Ďáblův prsten

Na černé obloze zářila dvě slunce. Stromy tu vypadaly jako rozsochaté televizní antény, zasazené do nekonečného močálu. Ležel jsem uprostřed tohoto podivného lesa za směrovou tryskou své rakety a čekal, odkud přijde útok. Mezi stromy občas blýskl kovově hladký krunýř obyvatelů planety. Blížili se. Sevřel jsem pevněji pažbu radiometu, vtom mně však na rameno padlo těžké chapadlo. Myslím, že jsem zařval, docela určitě jsem se však v tom okamžiku – probudil.

Seděl jsem na kameni (jak jsem brzo zjistil, nesmyslně blízko mraveniště), hluboko pode mnou byla vesnička na Vysočině, kam jsem včera utekl dopsat svůj článek, a ramenem mi lomcoval kluk Pepík z chalupy, kde mám pronajatý pokoj. Vzal jsem ho s radostí na vědomí – rozhodně byl na pohled příjemnější než nějaká vesmírná potvora – a pak jsem za to s nechutí vyslechl jeho udýchané, překotné vyprávění o bláznu procházejícím se v blízkém lese a o mé nepochybné povinnosti zasáhnout. Blázen prý vypadá docela jako blázen, je oblečen do maškarního kostýmu a strašně rozedraný. Asi se prý drápal maliním a trnkami – a když to řekl Pepík, známý odborník v prolézání kdejakého křoví, pak to je jistě pravda.

Složil jsem s povzdechem poznámky, vytřepal z kalhot mravence a vydal se za Pepíkem, vlastně přesněji řečeno před Pepíkem. Navzdory své osvědčené statečnosti se raději plížil za mnou.

Došli jsme s křížkem po funuse. Už od vozové cesty podél okraje lesa jsme zaslechli rozčilené hlasy, mezi nimiž zdaleka vynikaly rozvážný a vysmolený bas traktoristy Jokla a soprán jeho manželky. Mlázím dokonce prokmitala i zelená uniforma okrskáře VB poručíka Šebka. Když Pepík zjistil, že už nebude případnému nebezpečí čelit sám, dodal si odvahy a předběhl mne. Za chvíli jsem už ve skupince stál i já a koukal stejně udiveně jako Jokl, Joklová, Šebek i Pepík. Na pařezu totiž seděl neobyčejně zarostlý a neobyčejně vlasatý mladý muž, jehož vzezření dost slušně odpovídalo Pepíkovu koktavému popisu. Byl náležitě rozedraný, do krve poškrábaný a jeho úbor skutečně vděčil za svůj vznik nejspíše krejčovně nějakého divadla. Měl dlouhý, po kotníky sahající ošumělý kabát se širokým límcem, vysoké boty z měkké kůže, roztrhané tak, že mu sotva na nohou visely, a nad botami cosi, co kdysi bývalo přiléhavými kalhotami. Neznámý mlčel – nemohl totiž při nejlepší vůli mluvit. V jedné ruce držel modrou bandasku tetky Joklové, v druhé ruce zbytek krajíce chleba s máslem, pocházející asi z téhož pramene, a pusu měl plnou, div nepraskla. Hladově polykal velká sousta a zaléval je kafem, jako by nikdy nic chutnějšího v životě nejedl a nepil.

Poručík Šebek z toho byl zřejmě trochu jelen. Vytáhl z kapsy úřední notes, pak ho zase schoval, důležitě si odkašlal, vzal mne za rukáv a odvedl několik kroků stranou k velké bříze. Přitom stále opatrně pokukoval po ošuntělém chlapíkovi, patrně v obavě, že se vymrští a zmizí o dům dále. Musím ovšem po pravdě říci, že dotyčný mladík naprosto nejevil podobné úmysly. Zdálo se mi, že spíše nenápadně pokuku…