Blázni z Hepteridy

2. KAPITOLA

Jak to, válka? Cožpak mezi vladaři tohoto světa dochází také ke sporům jako u nás na Zemi?

Cyrano z Bergeraku, Cesta na Měsíc

Všichni byli po večeři, jen malebně rozervaný, odcizený a zmarněný intelektuál Péťa si ještě na zakousnutí vybral nejsypanější housku, strhl průhledný obal a počal ji s mučednickým výrazem a strašlivým skřípotem zbavovat máku a soli, aby opět jednou dokázal všem přítomným vůbec a Kaře zvláště, že je bytostí mimořádnou, obtíženou mnohými podivnůstkami. Mart vhodil špinavé nádobí do palubního anihilátoru a nalil sklenky zelenavého moliorského vína, které jim produkce v záchvatu vzácné velkorysosti přibalila k zásobám.

„Žhavé trysky," řekl a pozdvihl sklenku směrem ke Kaře.

„Žhavé co?" vykulila na něj oči tentokrát zcela přirozeně, nikoli podle nacvičených mimických etud polyvizní Akademie.

„Trysky," opakoval truchlivě. „Měli bychom si tak připíjet. V každém starém kosmonautickém románu se to dělalo. A kosmonauté se obvykle zaklínali studenými a horkými mlhovinami. Byly to krásné a poučné knihy, slečno Karnová. Tak tedy na zdraví."

Péťa Pritt doknočil dílo zkázy a oholil poslední máček. Teď pozoroval lysou housku s kritickou nechutí jako obtížný hmyz. Tobiáš si postavil sklenku na polní stolek, kde měl na plastikové plachtě rozloženou kameru a sestavoval její prvočinitele znovu v nástroj, schopný uspokojit požadavky diváků, netušících ani ve snu, co takový kameraman zkusí. Kara se právě chystala potěšit Marta prostou skutečností, že jej vezme na vědomí (mnoha mužům už i to bohatě stačilo), ten jí však neodpustitelně přestal věnovat pozornost. Vypadalo to, jako by čemusi naslouchal, ale kolem nafukovací kupole společného iglú bylo ticho, rušené jen občasným tichým a melodickým prasknutím koule data nebo vzdáleným zabečením tura, stěžujícího si patrně krutému osudu na námahu, spojenou s rolí polyvizního hrdiny.

„Promiňte," řekl Mart neadresně. „Musím ještě..." Zbytek věty se rozplynul v nezřetelném huhňání, které ovšem tak jako tak nikoho z přítomných nezajímalo. Vyšel ven do šera, snášejícího se díky lomu paprsků Zeleného slunce na Hepteridu pozvolněji a měkčeji než za pozemských soumraků. Krajina připomínala obrovité, fantastické akvárium se dnem porostlým voňavou trávou a kytičkami. Jejími dominantami byla teď tři polokulovitá plastiková iglú a opodál štíhlá a vznosná silueta kosmického člunu, podobná obrysu tužky, stojící na třech pružinách.

Ťukání u srdce se ozvalo znovu a Mart počítal. Čtyři, pět, šest, sedm. Nezmýlil se. Ještě sedm minut. Za minutu se drobný gravitační indikátor, zašitý pod kůží hrudníku, ozve znovu. A pak ještě pětkrát.

Prošel zeleným šerem k člunu, který se zblízka jevil podstatně větší než v klamné perspektivě do jejich iglú. Tužka byla ve skutečnosti věž a pružiny sloupy. Poklepal na jednu z oper.

„Haló, zdviž!"

Mikrofony přijaly jeho hlas, sonografy jej rozložily, paměťové snímače ověřili modulaci a předaly příkaz výkonným automatům. Z boční stěny opery se vysunulo sedátko, které Marta dopravilo k otevřenému vchodu člunu.

„Světlo!" poručil.

Luminofory, rozložené po chodbách a v kabinách zablikaly a v okamžiku ustálily světlo v příjemné a neoslnivé intenzitě. Mart otevřel dveře skladiště, kde bylo jeho dočasné království se spoustou polyvizní veteše, rekvizit, náhradních částí nesmyslného skafandru Kary, kdyby nevyzpytatelný osud dopustil a něco se na originálu poškodilo, beden se vším možným i nemožným a mužem v kosmonautickém obleku a s nepřívětivým výrazem, stojícín v rohu místnosti.

U srdce to zaťukalo třikrát.

„Zasměj se trochu, protivo," navrhl Mart a dvěma prsty zdvihl mužovy koutky úst. Poslušně se poddaly a změnily tak přísný výraz v poněkud připitomělý úsměv. Mart kriticky prozkoumal své dílo, zavrtěl zklamaně hlavou obnovil raději původní stav. Důležitý, teď však zřejmě namíchnutý velemuž Eko Dart, ideál dívčích srdcí, byl každému pouhému muži pochopitelně přijatelnější a příjemnější než tentýž Eko Dart, byť v umělém provedení, samolibě a potěšeně se hihňající.

Mart otevřel zdrhovadlo kombinézy figury a odsunul vrstvu plastiku. V místě, kde, jak předpokládal, má asi skutečný Eko Dart jakési srdce a plíce, byla skryta gravifonní stanice, objemem sice nevelké, ale výkonem vcelku uspokojující zařízení, obdařené už teď, nedlouho po vynálezu,  četnými superlativy, mimo jiné i nejpracnější a nejnákladnější mašinka, jakou si až dosud 25. století vymyslelo a provedlo. Mart byl nezřízeně pyšný, že mu byl  alespoň  dočasně  jeden  exemplář  služebně přidělen a že  pro  něj našel  tak  skvělou  schovávačku.  Kdyby ji náhodou Tobiáš (u Pritta a Kary to bylo takřka vyloučené) objevil, určitě by se domníval, že rekvizitáři animačních ateliérů zase vylepšili plastikové dvojníky například vestavěním nějaké zvukové aparatury. V polyvizním řemesle je možné vlastně všechno a nic už nikoho nepřekvapí.

