Jan Hus

13.

Palackého filosofie dějin a zejména dějin českých: České bratrství vrcholem posavadního vývoje historického.

Myslím, že tímto vyložením Palackého názoru o historickém vývoji českého národa a člověčenstva vůbec nemůže být pochybností o tom, jaký je základ našeho národního programu, zbudovaný „otcem národa“. Zde máme Palackého filosofii dějin a zejména filosofii dějin národa českého. Tato jeho filosofie našeho historického vývoje dá se shrnouti na tyto poslední filosofické formule:

Božnost je základ a poslední cíl všelidského snažení, „moc naše životní usiluje konečně — k božnosti“; božnost však je „jakoby srodnost a podobnost boha, čili účastenství přírody boží a obraz bytu božského ve člověku“ je „obsah jestotný (== věcný, nejen formální) všech konečných oučelův života duchovního“.^[34] V této božnosti, Palacký učí dále, a „jen v božnosti, jakožto v idei, dochází člověctví ouplného rázu bytosti své“.^[35] Tato kantovská formule znamená, že čisté člověctví je vrcholem lidské moudrosti v tom, aby člověk dokonale a úplně v sobě vypracoval všecko, co ušlechtilého mu vlastní přírodou je dáno. Tedy: takový dokonalý člověk, člověk čistě lidský, zdokonaluje se božnosti a tudíž podle Palackého vypracujeme své člověctví tím dokonaleji, čím se staneme božnějšími.^[36]

Návod k pravé božnosti Palacký vidí v čistém učení Kristově, učení to lidem dostačí na věky; tudíž in concreto je hlavní obsah všeho úsilí jednotlivců, národův a celého člověčenstva: pochopit čisté učení Kristovo a podle něho jednat. Vývoj náboženství a zejména náboženství křesťanského je tedy podstata historického vývoje.

Posud vývoj náboženství vedl k historickému vypracování dvou hlavních církví a vyznání — katolicismu a protestantismu; v obou těchto náboženstvích vyslovilo se úsilí čistého člověctví po božnosti.

V těchto formách jeví se náboženství, jež samo v sobě je čistě subjektivní.

Tyto dvě formy náboženské nejsou a nemohou být žádná pro sebe sama dokonalou, třeba hoví dvěma základním vlastnostem lidského poznávání i konání, aktivitě i pasivitě. Proto nutná je jejich vzájemnost a pronikání co nejúplnější.

Jako každý jednotlivec ustálí se na formě jeho subjektivním potřebám odpovídající, tak i národové, jako celek, v těchto dvou formách hledají své náboženské uspokojení. Národ český, Palacký opakuje ve svých Dějinách, je od přírody obzvláště zbožný, jako národ slovanský všecek; zároveň však je …