Otázka sociální II

66. Marxova teorie hodnotní: statky vyvozují svou hodnotu z práce

Už titul hlavního spisu Marxova Kapitál obrací naši pozornost k tomuto velepojmu marxistické ekonomiky. Ani ne „národní hospodářství ze stanoviska“ a tak dále, ani snad nějaký titul à la Proudhon, „třeba by se hodil docela dobře“, nýbrž prostě „Kapitál“, a k tomu kritika politické ekonomie – kritikou kapitálu je kritika všeho hospodaření, a tedy podle materialismu historického vší kultury vůbec.

Slovem „kapitál“ Marx, to si hned zapamatujme, nerozumí, co se jím rozumívá obyčejně. Národním hospodářům je kapitálem třeba luk nebo člun divochův, vůbec každý nástroj nebo prostředek výrobní. Marxovi kapitál znamená kapitál podnikatelský: kapitálem jsou mu peníze podnikatelské, rodící ze sebe peníze nové („sich selbst verwerthender Werth“).^[2]

Co tedy je hodnota? Marx, jako už jeho předchůdcové, liší hodnotu užitnou (Gebrauchswerth), užitek, jehož věc sama sebou a o sobě člověku poskytuje, a hodnotu směnnou (Tauschwerth). Statky totiž nejsou samy o sobě, nýbrž vyměňují se ve společnosti, a tím se stávají něčím zvláštním, stávají se zbožím (Waare), a zboží je právě něco docela zvláštního. Na pojmu zboží Marxovi záleží mnoho – tolik, kolik na pojmu kapitálu; jsou to vlastně dvě slova pro jednu a touž věc, na každý způsob jsou neodlučitelné, jako pro materialistu tělo a duše.

Pokud nebylo směny, statky byly užitečné jen tím, že je majitel konzumoval. Nad konzum užitku nebylo; statky se právě nevyměňovaly.

V pravěku vládl komunismus: Každý pracoval pro obec a navzájem dostával od obce, čeho potřeboval. Ale to není směna, to není kupování a prodávání; teprve později a zvláště v naší (kapitalistické) společnosti se kupuje a prodává, když byl původní komunismus opuštěn.

Sám o sobě je směnný statek tím, čím byl dříve. Obilí je pořád obilí, jeho užitek je stejný dnes, včera, jako v době původního komunismu; ale změna je v tom, že se to obilí dnes vyměňuje za statek jiný, statek se vyměňuje za statek, jeden za druhý, až se konečně všecky dají vyměnit za peníze, za statek všeobecný a měřítko všech věcí.

Hodnota směnná je docela jiná než hodnota užitná. Nějaká věc proto může být užitečná (to jest být hodnotou užitnou), a přece není hodnotou, například vzduch;^[3] nějaká věc užitečná může také být produktem lidské práce, a přece není zbožím: co vyrobím pro sebe a sám spotřebuji, zbožím není. Zboží je hodnotou užitnou, ale pro jiné. V tom „pro jiné“ tkví, že je užitnou hodnotou společenskou.

Mluvíme pořád o směně, jako by se rozuměla samo sebou; ve skutečnosti je tu veliký problém. Jak se totiž může stát, že vyměňujeme, řekněme obilí, za železo? Jak se mohlo stát, že se ustanovila rovnice, že jedna míra pšenice se rovná, řekněme, jednomu centu železa? Vždyť pšenici a železo nelze srovnat, nelze jich navzájem měřit (jsou nesouměřitelné).

Jestliže však pšenici a železo spolu srovnávám, jedno druhým odměřuji, jedno za druhé zaměňuji, musí být nějaké tertium comparationis^[4] (slovo moje). A toto třetí, míní Marx, je v železe a v pšenici; v nich musí být něco, co umožňuje jejich vzájemné srovnávání a odměřování. A to je – práce. To je to třetí a společné v nich: obojí, železo i pšenici, lze redukovat na práci, a tím vyměňovat.

Tak tedy vznikla a vzniknout mohla směna. Je nasnadě námitka, že by tím hledaným třetím mohl být užitek, užitečnost předmětů; proti tomu vykládá Marx, že při směně na užitku nezáleží; statky, když se vyměňují, stávají se zbožím a jen zbožím. Jako zboží přestává však železo směnné být železem, směnná pšenice přestává být pšenicí. Jsou právě zbožím a jen zbožím. Kvále užitných hodnot mizí, rozhoduje jen jejich kvantum; proto je zcela lhostejné, mám-li před sebou dům, stůl, kabát – to všecko je jen zboží, výrobek, tovar…