Jeden lehký úder. Za minutu se ozve Centrála.

Loutka neodolatelného krasavce Darta zastoupí zítra nebo pozítří svůj živý model, v nezbytných případech snad s trochou animace. Zbytek se pochopitelně dotočí vmontuje na Zemi trikem. Osobní přítomnost ušlechtilého svalovce by přišla trochu draho a byla by vlastně naprosto zbytečnou, nehledě na to, že si ji žádný ze tří mužů doprovázející na Hepteridu Karu, nijak toužebně nepřál. Pochopitelně.

Kontrolní žárovka zažhnula.

„Jste na příjmu, Marte?" ozval se tichý hlas a dodal nelogicky:  „Nebo se zase jako obvykle někde flákate?“

„Flákám se a nejsem na příjmu," odpověděl Mart do mužné Bártovy hrudi, „jako obvykle."

Představa,  že  Šéf  mluví  v  pozemské  Centrále právě v tomto okamžiku, zatímco světlo Slunce ztraceného někde v hlubinách Galaxie doletí k Hepteridě až za desítky tisíců let, byla fantastická, ale Mart si už jako všichni ostatní pracovníci  Centrály  zvykl na fantastično a nechvěl se posvátnou hrůzou, ačkoli by to bylo vlastně docela namístě. Takoví už jsou lidé.

„Nechtě si to," zahuboval hlas. „Něco nového?"

„S filmováním máme jakési obtíže...," začal Mart.

„Víte, co si myslím o vašem filmování a vůbec o polyvizi, vy traviči duší. A taky moc "dobře víte, oč mi jde. Zachytil jste už nějaké automatické signály v okolí?"

„Ne. Ticho jako v hrobě."

„Dejte si pozor, aby to vaše vtipné přirovnání nebylo až moc trefné, Marte. Mám pro vás špatné novinky."

„Poslouchám, Šéfe. Celý jsem se změnil v ucho."

„Přibyla další loď, Capax 37. Nastoupila k poslednímu posunu v mimoprostoru směrem k oblasti Zeleného slunce Hepteridy, ačkoli původní kurs měl být docela jiný. A ovšem zmizela..."

„Nic jsem nezachytil, Šéfe, opravdu. Jestli není zavrtaná sto metrů pod zemí..."

„Počkejte, to není všechno. Nepřerušujte mne.  Máme důvodné podezření, že Capax 37 měl namířeno přímo na Hepteridu."

„Proč?"

„Kdybych to věděl," odpověděl unavený hlas, „neptal bych se vás, Marte, a asi bych se vůbec nenamáhal posílat vás flákat se na druhý břeh Galaxie. Capax 37 měl původně letět k..., na tom konečně nezáleží. Zkrátka k jedné rekonstruované planetě, kterou chtějí ti chlapi z Vystěhovaleckého zase jednou mermomocí přestavět podle svého. Vezl větší zásobu jaderných náloží. Dost, aby se ze slušné planety stal věnec asteroidů."

Mart tiše hvízdl. „Tak proto..."

Hlas se na několik okamžiků odmlčel.

„Také proto. Nic víc. Asper 176 a Regius 07 nic takového ve skladištích neměly, jak víte, Marte. Jen žádnou paniku, prosím vás. A poslouchejte dál. Něco tu není v pořádku, cítím to v kostech. To nejsou obvyklé havárie, nehledě na nepravděpodobnost takové shody. Můžete ty vaše polyvizní parazity ještě pár dní na Hepteridě zdržet?"

„Těžko, ale udělám, co budu moci, Šéfe. Už jsem Tobiášovi - našemu kameramanovi - poničil mašinku. Zítra musím přijít na něco originálnějšího."

„Je to rozkaz. Pokud Capax 37 ještě existuje, musí se někde kolem vás objevit co nejdříve."

„Jasné."

„Pak dělejte, co uznáte za vhodné, Marte. Kdoví, kdy pro vás zase dostanu na gravifonii pár minut času. A jestli něco zkopete, tak zůstaňte raději rovnou na Hepteridě a neukazujte se mi tu. Založte si tam rodinku."

„Zrovna jsem to chtěl navrhnout, Šéfe," uchechtl se Mart. „Je tu bezvadně. Přál bych vám..."

„Konec," oznámil stroze hlas a žárovka zhasla. Ubohý a přehlížený redaktůrek ještě několik okamžiků uvažoval, pak uvedl hradní partie Eko Darta do pořádku a poklepal figuru po osmahlé líci. „To koukáš, co?"

Když se vrátil do společného iglú, zastihl už jen Péťu a Tobiáše. Kara se zřejmě odešla zotavovat z nevýslovné námahy dnešního nicnedělání. Režisér se rozhodl sestoupit na okamžik ze svých nebetyčných výšin mezi smrtelníky.

„Doufám, že je na zítřek všechno připraveno, Stame?" otázal se melancholicky a zjevně bez zvláštního zájmu.

„Musím to ještě trochu promyslet, pane Pritte," odpověděl servilně Mart, „ale doufám, že to klapne."