Dr. No

3. Rekreační poslání

Setmělo se. Plískanice zhoustla. M. se natáhl a rozsvítil stolní lampu se zeleným stínidlem. Střed místnosti zalila teplá žlutá kaluž a kožený povrch stolu zčernal jako krev.

M. si přitáhl tlustý fascikl. Bond si ho povšiml teprve teď. Snadno na něm přečetl písmena, i když byla k němu obrácena vzhůru nohama. Co se stalo se Strangwaysem? Kdo je Truebloodová?

M. stiskl na stole knoflík. „Zavolám k tomu náčelníka štábu,“ řekl. „Podstatu případu znám, ale on k ní může dodat šťávu. Obávám se, že je to otravná historie.“

Vstoupil náčelník štábu. Sloužil jako plukovník u ženistů. Byl přibližně stejně starý jako Bond, ale od ustavičné dřiny a zodpovědnosti mu vlasy na spáncích předčasně zešedivěly. Za to, že se dosud nervově nezhroutil, vděčil své fyzické houževnatosti a smyslu pro humor. V centrále byl Bondovým nejlepším přítelem. Oba se na sebe usmáli.

„Přitáhněte si židli, náčelníku, ten Strangwaysův případ přiděluji 007. Trochu si na to posvítíme, když vyměňujeme pracovníky. Do té doby může vést stanici 007. Do týdne musí odcestovat. Vyřídíte to s ministerstvem kolonií a s guvernérem? Ale pojďme k věci.“ Obrátil se k Bondovi. „Myslím, že Strangwayse jste poznal, 007. Tuším, že jste asi před pěti lety spolupracovali při té aféře s pokladem. Jaký ve vás zanechal dojem?“

„Dobrý chlap. Trochu škrobený. Ale jistě se již změnil. Pět let v tropech je dlouhá doba.“

M. tuto poznámku ignoroval. „A jeho číslo 2, to děvče Truebloodová, Mary Truebloodová. Znáte ji?“

„Ne.“

„Máme o ní dobré reference. Velela ženskému oddílu královského loďstva a pak přešla k nám. Její osobní záznam je čistý. Můžeme-li soudit podle fotografií, bylo to celkem pěkné děvče. Pravděpodobně v tom musíme hledat vysvětlení. Nebyl – podle vašeho názoru – Strangways sukničkář?“

„Možná že byl,“ říkal Bond opatrně, protože nechtěl Strangwaysovi ublížit, ale zároveň si vzpomněl na jeho švihácké sklony. „Co se s oběma stalo?“

„To chceme vypátrat,“ řekl M. „Zmizeli, jakoby se vypařili. Oba utichli ve stejný večer, někdy před třemi týdny. Strangwaysův bungalov jsme našli vyhořelý. Vysílačka, kódovací knihy, kartotéky, malá hromádka popela. Věci toho děvčete však zůstaly nedotčeny. Jistě si vzala jen to, co měla na sobě. I cestovní pas nechala ve svém pokoji. Ale Strangways mohl celkem lehce oba pasy zfalšovat. Měl jich mnoho – nevyplněných. Na ostrově pracoval jako pasový úředník. Mohli odletět kterýmkoli letadlem – na Floridu, do Jižní Ameriky nebo na některý jiný ostrov jeho oblasti. Policie stále ještě kontroluje seznamy cestujících. Ještě se nic nezjistilo, ale stejně mohli na den dva zalézt někde do díry, a potom vzít nakrásně nohy na ramena. Děvče si přebarvilo vlasy atd. Policie na letištích v této části světa nestojí ani za fajfku tabáku. Není to tak, náčelníku?“

