Otázka sociální II

80. Dělba práce. Marxův ideál „absolutní disponibility“. Materialismus a primitivismus je neschopen správně pochopit problém dělby a organizace práce

Při tomto kolektivistickém nazírání na práci Marx pochopitelným způsobem není přítelem dělby práce; ve společnosti komunistické dělby práce nebude.

Marx liší dvojí dělbu práce, dělbu společenskou a manufakturní (v dílně).^[83]

Společenská dělba práce je dvojí. V rodině a v kmenu (vyvinuté rodině) dělí se práce docela přirozeně na základě fyziologickém podle pohlaví a věku; rozšířením obce a vzrůstem obyvatelstva, hlavně však podmaňováním cizích kmenů „rozšiřuje se materiál“ dělby práce (vzniká otroctví). Zároveň vzniká sousedskými styky rodiny s rodinou, od kmene ke kmeni, od obce k obci směna výrobků (vzniká tedy zboží už na tomto primitivním stupni!), neboť příroda poskytuje různým obcím různé prostředky výrobní a různou potravu, dělba práce je na tomto stupni podmíněna přírodou.

Společenská dělba práce je ve všech dobách; zato dělba manufakturní vyvíjí se, jak už jméno naznačuje, v manufaktuře a je svou podstatou kapitalistická, a to jen kapitalistická. Ačkoli oba druhy dělby práce mají mnoho analogií a spolu souvisí, liší se přece nejen stupňovitě, nýbrž i podstatou. Společenská dělba práce je „zprostředkována“ koupí a prodejem zboží, vyrobeného různým odvětvím práce; v manufaktuře je souvislost dělby práce „zprostředkována“ prodejem různých pracovních sil témuž kapitalistovi, jenž jich kombinací upotřebuje. Společenská dělba práce předpokládá rozptýlení výrobních prostředků mezi mnohé výrobce zboží na sobě navzájem nezávislé, dělba manufakturní předpokládá koncentraci v rukou jedněch, v rukou kapitalisty. V dělbě práce společenské jsou jednotlivci nezávislí, nepodčiněni autoritě jiné než konkurenci – v manufaktuře je kapitalista absolutní autoritou výrobců, kteří představují jen členy celkového mechanismu, patřícího kapitalistovi.

Dělba práce společenské žene v kapitalistickém způsobu výroby k anarchii, manufakturní dělba práce k despocii, a tato anarchie a despocie se podmiňují navzájem; v rozdělení výrobců a jejich výrobních prostředků panuje náhoda a libovůle. Naproti tomu ukazují nám dřívější formy společenské (praobce se společným majetkem jako v Indii – také zákony cechovní) se svou přírodní dělbou práce organizaci společenské práce plánovou a autoritativní (autoritätsmässig), dělba práce v dílně není vůbec nebo je jen sporadická a náhodná. Kapitalismus dělbu práce manufakturní zavedl, ale také ji zničí, a to právě těmi svými stroji, které ji způsobily. (Negace negace.)

Dělba práce je totiž dělbou člověka – člověk zmrzačí se na specialistu, a to netoliko dělník, ale i kapitalista. Na druhé straně způsobuje kapitalismus svými neustálými technickými přeměnami obdobnou přeměnu dělnictva, které je z jednoho výrobního odvětví vrháno do druhého. Tento absolutní protiklad se řeší tím, že se toto střídání prací a co možná největší mnohostrannost dělníků uznává za obecný společenský zákon výrobní.

Při stroji nemusí stát pořád týž člověk, dělníci se mohou navzájem často vystřídávat, protože „všecek pohyb továrny nevychází od dělníka, nýbrž od stroje“; dělník se naučí obsluze stroje v mládí, takže tedy není potřeba, aby při strojích byla zvláštní třída dělníků. Na místo dělníků specialistů a tím „lidí necelých“ („Theilindividuen“) nastoupí „individua úplně vyvinutá“ („das total entwickelte Individuum“), disponibilní rezervní armáda dělnická bude nahrazena „absolutní disponibilitou člověka pro měnivé požadavky práce“.

Chceme-li posuzovat tyto Marxovy názory o dělbě práce podle jejich významu věcného a sociálního, musíme uznat, že Marx podává o věci mnoho trefných myšlenek. Ale dělba a organizace práce je problém mnohem širší, než se jeví u Marxe. Dělba práce ovládá práci všecku, nejen hospodářskou, a tak by se metodicky doporučovalo posuzovat hospodářskou dělbu a organizaci práce v souvislosti s problémem celkovým. Marx nemá náležité klasifikace zaměstnání a prací, a proto nemůže podat správný obraz o souvislosti a vzájemnosti jednotlivých oborů pracovních. Přirozená klasifikace zaměstnání je nutnou podmínkou pro poznání, kterými sociálními silami se dělba práce děje a jaký má význam pro vývoj a pokrok práce. Dělení, spojování a organizace práce se zhusta podává jako něco samozřejmého; de facto se tají ve věci problém sociálních ženoucích sil, problém společenské organizace a jejího vývoje.^[84]

Marx, jak řečeno, nepředložil si problém dělby práce celý; nepostihuje příčin vedoucích k dělení práce nejen fyzické, ale i duševní, a právě proto podává nedostatečný obraz spojování a organizace práce.

Především je nedostatečné rozlišování dělby práce společenské a manufakturní. Vedle rozdílů pohlaví a věku musí se také uznat stejně přirozené rozdíly vloh a nadání; pak pochopíme rozmanitost sociálních diferenciací lépe, než mohl Marx. Pak také lépe postihneme rozličné druhy spojování a skládání práce. Marx právě nerozlišuje různé síly a příčiny vedoucí k spojování a organizaci prací, respektive pracovníků. Slyšíme o vlivu přírody na směnu (že ji umožňuje rozmanitost přírodních darů), slyšíme, že společenskou dělbu práce ovládá konkurence, ale nedovídáme se, jak jsou vlastně pod vlivem přírody a konkurence dělníci navzájem spojováni. Nedovídáme se, v jakém poměru je konkurence v oblasti společenské k despocii kapitalistů v oblasti manufakturní – to, co o tom Marx říká, je málo, nehledíc k tomu, že se kapitalistická despocie jako organizační síla vůbec blíže neanalyzuje.

Marx dává příliš velký důraz na manufakturní kooperaci ve velkém, jako by jí dělení a organizování práce bylo vyčerpáno. Ve skutečnosti je kooperace Marxem popisovaná jen typem jedním a jen částí velké organizace práce objímající celý svět.

Marx vidí v dělbě práce téměř jen stránky stinné. Nechápe, že se dělbou práce rozličné síly a vlohy jednotlivců také vyvíjejí a sílí. Rostoucí specializace má jistě své nevýhody, a odsud důležitá otázka, jak jim odpomoci. Tato otá…