Blázni z Hepteridy

17. KAPITOLA

Začal jsem již usínat, když tu jsem v povětří spatřil podivuhodného ptáka, jak se mi vznáší nad hlavou, udržoval se na místě pohybem tak jemným a tak těžko postřehnutelným, že jsem několikrát zapochyboval, zda to není ještě jeden malý svět, udržovaný v rovnováze vlastním těžištěm.

Cyrano z Bergeraku, Cesta do Sluneční říše

„Celkem jsme zase v pořádku," oznámil Ligo a otevřel plechovku piva, kterou si zřejmě přinesl ze skladu. Po masité tváři se mu táhl pruh nějakého mazadla a jeho kombinéza prozrazovala, že nadšeně pomáhal opravářům a automatům. Jako obvykle. „Říkám ovšem výslovně celkem, Aslane. Něco půjde opravit až doma. Kluci nejvíc nadávají, že nám odešla palubní polyvize. S tou se teď babrat nemůžeme. Zakázal jsem to."

Aslan přikývl. „Jinak nic vážného, Ligo?"

„Nemám rentgenové oči," zahudroval špalek svalů. „Snad se zatím nerozsypeme. Jestli nebudeme pokračovat v podobných legracích," dodal vyčítavě a s hřejivým pocitem, že došlo na jeho varovná a samozřejmě nevyslyšená slova. Kdyby bylo po jeho, mohl být Horus 87 dávno v mimoprostoru, než se ty tři primitivní rakety s plutoniovými náložemi přicouraly od Hepteridy. A ti šašci z Centrální galaktické, kteří je posílají do malérů tohoto druhu, by zasluhovali, že už dávno Výzkumné skupině nedodali něco lepšího než frachťák řady Vega III. Ligo už kdovíkdy předložil návrh pořádné lodi, upravené, jak šetrně a nezávazně vysvětloval technický popis, pro zvláštní úkoly. Prostě křižník, skutečný kosmický křižník jako vystřižený z vědeckofantastických románů. Po dnešních zkušenostech byl ještě hlouběji přesvědčen, že je naléhavě zapotřebí.

„Co tomu všemu říkáš, Ligo?" otázal se Aslan. „Tohle se nám stalo poprvé, co?"

Ligo rozvážně dopil pivo, otřel si hřbetem ruky rty, čímž připojil další šmouhu ke svému válečnému pomalování, a puntičkářsky vypustil prázdnou plechovku do šachty palubního anhlitátoru.

„No jo. Jednou jsme zkrátka museli přijít s křížkem po funuse. To se dalo čekat. Prostě si tu udělali pár bombiček a raket a chtějí si hrát na dobyvatele vesmíru, mizerové. Musíme jim to, hošanům, vymluvit." Starostlivě si prohlédl prst, do něhož se patrně před chvílí něčím praštil. „Jsme na oběžné kolem Hepteridy. Zatím se pod námi nic nehemží. Půjdeme na přistání?"

„Ne," zavrtěl hlavou Aslan. „Zatím ne. Nechci už nic riskovat, Ligo. Nechal jsem připravit vyloďovací člun, hned jak jsme zase vystoupili z mimoprostoru. Horus zatím zůstane na orbitě a my si to obhlédneme dole."

„Obhlédneme?" opakoval Ligo s důrazem na poslední slabice. „Co se do toho motáš zrovna ty?"

Aslan se zatvářil tak důstojně, aby Ligovi zabránil v nešťastném otírání se o velitelskou autoritu.

„Ano, povedu vyloďovací skupinu osobně. Je to tu všechno moc divné. Podle celkem slušně ověřených informací by na Hepteridě rozhodně zatím nemělo být nic, co by jen tak z legrace vypouštělo rakety s plutoniovými hlavicemi, Ligo. A Šéf slíbil, že mne roztrhne jako hada, když tu něco zkopeme. Abych se prý potom raději nevracel na Zemi," skončil už zcela neoficiálním, avšak o to žalobnějším tónem.

„No a co? Myslí si snad Šéf, že se tady setkáme s nějakými potvorami, které se živí energií a místo chleba a soli posílají hostům naproti plutoniové bomby, aby jim udělaly radost? Pcha!"

Ligo, jako ostatně všichni ostatní příslušníci Výzkumné skupiny, byl po mnoha učiněných zkušenostech na mnoha planetách mnohých sluncí velmi skeptický, pokud jde o vesmírné bubáky. Podle kosmopsychologů tomu tak bylo mimo jiné i proto, že ustavičné dotazy po nich, vznášené nekosmonautickým podílem lidstva, drásaly znovu a znovu podvědomé, avšak neukojené přání s těmito bubáky nebo polobubáky (alespoň) se setkat. A toto přání bylo zase podvědomým motivem většiny mládenců k výměně všelijakých galaktických luhů a hájů za metanovou pustinu Titanu.

Takže to všechno dohromady bylo - připusťme - k vzteku.

„Je něco slyšet?" změnil Aslan téma rozhovoru.

„Jako obvykle. Pár sotva zachytitelných polyviznícli frekvencí kdovíodkud a tu a tam nějaká ta sonda s aktivní lokací. Dohromady nic. Tady je ..."

Než domluvil, rozsvítila se další dosud temná obrazovka a do ní z hloubi nažhavované elektroniky vyplula tvář technika spojové a radarové sekce s mírně překvapeným výrazem.

„Kosmická loď, veliteli. Máme ji na radarech" a zdá se, že vás volá."

„Mne? Přepojte to sem!" nařídil Aslan a sledoval, jak se program obrazovky změnil: mládenec byl vystřídán temnotou vesmíru. Pomalu z ní vykvetlo vřeténko kosmického korábu.

„To není frachťák," zachrchlal Aslanovi přes rameno Ligo, který se houpavě překolébal napříč velitelskou sekcí. „Něco pro nóbl pasažéry, nemyslíš?"

Aslan stačil právě přikývnout, když se z reproduktoru ozval hlas, nejprve nezřetelný a zkreslený, ale záhy šikovností spojovacího technika velice, ba úděsně povědomý.

„Haló, Aslane, slyšíte mne? Volám Aslana, Výzkumná skupi..."

„Slyším, Šéfe!" odpověděl Aslan a předvedl Ligovi grimasu zděšené beznaděje, na níž hlavní podíl měly oči, obrácené v sloup. „Co se zase děje?"

„To chci slyšet od vás, chlapče," odpověděl Šéf a Aslanovi se zdálo, že se jeho hlas přece jen nějak změnil. Byl unavený, chraptivý - a pak si náhle uvědomil …