Bohové Atlantidy

2.díl
JITRO

VII.

Poté, co jsme popsali ostrovy na vnitřní straně moře od Héraklových sloupů, přejdeme k popisu ostrovů oceánských. V oceáně, naproti Libyi, leží obrovský ostrov, vzdálený od Libye několik dní plavby na západ. Zem je tu sice převážně hornatá, avšak žírná, s nevídaně krásnou rovinou, protínanou splavnými řekami, zavodňujícími současně bohatá pole. Rovinu pokrývají mnohé parky s nejrozmanitějšími stromy a množství sadů, oplývajících bystřinami se sladkou vodou. Na této rovině jsou nádherné statky, v zahradách se skrývají venkovská sídla, obklopená květy, kam se obyvatelstvo uchyluje za letních veder. Země štědře poskytuje vše k hojnosti a rozkoši. Dubové lesy nevídané rozlohy pokrývají hory a mezi nimi ovocné sady, zvoucí unaveného poutníka do svého stínu k odpočinku. Mnoho pramenů poskytuje sladkou, osvěžující vodu. Ostrov vůbec oplývá vodními prameny, přinášejícími nejen osvěžení a požitek, ale i zdraví a posílení. Lovy poskytují hojnost znamenité zvěře, takže obyvatelům nechybí ke štěstí zhola ničeho. I moře nabízí dostatek ryb – však je nejrůznějších druhů v oceáně dost a dost. Ostrov se těší příjemnému podnebí, takže rozličné druhy ovoce tu zrají takřka po celý rok Zdá se zkrátka, jako by ostrov byl spíše sídlem bohů než lidí smrtelných. Kdysi dávno byl ostrov neznámým, neboť leží daleko od ostatního obývaného světa. Byl objeven spíše náhodou; odedávní obchodníci Féničané se neúnavně plavili po moři a zakládali své početné kolonie v Libyi i na březích západní Evropy. Všechny záměry se jim dařily, i rozhodli se vyplout na moře za Héraklovými sloupy, aby zvětšili svoje bohatství. Nejdříve však vybudovali na evropské půdě, na poloostrově přímo poblíže Héraklových sloupů, město, zvané Gadeiros. Mezi jinými stavbami, jež tu vztyčili, obzvláště vynikal nádherný chrám, zasvěcený podle fénického obyčeje vzácnými obětmi, postavený ke cti Hérakla, jehož památka, jak známo, je podnes ve stejné vážnosti, jako bývala za dávných časů. Mnozí vynikající Římané, chystající se vykonat velké věci, skládali tomuto bohu slavnostní sliby, a když podnik šťastně a úspěšně skončil, bez váhání je plnili. Když pak Féničané, věrni svému předsevzetí, prozkoumali pobřeží vně Héraklových sloupů a vraceli se již zpět ke známým břehům Libye, zahnala je neočekávaná bouře daleko na širé moře. Po mnoho dní se jejich lodi zmítaly, jsouce hříčkou větrů, až konečně přirazily ke břehům zmíněného ostrova. Když se pak vrátili, všude vyprávěli o jeho kráse a nevídaném bohatství. Kartaginci však všemožně usilovali zabránit v plavbě k vytouženému ostrovu i samotným spoluobčanům, kteří se tam chtěli usadit, slyšíce o skvělých podmínkách, na ostrově vládnoucích. Nejinak si kdysi počínali Tyrhéňané, pouštějící se daleko na širé moře, kteří usilovali založit na ostrově svou kolonii. Kartaginci však nezapomínali na ostrov, k němuž žádný nepřítel neznal cestu, a chystali se i se ženami a dětmi na ostrov přestěhovat, kdyby vrtošivý osud dopustil zkázu Kartága.

DIODOROS SICULUS. BIBLIOTHEKE

„Snad jste ani nestrávila mnoho svého života pod mořem,“ řekla Falešná Želva. „To jsem nestrávila,“ řekla Alenka, „… a snad jste ani nikdy nebyla představena mořskému raku…“ Alenka už začala: „Ó, jednou jsem okusila…“ ale rychle se zarazila a řekla: „Ne, nikdy…“

„… a nemůžete si tedy ani představit, jak krásná věc je Čtverylka Mořských Raků.!“

„Ne, to opravdu nemohu,“ řekla Alenka.

LEWIS CARROLL. ALENČINA DOBRODRUŽSTVÍ

„TÍM JE HROMADA VĚCÍ VYSVĚTLENA,“ LIBOVAL si s plnými ústy Stanhope. Konečně se nám podařilo vymanévrovat velekněze z dohledu a obořit se do konzerv. První sousta studených a lojovitých španělských ptáčků, dosahujících jistého stupně poživatelnosti teprve ohřátím, nám připadala jako specialita šéfa kuchyně Cullinar-clubu na Champs Elysées, další už byla méně vynikající a nakonec jsme konzervu, určenou nepočetné, leč pracující rodině, dojedli jenom z povinnosti.

„Ta němčina, kamaráde! Schliemann ji tu zřejmě už dávno zavedl jako božskou řeč, užívanou jenom šlechtou a vyšším duchovenstvem. A založil dynastii, jak se zdá… Víte, mně bylo už dávno dost divné, proč by se měl král Atlantidy jmenovat zrovna Chronos. Což je nápadně podobné nejmladšímu z titánů, Kronovi, co si tak nešťastně rozdal s papá Diem… Jenomže ono Chronos znamená taky, jak známo každému hodináři, čas. Nemyslíte, že je to docela případné jméno už vzhledem k způsobu, jak se sem pan doktor dostal?“

„Myslím. Pořád ale mi není jasné,“ namáhavě jsem spolkl poslední kus mastné a studené okurky, „proč tu v tom případě nezavedl poněkud… jak bych to řekl, zkrátka poněkud méně drastické způsoby a přívětivější mravy. Třeba obětování zvířat nebo nějaké zeleniny. Co já vím…“

Stanhope se na mne útrpně díval, jako kdybych ho byl právě s brekem zatahal za kalhoty a sdělil mu, že jsem se ztratil. „I vy malý humanisto! A co tu měl podle vás zavést? Skandovaný potlesk a mírové výbory? Prosím vás, kamaráde! Šikovný politik v nejasných a složitých dobách drží zobák a čeká, jak se všechno pěkně vyvine samo. A když už musí něco dělat, svěří to podřízeným, aby pak měl koho odkrouhnout k obveselení lidu. To nevíte?“

Myslel jsem, že žertuje, ale myslel to smrtelně vážně. Navzdory fyzice a ostatním výstřednostem, navzdory zdravému odporu k milované rodině teď promluvil lord, potomek dlouhého žebříčku pánů nad životem a smrtí. Stanhope totiž nevypadal, že by si titul koupil například za usilovnou a hlavně usilovně zveřejňovanou podporu chovu yorkshirských prasat ve Wallesu, ačkoli i tato cesta je možná.

„Myslíte, že by se bez toho mordování neobešli? Mně to pořád nejde dohromady s tou bílou, klidnou, monumentální architekturou, se sochami…“

„Nebuďte legrační, Jordane! Jde vám dohromady s Boticellim, Rafaelem a Fra Angelicem nesporný fakt, že renesance byla spíše dobou Jagů než ušlechtilých Othellů, kde se vraždilo, trávilo a zrazovalo na potkání a zcela bez výčitek? Zrovna když Michelangelo natíral interiér Sixtinské kaple, prohlásil náhodný svědek vraždy …