„Ano.“ Náčelník štábu to však řekl pochybovačně. „Ale dodnes mi nejde do hlavy to jejich poslední rádiové spojení.“ Obrátil se k Bondovi: „Totiž o půl sedmé jamajského času začali jako vždycky vysílat. Někdo – bezpečnostní rádiová služba se domnívá, že to bylo to děvče – potvrdil příjem našeho WWW a potom se ztratil v éteru. Pokoušeli jsme se spojení obnovit, ale něco nám na tom nevonělo, a tak jsme s tím přestali. Neozvali se ani na modré ani na červené spojení. Tak je to. Příští den třetí oddělení TA poslalo z Washingtonu 258. V té době již začala pátrat policie, ale guvernér se snažil celý případ ututlat. Zdál se mu jasný jako facka. Děvčata byla totiž Strangwaysovou slabou stránkou. Já to tomu chlapíkovi nevyčítám. Vedl tichou stanici. Měl plno volného času. Guvernér naletěl na nejzřejmější vysvětlení. Stejně jako místní policie. Ta se vyzná jen v sexu a v bitkách mačetou. 258 strávil na ostrově týden a nenašel nic, co by toto vysvětlení vyvracelo. To napsal i do hlášení. Proto jsme ho znovu odvolali do Washingtonu. Od té doby policie pročišťuje okolí a přešlapuje na místě.“

Náčelník štábu se odmlčel a omluvně se podíval na M. „Vím, že se přikláníte ke guvernérovým závěrům. Ale mně neustále vrtá v hlavě to rádiové spojení. Vůbec mi to nezapadá do představy zamilovaného párku, který se odhodlal k útěku. A Strangwaysovi přátelé z klubu říkají, že se choval celkem normálně. Odešel uprostřed bridžové partie – tak jako vždycky, když se blížil jeho čas. Říkal, že se vrátí za dvacet minut. Objednal všem po sklence – zase tak jako vždycky – a odešel z klubu ve čtvrt na sedm, přesně podle svého zvyku. A najednou jako by se pod ním propadla zem. Kdyby chtěl odjet s děvčetem, proč by své bridžové partnery nechal čekat? Proč by neodešel ráno, anebo – ještě lépe – později v noci, když si svoje odvysílal, zametl za sebou všechny stopy? Zdá se mi to nesmyslné.“

M. byl jako nepřítomný. „Když se člověk – ehm – zamiluje, dělá hlouposti,“ říkal mrzutě. „Někdy se chová jako náměsíčník. Koneckonců jak jinak si to vysvětlit? Není tu nejmenší stopy po vraždě – musíme se držet jen toho, co víme. Je to tichá stanice. Měsíc co měsíc stále stejná jednotvárná práce – sem tam na ostrov pronikne nějaký anglický podvodník, který si myslí, že tu najde bezpečný úkryt, protože Jamajka je od Londýna daleko. Od té doby, co tam byl 007, měl Strangways sotva nějaký velký případ.“ Obrátil se k Bondovi: „Co si o tom všem myslíte vy, 007? Já už nemohu nic dělat.“

Bond hovořil sebejistě: „Prostě mi nejde do hlavy, že by se Strangways takto spustil. I kdyby s tím děvčetem něco měl, přece jen nebyl podle mého mínění člověkem, který by náruživost kladl nad svou povinnost. Služba pro něho znamenala víc než život. Nikdy se jí nezpronevěřil. A dovedu si ho představit, že nejprve by s tím děvčetem odevzdali úřad, nechali se vystřídat a teprve potom odešli. Nevěřím, že by nás takto podvedli. A z toho, co jsem tu slyšel o tom děvčeti, usuzuji, že nebyla o nic horší. Námořnice nikdy neztrácejí rozum.“

„Děkuji, 007.“ M-ův hlas byl odměřený. „Stejně jsem uvažoval i já. Člověk nemůže vyslovit závěr dřív, dokud nezváží všechny možnosti. Možná, že mi můžete navrhnout jiné řešení.“

M. se opřel a čekal. Vzal lulku a začal si ji nacpávat. Případ mu šel už na nervy. Nesnášel personální problémy; tím méně, když byly takto propleteny. Na světě je fůra jiných problémů, kterým se musí věnovat. Bondovi však chtěl přidělit úkol, který by se dal spojit s odpočinkem. A tak se rozhodl, že ho pošle na Jamajku, aby ten případ uzavřel. Vložil si lulku do úst a sáhl po zápalkách.

