Případ Jantarové komnaty

Malý muž s přeraženým nosem

Bývalou německou fabriku jsem neobrátil ani vzhůru nohama, ani naruby, takže náš znárodněný letecký průmysl nedoznal žádné škody. Nechal jsem se totiž navzdory dlouholeté novinářské praxi a tréninku v neodbytnosti docela začátečnicky odradit konstatováním hned prvního osobního referenta. Projevil sice snahu pomoci mi, ale co naplat, zaměstnanci továrny se už dávno vyměnili. Z lidí, kteří měli před dvaceti lety něco společného s projekční kanceláří a kreslírnou B 7, už zřejmě nikdo nežil. Nebo o nich nebyly žádné zprávy.

Nepřekvapilo mě to, tohle jsem zjistil už dávno při honičce na Belzebuba. Nakonec mi utrápený referent poradil, abych navštívil starého pana Kobzinu. Pracoval v Avii skoro padesát let, od začátku druhé světové války jako noční hlídač, což byla funkce jistě dost zvláštní; továrna přece pracovala ve dne v noci. Pokud referent věděl, měl by být pan Kobzina ještě naživu. Před čtyřmi nebo pěti roky určitě navštívil nějaký závodní večírek a po čtyřech plzeňských dokazoval kdekomu v širém okolí, jak by všecko jinak létalo, kdyby se k dílu postavili místo těch mladých cápků, co mají obě ruce levé, staří machři.

Moc slibně to nevypadalo, ale co naplat.

Začal jsem putovat od jednoho bývalého bytu pana Kobziny ke druhému, zřejmě si liboval ve stěhování, což je u tak letitých pánů vzácné. Když už jsem se málem vzdal všech nadějí, podařilo se mi získat slibnou informaci. Syn pana Kobziny, lékař, odjel na několik let někam do Habeše nebo do Iráku, a pan Kobzina prý toho využil. Dal přednost čerstvému vzduchu a nastěhoval se do synovy chaty na Kačáku.

Potlačil jsem temné a spletité úvahy, proč jsou tak mnozí lékaři ochotni provádět praxi na Sahaře nebo v Antarktidě, ale zato odmítají ordinovat v docela pěkném a daleko pohodlnějším okresním městě, dopustil jsem se křivé přísahy, abych od šéfa vylákal redakční vozidlo a vyrazil jsem za panem Kobzinou směrem na Unhošť. V Poteplí jsem se už snadno doptal. Pana Kobzinu tu zřejmě znali po proudu i proti proudu Kačáku jako falešný pětník, hlavně v místním kiosku, zásobujícím houskami, pivem a uzeninami početný nárůdek chatařů.

„Co?“ zabafal pan Kobzina ze stále uhasínajícího viržinka. „Kancelář bé sedm? To jo. To se ví, tu znám. Byla v céčku, jako v budově cé. Nevíte? Nevadí. Určitě tam byla.

Ne, pana Kantora bych neznal. Že ho zabili za revoluce? Tenkrát to potrefilo moc lidí z fabriky. Chlapi měli někde schovanejch pár flint a revolverů a hrnuli se do toho maglajzu jako diví. Jenže to víte, pane redachtor, jak takovej kluk nezkušená někam strčí palici, hned o ni přijde. To tak bejvá.

Co tam dělali? Jakpak to mám vědět? Já byl vobyčejnej vechtr, hlídač, rozumíme? Za války nám říkali verkšucáci, teda jako stráž podniku, jenže my jsme moc nehlídali. Spíš jsme koukali, aby mohli chlapi něco vynýst ven. To zas jo. Jeden stloukal dětský postýlky, ňákej Pepík Projza zase dělal z hliníku všelijaký popelníky, ale nejšikovnější ze všech byl – – – počkejte, jak se jmenoval? Bambas nebo Baumruk. Nebo Benda?… Jo, Benda. Dělal z plexiskla ajroplány i s podstavcema a vyměňoval je za vajíčka a vůbec za živobytí. To holt žádala doba.

Na co jste se to vlastně ptal? Aha, na projekci bé sedm. A víte, že jsem si přeci jenom na něco vzpomněl? Teda, já mám hlavu pořád ještě jako zvon a to mi bude už skoro osmdesát, no jo. Nebo víc?

Tak já se teda pamatuju, že se v tý kanceláři skoro každou noc dlouho svítilo, ačkoli šichta pro mládence končila v šest hodin večír. Tenkrát se dělaly dvanáctky, od šesti do šesti, pořád v jednom zátahu. Párkrát jsem se tam zašel podívat, jestli jako někdo nezapomněl zhasnout. A jednou to světlo trochu koukalo i kolem zatemňovacích rolet a já jsem měl vítr z maléru, poněváč jsem za to zodpovídal.

V kanceláři byli vždycky asi tak tři čtyři Němci. Na jednoho z nich se pamatuju jako dneska, takovej malej skrček, civil, nos přeraženej jak boxer z pouťový arény. Jenže kam by se takový malý pívo hrabalo na boxera? Nemám pravdu?

No, a zrovna ten malej s nosem na štorc mi poprvý a snad i podruhý, co jsem tam šel, dal cigaretu, že prej gut, jako že dobře hlídám a že se starám. Ale potřetí mě už štandopede vyhodili, ten malej a dva klackové v uniformě smrťáků, těch esesmanů. Abych se prej nestaral a koukal zmizet. Tak jsem koukal. Co jsem měl dělat?

To by bylo asi tak všecko, pane redachtor. No jo, určitě!“

Pan Kobzina píchl viržinkem do vzduchu, jako by dělal ráznou tečku za větou.

„Poslyšte, pane Kobzina, ten chlapík s přeraženým nosem se motal jenom kolem projekční kanceláře bé sedm? Nikde jinde?“

„To máte těžký. Motal, nemotal. Po továrně většinou špacíroval ještě s jedním habánem v uniformě eses, oba měli propustku do všech provozů. To tenkrát nebylo jen tak! Takový propustky neměli ani naši páni dochtoři a verkšusáci jakbysmet. No jo, už je to tak! Že byli spolu malej a velkej, říkali jsme jim Pat a Patašon, podle těch dvou filmovejch komiků. Ale jmenovali se docela jináč, to se ví. Jenomže na to si už zaboha nevzpomenu.“

Chvilku jsem nechal pana Kobzinu oddechnout a pomohl jsem mu zatím sbírat třísky, které nasekal na příští zimu. Oči i ruce mu zřejmě sloužily znamenitě. Pak jsem zaútočil znovu. Nevěřili byste, co všechno si lidé zapamatují, když se dovedete ptát. Tuhle teorii, mimochodem řečeno, zastává i Martin Anděl. Tvrdí dokonce, že člověk nemůže nic, ale vůbec nic úplně zapomenout, vždycky jsou způsoby, jak se do podvědomí ponořit a vylovit vzpomínku i z té největší hloubky.

S panem Kobzinou to bylo velmi jednoduché. Stačil nejjednodušší trik, pomalu předříkávat abecedu. Jen jsem musel napřed starého pána pro pokus získat a naklonit si ho trpělivým posloucháním nekonečného vyprávění o trampotách hrdinného syna-lékaře uprostřed divočiny. Pak jsme se do toho dali.

Když jsem byl u Š, zavrtěl sebou neklidně a bručel: „Š… Š… Šabata, to jo, ten tam byl! Přeci hasič!… Ba ne, já si už nevzpomenu.“

„Ale vzpomenete, pane Kobzino, určitě vzpomenete,“ ujišťoval jsem ho a honem jsem začal p…