Ideály humanitní

4
Právo na revoluci

Problém revoluce je pro moderního člověka důležitý: jí byl lid nadobro prohlášen za suveréna. Revolucí rozumím stálý stav nového člověka, revolučnost; revolucionář je kritik všeho starého a revolučnost je nejen v politice, nýbrž i v literatuře, filosofii a tak dále, je to ideál postavit společnost na docela jiný základ. Proto znamená revoluce převrat z gruntu. Proto jsou revoluce, jež přinášejí málo užitku. Revoluce v pravém slova smyslu, jakou si moderní demokrat přeje, jest, aby lid byl připraven převzít otěže administrativy, konstituce, a parlamentarism je pouze začátek tohoto nedokončeného převratu.

Je spor mezi konservativními právníky, kdo dal konstituci: panovník, anebo vrátil král lidu, co uchvátil. V tom se liší konstitucionalism pruský od francouzského, aristokratický od demokratického. A konstituce, psaná konstituce, je původu církevního. (Viz Borgeaud^[105]-Jellinek^[106].) Opět důkaz, jak demokratické hnutí s církevním souviselo.

Proti revolučnosti stojí škola práva historického, která chce legitimní, starý absolutism přivést k platnosti, popřípadě i ve formě caesarismu, nového absolutismu. (Napoleonism, caesarism.) Tím se vysvětluje ohromné zesílení reakce katolicismu, nejen politické, nýbrž i nábožensko-církevní. („Romantism“.)

Máme revoluce roku 1830, 1848, ruskou v roce 1905 až 1906, a dnes revoluci v Persii a jinde. Revoluční stav je permanentní, v Evropě, v Americe, v celém světě.

Filosofie moderní vykládá spojitost veškeré revoluce a politiky s církví; takzvaná filosofie náboženská je, správně pojatá a prováděná, také filosofií politickou. Mohu to osvětlit na filosofii Feuerbachově. Podle Feuerbacha náboženství je jen anthropomorfismem, to jest člověk ve své bídě si idealisoval sám sebe, bůh je vlastně člověk. Důsledně nejen Stirner, ale i Marx a jiní od kritiky theologie přešli ke kritice politiky, státu a společnosti vůbec. Bakunin to silně vyjádřil slovy, že nebe je mužikovi kořalnou, kořalna je nebem.

Přirozeně filosofická revoluce levice Hegelovy v Německu stala se revolucí 1848, jako ve Francii Rousseau, Voltaire^[107], encyklopedisté, materialisté vedli revoluci myšlenkově. Vznikl názor, že demokracie musí být založena na beznáboženském a amorálním stanovisku, humanistický atheism zdál se být jedinou zárukou amonarchismu. Feurebach zejména v Rusku se stal základem hnutí revolučnímu.

Legitimisté popírají právo na revoluci. Pro každého myslícího člověka je právo na revoluci nesporným. Každý myslící člověk má právo se bránit, a tím už jsem řekl: jakou revoluci. Smrt za smrt, řekl ruský revolucionář Stěpňak^[108]. Ale to je mi málo, jen obrana fysická. Každý má povinnost se bránit mravně, to jest ničit absolutism duchovní. Mně je mozková, filosofická revoluce nezbytnou podmínkou moderní demokracie.

Mnozí říkají, revoluce se již přežila, místo revoluce se prohlašuje evoluce.

Ano, moderní člověk plně věří v pokrok. Uznává evoluci, odmítá katastrofism, připouští, že pokrok se děje krokem (po-krok!), ne skokem, že se děje přeměnami téměř infinitesimálními. Víra v pokrok také znamená, že dnešek je lepší než včerejšek, že stav společnosti a jednotlivce není zoufale špatný, evolucionista je optimista, věří, že zítřek bude lepší dneška.

Přesto správné pozorování nás učí, že v oboru duchovním krise a revoluce jsou, prostě jsou, a tudíž také pol…