Jan Hus

6.

Protireformační násilí. Upadení reformace v revoluci. Protireformace také českou. Palackého idea státu rakouského čelí protireformaci.

Odpůrcové naší reformace, hájící protireformaci, rádi ukazují na rozbroje a stranictví, ve které prý národ po smrti Husově upadl, ukazují na úpadek vlasti až v nesamostatnost, dokazují, že poklesli jsme takto pro své úsilí reformační. Naproti tomu protireformace velebí se jako národní záchrana a uniknutí z velikého poblouzení. Tak líčí se nám historie od nynějších Balbínů — a netoliko spisovatelé klerikální prohlašují reformaci za lež a blud, nýbrž i historikové světští přilepují tuto reakční nepravdu na životní dílo Palackého. Na sněmě českém mohl si potomek protireformační šlechty^[4] dokonce dovolit hrubé slovo o bandě lupičů a žhářů — a ze strany, kterou založil Palacký, nevzmohl se nikdo ani k odpovědi. Tuk pokleslo obrodní vědomí ve straně Palackým založené!

Tyto výtky činěné naší reformaci jsou neoprávněny, spočívají na historických nepravdách; avšak jak už naznačeno, historická a věcná spravedlnost vyžaduje, připustit, že reformace byla do značné míry nedokonalá.

Pokud se Husa samého týká, jinak, než jednal, jednati nemohl a nesměl. Právem dovolává se Řehoře a Augustina, hlásaje: „od pravdy vzniká-li pohoršení, jistěji jest přestoupiti, aby vzniklo pohoršení, než pravdu opustiti.“ Hus důsledně odmítl nabídky, uspokojiti své odpůrce dovednou formulací svých názorů a reservací nevyslovenou. V tom není zlo, že se pro pravdu rozestupujeme na různé tábory, ale je v tom, že tábory si osobují samospasitelnost. pravdy absolutní a že ve jménu té pravdy sahají k meči, usilujíce o jednotu mechanickou, na místě jednoty v duchu a pravdě.

Národ český po příkladě Husově tím zahájil dobu novou, že se opřel této jednotě vnější, usiluje o nápravu mravů a očistu učení. Příklad a smrt Husova mocně vzrušily city, národ vzplanul hněvem spravedlivým; nebyl však (to připouštíme) pro důslednou a pronikavou reformu dosti připraven, a tak se stalo, že hned s samého počátku náboženská reformace ustupovala politickým bojům národnostním a sociálním. Národ nebyl na těžké dílo reformní náležitě připraven a odhodlán. Je to právě náš osud, že jako národ první bránili jsme svobodu náboženského svědomí; proto jsme ve mnohém kolísali a byli nehotoví. Neurčitost strany pod obojí a její ustavičné jednání s Římem nedá se omluvit, smutné bylo to rozčilování pro věci vedlejší a boje tak urputné a přece malicherné, boje a zápasy bez cíle a větší příčiny. Nemastné neslané kompaktáty a koalice Basilejská navždy nám mohou být výstrahou. Je to smutný fakt, že v četných následnících Husových pochopení pro reformu pronikavější záhy se ztrácelo.

Avšak to všecko neomlouvá násilí, jehož se odpůrcové Husovi dopustili a stále dopouštěli.

Na Husovi odpůrcové jeho úsilí reformního dopouštěli se hned s samého počátku násilí, násilí netoliko tělesného, ale i duchovního. Podivný byl už ten koncil kostnický; papež,^[5] jenž prý kdysi byl námořním lo…