Nová Evropa

8. Problém malých národů a států; federace malých národů

16. Pojem: a význam velmocí v poslední době valně se změnil; počítá se teď velmocí méně, staré ustupují, nové nastupují. Měřítko velikosti stalo se vzrůstem lidnosti relativním. Pangermáni uznávají jen tři, nejvýše čtyři velmoci v Evropě – Německo, Rusko, Anglii a ještě Francii; mnozí neuznávají ani Francie za velmoc. Ti pak, kteří akcentují zmíněné přirozené slabosti Ruska (nepoměr lidnosti k velikému území atd.), mluví jen o dvou velmocích, o Německu a Anglii. S toho hlediska se pak Německo často prohlašuje za velmoc par excellence a tudíž za přirozeného pána Evropy a světa.

Pangermáni se dovolávají historie, že prý vývoj vede k organisaci velikých států, států nenárodních, smíšených; našli se pak theoretikové, kteří smíšené státy prohlašují za vyšší, nežli státy pouze národní. S pangermány v tom souhlasí sociální demokraté němečtí, tvrdíce, že ku provedení hospodářských a sociálních reforem marxismu je třeba většího území. Vůbec politické veřejné mínění Evropy vyslovuje se ve prospěch států velikých. Heslo doby zní: imperialism.

O státech a národech malých mluví se s jakýmisi pohrdáním a s útrpností. Německý názor na stát, jakožto moc, Treitschke formuloval, když pravil, že je něco směšného v idei státu malého.

Nuže podívejme se, co nám říká historie. Občas byly organisovány veliké, národně smíšené státy; poslední pokus byl Napoleonův, před ním bylo středověké císařství, Frankové, Řím, Byzancie atd., jak jdeme nazpět. Všecky ty říše zanikly a z nich vznikly státy menší. Středověké císařství bylo zvláštním spolkem států a církve a vůbec složení těchto veleříší nebylo stejné. Celkem patří velké, národnostně smíšené říše minulosti, době, kdy síla hmotná byla rozhodující a kdy ještě zásada národnostní nebyla uznána, protože nebyla uznána demokracie. Velké, národnostně smíšené říše jsou skoro synonymem s autokracii.

Historie dále učí, že některé veliké a větší státy vznikly sjednocením států téže národnosti – Německo, Italie; vzrůst těchto velikých států je docela něco jiného než podmaňování různých národů jedním národem.

Historie konečně učí, že v nové době vedle větších států, vznikajících národním sjednocením, vznikaly státy malé. Od konce XVIII. století takto vznikly Belgie a Holandsko, Srbsko, Řecko, Bulharsko, Norsko, Albánie (Švýcary upraveny). Velmoci nenárodní upadají; Turecko padlo, a právě teď rozčleňuje se veliké smíšené Rusko a vznikají z něho státy malé a menší, a padá nenárodní Rakousko-Uhersko.

Historie učí, že vývoj rozhodně přeje vzniku malých a menších národních států; ze 27 států v Evropě mohou být nazvány velikými jen Rusko, Německo, Rakousko-Uhersko, Anglie, Francie, Italie – ostatní, tedy veliká většina jsou menší, buď prostřední (Španělsko) nebo malé (Dánsko, Černá Hora). Tvrzení pangermánů a marxistů je docela zjevně neoprávněné.

Docela nesprávné je ztotožňování imperialismu s kapitalismem, jak to dělají marxisté; veleříše vznikly před moderním kapitalismem a snahy imperialistické a záchvatné nepocházejí pouze z motivů finančních a hospodářských.^[8]

17. Moderní stát, mající mnohem složitější úkoly nežli stát starší, potřebuje stručně řečeno mnoho peněz; občanstvo musí mimo svou potřebu domácí a soukromou značnou část svých důchodů a výdělků dávat na administraci. Všechny země nejsou stejně bohaty a plodny, nejsou stejně výhodně položeny zeměpisně a nemají stejně dobré sousedy – je přirozeno, že státy a národy malé, chudší (přírodou nebo stupněm hospodářského a kulturního vývoje) nemohou svým občanům zaopatřovat všech výhod, jichž se dostává občanům států bohatších a větších. Ale kde je psáno, že všichni národové musí býti stejně bohatí a vůbec stejní?

Národ malý může konat intensivně všecku svoji práci a tím nahražuje do jisté míry svou nepočetnost; národ veliký postupuje ve vší své činnosti více extensivně. Poměr je podobný jak mezi majitelem malého kousku půdy a velkostatkem. Proto se ve státech velikých jednotlivé části domáhají různých forem autonomie proti centralisaci.

Odpůrcové malých národů a států dokazují, že malé státy neprospívají, a to nejen hospodářsky a vojensky, nýbrž i kulturně – malý národ jako by měl i malé a zaostalé myšlení a cíle. Spor se musí řešit přesným zjištěním fakt a objasněním pojmů. Dám za příklad Čechy: národ mnohem menší než Němci (teď je poměr asi 10:80) dovedl silnému německému náporu čelit po staletí až podnes, i když západnější a severnější Slované byli poněmčeni; politicky Čechy zaujímaly důležité místo v řadě národů a prováděly jednu dobu politiku imperialistickou, podmanivše si Vídeň i Branibory s místem, kde dnes stojí Berlín; kulturně Čechy již v XIV. st. vynikaly a byli to právě Čechové, kteří první zlomili autoritu středověké theokracie a zahájili svou reformací novou dobu. Jména Žižky, Husa, Chelčického a Komenského jsou mezi největšími. Zlomeni spojeným úsilím celé Evropy, vzchopili se Čechové po dvoustoletém živoření na sklonku 18. stol. k novému kulturnímu životu – renaissance československého národa je projevem tuhé národní živoucnosti. Proč tedy a jakým právem pangermáni upírají Čechům a Slovákům samostatnosti?

Jako český národ, podobně i Dánové, Norové, Švédové, Finové jsou důkazem, že kulturní zdatnost nemůže se měřit pouze kilometry území ani číslicemi statistiky.

Dnešní velicí národové položili základy své kultury v době, kdy byli menší a malí; a zejména padá na váhu, že v starší době nebylo těch moderních poměrů komunikačních, industriálních a jiných, o kterých se říká, že jsou potřebny pro vývoj dnešní překotné kultury a kteréžto prostředky jsou přístupny malým národům stejně jako velikým – Dante, Shakespeare, Molière a jiní žili ve dnech malých poměrů. A Ježíš a jeho stoupenci vyrostli v zapadlé krajince asijské…

Přesnější analyse a srovnání velikých a malých národů vyšetřovala by nadání, kapacitu národů; v té příčině intensivní úsilí některých malých národů odkazuje k značnému přirozenému nadání; malý národ, hájící se proti veliké…