Kapitola 26 - Alena Králová podvádí stařenku
Jak jsem se dostala do autobusu, vlastně ani nevím - nejspíše mne tam Leif vecpal. Nevypadala jsem určitě moc chytře - ale lidé si mne nevšímali. Myslím, že neviděli létající talíř - autobus jel v dosti hlubokém údolí mezi skálami -, ale zato bylo až moc dobře vidět a slyšet dvě stříbrné stíhačky, které asi startovaly z Keflaviku za tím divným předmětem a zavyly nám do uší pár set metrů nad hlavami. Zrovna nad Skartarisem zdvihly ostré, protažené nosy do výšky a téměř kolmo stoupaly. Za pár vteřin už z nich byly jen stříbrné čárky s ohony sražených par.
Lidi se za nimi dívali překvapeně z oken. Ne že by neznali stroje US-Air Force nebo že by na ně byli nějak obzvláště zvědaví, to ne. Ale mezi americkou základnou a dopravními společnostmi, jejichž letadla přeletovala denně Island na cestě mezi Evropou a Východní Asií, byla dohoda o výškových zónách. Strojům z Keflaviku byla výslovně vyhrazena výška od 1 000 do 2 000 metrů a od 5 000 metrů výše - a tyhle stíhačky si to nad námi metly - no, jestli hodně, tak pět set metrů vysoko ...
Panečku, to je frmol, řekla jsem si v duchu a představovala si, jak asi vypadá hemžení v Keflaviku, jak všelijaké oprýmkované uniformy pobíhají a co tomu říkají. Ruské letadlo neznámého typu nad americkou základnou! Záhadná družice prchá před americkými stroji! Útok rudých na americkou zájmovou sféru (na to si prý Američané moc potrpí)! No zkrátka, docela by mne takové vymýšlení bavilo a zkracovalo by cestu, kdyby se ve mně neozval zase strach o Bjelkeho a o Jirku. Co se to vlastně ve Sneffelsu stalo? Přistihla jsem se, že si vymýšlím ještě divočejší domněnky, než jaké jsem přisoudila obyvatelům Keflaviku. Dva lékaři uneseni vesmírnou lodí! Skartaris základnou Marťanů!
Ne - nesmím bláznit - zarazila jsem se a domluvila si. Víte, redaktore, já si dovedu sem tam docela rozumně domluvit. Nevěříte? Namouduši! Řekla jsem si: „Holka, teď máš na starosti mikromu s filmem a Leifa, který by toho asi v redakci Thjódviljinu napovídal tak nejvýše na tři řádky, a to ještě hodně velkým písmem ... “
Tehdy jsem ještě nevěděla, že kromě starostí o mikromu a o Leifa budeme mít oba starost, jak se vůbec do Reykjavíku dostat. Netrvalo ani deset minut a kolem autobusu se na úzké silnici mihl vysloveně darebáckým způsobem džíp. Přes kosmickou rychlost, s jakou jsme se s ním setkali, jsem přece jen dokázala přečíst na modrobílých přilbách šoféra i cestujících písmena MP. Americká vojenská policie - panečku, šikovní chlapci! První na místě!
Teprve hodně daleko vzadu jelo už rozumnější rychlostí nákladní auto s místními policisty. Rozhodně nás zastavilo červenobílou plácačkou, vystrčenou z okna, a už z korby vyskočili dva mládenci v ocelově modrých uniformách s maličkými skládacími samopaly a začali něco brebentit. Leif se ke mně naklonil a tlumočil mi v poměru asi 1 : 100 obsah rozhovoru:
„Nikdo neviděl nic - ani my. My už za Sneffelsem, když to ono ffft!“ Doprovodil své „fft“, naznačující létání, tak jednoznačným pohybem ruky, že kdyby se byl ocelově modrý chlapík na nás právě díval, nepochyboval by ani vteřinku, že jsme létající talíř nejen viděli, ale dokonce se v něm vezli, vynalezli ho a pak - sbohem, Thjódviljine!
Naštěstí se mi podařilo včas srazit Leifovi zápěstí a přitisknout se k němu, jako bychom byli snoubenci, vracející se právě z výletu mezi balvany.
Po chvíli dohadování jsme jeli dál, ale ne daleko. Zrovna na návsi Miklaholtu nás zastavila další červenobílá plácačka. Tentokrát šlo do tuhého. Všichni vystoupit a kontrola osobních průkazů!
Nastal zmatek a rumrajch - dvě třetiny cestujících samozřejmě osobní průkaz neměly a ani po něm, zdálo se, příliš netoužily. Nezbylo než složitě sepisovat prohlášení o totožnosti a shánět svědky, kteří by ji potvrdili. Rozhořčená skupina, obklopující velmi nešťastně se tvářícího policistu s nárameníky poručíka, se odebrala s reptáním na úřední otravování poplatníků a poctivých občanů do dřevěné, k zemi přičaplé hospody, s hezky vyřezávanými okny a šindelovou střechou.
Ta okna jsem, redaktore, vnímala jen tak ze zvyku, jinak ve mně byla malá dušička. Jak otevřu pusu a ukážu československý pas, bude konec s cestou do redakce. To se ví, nebála jsem se ničeho zlého, však jsem také nic neprovedla, ale docela určitě bych byla zdvořile vyzvána, abych vysvětlila v Reykjavíku svou přítomnost u Sneffelsu zrovna ve chvíli, kdy to nad ním „fffftalo“.
Šťouchla jsem trochu Leifa do žeber a zašeptala mu:
„Pane Thorgunne, nehlaste se ke mně. Tu máte – fotoaparát ... “
Leif, jako by celý život nic nedělal než spiknutí a konspirace, nastavil za zády dlaň a mikroma v mžiku zmizela v jeho objemné kapse. Ani se na mne neohlédl - přestala jsem pro něho rázem existovat. Starý moudrý Leif - už jsem mu to „ffft“ docela odpustila...
Padesát procent výpravy bylo tedy dost pravděpodobně zachráněno. Leif jistě prohlásí, že byl prostě někde - nevím kde - za svým povoláním lovce a sběratele přírodnin a za chvíli pojede dál. Měl ostatně doklady u sebe a v pořádku. Ted šlo o to, postarat se o zbylou polovinu, jinými slovy o mne.
Podařilo se, sice hanebně, ale zato pro dobrou věc. Hanebně proto, že jsem dočista podvedla jakousi dobrou islandskou bábušku a docela určitě si vysloužila její spravedlivý hněv až dodneška. Nenapadlo mě totiž nic lepšího a chytřejšího než se chytit za břicho a zhrouceně se sesypat na jakousi lavici u zdi. Pohled na mne musel být dost přesvědčivý. Byla jsem unavená a nevyspalá, ozáření mi taky nepřidalo, strach, že se do redakce nedostanu, jakbysmet - zkrátka jedno k druhému - a dotyčná bábuška se ke mně vrhla jak kvočna, pomáhala mi vstát, něco mi konejšivě říkala, já přirozeně pro jistotu mlčela a snažila jsem se jen co nejpravděpodobněji po islandsku hekat. Nikdo si nás moc nevšímal. Cestující se vesele hádali s poručíkem, zatlačeným i s papíry na lavici v rohu místnosti a mizejícím za norskými svetry, impregnovanými kazajkami rybářů a červenými vyšívanými šátky žen. Ta dobr…
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.