Moderní člověk a náboženství

Kapitola druhá: Umdlené duše

Myslím, že si teď i začátečník v psychologii a v sociologii řekne, že tu skutečně máme veliký problém časový a že k jeho výkladu slepá patrona historického materialismu nestačí. Nestačí ani na jeho osvětlení. Vezměme si na příklad Garborgova Grama v „Umdlených duších“ a čteme: „A pokolení podle cesty usedá a ruce spouští bezvládně. A pohled jeho strhaný a prázdný, jak bývá u šílence. Temnota napřed, temnota vzadu. Bezvýznamně, bezúčelně nad nekonečnými bařinami tančí vědy bludičky…“

Co tu s historickým nebo s hospodářským materialismem? Bída – nouze? Ano – ale jaká?

„Jest Bůh? – ‚To nevíme.‘ – Je duše? – ,Nevíme.‘ – Potrváme, nebo zemřeme? – ,Nevíme.‘ – Má život nějaký účel? – ‚Nevíme.‘ – Proč žiju já? – ‚Nevíme.‘ Žiju, existuju opravdu? – ‚Nevíme.‘ – Co tedy víme? Lze nám vůbec něco věděti? – ‚Nevíme.‘ – A toto soustavné ,nevíme‘ nazývá se vědou! A lidé ruce spráskají nad hlavou a s jásotem dí: Pokrok ducha lidského jest nepochopitelný! To ani víry v Boha víc nám netřeba, neboť věda vypozorovala, že voda v kotli kypící zdvihá víko, a že třená pryskyřice přitahuje stéblo…“

Není tedy div, že Gram-Garborg sám historický materialism zavrhuje: „Máme-li vydržet život, musí být trochu zlý. Hladový nezabije se tak snadno; doufá neustále, že přece najde příležitost, aby se najedl do syta; ale bohatý, který žil každý den skvěle a v radosti, ten běží k ďasu kvapem; nuda na jedné straně a protivné svědomí na druhé…“

Nezdá se vám, že ta moderní duše skutečně není tak vyložená jako houska na krámě?

Studujme tedy Grama Garborgova, jak jsem řekl, symptomatologicky, podívejme se do „Umdlených duší“ pozorněji – čtenář se ovsem nesmí rozpakovat rozložit si pěkné umělecké dílo Garborgovo na kategorie psychologické, psychiatrické a sociologické.

Tedy především: Oč běží? Máme před sebou pacienta. Sám pacient se svěřuje lékaři a musí se tudíž čistě lékařsky konstatovat, o jakou nemoc jde, jak se projevuje a v čem záleží.

Hlavní, trvalý příznak je, že pacient myslí na sebevraždu a že se bojí šílenství. Někdy, sám praví, jeho fantasie cele je zaujata obrazem, jak se věší; uvažuje, má-li se zastřelit. Že takové delirium sebevražednosti je po opici, na věci nic nemění; alkoholism pacientův je naopak jiný přitěžující symptom. Z anamnese pacientovy (to jsou teď medikovi a psychologovi Garborgovy dřívější romány) víme, že Gram již dávno silně hýří a pije.

Pacient je člověk moderně vzdělaný, je spisovatel, kritik, analytik a analysuje tudíž vlastní svůj stav.

Gram je umdlený do duše, ale právě proto také nervosní. „Ale dole, nejspodněji, úplně vespod, vzadu, v pozadí, v podzemí mé bytosti krčí se těžká, nebezpečná ouzkost, jakási tajemná, uzavřená zběsilost, jež se nabubřuje, nabubřuje a chce vypuknouti. Jest to zlé svědomí anebo jakási bázeň, jakýs pocit hrozného pokoření, zvláštní, idiotská hrůza před něčím. Bůh sám ví, před čím. Nesmírně chorobná touha vrhnouti se k nohám někomu, ženě, knězi, Bohu a bědovati, plakati, vyz…