Jan Hus

10.

Problém náboženský. Úkoly české filosofie náboženské: Filosofické srovnání historicky daných církví a vyznání.

Český člověk opravdový, český člověk myslící chce mít jednotný názor životní, chce míti přítomnost s minulostí organicky svázánu, chce míti obsah všeho svého snažení v souladnosti se základní ideou své historie, s Bratrstvím, s Humanitou, chce se spravovati tou ideou netoliko proto, že je česká, ale proto, že je správná, že jí nedovede odpírati. Český člověk opravdový, český člověk myslící nepřijímá pustého nacionalismu a prázdného politicismu, protože zavrhuje všelikou nehumanitu a jednostranný život, postrádající humanitního snažení: český člověk opravdový, český člověk myslící nechce eklektického a historického empirismu proto, že zhostili se chce materialismu a lžiliberalismu.

Toto úsilí filosofické, hledající smysl české historie a poslání českého národa, vede nás k problému náboženskému: je to problém českého života a jeho výkladu vůbec. Je to však také náš problém český: k idei Bratrství dospěli jsme svým vývojem náboženským a mravním; idea náboženská však, idea náboženské a mravní reformy byla po více než 400 let přímo viditelným a čitelným obsahem našich dějin. Náš liberalism toho zapomíná, vlastně dělá se zapomínajícím. Ale naše literatura, naše umění i naši politikové bezděky se utíkají do minulosti a zejména z doby reformační váží si předměty své tvorby a politikové ideály své činnosti. Ta minulost, a právě ta její nejskvělejší doba měla obsah po výtce náboženský — odsud právě úkol, sloučiti obsah této doby s nynějším myšlením, jež v tísni moderních vymožeností, dobrých i špatných, nedovede pochopit a ocenit problém náboženský.

Pokud náboženský problém in concreto dotýká se panujících vyznání a organisací církevních, věřící katolík a evangelík k minulosti má postavení dosti jasně určené svým vyznáním a dějinami své církve.

Věřící katolík český (lépe bych podle skutečného stavu řekl: katolík, jenž se skutečně hlásí k zásadám své církve) drží se protireformace. Dvojím způsobem tito katolíci dnes postupují. Jedni jsou zelotové, zavrhující českou reformaci a tudíž i Husa neúprosně; této straně jde především o panství církevní autority. Ve svém protireformačním radikalismu nesprávně si představují, že nynější církev byla již za kostnického koncilu co do učení tak konsolidována, jako nyní; ve skutečnosti ona právě proti české a ostatní reformaci své vyznání přesněji kodifikovala. Tento směr bude rozhodně a čistě klerikální, politicky církevní.

Vedle něho a částečně proti této straně klerikální je směr, jak se nedávno sám nazval, katolický (v Naší Době byl nazván „katolickou modernou“). Směr tento, po stránce vědecké je kritičtější, tím i tolerantnější, klerikálové i k vědě a historii chovají se negativně, netolerantně; katolická moderna klade větší důraz na literaturu a na vnitřní život národní nežli na politiku. Tím samým vedena je, dbáti ve své církvi hlavně o zbožnost a mravnost. S tohoto stanoviska mohla by ka…