V Tajné službě Jejího Veličenstva

KAPITOLA ČTVRTÁ
Všechny kočky jsou šedé

Čekala ve velké manželské posteli, jedinou přikrývku nataženou až k bradě. Zlaté vlasy měla rozhozené jako křídla. V celém pokoji svítila jen noční lampička, v jejímž světle jí modré oči žhnuly vášní, kterou by si Bond u jiných dívek v jiných postelích uměl vyložit, jenže tahle byla v tak podivném rozpoložení, že se ani neodvažoval hádat. Zamkl za sebou dveře, došel k lůžku, posadil se na jeho okraj a položil ruku na malý výčnělek, jímž bylo její levé ňadro. „Tak teď mě poslouchej, Tracy,“ začal. Chtěl jí položit jednu dvě otázky, aby zjistil, co je to za krásnou dívku, která dělá tak nepředložené věci, jako že se pouští do hry bez peněz, aby si udělala dluh, že řídí, jako by chtěla spáchat sebevraždu, a naznačuje, že má života dost.

Jenže dívka mu hbitě zakryla ústa rukou, která voněla parfémem Ode od Guerlaina. „Řekla jsem, že o konverzaci nestojím. Svlíkni se a udělej mi to. Jsi hezký a silný. Chci si zapamatovat, jaké to může být. Dělej si se mnou, co chceš, a řekni si, co chceš ode mě. Buď na mě drsný. Zacházej se mnou jako s tou nejposlednější kurvou na světě. Na všechno ostatní zapomeň. Na nic se neptej. Vezmi si mě.“

Za hodinu vyklouzl James Bond z postele, aniž ji vzbudil, oblékl se ve světle lamp z promenády, které sem pronikalo skrze záclony, a vrátil se do svého pokoje.

Osprchoval se a vlezl si pod chladnou drsnou francouzskou přikrývku vlastní postele. Přikázal si na ni nemyslet. Než se ho zmocnil spánek, vzpomněl si jen, co mu řekla, když bylo po všem. „Byla jsem v nebi, Jamesi. Vrať se, prosím tě, až se vzbudíš. Tohle musím mít ještě jednou.“

Pak se od něj odvrátila a bez jakékoli reakce na jeho poslední něžnosti usnula. Ještě předtím však Bond zaslechl její tichý pláč.

Co to k čertu znamenalo? Ve tmě jsou všechny kočky šedé.

Bond usnul.

V osm hodin ji probudil a bylo to znovu úžasné. Tentokrát mu však připadalo, že si ho k sobě přitahuje něžněji, že ho líbá nejen s vášní, ale i s citem. Ale potom, když se bavili, co budou celý den dělat, kam půjdou na oběd, kam se půjdou koupat, začala se vytáčet, a když na ni naléhal, dětinsky se urazila.

„Nech mě proboha na pokoji, slyšíš? Dostal jsi, co si chtěl, tak vypadni!“

„A nechtělas to ty taky?“

„Ne. Vůbec to v posteli neumíš. Tak vypadni!“

Bond poznal, že je na pokraji hysterie nebo přinejmenším zoufalství. Pomalu se oblékal a čekal na její slzy, na to, až se přikrývka, pod níž se teď celá ukrývala, začne otřásat jejími vzlyky. Jenže slzy nepřicházely. To bylo zlé. Ta dívka byla na konci svých sil. Na úplném konci. Bond cítil, jak ho zaplavila vlna soucitu, naléhavá potřeba ji chránit, vyřešit její problémy, udělat ji šťastnou. „Tracy,“ řekl s rukou na klice. „Dovol mi, abych ti pomohl. Máš nějaké starosti, ale tohle není konec světa. Já mám taky starosti, každý má starosti.“

Prázdná klišé zaskřípěla v tichém, sluncem zalitém pokoji jako uhlíky na roštu.

„Jdi do háje!“

Když otvíral a zavíral dveře, přemýšlel, jestli jimi má prásknout, aby ji probral z téhle nálady, neboje má jen tiše zavřít. Tiše je zavřel. Tvrdost by téhle dívce nijak neprospěla. Měla toho dost. Asi až příliš. Jak odcházel chodbou, poprvé v životě se cítil naprosto neschopný.

* * *

Bombard si razil cestu proti proudu řeky. Za marínou se řeka zúžila a proud byl silnější. Dva muži na zádi z Bonda stále nespouštěli oči. Dívka na přídi hrdě nastavovala tvář větru jako galionová figura na staré plachetnici. Bond cítil teplo jen v místě, kde se jí dotýkal zády, a v ruce, v níž svíral rukojeť nože. Přesto mu kupodivu připadalo, že je jí nějak blíž, mnohem blíž než při milování minulé noci. Nějak cítil, že dívka je stejným zajatcem jako on. Ale proč? Kus před nimi řídce probleskovala světla Vieux Port, která byla kdysi tak blízko moře, nyní je však vzdálil nějaký rozmar mořských proudů, které utvářely přístup k řece. Před mnoha lety moře ustoupilo a ještě blíž říčnímu ústí byl vybudován nový přístav pro traulery s hlubším ponorem, které zásobovaly Royale mořskými jazyky, humry a garnáty. Na té straně, kde byla světla, tu a tam vybíhalo do řeky úzké molo vybudované soukromými jachtaři. Za moly stály vily nesoucí jména jako Rosalie, Toi et Moi, Nid Azur nebo Nouvelle Vague. James Bond svíral nůž a nasával vůni Ode, která k němu pronikala skrze pach bahna a mořských řas z říčních břehů. Ještě nikdy necvakal zuby, ale teď ano. Zaťal je a vrátil se do svých vzpomínek.)

Za normálních okolností byla snídaně důležitou součástí Bondova dne, ale dnes si téměř nevšímal, co jí. Po rychlém jídle zíral z okna přes promenádu, kouřil jednu cigaretu za druhou a myslel na dívku. Nevěděl o ní nic určitého, neznal dokonce ani její národnost. Jméno měla středomořské, ale určitě nebyla Italka ani Španělka. Její angličtina byla bezchybná a její šaty a způsob, jakým je nosila, prozrazovaly bohatý původ – možná Švýcarka, která končila školu. Nekouřila, pila zřejmě jen zřídka a nebylo na ní vidět, že by brala drogy. Na nočním stolku ani v koupelně neměla dokonce ani prášky na spaní. Mohlo jí být tak dvacet pět, ale v posteli projevovala takovou vášeň a zkušenost, že už měla nepochybně „něco za sebou“. Ani jednou se nezasmála, sotva se usmála. Zřejměji sžírala nějaká hluboká melancholie, nějaká forma apatie, která ji dovedla k názoru, že život nestojí za to žít. A přesto na ní nebyly patrné žádné příznaky, které si člověk spojuje s hysterickými neurotičkami – neudržované vlasy a ledabylé líčení, atmosféra neuspořádanosti a chaosu, které kolem sebe tyhle ženy šíří. Naopak, zdálo se, že má železnou vůli, přirozený respekt a jasnou představu, co chce a kam směřuje. A kam to je? Podle Bondových zkušeností měla zoufalé úmysly, pravděpodobně se chystala spáchat sebevraždu a tahle poslední noc byla poslední kapkou.

Podíval se dolů na bílé autíčko, které stálo na parkovišti nedaleko od jeho vozu. Musí ji nějak sledovat, dohlížet na ni aspoň do té doby, než získá jistotu, že se ve svých chmurných závěrech mýlil. Zavolal dolů conciergeov…