Cesta slepých ptáků III

Ludvík Souček

69 

Elektronická kniha: Ludvík Souček – Cesta slepých ptáků III (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: soucek13 Kategorie:

Popis

E-kniha Ludvík Souček: Cesta slepých ptáků III

Anotace

Závěrečná část trilogie Cesta slepých ptáků. Kosmická loď Rider, která dorazila před 10 měsíci na Mars a s jejíž posádkou bylo vzápětí ztraceno spojení, se za nepochopitelných okolností objevila na ledovci jedné z nejnepřístupnější oblasti Himálaje. Co se stalo na Slunečním jezeře?

O autorovi

Ludvík Souček

[17.5.1926-26.12.1978] Jeden z největších českých spisovatelů science-fiction Ludvík Souček se narodil roku 1926.Souček studoval na gymnáziu v Praze Bubenči. V roce 1944 byl totálně nasazen v Praze Libni u ČKD, střední školu dokončil a odmaturoval až v roce 1945. Vystudoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor stomatologie. Krátce pracoval jako zubní lékař na zubní klinice a v roce 1954 nastoupil...

Ludvík Souček: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Série

Pořadí v sérii

3

Jazyk

Vydáno

Žánr

,

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Cesta slepých ptáků III“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Beseda s osvědčeným
docentem Holubem

Pro tento rozhovor jsem nestíhal docenta Holuba, přednostu astrobiologické laboratoře ČSAV, ani v Berlíně, ani v jeho pracovně na Albertově. Nestíhal jsem ho dokonce vůbec. Docent Holub totiž osobně přijel na Island s početnou výpravou astrobiologů několika zemí, podílejících se na práci a na udržování sneffelského ústavu, aby s koordinátory projektu Rider předběžně posoudili výsledky výpravy. Byla to řada zasedání za zavřenými dveřmi, bez novinářů, kteří se zatím volky nevolky nudili v okolních vesnicích a ze samé nudy telegrafovali rozhořčené protesty na všechny strany. Časopisy však přesto zachovaly celkem věcný a střízlivý tón – materiál ještě zdaleka nebyl pohromadě a výsledky výpravy i perspektivy, které se jimi otevíraly, byly přece jen příliš závažné, než aby směly vést k závěrům, ušitým tak říkajíc horkou jehlou.

Nakonec byla vydána strohá oficiální zpráva, rozšířená všemi světovými agenturami. Domnívám se, že je všeobecně známá – byla alespoň ve výtahu otištěna snad všemi deníky i týdeníky a většina vědeckých nebo populárně vědeckých časopisů ji převzala doslova a nezkráceně.

Spokojuji se proto jen se záznamem rozhovoru s doc. dr. Holubem. Odehrál se v hospůdce patrona Gerekssona pod akváriem se skaláry. Ano – právě tam, kde dr. Bjelke poprvé uviděl Spendera, kde vlastně začala cesta za runou rider, a tím i k rudé planetě. Docent Holub si přál Gerekssonovu jídelničku poznat a uvidět na vlastní oči – a jeho protihodnotu za turistický doprovod mi poskytl interview.

Pozn. red.

„Víte, redaktore, já mohu zodpovědně mluvit jen do jedné oblasti výsledků, a to pokud se týkají alespoň bokem astrobiologie. Ve Sneffelsu byla astrobiologie zatím popelkou. Daleko spíše se tam vážení kolegové hádali o všelijaké problémy jazykovědy, archeologie, srovnávacích dějin umění, astrogeologie a tak dále a tak dále až do úplného a tvrdého usnutí chudáků biologů.“

„Proč, soudruhu docente?“

„Proč? Především proto, že průzkum biologického materiálu všeho druhu, od baktérií přes vzorky rostlin až k rozboru získaných zpráv o životě na Marsu, není zatím dokonce ani v plenkách, ale před narozením. V embryonálním stavu. Bude trvat ještě moc dlouho, než budeme moci říci zodpovědně A nebo B. Víte, ona taková baktérie, pasážující celou řadu pokusných králíků, po česku řečeno očkovaná postupně z jednoho na druhého, potřebuje k té štrapáci svůj čas. A ten ještě zdaleka neprošel.“

„Myslím, soudruhu docente, že si naši čtenáři, pokud ovšem budou mít tak hluboký odborný zájem, trpělivě počkají na závěrečnou souhrnnou zprávu. Byl bych moc rád, kdybyste jim dnes mohl poskytnout předběžné, docela rámcové informace, pokud to ovšem není v rozporu s utajením celého jednání ve Sneffelsu.“

„Ale ne – nejsme přece důvtajmob jako vojáci a nejde ani tak o utajení, jako o ochranu čtenářů před gigantickými novinářskými kachnami.

