Kapitola 9 - Doktor Kameník o cestě na jeviště událostí
Konečně jsme byli před Sneffelsem. Naštěstí jsme nemuseli od samého počátku podstupovat takové štrapáce jako profesor Lidenbrock a jeho nešťastný synovec. Právě naopak Bjelkovo auto, kterému majitel mazlivě říkal Iza, vyjelo bez zastávky a bez obtíží nejsvízelnější kus cesty - stoupání od čedičových stěn fjordu Stapi skoro až k samému úpatí Sneffelsu pod dva rozeklané hroty se sněhovými čepicemi, přetrvávajícími po celé léto až do nové zimy.
Točitá silnička se opírala tu a tam o valy z obrovských balvanů, jinde se zaryla do skály, zřejmě díky práci pyrotechniků, kteří ji kdysi vystříleli. Ze silnice byly nádherné pohledy na moře, pokryté nespočetnými skalisky a balvany, obklopenými prsteny sněhobílé pěny. Bjelke si nemohl odpustit vernovský efekt, který jsem ostatně s jistotou očekával. Zastavil auto, obrátil se k západu a ukázal rukou:
„Grónsko!“
Alena reagovala, jenže nevědomky, také přesně podle Verna:
„Grónsko? Vážně?“
„Ano - vidíte tam ten bělavý opar nad obzorem? To je záře grónských ledovců. Vedla k cíli islandské odvážlivce, Vikingy, kteří roku 983 pod vedením divokého Erika Rudovouse osídlili tu nehostinnou pustinu.
Aby získali pro svůj záměr přívržence, nazvali prozíravě novou vlast Groenlandem, Zelenou zemí. Ovšem - moc zeleně nenašli. Ale přesto se tam udržely statky prvních obyvatel téměř sto let a díky občasným cestám mezi Islandem a Grónskem objevil bláznivě odvážný Leif Eriksson Ameriku několik set let před Kolumbem. Přistál se svými loděmi na Newfoundlandu: později dokonce daleko jižněji, na pobřeží Virgínie.“
Od sněhu vanul chlad a Alena si přitáhla zimomřivě límec kožišinového kabátku, který jí půjčila prozíravá Bjelkova maminka. Taky já jsem div nedrkotal zuby - Bjelke se jen okouzleně díval kolem sebe a Thorgunn si jako naschvál dokonce rozepjal větrovku. Islanďané! Nedaleko odtud byla kamenná boudička. benzínové pumpy. Z komína se kouřilo. Bjelke tady chtěl ponechat v úschově vůz, a tak jsme zajeli až před chatu. Zjistili jsme, že tu lze koupit nejen benzín, ale i kávu, čaj, konzervy, pohlednice s obrazem sopky a různé upomínkové předměty - figurky z lávy, zdobené kožené váčky a maličké sněžnice. Zatímco Bjelke domlouval s majitelem úschovu auta a Alena se rozhodovala, jestli má nebo nemá vyhodit pár aurarů za ne zrovna moc vkusného lávového pumprlíka, rozhrnula se hromada pokrývek, pohozených na lůžku v rohu místnosti, a vykoukla na nás stařena - opravdová stařena z pohádky, nejméně stoletá. Bjelke pak říkal, že jí nemuselo být víc než sedmdesát, že tady lidé těžkou prací rychleji stárnou - ale já vím své. Něco zakrákorala. Správce stanice ji, jak se zdálo, chtěl několika slovy umlčet a vrátit na lůžko, ale zdvořilý Bjelke, to se ví, babičce odpověděl a ta spustila jako vodopád. Klátila při řeči tělem dopředu a dozadu a mluvila rytmicky, jako by recitovala nějakou básničku.
Marně se ji snažil syn (nebo to byl vnuk? ) přerušit. Když skončila - vrátila se znovu na lůžko a zavrtala se zpátky do pokrývek.
Bjelke se tvářil jakoby nic, zato Leif po straně třikrát uplivl. Dobře jsem si toho povšiml. Alena z toho byla tumpachová. Stála v koutku a kulila oči. Dokonce byla tak překvapená, že ani po svém oblíbeném způsobu „nevystřelila od boku“ exaktou za snímkem.
Bjelke konečně domluvil zaparkování auta na cestě rašeliništěm za benzínovou pumpou, dal správci nějaké peníze a měli jsme se k odchodu.
Nejprve jsme vyložili zavazadla, pak Bjelke zavezl Izu na místo a vrátil se k nám. Alena vyzvídala, co vlastně ta stará paní povídala, ale Bjelke jen mávl rukou. Byl jsem také zvědavý - zkrátka nedalo mi to, a tak jsem se při skládání stanů a balíků a lan a Aleniny výzbroje přitočil k Leifovi a nenápadně se zeptal:
„Poslyšte, Leife - co to ... “
Leif znovu pro jistotu třikrát odplivl a stručně prohlásil:
„Vědma. Vyprávěla takovou starou pohádku.“
„Jak to, pohádku? A proč zrovna nám?“
„Nevím. Ani já jí dobře nerozuměl. Nějací ohniví muži pod zemí v hlubinách a smrt slabých a kovář.“
Bjelke si povšiml našeho rozhovoru a řekl:
„Případ pro Sörenssena, Jyrry. Pravá a nefalšovaná islandská báje ve 20. století. Musím ho sem poslat s magnetofonem.“
Pak se zase sklonil k zavazadlům. Byla jich pěkná hromada na to, že jsme měli provést vlastně jen předběžný dvoudenní průzkum před vlastním sběrem hmyzu, ale starostlivý Bjelke by nás byl nejraději i tady opatřil stejným pohodlím jako v jeho bytě a Leif jen mlčky přikyvoval, když přidával do balíku ještě pomerančovou šťávu a ještě krabici broskví a pro jistotu ještě jednu konzervu sušeného hovězího a hledal dál, co by se hodilo.
Nakonec jsme balíky přece jen jakžtakž rozdělili - největší část si naložil na hřbet přes naše protesty Leif. Aleně zbyly jen fotografické přístroje a moje skleněná smrtička na brouky.
Vysvětlili jsme jí překotně, že vlastně nese nejvíce, protože s tím choulostivým harampádím rozhodně nesmí upadnout.
A pak jsme se už vydali na cestu k vytouženému místu, kde se měla rozřešit záhada VAI.
Byl jsem připraven na obtížný výstup, ale tohleto mně přece jen neměl Island dělat! Stoupali jsme po stovkách balvanů, vytahujíce jeden druhého a pomáhajíce si horskými holemi. Vrcholky, z auta zdánlivě na dosah ruky, byly za hodinu stejně daleko, ne-li ještě dál než na počátku cesty. To se nám alespoň zdálo. Bjelke měl zaťaté zuby, Aleně stály na čele krupičky potu, které nedokázal vysušit ani ledový vítr.
Leif samozřejmě mlčky šlapal jakoby nic a o sobě raději nemluvím. Konečně dal Leif znamení k odpočinku. Byli jsme právě na jakési široké skalní terase, na podloží, ze kterého se zdvihaly oba vrcholy Sneffelsu.
Výhled byl božský - ale já jsem z něho moc neměl. S rozkoší jsem se skulil na skálu porostlou lišejníkem, a shodil batoh z ramen. Kousek vedle mne funěl zničeně Bjelke. Kupodivu první se vzpamatovala Alena.
„Doktore, já tu cvaknu pár snímků - to si přece nemůžeme nechat ujít ...
Aha - zase se v tobě vzbudil zažraný nedělní amatér, řekl j…
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.