Tušení stínu

Vesmírný projektil

Raději budu věřit, že dva yankeeští profesoři lhou,
než že kameny mohou padat z nebe.

PREZIDENT USA THOMAS JEFFERSON (1743–1826), KDYŽ MU
BYLO OZNÁMENO SVĚDECTVÍ DVOU UNIVERZITNÍCH
PROFESORŮ O PÁDU METEORITU

Příčiny podivného vyhynutí mamutů v severní Sibiři a na Aljašce zaměstnávají vědce zvučných jmen, včetně Darwina a Cuviera, značně dlouho. Bylo to opravdu podivné vyhynutí, které nakupilo množství mamutích koster, leckde dokonce dobře zachovaných těl zdechlých zvířat, dobře živených a s letní stravou v žaludcích a mezi zuby. Snaha vysvětlit mamutí hekatombu přirozenými příčinami, např. genetickým přežitím, klimatickými výkyvy a z nich rezultujícími změnami pastvy i významnou účastí člověka-lovce právě v severosibiřských lokalitách, zásobujících po staletí slonovinou evropské i asijské trhy, zklamala. Smrt mamutů byla zřejmě náhlá, a ačkoli nastala v létě, ocitli se mamuti od tohoto okamžiku v „přírodní chladničce“, která je skvěle uchovala po dlouhá tisíciletí.

Hledala se tedy vysvětlení další. Zoolog Ivar Sanderson, známý svými odvážnými hypotézami, uvažoval o plynech z vulkánů, které se z horních vrstev atmosféry snášely jako „ledové sloupy vzduchu“, mrazící velikány tundry. Meteorologové však takový fenomén neznají. Sovětský vědec Š. Gasanov se domnívá, že se mamuti propadali do klínovitých trhlin, vznikajících v létě v permafrostu, věčně zmrzlé zemi, a zakrytých jen slabým stropem. Občas v nich dnes na Čukotce mizí i traktory i koně. Je to důvtipná domněnka, avšak poloha nalezených a zachovaných zdechlin jí neodpovídá, nehledě na jiné klimatické podmínky, doprovázející vyhynutí mamutů.

Jednou z hypotéz, které zatím odolávají, je katastrofální vyhubení mamutů dopadem obrovského meteoritu, který se nejpravděpodobněji zřítil do moře, zdvihl do stratosféry obrovské masy vod, jež se ve formě přechlazeného sněhu vrátily na Zemi, zasypaly a zmrazily mamuty a rázem změnily klima tundry, snad i v souvislosti se změnou polohy zemského geoidu vůči rotační ose, vyvolanou nárazem a výbuchem.

K podepření této domněnky by bylo ovšem třeba nalézt stopy dopadu tušeného vesmírného projektilu.

Posledních několik let se stalo sezónou lovu astroblémů („hvězdných zranění“) po celém světě – především v oblastech velmi staré zemské kůry, v tzv. štítech, které byly zasahovány v době, kdy ještě vesmírem kroužil dostatek „munice“, účastnící se např. na formování dolíčkovaté tváře Měsíce. Největší pozornost byla věnována kanadskému štítu, ale i v ostatních částech světa jsou objevovány impaktní krátery, z nichž některé jsou uváděny např. v souvislost se vznikem tzv. tektitů. Na území SSSR byla identifikována řada meteoritických impaktů, z nichž až dosud největším je téměř stokilometrový astroblém právě v oblasti severní Sibiře, nedaleko moře Laptěvů, nazývaný Popigajská kotlina.

Její vznik byl až donedávna vysvětlován vulkanickou činností, avšak stále se objevovaly nové a nové nesrovnalosti s vulkanickou teorií (mohutné balvany archaických hornin, přemístěné na okraj kotliny do oblasti zjevně mladších útvarů, typické minerály, vznikající v oblasti impaktů atp.). Roku 1970 tam byla Všesvazovým geologickým ústavem vyslána expedice, vedená V. I. Masajtisem, jež potvrdila meteoritický vznik kotliny.

Dopadlo zde těleso o průměru 0,6 až 1,5 km, jež vybuchlo v hloubce asi 1,5–2 km s energií výbuchu 10³⁰ ergů, rozrušilo horniny do hloubi 15–18 km a zpustošilo široširé okolí na ploše statisíce čtverečních kilometrů.

Tento impakt by byl ovšem ideálním a jednoznačným vysvětlením podivných a rozporných nálezů, kdyby…

Kdyby stáří tzv. impaktitů (hornin, metamorfovaných výbuchem dopadnuvšího vesmírného tělesa), suevitů a tagamitů, nebylo podle argonové geochronologické metody asi 30 miliónů let. Kráter tedy vznikl v oligocénu, kdy sice podle pečlivě časově určených afrických nálezů R. A. Darta již žili přímí předchůdci člověka, vyrábějící nástroje, kteří si nepochybně tak výrazného jevu, registrovatelného na celé naší planetě, povšimli, kdy se však ještě neobjevili mamuti, datovaní až do raných čtvrtohor (pleistocénu). Na přelomu paleogénu a neogénu, kdy dopadl vesmírný projektil do oblasti dnešní Popigajské kotliny, byli chobotnatci zastoupeni podstatně menšími typy asi velikosti dnešního tapíra, s daleko méně impozantními kly a větším počtem zubů. Kromě toho – a to je rozhodující argument – by výbuch předpokládané síly zcela určitě nezachoval např. proslulého mamuta nalezeného Osipem Šumachovem nedaleko Popigajské kotliny ve stavu schopném restaurace a vystavení v muzeu…

Musíme tedy hledat dál.

Zmíněná sezóna lovu astroblémů přinesla řadu objevů. Byly zjištěny nové mocné impakty kromě již známých „otcovských“ impaktních kráterů, jimž je připisován vznik tektitů (pro vltavíny až dosud tři meteoritické krátery skupiny Ries, pro australity astroblém na Wilkesově zemi v Antarktidě, starý asi 5000 let, Vredefort Ring v jižní Africe atd.). Tříkilometrový meteoritový impakt byl ohlášen roku 1972 z Indie, další v SSSR, na pravděpodobný impaktní původ některých útvarů u nás upozornil nedávno např. K. Žebera. Stáří těchto astroblémů i menších kráterů se však nekryje se zjištěnou dobou katastrofy, která se znenadání přivalila na chudáky mamuty. Až na jeden jediný.

Při geodetickém vyměřování Severní a Jižní Karolíny roku 1931 bylo na leteckých snímcích, jež byly k tomuto účelu zhotoveny a známým způsobem spojeny v tzv. fotogrammetrickou mapu, zjištěno asi 3000 útvarů podobných kráterům. Jejich velikost kolísá. Některé mají v průměru více než 1500 metrů, jiné jsou menší nebo úplně malé. Tvarem tvoří toto kráterové pole o rozloze 165 000 km², v jehož centru leží dnes město Charleston, úseč, jejíž extrapolací obdržíme kruh i jeho střed v Atlantském oceánu severovýchodně od Karibského zálivu. Podle tvaru trychtýřů lze soudit, že planetoida (neboť o tu nejspíše šlo) přiletěla od severozápadu.

Rakouský geolog a astronom Otto Muck, který se zabýval podrobně otázkou pádu nebeského tělesa, jež z…