Tak se podívejte, redaktore: největším překvapením, které jsme nad zprávami z Marsu zažili, bylo zjištění, že jsme si vlastně mohli všechno předem spočítat na prstech, jenže se to zdálo hrozně obtížné, a tak si do rozvíjení takových teorií raději nikdo netroufl. Naneštěstí pro něho! Dneska by to byl moc slavný člověk a mezi námi děvčaty astrobiology číslo jedna. Number one, jak se říká v Americe, když jde o nejlepšího vědce, baseballistu nebo značku piva.

Tak především jsme mohli předvídat – a to se koneckonců sice nesměle, ale přece jenom proslýchalo –, že se po příletu Rideru k cíli sejdou na Marsu vlastně čtyři úplně nebo skoro úplně odlišné typy života. Místní, který bude patrně ve stavu pokročilého odumírání a bude reprezentován jenom nejodolnějšími a nejlépe vybavenými organismy takové přizpůsobivosti, o níž se nám na Zemi, hýřící zatím ke svým rostlinným i živočišným dětem velkorysou štědrostí, ani nezdá. Za druhé ukázky civilizace, která vytvořila galerii soch pod Sneffelsem, jeskynní obrazovku, létající talíř a tak dále, doprovázené případně značně vzácnými exempláři vlastních domácích živočichů a rostlin. Výslovně říkám značně vzácnými, protože tato civilizace, kterou pořád umísťuji na Jupiterovy velké měsíce, a značná část kolegů už se mnou začíná souhlasit, zřejmě existovala v podmínkách pro rozvoj většího počtu druhů a rodů organismů nepříznivých. Kromě toho, jak už nám předvedla pod Sneffelsem, patrně získává energii potřebnou k životu přímo z ionizačních paprsků pronikavého záření. Je to, teoreticky vzato, ohromně šikovné zařízení, protože tím odpadá nutnost vláčet s sebou po sluneční soustavě zásoby jakéhokoli druhu – například objemného jídla nebo domácích živočichů. Že si konstruktéři létajících kotoučů na Mars přivezou taky thursy, nemohl ovšem nikdo tušit…“

„A další typy života?“

„Aha – další typy. Nu přece přežívající populace Ottarových Vikingů, kteří se mnoha sty lety přizpůsobení novému a zvláštnímu prostředí stali vlastně taky docela samostatnou skupinou i se svým aklimatizovaným obilím a baktériemi, existujícími v každém člověku. Tuhle skupinu uznává jako samostatnou jen část astrobiologů – profesor Sharpley vede bojovný šik odpůrců, prohlašujících, že prý změny v organismu Vikingů jsou zcela nepodstatné a že nás k podobnému tvrzení neopravňují. To vám říkám, redaktore, jenom pro vědeckou úplnost a poctivost. Jinak ovšem se Sharpleym živě nesouhlasím a na zasedáních jsme si to taky řádně rozdali.“

„Čím se vyznačují jednotlivé typy těchto – jak jste to vlastně nazval…“

„Řekněme typů života, redaktore, života v nejširším smyslu slova. Ten první, místní, marťanský, především mimořádným přizpůsobením a dokonalostí obranných mechanismů. Podívejte se – třeba už ten vláknitý les, do něhož Rider přistál. Z líčení kolegy Kameníka je zřejmé, že jde o něco blízce podobného pozemským rostlinám. Mikroskopický rozbor vzorků to plně potvrzuje. Jenže – jak dokonale je po celém lese vedeno podráždění! Postačilo říznout nožem do jediného kmene, aby se o tom ‚dozvěděl‘ – to, prosím, napište v uvozovkách – celý poměrně velmi …

Mohlo by se Vám líbit…