Naše nynější krise

Úvod

O naší nynější krisi.

I. Studie, které jsem shrnul v „Českou otázku“ pochopitelným spůsobem jsou ozvěnou nynější národní a politické situace.

Rozvádím tu, co tam dokazuji o nynější situaci, že totiž prožíváme krisi, a to krisi mnohem vážnější, nežli se na prvý pohled podobá. Na venek krise ta, řekl bych, nejokázaleji a nejhlučněji charakterisována je úpadkem staročeské strany a vzrůstem strany mladočeské.

Avšak co znamená tento úpadek strany staročeské? Strana staročeská (to právě v „České otázce“ ukazuji) byla a je v době obrodní naše prvá politická strana a to znamená, že staročeská strana a její politika je po staleté politické nečinnosti prvý pokus o politickou práci a tudíž o politickou samostatnost. Když jsme před dvěma sty lety prohráli, ztratili jsme svou politickou samostatnost, teprve od roku 1848 počali jsme opět, jako národ, svou činnost politickou.

Politická činnost, má-li býti účinná, musí býti vedena určitým a jasným programem. Staročeský program je prvý pokus o vše národní program kulturní i politický.

Program ten (to zase ukazuji v „České otázce“) složil se prací a myšlením našich buditelů od Dobrovského počínajíc až do Palackého a Havlíčka. Staročeský program obsahoval, pravím, všenárodní program kulturní i politický: Dobrovský, Kollár, Šafařík, Palacký, Havlíček vypracovali ten program, a staročeská strana byla jeho politickým ztělesněním. Ukázal jsem, že zejména politický program Palackého a Havlíčkův v podstatě není než kodifikací těch humanitních ideí, které hlásal po Dobrovském a vedle Šafaříka nejúčinněji Kollár; ukázal jsem, že Palacký a Havlíček ideu tu přejali a že formulovali politicky, co ti starší buditelé vyfilosofovali kulturně a národnostně. Politický program Palackého jeví se jako logické dovršení našich obrodních ideálů. Od Dobrovského po Palackého vidíme skutečně logický vývoj našeho obrození od theorie ku praxi, a doba ta tvoří ucelený, jednotný celek.

A strana, která organisována byla na tomto programě, strana staročeská, se rozpadá, toť význam krise, kterou od let proděláváme. Rozumí se, že úpadek staročeské politické strany je jen část té krise. I když se na krisi díváme čisté politicky, musíme si přece položit otázku, proč upadla politická strana staročeská? Upadly jen osoby, vůdcové, anebo má úpadek příčiny mimoosobní? Že neupadly jen osoby, o tom nemůže být pochybnosti; kdyby šlo jen o osoby, stačilo by zaměniti je osobami jinými. Avšak již to skutečné a hluboké vření našich myslí, ty živé srážky názorů a směrů ukazují zřejmě, že běží o více nežli o úpadek pouhé strany politické. Padl a padá celý systém. Staročeská strana nebyli a posud nejsou jen pan dr. Rieger a ti a oni poslancové, staročeskou stranou bylo zároveň a především to veliké kulturní úsilí Palackého a jeho předchůdců, staročeskou stranou bylo to Museum, ta Učená Společnost a všecky ostatní kulturní a národní instituce – staročeská strana, staročeská politika, jedním slovem, byly ztělesněním posavadních obrodníc…