Pevnost bílých mravenců

PŘÍZRAK SMRTI

Mýtina vypadala jako scéna ze strašidelného filmu. Všude se kývali a troubili Jagonguovi bratříčci. Velice neelegantním pohybem, jakoby sražené, se po prašné cestě přihnaly i twigy, stádečko žiraf. Maličké, sotva metr vysoké mládě upalovalo za nimi. Zdálo se mi, že jsem na okraji pralesa, za tančícími slony, zahlédl na okamžik i pravěký obrys mrzutého strýce nosorožce, který si zlostně odfrkl nad tím hemžením a s bojovně vztyčeným ocáskem se zase ponořil, do houští. Přísahat bych na to nemohl.

V každém případě jsem měl, alespoň prozatím, od přívětivého pana Barnarda pokoj. Panstvo z hospody U nosorožce horempádem opustilo potápějící se koráb krčmy se sraženými sloupy a pořádně pocuchanými rákosovými stěnami, naskákalo do landroveru a nepohodlně odjelo (několik mužů stálo na stupátkách nebo sedělo na rozložité kapotě) směrem k místu, kde přistála Cesna.

Teprve teď jsem si, třeba v šeru, mohl prohlédnout svého z nebe spadlého pomocníka a zachránce, Bratříčka slonů,, Jagonguu. Byl to štíhlý, vysoký černoch, ozbrojený svazkem lehkých vrhacích oštěpů s ošklivě vypadajícími harpunovými hroty a dlouhým kopím. Na krku měl ozdobný řetízek spletený ze sloních žíní, silných jako žížaly, přes rameno brašnu, která kdysi, za druhé světové války, chovala plynovou masku a zřejmě byla zkušeným mazákem odhozena hned při prvním delším pochodu. Oblečen byl ve velmi obnošené šortky. Abych byl úplně přesný, na nohou měl Jagongua cosi na způsob sandálů vyříznutých ze starých pneumatik a důvtipně připevněných ke kotníkům koženými řemínky.

Díval se na mne pobaveně a s pýchou, jako by očekával – a na to měl, ví bůh, plné právo – pochvalu za svůj výkon, opravdu hodný Bratříčka slonů.

„Pospěš si, bwana…,“ zašeptal. „Tembo už nebudou tančit dlouho a Tlustý muž se s ostatními brzy vrátí. Musíme co nejrychleji k Lao Liuovi. Jistě už tě netrpělivě čeká, bwana.“

„Můžeme jít, Bratříčku slonů,“ ujistil jsem ho. „Nemám, co bych si s sebou bral.“

„Tím lépe, tím lépe,“ pokýval Jagongua hlavou, až se mu pečlivě upravené vlasy, po způsobu loveckých kmenů v týlu svázané, zatřásly. Na rozdíl od pastevců z kmene Fulbů a Massajů nenosil náušnice. Pochopitelně; v pralese číhá trochu moc zákeřných větviček. „Les nás uživí, bwana! Cožpak se nepamatuješ, jak jsme putovali od Hory, která se chvěje, až k posádce poručíka Trampa?“

Nepamatoval jsem se vůbec na nic, jenže teď nebyl čas na vysvětlování. Jagongua mne popadl za loket a vedl nejkratší cestou k okraji pralesa, vysílajícímu na mýtinu jako přední hlídky nízké mimózové stromy a skupiny trnitých keřů. Museli jsme jít kolem trosek beden, které sloni při svém nezapomenutelném útoku rozházeli a rozšlapali jako krabičky zápalek. Veden náhlým nápadem sklonil jsem se a zaštrachal v jedné velmi bytelné krabici, pobité na ochranu proti všudypřítomným termitům mosazným plechem. Víko odlétlo pod náporem bratříčka tembo.

Vytáhl jsem spoustu drobných plochých pouzder, zapečetěných a opatřených pestrou značkou proslulé …