Hippokratův slib

Pan kolega

Sapiens nihil affirmat,
quod non probat.

(Moudrý nepotvrzuje ničeho,
co nemůže dokázat.)

S doktorem Kovářem jsem se setkal vlastně z jeho iniciativy. Přišel jednoho dne odpoledne do vinárny na Starém Městě, kam jsem občas zašel na večeři a na pár sklenic vína, protože tu bývával klid a kolem tří dřevěných, pěkně patinovaných stolů takřka liduprázdno. V rohu sedával nad čtvrtkou červeného malíř František Tichý, někdy sám, někdy se známým fotografem nebo některým jiným z party, u samých dveří si pozpěvoval po své dávce švec Petrlík národní songy a zachmuřený číšník pan Pálhans se obíral svými patrně neveselými myšlenkami. Jinak ani noha – nahodilí hosté se scházeli až později. Od těch dob se vinárnička k nepoznání změnila a stala se z ní velká a ohyzdná ratejna, ale o tom nechci psát. Tenkrát vypadala přívětivě, důvěryhodně a přímo vyzývala k upřímným, otevřeným hovorům, jejichž podíl pravdy vzrůstá každou sklenkou. A tehdy také přišel doktor Kovář a rozhlížel se kolem dokola krátkozrakýma očima.

Nevěřil jsem svým očím. Proslulý asketa Kovář ve vinárně…

„Pane kolego!“ zavolal jsem na něho z příšeří stolu, zachumlaného stěnou do útulného šera. „Co to vidím? Vy, a v těchto končinách hříchu?“

Kovář se obrátil po hlase. Očekával jsem – pochopitelně –, že ho setkání nijak nenadchne, ale zatvářil se naopak potěšeně.

„To jste vy, Brunere? Sláva vlasti! Už jsem se bál, že mne špatně poučili o vašich zlozvycích.“

„Vy mne hledáte? A kdo vás tak přesně informoval?“

„Přece Cída, Cyril, váš laborant. Prý touhle dobou býváte buď u Zlaté štiky – ale tam jste nebyl –, nebo tady. Třetí možnost není. Kdybych prý vás nenašel tam ani tam, mám se poptat po nemocnicích a v márnici.“ Trochu nervózně se zasmál a začal si zbytečně čistit brýle cípkem příšerné kravaty.

„Cída si ty kecy hned zítra vypije,“ řekl jsem, „ale když už jste mě nachytal, tak si sedněte. Pane Pálhansi, ještě jednu čtvrtku frankovky.“

Kovář odmítavě zamával rukama, pak si však uvědomil, že je výjimečně ve vinárně, kde se nejspíše sluší pít víno, a neprotestoval. Dokonce tu a tam usrkl.

„Tak povídejte, co mi chcete, nezkrotná ozdobo české biochemie…“

„Víte,“ začal Kovář, „setkal jsem se s vámi zrovna tady, protože… protože mám pocit, že se mně vysmějete. A tady to asi snesu lépe než v ústavu. Před Cídou a tak. Rozumíte?“

„Jo,“ ujistil jsem ho. „Před Cídou a před slečnou Janou a tak.“

Doktor Kovář mírně zrudnul a loknul si frankovky. Nějak ztratil nit.

„Tak povídejte,“ vyzval jsem ho. „Že sedíte ve vinárně se starším pánem, který tu má svůj jourfixe, vám slouží leda ke cti. Netvařte se jak presbyteriánský kazatel na striptýzu, prosím vás. A o Janě a o vás ví celý ústav stejně dobře jako Cída o mém štamgastovství tady a u Štiky. Tak jaképak copak, že?“

Ještě jednou si přeleštil křišťálově čisté okuláry.

„Brunere, to, co vám chci říct, není žádná legrace, rozumíte…“

„Fajn. Takže dosti šprýmů a obořme se do Mozarta, jak říkává pan Talich. Poslouchám.“

„Víte, …