Pevnost bílých mravenců

PROPAST BOHŮ

Již několik hodin jsem měl pocit, že se země pod nohama občas lehce, sotva znatelně zachvěje, vždy po několika minutách, ale neodvážil jsem se na to zeptat ani Jagonguy, ani Starého Liua, který kráčel drobnými, pevnými kroky a s obdivuhodnou vytrvalostí. Snad se mi spíše třásly nohy z dlouhého výstupu od široké roviny, plné vysoké zvěře, na‘ první výběžek Hor, které se chvějí.

Zvláštní kraj!

Asi jsem tu myšlenku nevědomky vyslovil nahlas, protože se ke mně Lao Liu obrátil přes rameno: „Proč myslíte, mladší bratře?“

Ano – proč vlastně? Teprve po chvíli mne to napadlo. Byl to mrtvý kraj. Ještě před několika hodinami jsme procházeli stepí se skupinkami stromů a mezi roztroušenými stády zeber a pakoňů. Občas se nad křovinami objevily zvědavé hlavy Jagonguových sestřenic twig, žiraf, a před rytmickým prozpěvováním nosičů Liuova safari mrzutě, ač důstojně ustoupila z cesty i rodinka lvů, vedená starým samcem s mohutnou hřívou. To vše jsme teď nechali za sebou. Už od samého úpatí hor, jež se sotva začaly zdvíhat z rozlehlé plochy obrovského kráteru dávno vyhaslé sopky, nám nepřeběhlo přes cestu jedno, jediné zvíře – ani všudypřítomná hyena, ani nebojácný a k celému okolnímu světu nafoukaně lhostejný dikobraz.

Lao Liu pokýval hlavou. „Ano, máte pravdu. Obrňte se však klidem, mladší bratře! Jsme teprve před prahem našeho úkolu, a…“

Nedomluvil. Několik kroků před námi začal domorodým jazykem brebentit Bratříček slonů, Jagongua. Rozčileně ukazoval svazkem oštěpů kamsi do trnitého houští a nízkých, větrem pokřivených akácií.

„Tembo, bwana, tembo! Slon – a jo asi raněny. Ale…“

Také Liuovi se zřejmě něco nezdálo, protože usilovně pokyvoval hlavou, což v tomto kraji znamená výraz největšího podivu. Nehybné, takže jej mohl zahlédnout právě jen Bratříček slonů, stál mezi vzdálenými křovisky obrovský sloní býk, zřejmě, smím-li to tak říci, v nejlepších letech. Třásl se po celém těle a marně se snažil zdvihnout chobot, což je obvyklé u starých nebo nemocných zvířat. Ta pak v období sucha, kdy se řeky a jezera mění v řadu kalužin, umírají žízní.

Jagongua popadl do dlaně svoje kapandi, malé pouzdro zavěšené na krku, kde zřejmě vedle obvyklých úředních dokladů nosil i nějaký ten zaručeně účinný amulet k získání přízně vrtkavého Mšimba-Mšamby.

„To jsou kouzla, bwana… Pojďme odtud! Vidíš – bratříček tembo umírá a nikde kolem není ani sup, ani hyena… Bwana,“ vyjekl najednou zoufale, „vždyť tady nejsou ani… ani mouchy…“

Byla to pravda, po nepříjemném seznámení s bodavými tse-tse v nepohodlném Jagonguově maňásku sice vítaná, ale zároveň nepochopitelná a zneklidňující.

Lao Liu mi položil ruku na rameno.

„Mladší bratře, máte příležitost vyzkoušet svou novou pušku. A kromě toho si v nepodplatném kole života získáte nepatrnou zásluhu. Nechcete zkrátit tomu zvířeti utrpení? A také,“ dodal přemítavě, „bychom se snad mohli s pomocí vaší moudrosti pokusit o zjištění, proč vlastně je Jagonguúv bratříček tembo v posledním tažení…‘“

Přikývl jsem …