Dr. No

13. Kriminál první cenové skupiny

Byla to recepční místnost, jaké mívají největší americké firmy ve svých newyorských mrakodrapech na tom poschodí, kde úřaduje hlavní ředitel. Měřila asi dvacet čtverečních metrů. Podlahu pokrýval hustý vínově červený wilton, stěny a strop byly pomalovány měkkou červenou barvou. Na stěnách visely barevné reprodukce Degasových baletních skic, o osvětlení se staraly vysoké moderní stojanové lampy s tmavězelenými lesklými stínidly v moderních soudkovitých tvarech.

Napravo stál široký mahagonový psací stůl se zeleným koženým potahem, nádherně a prakticky vybavený, s luxusním selektorem. Na návštěvy tu čekaly dvě vysoké staromódní židle. Na druhém konci místnosti stál lesklý mahagonový konferenční stolek s dalšími dvěma židlemi. Na psacím i konferenčním stole byly vysoké vázy s čerstvě nařezaným slézem. Vzduch byl svěží, chladný, s jemnou přepychovou vůní.

V místnosti byly dvě ženy. Za psacím stolem seděla půvabná čínská dívka, pod ofinou krátce ostříhaných černých vlasů měla brýle v kostěných obroučkách, pero připravené nad dotazníkem. Z očí i úst jí zářil řemeslný úsměv recepční úřednice – bodrý, nápomocný, zvědavý.

Když vstoupili, dveře jim podržela starší žena, asi čtyřiapadesátiletá matróna. Také v jejích žilách kolovala čínská krev. Její zdravý, tělnatý, nenasytný zevnějšek působil výjimečnou atraktivností. Z pohledu za čtyřhranným cvikrem sálala hostitelská touha, aby se tu hosté cítili jako doma.

Obě ženy byly od hlavy až po paty v bílém, měly na sobě bílé punčochy a bílé semišové střevíce, připomínaly zaměstnankyně nejpřepychovějšího amerického salónu krásy. Na jejich pokožce však bylo cosi bezbarvého, jako by téměř nepoznala čerstvého vzduchu.

Než si Bond uvědomil své postavení, žena u dveří zaštěbetala konvenční uvítací frázi, jako kdyby je byla zastihla bouřka a kvůli ní se zdržel jejich příchod na večírek.

„Chudáčci moji. Už jsme se vás nemohli dočkat. Stále nám předstírali, že tu budete každou chvíli. Nejdříve jsme vás čekali včera na svačinu, pak na večeři a teprve před půl hodinou jsme se dozvěděli, že se u nás objevíte až k snídani. Musíte být hladoví jako vlci. Pojďte – sestra Rose vyplní vaše dotazníky a potom rovnou do postele. Jistě jste unaveni.“

Zavřela dveře a stále ještě kvákajíc je zavedla ke stolu. Posadila je na židle a mlela svou: „Já jsem sestra Lily, zde je sestra Rose. Nezapálíte si?“ Vyňala ozdobnou koženou tabatěrku, otevřela ji a položila na stůl. Tabatěrka byla rozdělena na tři části. Ukázala malíčkem: „Zde jsou americké, tady playerky a turecké hentie.“ Vytáhla drahý zapalovač a čekala. Bond zdvihl spoutané ruce a chtěl si vzít tureckou cigaretu.

Sestra Lily překvapeně vzkřikla: „Ale to snad ne?“ Vzbuzovala dojem, že ji to opravdu přivedlo do rozpaků. „Sestro Rose, rychle klíč. Neustále to opakuji, že nám pacienty nesmějí vodit v takovém stavu.“ Její hlas byl netrpělivý, zhnusený. „Panebože, ten personál z venku! Nejvyšší čas, aby jim někdo promluvil do duše.“

Také sestru Rose to vyvedlo z rovnováhy. Chvatně hledala v zásuvce a pak přes stůl podala klíč sestře Lily, která s velkým chlácholením a rozčileným mlaskáním odemkla oba páry pout, obešla okolo stolu a hodila je jako špinavé obvazy do koše na odpadky.

