Pevnost bílých mravenců

BOUŘE

„Víš ty co, Bratříčku slonů? Raději si to ještě jednou zopakujeme, ano?“

Slunce už rozpálilo balvany, mezi nimiž jsme se skrývali, jak pec. Horko sálalo ze všech stran a černý sopečný písek, promíšený hrudkami ztvrdlého popela, mohl znamenitě posloužit k uvaření vajec natvrdo – kdybychom ovšem nějaká vejce měli. Žár naznačoval, že se schyluje k bouřce. Jagongua se poškrábal na lýtku, zaujatě pohlédl k nebi, jako by tam hledal pomoc a inspiraci, a spustil: „Půjdu teď k místu, kde jsi, bwana, zastřelil Přízrak smrti, a vůbec se nesmím bát, protože je to jenom stroj. Ale já tomu stejně nevěřím, bwana. Jak by nás mohl stroj nalézt v takové tmě?“

„Bratříčku slonů, vysvětlím ti to, namouduši, jindy. Je to stroj a basta! Co budeš dělat dál?“

„Když u Přízraku smrti nikdo nebude, utrhnu mu jazyk, chci říci drát, který čouhá z tlamy. Kdyby v okolí někdo byl, vrátím se zase sem. Opravdu bych ale, bwana, nemohl…“

„Nemohl!“ přerušil jsem zvýšeným hlasem Jagonguu, přímo nabitého zlepšovacími náměty, jejichž uskutečnění by znamenalo jeho jistou smrt. Vůbec by neváhal postavit se se svazkem oštěpů proti žoldnéřům – jen když se do toho nebude plést Přízrak smrti. Možnost, že by Pán bílých mravenců měl ještě nějaké další Přízraky v zásobě, jsem si raději ponechal pro sebe. „Nemohl, Jagonguo. Když někoho uvidíš, vrátíš se.“

„Ano, bwana. Vrátím se. Když se mi podaří utrhnout drát, půjdu jako had bambusovými houštinami a pralesem až k řadě sloupů vedoucí od velikánské koule do pralesa. Počkám do soumraku a zatím připevním ja… ehm, drát k jednomu ze svých krásných oštěpů. Ukáží-li se na hnízdech bílých mravenců duchové…“

„Co to zase meleš, Bratříčku slonů? Jací duchové?“

„Ty nevíš, bwana, co to svítí na hnízdech? Můj žaludek mi to prozradil: duchové lidí, které zabil a sežral Přízrak smrti.“

„Bojíš se duchů, Jagonguo?“

„Moc ne, bwana! Duchové nekoušou. Tedy jakmile se objeví duchové, přehodím oštěp s navázaným jazykem… s navázaným drátem přes všechna kovová lana napjatá na sloupech a budu upalovat zpátky.“

„Na to nejdůležitější jsi zapomněl, Bratříčku slonů!“ řekl jsem káravě.

„Nezapomněl, bwana! Dám si dobrý pozor, abych se drátu ani nedotkl, protože v něm bude schovaná smrt. Vidíš, že si všechno pamatuji!“ protestoval Jagongua.

„Tak dobrá, pánubohu poručeno,“ vzdychl jsem odevzdaně. „Teď už záleží všechno na tobě, Bratříčku slonů. Dej na sebe pozor – a utíkej!“

Jagongua se rozloučil širokým úsměvem a zmizel. Ani zrnko písku pod jeho podešvemi z pneumatik nezaskřípalo. Dovedl se pohybovat tiše jako lesní duch, jako jeho přátelé tembo.

Nad hřebeny Hor, které se chvějí, takřka na dosah ruky, se objevily okraje těžkých, smolně černých mraků. Vzduch byl dusný k zalknutí a tetelil se tak, že již ve vzdálenosti několika desítek metrů smazával všechny podrobnosti. Vstal jsem a vydal se za Starým Liuem. Měl teď dvouhodinovou hlídku ve stínu blízkého převislého balvanu. Z tohoto místa mohl pohodlně přehlédnout celý veld až k jezírku a k budovám…