Nová Evropa

2. Pangermanský plán světového panství: Berlín–Bagdad

2. Moderní historik prý má podávat historii budoucnosti a moderní politik má předvídat vývoj událostí, – předvídání je měřítkem vědecké přesnosti.

Shledal jsem si za vojny několik autorů, kteří ve formě románu nebo politického pojednání válku předpověděli; ale všecky ty tak zvané předpovědi vystihly skutečný vývoj velmi nedokonale. Podobně předvídal jsem1 válku také já. Od ruské revoluce 1905 revidoval jsem svá studia o Rusku a snažil jsem se pochopit problém Ruska v jeho významu pro Evropu; do jaké míry se mi to podařilo, o tom dává svědectví můj spis o Rusku.

V souvislosti s tím snažil jsem se vniknouti v jihoslovanský a balkánský problém – a právě odtud čekal jsem tuto válku, pravda, později než vypukla, a ne tak ohromnou. Na jaře roku 1914, před sarajevským atentátem, jsem podnikal kroky k usmíření Srbů a Bulharů, proto že jsem se obával nepřátelství Bulharska proti Srbsku v budoucí válce. Mé prostředkování se mi na straně srbské dařilo, – je to zajímavý důkaz, že odpovědní politikové srbští byli přístupni rozumným kompromissům, jak to ostatně dokázali za napjetí s Rakouskem po okupaci. Vzpomínám svého prostředkování mezi ministrem: Pašičem a hrabětem Berchtoldem.

Mé předvídání, nebo skromněji a lépe řečeno, očekávání války zakládalo se také na pečlivém pozorování Rakousko-Uherska a Německa, a na stopování pangermanistického hnutí a jeho historické a politické literatury.

3. Pangermanism podle jména označuje sjednocení Němců nebo v širším smyslu Germanů vůbec; podobně užívá se termínu: panslavism, panskandinavism, a j. Dnes pangermanism je předně filosofií dějin, dějin německého národa a celého lidstva; je to pokus, soustavným studiem historického vývoje a stavu Německa a ostatních zemí určit místo německého národa mezi národy v historickém vývoji; zároveň pangermanismem rozumíme politické úsilí a hnutí založené na pangermanistické theorii.

Veliká francouzská revoluce a následující reakce a restaurace, pak revoluce menší, jakožto pokračování revoluce veliké, obracely pozornost nejširších vrstev na protivy a boj starého a nového režimu a živily theorie a pokusy o lepší, co možná definitivní reorganisaci států, národů Evropy a lidstva; v té době vzniká uvědomělý socialism. Theoreticky doba nalézá svůj výraz v nové, vědecké historiografii. Filosofie dějin pěstuje se u všech národů, kvete historie, oekonomika, a vůbec všechny společenské vědy; ustaluje se sociologie jako soubor všech těchto speciálních pokusů, jako věda o lidské společnosti a jejím vývoji. Zároveň se politika prohlubuje vědecky.

Němci záhy stáli v popředí tohoto theoretického i praktického hnutí; filosofie dějin, počínajíc Herderem, a s ní historie stávají se přímo národními obory; německá filosofie po Kantovi je podstatně historickou (Fichte, Schelling, Hegel atd.). Socialism a speciálně marxism je po výtce historický, se svou určitou filosofií dějin; evolucionism (darwinism) sesiluje tento zvláštní historism. Němci vynikají také ve všech speciálních společenských vědách, v oekonomice, a zejména ve státní vědě a v studiu práva.

Nejen vědy společenské, i vědy přírodní věnují se studiu stavu německého národa. Biologie, na příklad, spekuluje o správné a laciné výživě jednotlivce a mass, o podmínkách síly a zdraví národa; chemie slouží témuž cíli a usiluje o zdokonalení hmotného podkladu národního bytu vůbec.

Na tomto širokém vědeckém a filosofickém podkladě organisoval se v poslední době pangermanism jako filosofie a politika německého národa; Lagarde je jeho čelný filosofický a theologický representant, Treitschke jeho historik, císař Vilém jeho politik. Organisoval se celý systém theoretického a praktického pangermanismu: spolky a společnosti rozšiřující učení publikací spisů, map, časopisů a revuí, letáků atd.

Stopoval jsem toto hnutí pečlivě; to mne přivedlo v osobní i písemný styk s některými vynikajícími pangermanisty, s Constantinem Frantzem a Lagardem samým; poznání pangermanismu, hnutí a literatury, mne vedlo k očekávání této války.

Bylo mi divno, jak málo se pangermanismem zabývali Angličané a Francouzi; své krajany upozorňoval jsem na hrozící nebezpečí články a přednáškami. Chystal jsem se napsat přehled pangermanismu a analogických hnutí a směrů u jiných národů – válka mne předešla. Za války, nemaje své knihovny a rukopisů, zabavených rakouskou policií, mohl jsem jen zhruba a více z paměti na věc upozornit.^[1]

4. Pangermanism hned se samého počátku nebyl pouze theorií a politickým ideálem, nýbrž také výrazem politického vývoje německého národa. V 18. století Němci, jako jiní národové v Evropě, cítili již silně národně; úsilí o sjednocení četných německých států a státečků bylo legitimní, stejně jako úsilí Italů a jiných národů po sjednocení. Problém stával se těžším, když se jednalo o sjednocení s částmi národa, žijícími v neněmeckých státech. Tu vznikal především těžký problém poměru Německa, vedeného Pruskem, k Rakousku; upravení tohoto poměru bylo vyžadováno staletým vývojem, zejména od dob reformace a antireformace, když se Prusko stalo představitelem protestantismu, Rakousko katolicismu a antireformace. Mimo Rakousko a Uhersko jsou Němci ještě ve Švýcarsku; na Rusku jsou německé kolonie v baltických provinciích z dob rytířských řádů a Hansy; emigrací vznikaly německé kolonie v novější době na ruském východě, v Polsku, ve Spojených Státech, v Jižní Americe a v Africe. Po sjednocení Německa 1870 Bismarck zahájil (1884) koloniální politiku, sahající do Afriky, Asie a Australasie.

Energická industrialisace Německa po 1870 svazovala s Německem netoliko kolonie, nýbrž i ostatní země; Spojené Státy, Rusko, Anglie a Indie, Rakousko-Uhersko, Italie, Holandsko, Švýcary, Brazílie, Argentina dostaly se s Německem do intimního spojení obchodního – německá „penetration pacifique“, jak se teď říká, byla všude velmi účinná. Němci nalézali pro svou industrii dostatek odbytu a dovedli si zaopatřiti nutné suroviny a polotovary cizích zemí; císař Vilém…