ŠEPTÁME SI SE SERGYM
Estevan, který si na chvíli zaběhl mezi přátele vozky, vyvalil oči na naložený povoz. „Kampak, pane kapitáne?“
Až mnohem později jsem si uvědomil, že už v té otázce se zatetelila nepříjemná předtucha.
„Na zámek Ghismondo. Víš, kde to je?“
Jednou rukou si zatřepal boltcem, jako by chtěl vyhnat z ucha dotěrného vetřelce, druhou přitiskl na prsa.
„Rodičko boží, stůj při mně! Na Ghismondo já nepůjdu. Ani moji mezci by tam nejeli. Kdybych se rozkrájel, tam bych je nedostal. Na Ghismondo nikdy, pánové!“
Vrazil jsem mu do ruky hrst peset. V polemice se Španěly to býval nejpřesvědčivější argument. I Estevan na pár vteřin zmlkl, ale vzápětí chtěl mermomocí peníze vrátit.
„Já jsem chudý člověk, pane kapitáne, a krejcarem nepohrdnu, ale na Ghismondo nejedu. Vy nevíte, co je zámek Ghismondo, ale já jsem z kraje. Straší tam, pánové, jak je Bůh nade mnou, že tam straší. Ne, na Ghismondo nikdy!“
Dávno jsem věděl, že požadavek vlastní svobody vykoupíme jen důsledným respektem k svobodě druhého člověka. Také Sergy rozpačitě přešlapoval. I když byl Estevanův strach primitivní, zbytečný a za příznivější povětrnosti směšný, cítili jsme, že už nemáme právo naléhat, ale byl tu ještě Boutraix.
„Arriero,“ začal poručík svým nejvyrovnanějším hlasem, „vy asi nevíte, že celé peklo je jen výmysl starých panen a vychytralých farářů, a vy jste přece svobodný muž z ušlechtilé kastilské krve, a nevěříte proto na babské pověry. Jedeme! Po večeři si o všem pohovoříme jako rovný s rovným. Teď mi strašně kručí v břiše, a na lačný žaludek zásadně nefilosofu…
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.