Česká otázka

46.

Konstituční a parlamentární éra zahájená říjnovým diplomem: vznik „Idee státu rakouského“. Státoprávní přeměny v Rakousku a naše pasivní oposice, jakožto počátek politiky obrozovací. Význam pasivní oposice a zahájení politiky aktivní. Poznání, že politika nás nespasí. Palacký o dosahu světové organisace pro naši politickou samostatnost. Problém státu malého. Spasí nás jen neúmorná práce osvětová. Dovršení obrození politickou svésprávou a samostatností.

Jen stručně naznačiti musíme v této souvislosti vývoj našeho politického konstitucionalismu a parlamentarismu. Jak jsme se slabě osvědčili r. 1848tého. tak zase a ze stejných příčin nedovedli jsme plněji zasáhnouti v konstituční a státoprávní vývoj Rakouska. Byli jsme a posud jsme politicky málo vzdělaní; nepoměrný politický temperament náš postrádá pevného vzdělání. Po staletí byli jsme ovládáni cizí vládou a teď neumíme ani řádně panovati ani řádně poslouchati.

Říjnový diplom uvedl Palackého na politickou arénu, a povstání polské dalo našemu mladému parlamentarismu živějšího kvasu. Vznikla „Idea státu rakouského“(1865). Hned na to – r. 1866 – dozrával proces, zahájený r. 1806, Rakousko nešťastnou válkou, po r. 1859 již druhou, bylo donuceno, soustřediti se více na sebe a zanechati dědičnou světovou politiku katolickou, již dávno jen pro forma vedenou.

V nouzi Vídeň sáhla nikoli poprvé k čistě mechanickým prostředkům, a tak vznikl v centralismu vídeňském centralism budapešťský neboli dualism. Naši lidoví politikové zatím řečňovali v Rusku. Roku 1870 proces zahájený r. 1806 skutečně dozrál, protestantské Prusko založilo říši německou.

Vůči těmto událostem byli jsme dosti bezmocní a z veliké míry vlastní vinou. Úspěšná politická praxe musí býti založena na řádné politické teorii; úspěšná akce parlamentární vyžaduje politické uvědomení širokých mas lidu, a toho všeho u nás nebylo. Měli jsme sice dobré teoretiky v Palackém a Havlíčkovi, ale nejen že druhý z nich záhy nás opustil, ale učení obou bylo příliš nové, aby v několika letech bylo přešlo v krev a mozek národa. Nelze také upříti, že Palacký sám svůj program pozměňoval.

Parlamentarism byl nám cizí a nedovedli jsme se v něj vpravit. To platilo sice také o jiných národech, zejména o Němcích, ale tito měli byrokracii, a ta parlamentarism v jejich prospěch pohlcovala, Maďaři měli svou autonomní praxi a rok 1848tý.

Směry a strany politické nebyly u nás vyjasněny, o rozdělení politické práce pomocí stran, pevně organisovaných a v cílech svých vůči a proti Vídni vždy přece jen shodnutých nebylo řeči; není tedy divu, že při radikální náladě národa skutečné politické vedení připadlo konservativní a reakcionářské šlechtě. Všecka tato nehotovost pak vedla k pasivní oposici, kterouž podle mého přesvědčení jen svou nehotovost jsme jaks taks maskovali.

Státovědečtí teoretikové o pasivní politice jsou nestejného mínění. Není pasivní politice mnoho příkladův a dokonce není příkladu poměrů takových, v jakých my jsme byli. Mám-li prostě říci své mínění, pokládám pasivní politiku, resp. oposici za prostředek, jehož bych nikdy nechtěl doporučovat v oboru žádném. Pasivní oposice, důsledně prováděná, obyčejně byla jen počátek oposičního násilí, a násilí politické podle mého nejhlubšího přesvědčení je pro nás počátek konce. Ve skutečnosti oposici pasivní vedli jsme nedůsledně, a donuceni jsme se jí vzdali. Politických úspěchů jsme jí nedosáhli přes to, že to neb ono ministerstvo s námi vyjednávalo – nedokončené po…