Bond se nemínil vzdát svého názoru. Strangwayse měl rád a pochybnosti náčelníka štábu na něho zapůsobily. Řekl: „Pojďme k věci. Například – pracoval Strangways v poslední době na nějakém případu? Hlásil něco nebo měl nějaký úkol od třetího oddělení? Měl v posledních pár měsících nějakou zvláštní práci?“

„Nic.“ M. si byl jistý. Vyňal z úst lulku a obrátil ji proti náčelníkovi štábu. „Je to tak?“

„Přesně,“ odvětil náčelník štábu. „Jen tu idiotskou ptačí aféru.“

„Ach to,“ vydechl M. opovržlivě. „Otravovala nás jakási zoologická zahrada. Obrátila se na nás prostřednictvím ministerstva kolonií. Asi před šesti týdny, ne?“

„Ano. Ale nebyla to zoologická zahrada. Nějací Američané, kteří si říkají Audubonova společnost. Starají se o vzácné ptáky, chrání je před vymřením. Šli nejdříve za naším washingtonským velvyslancem a ministerstvo zahraničí to pověsilo na krk ministerstvu kolonií. A ti to zase hodili na nás. Zdá se, že ti ptáčníci mají v Americe pořádnou moc. Postavili dokonce atomovou odpalovací základnu na ochranu jakýchsi ptačích hnízd.“

M. si odfrkl. „Kvůli hloupým jeřábům. Četl jsem o tom v novinách.“ Bond se nevzdával. „Mohli byste mi o tom něco říci? Co ta Audubonova společnost od nás chtěla?“

M. netrpělivě zamával lulkou. Zdvihl Strangwaysův osobní spis a hodil ho před náčelníka. „Řekněte mu o tom, náčelníku,“ pravil unaveně, „Najdete tam všechno.“

Náčelník vzal fascikl a rychle v něm listoval. Našel hledanou stranu a založil si ji. Přelétával očima tři strojem psané listy, které měly – jak Bond viděl – v záhlaví modrobílou šifru ministerstva kolonií, a mezitím vládlo v místnosti ticho. Bond seděl klidně, snažil se nevnímat M-ův netrpělivý neklid, který se šířil nad stolem.

Náčelník štábu se však už odklonil od fasciklu a jeho hlas narušil ticho: „Tady je přípis, který jsme 20. ledna postoupili Strangwaysovi. Strangways jeho příjem potvrdil, ale víc se už o tom nezmiňoval.“ Náčelník se odmlčel a podíval se na Bonda. „Existuje jakýsi pták, tady je jeho barevná fotografie. Připomíná růžového čápa s ošklivým ploským zobákem, kterým si z bláta vyhrabává potravu. Před několika léty tito ptáci začali vymírat. Před válkou jich zůstalo na světě jen několik stovek, většinou na Floridě a v jejím nejbližším okolí. Potom jich kdosi objevil celou kolonii na ostrově Crab Key, který leží mezi Jamajkou a Kubou. Crab Key je britské území jamajské provincie. Kdysi to byl guánový ostrov, ale kvalita guána byla špatná, nevyplatilo se je těžit. Když ty ptáky na ostrově objevili; nebydlel tu nikdo už asi padesát let. Zástupci Audubonovy společnosti se tam hned vypravili a nakonec si jednu jeho část pronajali a zřídili tam pro ptáky rezervaci.

