posledně. Vzpomínáte si?“

„Se ví, kapitáne. Dám vám pořádně do těla.“

„A pak bychom se mohli vypravit třeba na Crab Key.“

Quarrel hvízdl. Dlouze, trvale, ale pak hvizd klesl do nízkého tónu.

„Jen bychom to tam oťukali. Nemusíme se ani přiblížit k té části ostrova, kde žije doktor No. Chci si prohlédnout tu ptačí rezervaci, vidět na vlastní oči, co se stalo s táborem dozorců. Když něco zjistíme, vrátíme se a vstoupíme na ostrov hlavní branou – v doprovodu armády. Začneme oficiálně vyšetřovat. Ale dokud nemáme v rukou nějaký důkaz, nemůžeme se hnout. Co vy na to?“

Quarrel si vyhrabal z kapsy cigaretu a hlučně si ji zapálil. Vyfoukl nosem obláček dýmu a díval se, jak uniká oknem. „Myslím si, kapitáne, že lézt na ten ostrov je vyložené šílenství.“ Quarrel zmlkl. Nedostal na svá slova odpověď, ba ani sebemenší poznámku. Kradmo se ohlédl na Bondův klidný profil a tiše, rozpačitě dodal: „Jen jednu věc, kapitáne. Tam na Kajmanských ostrovech mám příbuzné. Neměl bych dřív, než vyplujeme, uzavřít životní pojistku?“

Bond se přívětivě podíval na robustní hnědou tvář. Mezi očima se jí rýsovala hluboká vráska. „Jistě Quarreli. Zítra to zařídím v Port Maria. Uzavřeme ji na vysokou částku, řekněme na pět tisíc liber. A teď – jak bychom se tam měli přeplavit? Na kanoi?“

„Se ví, kapitáne.“ Quarrelův hlas byl váhavý. „Budeme potřebovat klidné moře a slabý vítr. Až vyplujeme, musí vanout ze severovýchodu. A temnou noc – právě teď začínají. Koncem týdne už začne vylézat měsíc. Kde chcete přistát, kapitáne?“

„Na jižním pobřeží, blízko ústí řeky. Pak budeme stoupat nahoru podle řeky až k jezeru. Nejspíš tam někde najdeme tábor dozorců. Tam měli přístup k pitné vodě a tam se také lehce dostali k moři, když si chtěli ulovit pár ryb.“

Quarrel se až zalykal nadšením. „Jak dlouho tam zůstaneme? Přece si nemůžeme vzít s sebou celý vagón žranice. Chléb, sýr, solené vepř…