Bratři Černé planety

Ludvík Souček

62 

Elektronická kniha: Ludvík Souček – Bratři Černé planety (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: soucek05 Kategorie:

Popis

Ludvík Souček: Bratři Černé planety

Anotace

Ludvík Souček - životopis, dílo, citáty, knihy ke stažení

Ludvík Souček – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

,

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Bratři Černé planety“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

MODRÝ OŘÍŠEK
(Vypravení čísla 41)

Seděli jsme s Exemplářem Ljoňkou na lavičce u Moskevského kanálu a dívali se, jak se naproti nám, za kalnou a špinavou vodou rozsvěcují světla v oknech stařičkého hotelu Balčuk. Na zápraží zamoskvorečských domků vyšly babky s klubíčky vlny a kolem kanálu se procházely stíny věčně hladových koček.

Byli jsme tu doma, já i Exemplář. Naši spolužáci z gymnasia na Arbatu kdesi vyštrachali, že Balčuk je vlastně tatarské slovo, které znamená bažinu, a že tu kdysi místo hotelu a ševcovské továrničky, alespoň podle pověsti, stávalo tatarské hradiště. Od té doby nám jinak neřekli než Tataříni. Jaká pomoc – ve škole má svou přezdívku kdekdo. Já se musel spokojit s Tatařínem, Ljoňka navíc zůstal Exemplářem. Tohle přízvisko měl přišité tak pevnou nití, že se občas přeřekli i profesoři. Ljoňka se sám divil, proč se mu Exemplář nedostal taky do občanského průkazu.

Ve skutečnosti se jmenoval Alexej Jefremovič Šarin a oba nás spojovala neobyčejně silná a vytrvalá touha unikat co nejčastěji z pořezaných lavic na Arbatu. Ven k řece, do lesa, a třeba i mezi okopané a klukovskými válkami těžce zmrzačené akáty a bezy na Vrabčích horách! Ljoňka tam chodil odjakživa na broučky a já mu věrně sekundoval, jenže jsem místo šestinohých pokladů lovil všelijaké kameny a kamínky – zkrátka provozoval jsem docela začátečnickou, ale zato smrtelně vážnou mineralogii. Časem jsme jeden od druhého leccos pochytili. Já jsem ve škole oslňoval záhadnými jmény jako Stegobium paniceum a Melolontha melolontha, aniž jsem ovšem prozradil, že jde o prachobyčejného červotoče a chrousta. Ljoňka zase kolem sebe jen tak pro efekt házel tellurobismuthem, bournonitem a valentinitem, čím delší slovo, tím větší sláva!

Dostat se z okovaných dveří gymnasia nebylo tak lehké, ale měli jsme s Ljoňkou několik znamenitých únikových variant. Nejjednodušší z nich jsme uplatňovali v hodinách zpěvu, vedených dobráckým kantorem Antonem Saveličem Rogačevem – vyli jsme totiž jako šakali, předstírajíce upřímnou snahu o co nejkrásnější výkon. Anton Savelič většinou po několika minutách kapituloval a vykázal nás ze třídy.

Ach – ještě maličkost: Ljoňkova přezdívka!

Můj vážený spolužák Alexej Jefremovič ovládal už v šestnácti letech docela dobře taxonomii a systematiku koleopter – dovedl pojmenovat skoro všechno, co v Moskvě a nejbližším okolí lezlo a šplhalo na šesti broucích nohách. Každý přírůstek sbírky byl pro něho především exemplář. Takovým exemplářem byl třeba ohromný tesařík, kterého pracně vydobyl zpod kůry starého dubu v Lužnikách – tenkrát tam ještě opravdu rostly místo stadiónů a bazénů staré buky – ale exemplářem byl i sotva čtyřmilimetrový květopas, po kterém se s bojovým výkřikem vrhl jak fotbalový brankář. Květopas se na neštěstí procházel po jablku trhovkyně Kitajgorodu a celá ošatka se pod Ljoňkovým náporem poroučela na zem.

Když se totéž několikrát opakovalo s jinými exempláři, sledovaly nás rozložité kolchoznice ostřížím zrakem a povykovaly:

„Už je t…