Dali ji do správy dvěma dozorcům a přesvědčili letecké společnosti, aby jejich letadla nad ostrovem nelétala, a tak zbytečně neplašila ptáky. Těm se začalo dobře dařit. Pak přišla válka. Cena guána šla nahoru. Jakéhosi chytráka napadlo ostrov odkoupit a znovu začít s těžbou. Dohodl se s jamajskou vládou, koupil ostrov za deset tisíc liber a přistoupil na podmínky, že se rezervace ani nedotkne. To bylo roku 1943. No a tento chlapík si dovezl na ostrov hodně laciných pracovních sil a brzy začal prosperovat. Tak to šlo pořád až donedávna. Pak cena guána poklesla a na milého majitele pravděpodobně dolehly smutné časy.“

„Kdo je to?“

„Číňan – vlastně půl Číňan a půl Němec. Má nesmyslné jméno. Jmenuje se doktor No – doktor Julius No.“

„No? No jako »ne«?“

„Právě tak.“

„Víte o něm něco?“

„Jen tolik, že se uzavřel sám do sebe. Od té doby, co s jamajskou vládou sjednal tu smlouvu, už ho nikdo neviděl. Na ostrov nevede žádné dopravní spojení. Ostrov patří jen jemu a nikoho cizího tam nepouští. Prý si nepřeje, aby lidé plašili jeho guánové ptáky. Zdá se to odůvodněné. A vlastně až do vánoc se nic zvláštního nestalo. Ale tenkrát připlaval v kanoi k severnímu jamajskému pobřeží jeden z audubonských dozorců, Barbadosčan, prý chlap jako hora. Se smrtí na jazyku. Utrpěl strašné popáleniny – a za několik dní umřel. Před smrtí vyprávěl jakousi nesmyslnou báchorku o tom, že jejich tábor přepadl drak, kterému šlehaly plameny z tlamy. Drak mu zabil kamaráda, spálil tábor a s řevem se vrátil do rezervace, kde pro změnu chrlil oheň na ptáky a rozehnal je bůhvíkam. Třebaže ten chlapík byl popálený, přece jen se mu podařilo dojít ke břehu, ukradnout kanoi a tak se jedné noci doplavil na Jamajku. Ubožák – asi se pomátl. Ale to ještě není konec.

Audubonova společnost dostala o celém případu zprávu, ale ta ji neuspokojila. Poslali z Miami letadlo se dvěma pohlaváry, kteří to měli vyšetřit. Na ostrově je letecká přistávací dráha. Číňan má obojživelný grumman, na kterém si přiváží zásoby…“

M. ho popuzeně přerušil: „Celá ta havěť jakoby nevěděla, co s penězi, když je může strkat do těch idiotských ptáků.“

Bond a náčelník štábu si vyměnili úsměvy. M. se už léta snažil přesvědčit státní pokladnu, aby mu zvýšila rozpočet pro karibskou oblast.

Náčelník štábu pokračoval: „A letadlo při přistávání havarovalo, lidé ze společnosti se zabili. To ptáčníky přivedlo k zuřivosti. Prosadili, aby doktora No navštívila korveta americké cvičné eskadry v Karibském moři. Tak mocní jsou ti ptáčníci! Jako by měli své lidi přímo ve Washingtonu… Kapitán korvety oznámil, že doktor No ho přijal velmi zdvořile, ale na guánová ložiska ho nepustil. Zavedli ho k přistávací dráze. Prohlédl si trosky letadla. Bylo rozbité na kousíčky, ale nic podezřelého nezjistil – asi přistávalo neúměrně prudce. Těla obou mužů i pilota s pietou nabalzamovali, uložili je do pěkných rakví a pak jim je s jistým ceremoniálem předali.

