Doktor Bjelke (čili Bob Beelke)
má slovo
Jyrry vám vyprávěl jen tohle, pane redaktore? Nic víc?
To je ovšem jeho další drobné darebáctví. Chudinka paní Alena je trpělivě snáší každý den a zatím marně doufá, že se ctihodný pan manžel umoudří.
Podle magnetofonového záznamu, který jste právě přehrál, musí v čtenářích vzniknout dojem, že jsem se vydal do Brazílie jako badatel, jako cestovatel duševně, fyzicky i materiálně připravený probíjet se hrdinně a s mačetou v ruce pralesy na Rio Xingu za bílými indiány. To je nesmysl! Doufám, že to řádně vysvětlíte!
Mým „tropickým“ vybavením byl balónový plášť do deště, polobotky a dostatečné množství bílých košil s nezbytnou kravatou. Znalci místních poměrů mi totiž důrazně vysvětlili, že bez kravaty a bez saka se v Brazílii nelze obejít ani v největším vedru. Jsou odznakem „lepšího člověka“ – což znamená docela jednoznačně „lepší než žebrák a pobuda“. John Fulton mi na cestu dokonce věnoval jednu kravatu ze své rozsáhlé sbírky – obzvláště krásný a barevný exemplář s mrakodrapy – prý pro jistotu. Bez kravaty by mne určitě nepustili ani do krámu s kravatami a zhynul bych bídně a bez pomoci, ledaže bych nějakou ukradl…
Ale teď vážně. Měl jsem v plánu nahlédnout do nepřeberného bohatství „Museo do Indio“ a projít sbírky Národního muzea, umístěné v bývalém císařském paláci v Rio de Janeiru. Od brazilského konzula jsem vezl doporučující dopisy na mocný Conselho national de protecao a os Indios čili Úřad pro ochranu indiánů.
Když jsem zahlédl pohoří Carioco a pod ním, kolem guanabarské zátoky mezi kopci jedno z nejkrásnějších měst světa, Rio, doufal jsem, že mne díky skromnému programu i doporučení zase za týden letoun linií PANAIR DO BRAZIL pěkně poveze zpátky do Evropy. Inu – nevyšlo to.
Totéž co já si určitě myslel i mlčenlivý Leif Thorgunn, netečně pokuřující vedle mne okousanou lulku – jak se však později ukázalo, byl přece jen poněkud prozíravější než já, dá-li se ovšem pevné a radostné důvěře v nepříjemnosti říkat prozíravost…
Sotva jsme dosedli na betonový koberec přistávací plochy a dorolovali k přepychové letištní budově ze skla, ocele a umělých hmot, vrhl se k letadlu malý zástup fotografů, mávajících svými bedýnkami a reflektory bleskových zařízení. Mezi nimi se proplétalo několik reportérů. Poznal jsem je podle magnetofonů, zavěšených přes rameno. Tužkové mikrofony chránili před úrazem vysoko nad hlavou.
„Ty, Leife, asi s námi letěl někdo moc důležitý! Koukej, novináři!“
Leif se napřed podíval oknem a potom pátravě prozkoumal spolucestující. Nakonec usoudil, že novináři nejspíše čekají na šedivého, zachmuřeného a vousatého pána. Seděl po celou cestu jako socha a ani jednou se neobtěžoval vyhlédnout ven na moře a na kouzelné scenérie pobřeží.
Za chvíli se však šedivý, vousatý a zamračený pán před našima očima taktak protlačil sevřeným šikem reportérů. Neprojevili o něho ani špetku zájmu. Propustili celkem lhostejně i velmi hezkou seňoritu, která mohla být docela dobře filmovou hvězdo…
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.