Nová Evropa

17. Reorganisace Východní Evropy a Rusko

39. Už bylo ukázáno na národnostní a politický rozdíl západu a Ruska; na západě je mnoho národů a států, Rusko má mnoho národů, ale tvoří jeden stát. Na territoriu ne větším, třeba že hustěji obydleném, západ je politickou organisací četných a kulturních, starých národů; representuje politicky, oekonomicky a kulturně vůbec organisaci intensivnější, intensivnější využití všech kulturních sil, kdežto Rusko je kulturně ještě na stadiu extensivnosti. Západ je organisací autonomních celíků národních a státních, Rusko bylo organisací centralistickou, absolutistickou, – nedostatkem autonomisace carism také padl. Proto revoluce ihned prohlásila autonomistické heslo: sebeurčení národů a radikální strany interpretují právo sebeurčení na právo politického odtržení; tento program se přirozeně dal sám sebou v zemi – tak centralisované a pociťující proto přímo živelnou potřebu autonomisace. Na západě – jaká rozmanitost a pestrost samostatných jazyků, národů a států, třeba že západ nemá ani dvakrát tolik obyvatelstva jako v Rusko; v caristickém Rusku – jaká jednotvárnost administrace. A přece ani západ není ještě dostatečně autonomisován, ještě i na západě centralisace dusí přirozené úsilí po individualisaci, autonomisaci; odtud úsilí různých národů po samostatnosti, odtud také tato válka. I Rusko má přirozenou a historickou rozmanitost kulturních sil a částí, ale carism nedovedl sil těch budit a organisovat a proto tak bídně sám v sobě se rozvalil a zmizel, a proto také revoluce je posud tak negativní, málo konstruktivní. Carism nepřipravil Rusy k administrační práci.

Po stránce národnostní je Rusko docela zvláštním útvarem, složeným z mnoha národů; německý spisovatel baltický pod jménem Inorodetz vydal nedávno v Paříži spis, v němž na Rusku (v Evropě a Asii) napočítává 111 národů. Tendence jeho jako pangermánů vůbec je ukázat na mnohonárodnost Ruska a hájit tím mnohonárodnosti Rakousko-Uherska a Pruska. Avšak mezi Ruskem a Rakousko-Uherskem a Pruskem je po stránce národnostní veliký rozdíl. Většina národů v Rusku je nekulturní a národně málo uvědomělá; Rusové sami, může se říci, nestojí ještě na národnostním stanovisku; massa lidu má hledisko nábožensko-církevní a intelligence, pokud je socialistická, také necítí národnostně. Heslo sebeurčení národů Rusové rozšiřují i na vlastní národ a jeho různé části; odtud vznik různých republik (vlastně komun). Proto řešení národních a jazykových otázek na Rusi je rozdílné od evropského.

Při tom velikém počtu národů poměrně nepatrná část sahá přes hranice do států jiných, zejména evropských a platí to o národech kulturních na západě Ruska (Poláci, Malorusové, Rumuni, část Litevců a Lotyšů); ohromná většina ruských národů je sjednocena na territoriu ruské říše. Konečně sluší upozornit, že národové na Rusi jsou většinou malí, fragmentární a k tomu ještě, jak už řečeno, nevzdělaní.

Rusko tlačilo se po staletí na západ a sice proti tomu pásmu malých národů, do kterého se tlačili Němci směrem na východ; v tom pásmě Rusko, Prusko a Rakousko se utkaly a zápolily tu o panství nad týmiž národy. Zároveň Rusko se šířilo na východ; k tomu bylo donuceno náporem Asiatů a slabostí proti západu; na rozdíl od západních národů, kteří všichni se tlačili na východ a jih, Rusové napřed kolonisovali sever – na jih, v Evropě a Asii, obrátili se poměrně později.

Akutní, jistě nejakutnější otázkou byla vlastně jen otázka polská, ale to je otázka nejen národnostní, nýbrž i politická a kulturní (katolicism a západní kultura) vůbec. Totéž platí o otázce finské (protestantism a rasový rozdíl). Co se Němců v Rusku týká, tož nemají nepřetržitého territoria, jsou kolonisté v městech a na venkově; tyto kolonie zejména na baltickém území, z dob rytířských řádů jsou aristokraticko-výbojné. V nové době jsou industriálně výbojné. (Toto platí také o Němcích v Polsku.) Provincií německých v Rusku není; za to v Prusku provincie polské jsou.

Jestliže Vilém po uzavření míru s Trockým slavnostně prohlašuje, že se teď baltičtí Němci mohou veřejně zvát Němci, je to jen důkaz, že ani válka ho nevyléčila z jeho mluvkaření. Baltické provincie nejsou německé, nýbrž litevské, lotyšské a estonské, a značná část, snad většina německých baronů a měšťanů nesdílela názorů Schiemannů a Rohrbachů, nýbrž smířila se s Ruskem, zejména officiálním, a vyssávala neněmecký lid a Rusko velmi vydatně. Neněmecké obyvatelstvo baltických provincií svými mluvčími už častěji protestovalo proti německé okupaci a plánu, usadit tam německé dynasty.

40. Důležitým stal se pangermanismem problém maloruský (ukrajinský). Tu je lišit otázku jazykovou a národnostní od otázky politické.

Jde totiž o to, jsou-li Ukrajinci zvláštní národ, nebo jen ruský kmen, je-li maloruština (ukrajinština) zvláštními jazykem, nebo dialektem ruštiny. I odborníci jazykozpytcové (i slovanští) jsou tu rozděleni. Podle analogie jiných národů může se říci, že Ukrajinci i v tom případě, že by jejich jazyk byl jen dialektem, mohou se od Rusů oddělit z důvodů jiných, hospodářských, sociálních a politických. Politická samostatnost se neřídí pouze jazykem, jak nejlépe dokazují samostatné státy německé. Co platí na západě, platí na východě. Ovšem, západní historie ukazuje, že se dialektické individuality podřizovaly kulturní výhodě, vyplývající ze spojení s větším kulturním národem; ve Francii na př. iprovencalština je od spisovné frančiny rozdílnější, nežli maloruština od ruštiny; i německý dialekt plattdeutsch a jiné jsou odchylnější od spisovného jazyka než maloruština od ruštiny. Arci že francouzská a německá literatura a kultura poskytují mnohem více než ruská, a Francie a Německo vůči dialektickým individualitám, nepostupovaly tak nerozumně jako carism ruský.

Politicky Ukrajina sama v 3. „Universá…