„Děkuji.“ Bonda nenapadlo nic lepšího, jak by se vyrovnal se situací a jak by se přizpůsobil tomu, co se odehrává na jevišti. Natáhl se, vzal si cigaretu a zapálil si ji. Podíval se na Zlatu Riderovou, která tu seděla ohromena a nervózně svírala opěradla židle, a povzbudivě se na ni usmál.

„Kdybyste dovolil…“ Sestra Rose se sklonila nad dlouhatánský dotazník, vytištěný na drahém papíře. „Slibuji vám, že to bude co nejrychlejší. Vaše jméno, prosím, pan – hm…“

„Bryce, John Bryce.“

Pozorně si to zapsala.

„Trvalé bydliště?“

„Královská zoologická společnost, Regents Park, Londýn, Velká Británie.“

„Zaměstnání?“

„Ornitolog.“

„Ježíšmarjá,“ vytřeštila naň oči, „jak se to píše?“

Bond slovo hláskoval.

„Vroucí dík. A kdybyste teď ráčil uvést účel své návštěvy.“

„Ptáci,“ řekl Bond. „Zastupuji také newyorskou Audubonovu společnost. Společnost má pronajatou část tohoto ostrova.“

„Ach, pravda.“ Bond se díval, jak její pero zapisuje každé jeho slovo. Za poslední větu nakreslila do závorky úhledný otazník.

„Dobře,“ sestra Rose se zdvořile usmála na Zlatu. „A vaše žena? I tu zajímají ptáci?“

„Zajímají.“

„Křestní jméno?“

„Zlata.“

Sestru Rose to rozveselilo. „Jaké krásné jméno!“ Zapsala si ho. „A teď uveďte svého nejbližšího příbuzného a jsme hotovi.“

Bond uvedl za oba jako nejbližšího příbuzného M-ovo skutečné jméno. Označil ho za „strýčka“, za „provozního ředitele společnosti Universal Export, Regents Park, Londýn“.

Když si to sestra Rose zapsala, řekla: „A máme to v suchu. Mockrát vám děkuji, pane Bryce, a jsem jista, že se vám oběma bude u nás líbit.“

„Děkuji. Jsem o tom přesvědčen.“ Bond vstal. I Zlata Riderová vstala, dosud měla bezvýraznou tvář.

Sestra Lily řekla: „A teď za mnou, chudáčci moji.“ Odebrala se ke dveřím v protilehlé stěně a položila ruku na skleněnou kliku. „Propánajána, už mi to asi přeskakuje: zapomněla jsem číslo jejich pokoje. Není to to krémové apartmá, sestro?“

„Ano, právě to. Čtrnáctka a patnáctka.“

„Děkuji, moje milá. Račte za mnou,“ otevřela dveře, „je to pořádný kus cesty.“ Zavřela za nimi a vykročila. „Už jsme několikrát doktorovi říkala, aby tu zřídil pohyblivé schody – ale vždyť víte, jak je to s lidmi, kteří na nic nemají čas.“ usmála se bodře. „Neustále mají nějaké starosti.“

„Ano, jistě,“ řekl Bond zdvořile.

Vzal dívku za ruku a kráčeli za hřmotnou matrónou stometrovou vysokou chodbou, vybavenou ve stejném stylu jako recepční místnost, ale v pravidelných úsecích diskrétně osvětlenou drahými plynovými lampami.

Sestra Lily občas cosi štěbetavě utrousila přes rameno a Bond vždy odvětil zdvořilými, jednoslabičnými výrazy. Jeho myšlenky se soustředily na výjimečné okolnosti, za nichž je přijali. Pevně věřil, že obě ženy nic nepředstírají. Nepřistihl je při pohledu …