Nová Evropa

24. Kdo je odpověden za válku?

54a. S demokratického hlediska otázka, kdo válku způsobil, kdo napadl a kdo se brání, kdo je vinen, je velmi důležitá. Demokracie spočívá na mravnosti; právě proto otázka viny je důležitá.

Nesouhlasíme tudíž s těmi, kdo politiku a tudíž válku oddělují od morálky, kdo politické akce, zejména massové, nadřizují jako veliké „malým“, soukromým událostem obyčejného života, který obvyklému mravnímu soudu podléhá. Takový rozdíl neexistuje: kdo se v politice neřídí pravidly mravnosti, ten se jimi neřídí také v soukromém životě a naopak.

Nemožno proto také přijmout stanovisko těch marxistů, kteří pořád i v této válce ještě se dovolávají historického (oekonomického) materialismu; soudruzi Renner a j. nám vykládají, ze se válka musí posuzovat se stanoviska hospodářského, nikoli mravního. Dejme tomu: oekonomické stanovisko neplatí pouze pro Němce, nýbrž také pro nás Čechy a jiné, Němci potlačené národy! Pan Renner ovšem pamatuje jen na Němce a jejich nadpráví a proto svým materialismem se stal plnokrevným pangermánem; myslí, že „válečná selekce“, že síla způsobující nejužší organisaci, stane se soudcem, administrátorem a zákonodárcem národů. Moltke úplně absorboval Marxa – přirozeně, materialism, ať se jmenuje historický nebo jakkoliv, nutně dochází k závěru, že moc je právem. Pan Renner sice ještě teď se hlásí k internacionále, ale internacionála v německých marxistů, jak správně jim dokazuje minorita Liebknechtova, scvrkla se na pruský militarism a pangermanism. Pan Renner hájí pruské Mitteleuropy a právě proto chce Rakousko-Uhersko reformovat: chce nespokojeným národům hodit kost, aby tím účinněji sloužili Berlínu jako východní předvoj.

Ruští socialisté často, po Dostojevském, mluví o vině všech válčících. Sám bych připustil, že jsou vinní všichni; ale to nevylučuje mravní povinnost vyšetřit, kdo je vinen více, kdo méně. Zajisté stojí za přemyšlení, proč všecky státy v Evropě tak konniventně pohlížely na prussism a jeho sílení – tedy tacitu consensus – bez něho by germánský pochod na východ nebyl možný.

Velmi rozšířena je odrůda historiků (hlavně marxistů), kteří se tváří velmi hlubokomyslně: že prý se ve výkladu války nesmí přihlížet k příčinám, ležícím na povrchu, nýbrž k příčinám vzdáleným a základním, skutečným, ženoucím. Je pravda, nikdo myslící nespokojí se příčinami sekundárními, časově posledními, ale nerozhodujícími; každý ví, že zapálení sirky, vzněcující přihotovený prach, není pravou příčinou, není rozhodujícím motivem činu, ale na druhé straně se také nedáme mýlit tou zdánlivou duchaplností, která pomocí psychologického hokus-pokusu jako v „ženoucí síla ženoucích sil“ odhaluje na konec oekonomický nebo podobný zájem. (Srv. co řečeno o kapitalismu jako prapříčině války § 24.)

Poněkud skromnější filosofie dějin se hlásá těmi, kdo odkazují na těžkost vědeckého výkladu války: pro přílišnou složitost věci nelze prý pravé příčiny války stanovit, historikové to ani za sto let nedovedou říci. Jistě je přesné konstatování všech jednotlivých fakt nemožné, to ono zůstává neznámo; tajné archivy podají ještě dost zajímavých detailů, ale je pro posouzení této války známo dost; právě taková událost, jako tato světová válka, dá se z celkového vývoje a stavu Evropy vyložit dostatečně. Dnes je se značnou jistotou stanoveno, že válkou jsou vinny Rakousko a Německo.

Také ve výkladu této války uplatňuje se domněle ultravědecký positivism, jenž mravní odpovědnost jednotlivců za válku bagatelisuje a odmítá; historický proces a jeho determinovaná zákonnost přijímá se v nečinném fatalismu a pod rouškou filosofie dějin skrývá se mravní lhostejnost a nerozhodnost. Proti tomuto nepřirozenému passivismu a mravnímu diletantismu, krčícímu se v praxi před úspěchy, řadíme se k těm, jimž historie je soudem nad světem, nad jednotlivci a národy a již pod tíhou světového dějstva neztrácejí víry v mravní odpovědnost a povinnost, pomáhat zvyšovanou energií v boji za svobodu národů a lidstva.

54b. Po tomto stručném výkladu principiálního stanoviska povím několik slov o našem předmětě in concreto. Analysa fakt stanoví vinu Rakouska a Německa nade vší pochybnost; dnes lze již odkázat na četnou literaturu o věci;^[34] zejména padá na váhu, že v Německu přibývá hlasů uznávajících vinu Německa a Rakouska. Autor knihy „J’accuse“ má teď už více následovníků; Bernstein prohlásil, že hlasování pro prvý vojenský kredit pokládá teď, poznav pravý stav věci, za nejnešťastnější čin celého života. Zpráva Lichnovského, denník Mühlonův a j. dokumenty o vině Rakouska a Pruska nedají již pochybovat; po socialistické minoritě množí se nesocialistické hlasy v Rakousku a Německu, které officiální výklad Berlína a Vídně, že vedli válku obrannou, již nepřijímají, aneb o něm alespoň silně pochybují. Mluva fakt je příliš jasná: Srbsko na ultimatum Rakouska povolilo všecko, co se od samostatného státu žádat dalo, a Rusko tomu nepřekáželo; Anglie navrhla konferenci a není důvodu, proč návrh nebyl přijat – korunovaní trubcové centrálních mocností mívají dost času pro každou slavnostní hloupost, proč se Vilém, František Josef a Nikolaj nesešli se svými kancléři k ústní poradě před rozhodnutím tak dalekosáhlým?

Historie rozšíření pangermanismu, podle něhož se válka nejen vede, nýbrž také léta a léta připravovala, je dostatečným důkazem, že Německo a Rakousko válce chtělo, neboť spojenecké mocnosti připraveny nebyly. Bolševici ruští jsou velmi na straně Němců a přece Zinovjev ve svém spisku připravenost Německa pokládá za nejsilnější argument proti Německu; slušnější Němci sami váhu argumentu uznávají. Harden už v listopadu 1914 učinil upřímné a&nb…