Jan Hus

12.

Náboženská filosofie Palackého: Světodějný význam dualismu katolického a protestantského.

Palacký katolicism a protestantism srovnával velmi pečlivě. Vidí v katolicismu a protestantismu dva světodějné principy duchovní — princip autority a svobodného rozumu; uznávaje pro ducha lidského potřebu obou, vidí v jejich vzájemném na sebe působení a v jejich vzájemné snášelivosti prospěch pro člověčenstvo a pro náš národ. S Kollárem uznává však protestantism za církevní formu vyšší a obzvláště naše Bratrství prohlašuje za ideál křesťanství. Toto stanovisko rozvádí ve svých Dějinách.^[30] Litovati musíme, že nedospěl Palacký ve svých Dějinách k výkladu protireformace — tu čeká naše historiky ještě veliký úkol historický a filosofický. A hlavně je patrno, že Palackého názor tuto vyložený vyžaduje ještě doplnění: Jestliže totiž katolicism a protestantism svými principy odpovídají „postulátům lidského ducha“ a mají-li „co možná vzájemně pronikat“, běží o to, jaká má být ta jejich syntlese, jak katolicism a protestantism mají se spojit v jednotlivém vědomí. Kdyby Palacký byl podrobněji podal historii našeho pokatoličení, byl by musil k této filosofické a historické záhadě odpovědět určitěji, právě proto, že pro náboženské svědomí neběží o to, že jsou vedle sebe dva světodějné principy náboženské a že na sebe působí, nýbrž o to, jak se to mé svědomí k těm principům má postavit. Palacký akceptuje pokatoličení našeho národa jako fakt historicky daný a snaží se s církví katolickou býti v míru co největším. Padá ovšem na váhu, že tenkrát duchovenstvo nebylo ještě tak zelotické jako nyní; on jako Kollár hlásá snášelivost a domnívá se podobně jako tento, že vyšším vzděláním snášelivost ta dá se zabezpečit.

Podrobněji Palacký na vývoj náboženský pohlíží takto: Člověk od přírody náboženství tak nutně potřebuje jako poznání; ale poznání, vědění podřízeno je víře a jako ve všech oborech i v náboženství rozhoduje buď autorita nebo svobodný rozum. Náboženství autoritativní typicky se vyvinulo v katolicismu, v protestantismu máme typ druhý, náboženství rozumové. Protestantism vyvinul se přirozeně z katolicismu a proti němu. Katolicism totiž porušil časem čisté učeni křesťanské, o němž Palacký je přesvědčen. že samo v sobě stačí čloyěčenstvu na všech stupních vzdělání a že mu postačí věčně; porušení to stalo se směrem dvojím. Předně hierarchie, uchvátivší časem všecku církevní autoritu, jednostranně se opírala o dogma, zanedbávajíc mravní správu životní; tu Palacký již má podobné názory, jaké nyní slyšíme od Tolstého. Učení Kristovo — vykládá zevrubněji — i po stránce spekulativní neboli teologické, jako po stránce praktické neboli mravní bylo nad míru prosté, zároveň však vznešené a populární a obzvláště pregnantní; nebylo v odporu k rozumu — naopak, bylo rozumu nejvyšším projevem. Ale proto, že každé učení, aby se chránilo a podávalo, potřebuje zvláštních orgánů, vznikl přirozeně zvláštní stav náboženských učitelů, kněží; z toho pak vyplývá, že učení se vyví…