Moderní člověk a náboženství

Kapitola třetí: Moderní kriticism: Náboženstvím je mravnost (Immanuel Kant)

Občas se rád zadívám do obličeje Humova, jak mně ho představuje stará rytina, a především vždycky znova vidím, jak Hume při své skepsi ztloustl – slušný podbradek, bezúhonný cop a paruka divně krášlí racionalistické lamželezo. Ovšem, díváš-li se na obraz déle, vidíš jak jsou ústa jakoby zkřivena od stálého usmívání, rty tenké, jemné, třebaže také masité; a ty oči – ty se smějí také, tak jaksi mžouravě, a přece jsou otevřeny cele, aby těch dojmů jen hodně nalokaly…

A není ta Humova filosofie tak očividně falešná? Dojmy, samými smyslovými a citovými dojmy, je ten náš duch, celý život a celý ten svět – čirý impresionism! Impresionism, řekl bych absolutní, neboť Hume nevidí žádného pevného já – já není než hrstka představ, substance vůbec není žádná, jsou jen naše imprese, a ty odkud se vzaly a berou – kdo to ví a co je komu po tom? Náhoda, samá náhoda… Nedivme se tedy, že náboženství (populární) jsou „sny nemocného“ – a co konečně jsou představy filosofa?… Ještě že ty geometrické figury a arithmetické formulky a rovnice mají do sebe jakýsi pevný, světlý řád – to ostatní nestojí také za mnoho. Šťastnou náhodou lidé mají trochu toho lidského citu a že tedy, alespoň ve slušné společnosti, člověku nešlapou na nohy (náš pohodlný gentleman, slouživší jako diplomat, ve své ethice také na tomto příkladě ozřejmuje cit humanitní) …

Pravím: Není to všecko tak očividně falešné? Tak falešné, že je to až – hloupé? Je to hloupé, ale zároveň chytré, velmi chytré! Kant dvanáct let nad tou chytrostí dumal a dumal. Humova skeptická puma vyburcovala také královeckého profesora z dogmatického spánku; a sotvaže Adam Smith vydal posmrtný spis svého přítele, v němž tento formuloval své názory o náboženství, Kant (1781) vystoupil se svou Kritikou čistého rozumu, aby theoretické základy spisu tohoto a vůbec celé filosofie Humovy vyvrátil.

Není snadným úkolem podat výklad Kantova kriticismu stručný a přece srozumitelný; přes to troufám si načrtnout správný obraz Kantova úsilí, ovšem jen proto, že jsem jej podmaloval Humovou skepsí. Jestliže čtenář dobře postihl Huma, pochopí Kanta poměrně snadno. Na každý způsob každý, kdo rozumět chce proudění moderních myšlenek filosofických, vědeckých a literárních, Kantovy názory znát musí. Kantova filosofie stává se filosofií moderní, a přímo módní – chtěj nechtěj do tvrdého oříšku kousnout musíme.

Mne filosofie Kantova, přiznávám se, spočátku odpuzovala. Ale když jsem se jím musil zabývat a zabývat opět, vida, jak se ho kolem mne dovolává kde kdo, smířil jsem se s ním. Nikoli pro učení, ani pro methodu; ale poznal jsem, že jeho filosofie je nejopravdovější pokus uniknout Humově skepsi – a to je poučení, jež dost draho nemůže být zaplaceno, zvláště těmi, kteří pochopují, že Kant Humovi neunikl.

Představme si jen ještě jednou a co možná jasně, oč běží.

Naše poznatky pocházejí z empirie, to jest ze smyslů – praví empirism; naše poznatky, naše pojmy a…