Nová Evropa

15. Rozčlenění Rakouska-Uherska hlavním cílem války. „Idea státu Rakouského“

27. – Rakousko-Uhersko, utvořené většinou z částí pásma malých národů a složené z devíti národů, je stát docela umělý, jak to jednou vyslovil vůdce Němců (V. Plenner ml.), stát složený z větších a kulturních států a národů udržovaných v područí dynastií a německou a maďarskou minoritou. Jestli zásada práva národů na sebeurčení je míněna doopravdy, Rakousko-Uhersko je politicky a mravně souzeno; od sklonku XVIII. století všecky národy usilují o svobodu a samostatnost, Rakousko je zemí národnostních sporů a bojů. Rakousko je středověký přežitek. Proti moderní demokracii a národnosti Rakousko representuje starý dynastický stát: dr. Seidler, rakouský ministr-president, odmítaje nedávno sebeurčení národů, vyslovil, co před ním vyslovili v r. 1848 biskupové rakouští a co se ve Vídni stále praktikovalo. V praxi se ovšem dynastie nutně opírala o národnost jednu – německou a maďarskou –, a užívala jednoho národa proti druhému (divide et impera). Rakousko proti národům staví dynastii z boží milosti a armádu, proti demokracii drží aristokracii, aristokracii obzvláště sobeckou a omezenou, druh východoindické vykořisťující společnosti.

Habsburkové nadarmo nebyli po staletí německými císaři – osvojili si středověkou imperialistickou ideu a pokračují v ní, i když se německého císařství formálně vzdali; sloužili oddaně církvi, užívajíce náboženství pro své rodinné cíle.

Habsburkové vedli a provedli protireformaci pomocí dragounů a jesuitů; „Geistesmörder“, nazval Metternichovský a Bachovský režim jeden z největších rakouských (německých) spisovatelů. Sám papež nedávno přiznal, že pracuje k tomu, aby si zachoval poslední veliký katolický stát. Klerikalism je vůdcem rakouského imperialismu, obráceného proti pravoslaví v Rusku a na Balkáně.^[13] Politicky celý režim Františka Josefa byl založen na tomto klerikálním imperialismu; Franz Ferdinand se svým „Gross Oesterreich“ lišil se jen svou taktikou, kterou jeho stoupenci prohlašovali za „pevnou vůli“.

Palacký, jenž 1848 prvý postavil Rakousku program, svobodné federace národů, ještě 1865 se snažil formulovat „ideu státu Rakouského“: bylo by to Rakousko spravedlivé ke svým národům. O tomto Rakousku Palacký 1848 řekl, že by muselo být znova vytvořeno, kdyby nebylo. Ale stvoření dualismu 1867 poučilo Palackého, že od Rakouska spravedlnosti očekávati nelze. Čeští novější politikové dost dlouho se snažili dívat se na Rakousko podle Palackého z r. 1865, ale Rakousko šlo svou osudnou dráhou. Trojspolek a okupace Bosny a Hercegoviny udělaly z něho poslušnou německou avantgardu na východě; jeho mravní nízkost odhalily diplomatické intriky za Aehrenthala a procesy záhřebský a Friedjungův. Poslední balkánské války a konečně tato válka jsou jen dovršením nemravné rakousko-německé politiky.

Mazzini po válce 1866 dobře rozpoznal Rakousko, když pravil, že zánik Turecka logicky povede k zániku Rakouska – obě politické anomalie stály a padají spolu. Anomalnost Rakouska doznávají i myslící politikové němečtí, kteří teď si lámou hlavu, jak Rakousko udržet; Renner, Pernerstorfer, Bahr, Müller a jiní – všichni uznávají, že Rakousko, má-li existovat, musí se přetvořit. Marný pokus, neboť všecky ty německé plány usilují o udržení německé a maďarské nadvlády, třeba, že chtějí svého cíle dosáhnout chytřeji a slušněji.^[14]

Rakousko je celou svou podstatou, svou historií, zeměpisem a ethnografií negací moderního státu a moderní národnosti; od svého založení nemělo svého vlastního cíle, nýbrž bylo markou Německa, sloužícího císařství; je pouhým přívěskem Německa i dnes; svým středověkým dynastickým theokratismem je negací národnosti, a někteří pangermáni docela správně odsuzují národní amorfnost a bezcharakternost Vídně (posledně na př. Müller).

28. – Hrabě Czernín nedávno se dovolával zvláštní živoucnosti a síly Rakousko-Uherska. Už ukázáno, že Rakousko není přirozenou federací národů, nýbrž že se udržuje jesuitismem a železem; sám papež, přítel Rakouska, nazval zemřelého císaře za jeho terror v době války „krvavým suverenem“. Gladstonovo odsouzení Rakouska je plně oprávněné. Právě v nynější válce Rakousko nikterak nepodalo důkazu své živoucnosti: Bylo Ruskem dvakrát poraženo, bylo poraženo i tím malým přezíraným Srbskem, jen Německo je zachránilo před úpadkem; válka ukázala celou neschopnost a celou degenerovanost vedoucích arciknížat a aristokracie a ukazuje to ovšem nyní svolaný parlament. V tak hrozné, v tak veliké době nový císař a jeho rádcové nemají jediného mužného slova, – samé fráze a obvykle hloupé chytráctví; císař Karel už teď podléhá i s císařovnou klerikálnímu vedení – bez zkušenosti, bez politických ideí, bez vůle k moderní politice přirozeně se opírá o starou a jedinou ideu své dynastie. V aféře dopisů princi Sixtovi císař Karel ukázal znova podstatu rakouské politiky – lež.^[15]

Pravý stav věcí ukázal se v této válce – Čechoslováci, Jihoslované, Rumuni, Italové, brzy i Malorusové a Poláci vypověděli poslušnost a postavili se proti Rakousku – 60.000 poprav a pomoc Německa udržela Habsburky na čas. I Maďaři jsou proti Rakousku, a mezi Němci byli radikální pangermáni, žádající připojení Rakouska k Německu. Jestliže se tito pangermáni teď za války smířili s Rakouskem, tedy jen proto, že Rakousko otrocky vykonává úlohu Bismarckem a Lagardem mu uloženou, jak to jeden z vůdců (posl. Iro) odkrytě povídá.

Evropa a Amerika mají volbu mezi degenerovanou dynastií a svobodou devíti národů, neboť Němci a Maďaři vyšinou se na vyšší stupeň politické mravnosti, jestliže budou donuceni vzdát se vykořisťování ostatních národů a sloužení zpátečnické dynastii.

Rakousko už dávno upadá: krok za krokem musilo se vzdát svých periferních území (švýcarské, belgické a italské provincie); Pruskem bylo vytlačeno z Německa a uvnitř nastal rozklad dualismem. Rozčlenění Rakouska je přirozeným a nutným historickým processem.

29. – Někteří rakouští pangermánští politikové pomýšleli na sesílení Rakouska zmen…