Zájem Galaxie

Ludvík Souček

65 

Elektronická kniha: Ludvík Souček – Zájem Galaxie (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: soucek09 Kategorie:

Popis

E-kniha Ludvík Souček: Zájem Galaxie

Anotace

O autorovi

Ludvík Souček

[17.5.1926-26.12.1978] Jeden z největších českých spisovatelů science-fiction Ludvík Souček se narodil roku 1926.Souček studoval na gymnáziu v Praze Bubenči. V roce 1944 byl totálně nasazen v Praze Libni u ČKD, střední školu dokončil a odmaturoval až v roce 1945. Vystudoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor stomatologie. Krátce pracoval jako zubní lékař na zubní klinice a v roce 1954 nastoupil...

Ludvík Souček: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

,

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Zájem Galaxie“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

… Dej, ať se tě bojíme

Žáby, včely a ryby vidí docela jiné svity.

Jak jsou tyto světy uspořádány,

začínáme pomalu chápat

teprve nyní.

 

VITUS B.DROSCHER

Magie smyslů v říši zvířat

 

Slunko bylo u samého západu a svatojánští broučci vstávali. Maminka už byla v kuchyni a vařila snídani. Tatínek už taky nespal. Ležel ještě v posteli a hezky si hověl. Brouček pak přelezl ze své postýlky na maminčinu – tam se pěkněji spalo – lehl si pěkně na zádečka, zdvihl všechny nožičky do povětří a počal se houpat: houp, houp, houpy, houp. Ale najednou se to jaksi moc rozhoupalo, houpyhoup, a už ležel Brouček na zemi a křičel, co mu jen hrdlo stačilo.

Tatínkem to trhlo, takže byl všecek polekaný. „Zatrápený Broučku, copak tak musíš křičet?“ – „Ale tatínku, když jsem se tak udeřil!“ – „A jakpak?“ – „I já jsem spadl z postele.“ – „Tak sis měl dát pozor!“ A Brouček v duchu počítal do deseti, aby neřekl, ba dokonce aby si ani nic nepomyslel, co se nesluší, aby byl pěkně poslušný jako tatínek, který přece každé ráno letí z chaloupky ve stráni pod jalovcem, kryté suchým špendlícím, třebaže ho křidélka bolí. A tak den ze dne. Přes tyto zřejmě kladné charakterové rysy však nechápal řadu věcí, které tatínek dělal. Například proč tak nezakrytě fandil té buchtě Berunce, která se tvářila, jako by neuměla do pěti počítat, ale s kdejakým klepem letět za kmotřičkou, to jo, to bylo její. Na to byla Berunka odjakživa dělaná.

(Laskavý Hospodine, řekl si zakomplexovaný Brouček zděšeně a vyčítavě, už zase asi nejsem poslušný a pokouším…)

Anebo s tím líbáním přední nohy kmotříčkovi na potkání se Brouček při nejlepší vůli nemohl smířit, protože kmotřiček měl chitinek na nožce jako struhadélko a Broučkovi se to strašně protivilo. Nejvíc ho však mrzelo, že si tatínek vůbec, ale vůbec nic nevšímal, cože se dělo venku a proč vlastně Brouček spadl z maminčiny postele. Copak maminka, ta právě stavěla s obvyklým nedostatkem kuchařské fantazie na polívčičku a ženské z toho stejně nemají ten rozum, ale tatínek, když se vrátí s bolavými křidélky ze šichty a vysedává s kmotříčkem, má řečí jako Ajnštajn. Tohle Brouček znal jako své botičky. Janinka, které měla maminka plné zuby, poslala tatínkovi každou chvíli tři zrnka vína, taková krásná modrá až do červena, tak jak se z hroznu utrhla, zjednala černého brouka-kováříčka, co měl pod vřesem speditérství, a on jim je vždycky na kolečku zavezl. A maminka mu za to ještě musela dát jako tuzér trochu mouky a krupice a jiskřičku másla a tvářila se vždycky jako žluna. A tatínek s kmotříčkem se scvrklými nožičkami jenom „Zdař Bůh!“ a zase „Zdař Bůh!“ a po každém zdařbůchu do sebe kopli panáka toho vína od Janinky, takže za chvíli měl tatínek křidélka docela bez bolesti a nezdál se ani moc poslušným, právě naopak. Obvykle vykřikoval, že se na svícení a na takový život vybodne a že mu oba hoši, kterým létá svítit, takoví hezouncí a pěkně učesaní, jeden drobátko větší a jeden drobátko menší, co má vlásky krásně bílé, mohou klidně vlézt na …