Cesta slepých ptáků II

Alena Kameníková zase pokračuje,
tentokrát jenom o tom, co se dělo

Snad by bylo šikovnější, kdybych začala teď, po Sörenssenově dopise, třeba takhle: „To to bouchlo!“ nebo vážněji: „Dopis vyvolal bouřlivou diskusi.“ Inu – nebouchlo, nevyvolal! Jirka ho nejdřív jen tak přelétl očima, něco zabručel a strčil do kapsy. Měl plnou hlavu Bjelkeho a Leifa, kteří byli už skoro čtrnáct dní v Brazílii a poslali zatím jen jedinou pohlednici, hned po příletu, zrádci! Za chvíli však dopis přece jen vytáhl z kapsy a přečetl ještě jednou, zase zabručel, a nakonec se vydal za Borglandem. Večer mi vyprávěl, jak to dopadlo. Borgland se pro Sörenssenův nápad okamžitě nadchl. Odjakživa prý tvrdil, že je Sneffels provrtán jeskyněmi a podzemními prostorami jako ementál a že prý Sörenssenova zpráva ohromně podporuje jeho domněnku o zmizení Černé chobotnice. Dal prý by svou hlavu na to, že se scvrkla zrovna tam, kde je to tajuplné „středisko krajiny.“ Zkrátka, Beetle byl od té chvíle zasazen do boje hlavně proto, aby tohle zázračné místo našel.

Původně chtěl Borgland spustit Žebráka přímo mezi viklany – ale nešlo to. Neměl by v podzemním bludišti místo, nemohl by se ani otočit a kromě toho nebyl zařízený na brodění slanou vodou. Podle dobrozdání zrzavého Švéda se na mokrou práci nehodil – což je celkem pochopitelné. Na atomových letištích pravděpodobně moře šplouchat nebude. Nakonec se rozložený a zase složený Beetle ocitl na galerii, vedoucí kolem jeskyně Viklanů. Začal pracovat přibližně v místech, kde se předloni Jirka seznámil s horšími stránkami Černé chobotnice. Radiologové tam dodatečně objevili několik nenápadných výklenků, které zářily, až to praštělo, ačkoli nikde v okolí nebyl vidět žádný bílý kov, žádné obrazy slepých ptáků, zkrátka nic než holá, mokrá a šeredná skála s balvany, tarasícími cestu dál. Dokud se na galerii neoctl Žebrák, nedalo se s tím nic dělat. Brigádníky s motykami a trakaři Borgland nepustil ke zdrojům záření blíže než na sto metrů a na transport těžkých olověných, plastikových a dřevěných štítů, jaké můžete vidět v bohatém výběru v předsíni Díry svatého Patrika, nebylo ani pomyšlení. Teprve Žebrák se mohl dát jaksepatří do práce.

Při tom jsem už byla většinou v uctivé vzdálenosti. Borgland skálopevně věřil v úspěch Žebráka a chtěl mít dokumentární záznamy o postupu práce – proto jsem balancovala na obzvláště nepohodlném viklanu s komínkem teleobjektivu na fotoaparátu a pro poučení budoucích generací jsem každou chvíli zmáčkla spoušť. To víte, redaktore, že jsme při tom zažili všelijaké legrace i nerváky! Jednou se zrzavý Švéd zašrouboval do Žebráka tak důkladně, že nemohl zevnitř zanic na světě otevřít poklop. Zvenčí to nejde. Telefonoval bezdrátovou vysílačkou, že má kyslíku v bombách už jenom na dvě hodiny. Jestli ho prý odtamtud rychle nevyřízneme autogenem, začne diktovat dopisy na rozloučenou. Vypadalo to všelijak, kdepak dotáhnout sem honem autogen, ale Borgland – šikula! – nakonec přišel na osvědčenou a st…