Cesta slepých ptáků III

Mac McLaughinovo parádní vyprávění

Zase já, a dokonce ještě jednou o té noci v barabizně nad řekou? Člověče redaktorská, vy taky bratru Georgeovi nepřejete žádnou opravdovskou senzaci!

Jakže jste skončil? Aha – čmárnutím ve Fredových poznámkách. No, bodejť by se mu taky neutrhla ruka! By Jove! Seděl se Sigurdem, vyprávěli si jako dvě hodné dětičky a mě to jejich brumlání uspávalo lépe než všechny prášky pro spaní dohromady. Většinou jsem klímal a jen tak v polospánku vnímal, že doktor s Ostapenkem, obětavci, hlídají u hromádky rozbitých stolů, kterými jsme víceméně symbolicky zabarikádovali vchod. Oheň v jámě uprostřed místnosti pomalu, ale jistě dohasínal a já jsem se ze samé ospalosti ne a nemohl přinutit vstát a přihodit nějakou tu nohu. To se ví, že od stolu. No – a najednou mě to, old chap, zdvihlo na to tata. A jak rychle! Vypadalo to, že sama noc zařvala tak hrozně, div nám nepraskly bubínky. Dost přesně se to podobalo zvuku supersonické stíhačky, dokonce jsem při tom dřímotu stačil absolvovat kousek snu, že jsem zase na letišti v Harwey a že tam znovu proháníme staré thunderchiefy, jenže tenhle krásný sen trval naneštěstí moc krátkou dobu. Něco letícího hrozně rychle a hlučně se kmitlo kolem našeho baráčku. Zahlédl jsem koutkem oka, jak Sigurd zbledl jako stěna. Já jsem víceméně podvědomě zmáčkl knoflík nabíjecího kondenzátoru laserové flinty a s potěšením zjistil, že vibrátor bzučí a že se doutnavka na pažbě rozsvítila. Laser zřejmě vydržel i dost nešetrné zacházení, když jsem ho používal jako hole a páky a vůbec pro úkoly nepřiměřené – měl jsem ho totiž plné zuby a záviděl jsem mládencům jejich maličké a lehké samopaly. Ta moje potvora vážila nejméně tolik jako mušketa nebo hákovnice. Ještě že tam byla slušná a šetrná gravitace: jinak bych ji byl asi docela náhodou upustil do řeky…

A to by byla, kamaráde, chyba.

Za chvíli se to ukázalo. Vytí zatím přešlo v tiché hučení. To něco, co mne vzbudilo ze sladké dřímoty, se vzdálilo. Už jsem samo sebou stál u vchodu vedle komandýra a našeho ranhojiče. Fred se k nám hrnul taky, ale Ivan ho zahnal zpátky k panu Sigurdovi. Stejně bychom se byli pletli jeden druhému.

„Koukej, Ivane Maximiči, fotové jsou pryč…,“ zašeptal doktor.

„Tohle je na ně moc silná konkurence,“ mínil Ostapenko. „Frede, zeptej se – byl to thurs?“

„Ano!“ ozvalo se z přítmí za námi, „určitě se prý vrátí…“

A pak jsme to viděli – já alespoň ano. Proti hvězdám a trochu narudlé obloze, ozářené Phobosem, uhánějícím někde nad duchnou prachu, se najednou kmitla velikánská vřetenovitá silueta s něčím, co vypadalo jako hodně protažený předek tryskáče s Pitotovou trubicí, jenže když to přiletělo na trochu světlejší kousíček nebe, změnil se ten protažený předek ve škaredý krk a Pitotova trubice v dlouhý tenký zobák, trčící výhrůžně dopředu. Celá šereda mohla být dobrých šest nebo sedm metrů dlouhá, pohybovala se ve vzduchu hrozně rychle, a hlavně prapodivným způsobem: se složenými křídly. Vylétla kolmo vzhůru jako raketa, až byla maličká jako vlaštovka a sotva jsme ji proti obloze viděli, pak se na šestáku zastavila a v tu ránu změnila směr letu o sto osmdesát stupňů.

Ostapenko nespokojeně zavrčel, že je to po létajícím talíři už druhá místní pozoruhodnost, pro kterou zřejmě neplatí zákony setrvačnosti. Namouduši to tak vypadalo!

Thurs se najednou rozmyslel a začal padat rovnou na nás. Ono ovšem slovo „padat“ vůbec nevystihuje, o co šlo – to nebylo, redaktore, jako když se z výšky spustí luňák nebo jestřáb! Vřetenovité, ideálně aerodynamické tělo – já tomu jakžtakž rozumím, můžete mi věřit – s hukotem uhánělo přímo dolů jak střemhlavý bombarďák. Hukot dokazoval, že se ten kolibřík přece jen ještě přes em jedna nedostal a že nebyl rychlejší zvuku, ale i tak – klobouk dolů! Než jsme mohli říci švec, byl zrovna nad naším baráčkem tak blízko a tak nízko, že jsme ho ztratili z očí. Vadila nám barikáda a převislý krov střechy.

Všichni jsme se instinktivně trochu skrčili. Vylo a houkalo to, jako by se všichni čerti ženili. Každého z nás asi napadlo, že si to thurs prostě namíří rovnou skrz střechu a hurá na nás.

Jenže to naštěstí neudělal. Předvedl, k čemu jsou mu křídla, tak pečlivě vyvedená na těch zářicích kresbách pod Sneffelsem i na té nezářící čmáranici někde v Brazílii, pokud se nemýlím, že? Tak vidíte, jak si to pamatuji!

Kapitán Mac McLaughin měl samozřejmě na mysli „slepého ptáka“ ze skály nad bývalým tábořištěm kmene Trumai na Xingu, objeveného dr. Bjelkem, Leifem Thorgunnem a hlavně panem Hertwigem.

Pozn. red.

Najednou se thurs objevil zrovna před chalupou. Neuvěřitelně rychle zabrzdil široce roztaženými křídly, skoro naráz, ačkoli byl pořádně rozjetý – však taky ta křídla stála za to, redaktore. Dodatečně jsme se dohodli, že do deseti metrů rozpětí moc nechybělo, a kdoví, jestli jsme to ještě nepodcenili.

Viděli jsme ohromné černé těleso, jak se bleskově snáší před práh, a pak už vůbec nic, protože do nás jako beran udeřila stěna prachu, vnikla přes naši legrační barikádu dovnitř a v tu ránu do poslední jiskřičky udusila oheň. Byla tma jako v ranci a v té egyptské tmě práskaly krátkými dávkami samopaly komandýra a doktora. Jaký efekt ta kanonáda měla, nevím – zvukově dohromady žádný, řídký vzduch, prach a tlumiče bratrsky spolupracovaly; střelbu bylo sotva slyšet. To, panečku, buben Ragnir někde za námi dělal jináčí kravál! Vypadalo to, že do něho mlátí zuřivý šílenec.

Já jsem z té prachové záplavy vyklouzl poměrně nejlépe – měl jsem už totiž na nose brýle, moc doporučované střelcům laserovou puškou, aby nedošlo k poškození zraku. Tuším, že jsem vám už říkal – laserová puška je dobrá tak na cvičák…

Práskání samopalů na chviličku ustalo – komandýr s doktorem asi zrovna měnili zásobníky. V oblaku prachu před námi se něco ohromného mlelo. Měl jsem dojem, ačkoli jsem se dusil a kašlal a plival hroudy bláta, že cítím pronikavý pižmový zápach a že se k nám valí vlny horka jako z otevřené pekařské pece. Thurs musel být zatraceně blízko.

By Jove, redaktore,…