Ideály humanitní

7
Poučení z historie

Dalším úkolem naším je vyhledat z historie našeho vývoje směr, kterým se máme brát. Musíme vědět, jak jsme se bránili, musíme hodně přemýšlet o své historii a o svém vývoji. Tu zejména je nutno uvědomit si program z doby obrození, ujasnit si, jakou jsme se brali cestou, kam směřovaly naše nejlepší hlavy. To nás povede. Uvědomíme si, že máme jít tou cestou, kterou oni začali.

První z našich obrodičů byl Dobrovský. Tento člověk, který psal německy, který myslil, že český národ je mrtev, byl buditelem, protože miloval národ; byl první panslavista, rusofil. I když o národu pochybuje, cítí, že může hrát roli, kritisuje a odvrhuje pověry historické i jazykové. Tou svou kritikou – té mu Jungmann^[92] a Hanka^[93] nemohli odpustit – nás probudil. On, bývalý jesuita, byl svobodný zednář, obdivovatel Českých bratří. On hlásal v době josefínské osvícenství a humanitu pro národ, který byl protireformací zničen. Tu dával světlo.

Za ním jde řada jiných. Po Dobrovském Jungmann – a i ten Hanka – celý jejich směr byl humanism osvícenský přímo jednostranný. Ale v Čechách byla tma a proto jednostrannost.

Tím směrem šel i Kollár. Z Herdra vzdal ideu humanitní a národnostní. Kollár si představoval, že němečtí a románští národové již dohospodařili kulturně a že nastává již nové období slovanské. Proto doporučoval znalost jazyků slovanských, aby se vypracovala nová slovanská kultura. Přitom měl myšlenky poněkud jednostranné, ale že ukázal na slovanský svět, to bylo dobře. To bylo dobře, že jsme věděli o bohatém strýci. Idea slovanská, vlastenectví, ale nejen slovanství jazykové, nýbrž i vytvoření slovanské vzdělanosti, kterou by se dospělo ku pravé lidskosti, tím se vyčerpává program Kollárův. Ale horování o slovanství a vlastenectví bylo poněkud neurčité; bylo třeba ty věci povědět určitěji. Můžeme to všecko – slovanství i to vlastenectví – přijmout, ale musíme si je přesněji uvědomit, jako sochař nejprve otesává kámen a pak teprv propracovává jednotlivé rysy. Obrodiči ten kámen otesali, přišli jiní, kteří tesali dál.

Revoluci literární zahájil Mácha. Máchův význam je v tom, že přináší nový svět proti Kollárovi. Kollár podává slovanství. Mácha byl sice vychován v té době, ale není u něho ani slova o slovanství, ne polemika s Kollárem, ale ani slova. Podává v Máji nový problém, jsa poněkud pod vlivem Goetha a Byrona. Vystupuje tu nešťastná žena, otec, který nezná syna, a svádí mu nevěstu, syn zoufající nad věčností. To je romantika, řekne se, ale myslíte, že to Mácha necítil? To je problém rodiny české. Jaký to poměr, kde otec synu zahubí nevěstu? Je to nový problém mravní, ale i problém filosofický. Vždyť Vilém v Máji se táže, co bude po smrti, to ho drtí. To je rozhodný rozdíl proti Kollárovi. Proto byl rebelant v literatuře. I forma je jiná proti Kollárovi.

Tuto revoluci Mácha zahájil v literatuře; sociálně a politicky ji provedl Havlíček proti Kollárovi a proti vlastenčení, aby se přestalo zneužívat jména národa k účelům sobeckým. Zejména ve slovanské ideji nastal obrat. Havlíček, který byl delší dobu v Rusku, napsal: „Já nejsem Slovan, já jsem Čech.“ Každý pochopí, co chtěl. Chtěl intensivnější práci. Jací to byli Slované, z nichž nikdo neznal Rusko ani ruský národ. On podal neúprosný obraz ruského absolutismu; předtím se hledělo na Rusko fantasticky. Národnost česká tím dostává jiný význam. Ne že bychom nebyli Slované, ale Havlíček chtěl, abychom byli napřed pořádní Čechové a pak teprv Slované, aby každý začal napřed pracovat sám u sebe. Prokázal nám ohromnou službu, že se nebál postavit proti Kollárovi a proti celé své době.

Byl tu Palacký a ten pracoval dál. Jím české uvědomění dostává bohatší smysl. Palacký nám řekl, co je smysl našich dějin. Dovolávali jsme se své minulosti, ale nevěděli jsme, co je. Palacký probádal naše archivy, napsal nám dějiny a ukázal, co byla naše minulost, co byla její velikost a jaké byly její vůdčí myšlenky. Velikost naší minulosti záleží v reformaci, v bratrství bylo dosaženo vrcholu našeho náboženského vývoje.

Teď je určité, co je minulost – ne slovanství, nýbrž češství. Co Havlíček dokazoval svou prací novinářskou, to dokázal Palacký svou historií. On, který měl humanitní program, který hlásal čisté člověctví, on si ujasnil, co je česká historie. Když otázka náboženská hrála u nás po čtyři sta let takovou roli, řekl: „Je to vrchol dějin.“ Může v tom být všelicos pochybeno, ale vidíme, že se pořád určitěji vypracovává program.

Dobrovský má osvícenský josefínský humanism…