Zdvořilost doktora No na kapitána velmi zapůsobila. Dohovořil se s majitelem, že by chtěl navštívit tábor dozorců – odvedli ho tam, ukázali mu jeho trosky. Doktor No rozvinul teorii, že z horka a samoty oba dozorci zešíleli – a když ne oba, tak určitě alespoň jeden, který zapálil chatrč i se svým druhem. Pro kapitána byla ta teorie dost přijatelná, když zjistil, v jaké hrozné mučírně ti chlapci po celých deset let žili. Když si prohlédl všechno, co mohl, zdvořile ho vyprovodili k lodi, a kapitán odplul.“

Náčelník štábu rozpřáhl ruce. „A to ještě není konec. Kapitán v hlášení uvedl, že viděl těch ptáků jen hrstku. Když se to doneslo Audubonově společnosti, ztráta těch ptáků je ještě víc rozzuřila. Od toho okamžiku začali rýpat do nás – abychom ten případ vyšetřili. Ministerstvo kolonií ani jamajské úřady do toho ovšem velkou chuť neměly – a tak se ta celá nesmyslná aféra navalila na naše bedra.“ Náčelník naznačil pohybem ramen, že už končí. „A tak se nakonec tyhle čmáranice,“ zamával fasciklem, ,,anebo aspoň to, co je v nich, dostalo ke Strangwaysovi.“

M. se zachmuřeně podíval na Bonda. „Víte, co si o tom myslím? Spolky starých bab se vždycky ženou za nějakou chimérou. Lidé začnou něco chránit – kostely, staré domy, vybledlé obrazy, ptáky – a hned se okolo toho strhne velké »haló«. Najde mi však do hlavy, jak ti chovatelé těch prokletých ptáků získali takovou podporu. I politiky do toho zapletli. A podle všeho mají peněz jako želez. Kdoví, kde je berou. Možná od jiných starých bab. Jenže nastal čas, kdy je třeba něco udělat, aby se uklidnili. Zlikvidovat ten případ. Postoupili mi ho, protože to území je sice britské teritorium, ale zároveň v soukromém vlastnictví. Nikdo se do toho nechce úředně plést: Co nám tedy zbývá? Poslat k ostrovu ponorku? Nač? Aby zjistila, co se stalo s hrstkou růžových čápů?“ M. si pohrdlivě hlasitě oddechl. „Ptal jste se mne na Strangwaysův úkol – prosím, to je ono.“ M. se bojovně vztyčil. „Chcete se ještě na něco zeptat? Mám před sebou rušný den…“

Bond se usmál. Nemohl se přemoci. M-ovy příležitostné výbuchy měly svůj půvab. A nic M. nerozčilovalo víc než nutnost zbytečně marnit čas, energii a chabé finanční prostředky tajné služby. „Rád bych si půjčil ten fascikl,“ prohlásil Bond smířlivě. „Zaráží mne, že kvůli těm ptákům tam už zemřeli čtyři lidé. A možná i další dva – Strangways a ta Truebloodová. Zdá se to absurdní – ale o nic jiného se nemůžeme zachytit.“

„Jen si ho vemte, vemte,“ odpověděl M. netrpělivě. „A co nejdříve se dejte dohromady. Možná, že jste si toho dosud nevšiml, ale ve světě už to zase začíná vřít.'`

Bond uchopil fascikl. Chtěl si vzít i berretu a pouzdro. „Ne,“ vzkřikl ostře M. „Nedotýkejte se toho! A při našem příštím setkání musíte mít už v malíčku obě nové pistole.“

Bond pohled zapíchl do M-ových očí. Poprvé v životě toho člověka nenáviděl. Dobře znal příčinu, proč se k němu M. chová surově a nevrle. Trestal ho tak za to, že se při posledním případu dal téměř zabít. A navíc ho posílá z tohoto odporného počasí za sluncem. M. nedopřál svým agentům ani chvilku oddechu. Bond se znovu ujistil v přesvědčení, že mu svěřuje takovou úlohu jen proto, aby ho ponížil. A v té chvíli se Bonda zmocnil hněv, který se v něm schoulil jako kočka, a na rozloučenou prohodil:

„Vynasnažím se.“

Obrátil se a vyšel z kanceláře.