Případ Jantarové komnaty

Noc po náletu

Nedalo se nic dělat, musel jsem se znovu vypravit za panem Kobzinou. Tentokrát použil šofér Václav prastaré výmluvy všech řidičů: musel opravovat porouchané brzdy. Tímto geniálním prohlášením totiž každý šofér jednak odradí všechny své přirozené a bojácnější nepřátele od touhy nasednout do vozu, jednak získá předem neodhadnutelné množství volného času. Jel jsem tedy autobusem a poslední kus cesty od Poteplí rázoval po hrbolaté silnici proti proudu Kačáku, skrytému mezi hejny chat všech tvarů, velikostí a stupňů nevkusu.

Děda Kobzina měl už nasekáno dostatečné množství třísek. Lenošil na lavičce před chatou a četl si v odrbané knížce, kterou jsem už z dálky odhadl na novinový román na pokračování. Daleko široko nebyla ani noha, a tak pan Kobzina, alespoň se mi zdálo, uvítal můj příchod jako vítané vytržení z nudy.

„Máte hlavu jako zvoneček, pane Kobzino,“ zahájil jsem lstivě rozhovor. „Šrajbr i Habrman opravdu ve vaší fabrice byli. Jmenovali se sice trošku jinak, Schriever a Habermohl, jenže to jste tenkrát určitě přeslechl. Na mou duši, k té vaší paměti vám gratuluju!“

Pan Kobzina se potěšeně zavrtěl a strčil odrbaný románek do kapsy hubertusu.

„Jo, to tedy máte pravdu! Paměť mi zaplaťpámbu slouží pořád. Ale cože jste se tu zase ukázal? A ke všemu pěšourem… Já myslel, že páni od novin nedají bez auťáku ani ránu!“

Ponechal jsem ho v zajetí bláhových představ a raději mu vysvětlil, že by mě tentokráte zajímalo, jestli se Schriever a Habermohl ukázali v továrně ještě někdy po únorovém náletu na Prahu. Neví náhodou pan Kobzina o nějakém zvláštním letadle, které se v továrně připravovalo a snad právě v onen tragický den poprvé vzlétlo? Třeba na zkušební let.

Pan Kobzina usilovně přemýšlel. Opřel si čelo o dva prsty a strnul v poloze slavných mužů na pomnících.

„A víte, pane redachtor, že asi máte recht? To zas jo! Na ten den si docela dobře vzpomínám. Když to začalo bouchat dole v Praze, měli jsme, toceví, poplach. A všechno horempádem letělo do krytů. Jenom my jsme nesměli, to už s sebou holt neslo verkšucáctví. Ale mám pořád takovej dojem, že ze dvora fabriky jako po vymření vyjel auťák, seděli v něm zrovna ten beznosej Šrajbr s Habrmanem. A že už jsem ani jednoho ani druhýho jaktěživ neviděl. Ruku bych za to do ohně strčit nemohl, to zas ne! Znáte to: když kobyla chcípá, nejvíc kope. Na konci války bylo tolik všelijakýho zmatku a frmolu, že jsem z toho byl celej tumpachovej.“

„Nevíte, prosím vás, kam to auto tenkrát jelo?“

„To teda nevím, já se s klukama šoférskejma ze zásady moc nebavím. A tohle byl ke všemu určitě vojenskej auťák, tak jsem se s šoférem ani vybavovat nemohl. Já totiž německy jen tak kdákám.“

„Vrátilo se to auto? Kdy asi vyjelo?“ žadonil jsem.

„Nezlobte se, redachtore, ale vy jste jako fenďák! Jakpak si můžu vzpomínat na auťák, kterej kolem mě jen tak přefrčel někdy před dvaceti lety?“

Otřel jsem si zpocené čelo, ale ještě jsem se nevzdal.

„Pane Kobzino, vzpomeňte si, je to opravdu velmi důležité. Přece si při vaší paměti musíte vzpomenout na den, kdy byla Praha poprvé bombardovaná. Na takovou věc se nezapomíná. Já bych vám mohl například docela přesně vyjmenovat, co jsem ten den od rána dělal.“

„No jo, copak vy, vy jste proti mně mladík. To se ví, že se pamatuju, jak všichni chlapi při náletu mazali za kopec mastit karty. Teprv když viděli, jak se to z ajroplánů sype dolů na město, skákali do zákopů po hlavě, to jo. Dělali jsme si z nich potom s nebožtíkem Vackem – to byl, abyste věděl, můj parťák – šoufky. Div jsme nedostali nařezáno. Na to se teda pamatuju…“

Pan Kobzina opět zaujal polohu slavného myslícího muže.

„No, a pak jsem měl sloužit až do rána. Gestapo nás tak jako tak nepustilo z továrny, ani myš nesměla ven, a to tam byli chlapi s rodinama dole ve městě, chtěli se jít, to dá rozum, podívat, jestli je doma všechno v pořádku, ale gestapáci že ne a ne. Když chlapi začali dělat kravál, postavili k bráně mašinkvér a že všichni musejí dovnitř, do fabriky. Dokonce i mě s Vackem vyhodili, verkšucák neverkšucák, koukej mazat. Hodili jsme si v truhlárně maryášek, já vyhrál dvakrát za sebou otočenýho durcha. Jenomže moclipak tenkrát bylo šestnáct korun? Za ty se, milej redachtore, nedostala ani jedna cigareta. Dlouho se ty hřebíčky do rakve držely asi tak na sedmnácti, dvaceti korunách, na jaře v pětačtyřicátým už ale zpívaly nejmíň padesátku za kus…“

Pan Kobzina vplul do proudu vzpomínek, což bylo na jedné straně výborné, ale na druhé straně to vedlo k nepříjemnému rozptylování. Snažil jsem se dědka usměrnit zpátky k tématu.

„To vás ti Němci s kulometem hlídali až do rána?“

„Počkejte, mládenče,“ dumal pan Kobzina, „to si musím rozvážit. Teda ty dva točený durchy jsem vyhrál, to určitě jo, ale potom, tak mi něco hara…