Bohové Atlantidy

4.díl
ZÍTŘEK

X.

Vzájemný styk králů i jejich společná vláda se řídily zákony Poseidonovými, které jim odevzdal vryté do mosazné desky tak, jak je sestavili předkové. Byla uložena uprostřed ostrova v Poseidonově svatyni. Zde se střídavě pátého a šestého roku – aby byli spravedliví k létům sudým i lichým – shromažďovali, aby se společně poradili o potřebných věcech, týkajících se všech, jakož i aby vyšetřovali a soudili ty, kteří se provinili. Kdykoli se pak chystali k soudu, dávali si vespolek posvátnou záruku. V Poseidonově háji byli totiž chováni na svobodě býci; tu oněch deset panovníků zůstalo o samotě, pomodlili se k bohu, aby přijal zasvěcenou oběť, a pak se vydali za býky, lovíce je bez železa toliko dřevěnými kyji a osidly. Když některého z býků chytili, přivedli jej k desce zákonů a zabili při jejím okraji tak, aby krev stékala po písmenech zákonů i přísahy, vyslovující velké kletby proti všem neposlušným. Když pak podle postupu oběti spálili všechny údy býka, naplnili měsidlo a každý do něj vhodil špetku sražené krve zvířete. Ostatní krev pak odnesli do obětního ohně a očistili desku. Pak nabírajíce zlatými nádobami z měsidla a ulévajíce do ohně přísahali, že budou soudit podle zákonů vyrytých do desky, že potrestají všechny, kdo se snad v minulosti provinili, a že v budoucnosti žádného zákona ani předpisu vědomě nepřestoupí aniž proti nim budou vládnouti. Přislíbili si také, že nebudou vládce poslouchati jinak, než bude-li rozkazovati podle zákona předků. Když toto z nich každý slíbil za sebe i za celý svůj rod a když se napili a uložili číše jako obětiny do chrámu božího, věnovali se hostině a potřebám svého těla. Když pak nastala tma a oheň zápalných obětí konečně vyhasl, oblékli všichni svá nejkrásnější tmavomodrá roucha a posedali na zem kolem žhavých uhlíků posvátného obětního ohně, zatímco ostatní plameny kolkolem v chrámě byly uhašeny. Zde pak byli souzeni a soudili, jestliže byl kdo obviněn z porušení zákona. Po skončení soudu, když se již rozbřesklo, zapsali rozsudky na zlatou desku, již společně s rouchy na paměť uložili. Zákonů o právech jednotlivých králů bylo přemnoho, nad jiné však vynikal ten, jenž nařizoval, že nikdy proti sobě nepozdvihnou zbraní, nýbrž že si budou navzájem pomáhat, jestliže by se kterýkoli z nich snažil v některé obci svrhnout královský rod. Že se společně po vzoru předků budou radit o válce a o ostatních závažných rozhodnutích, ponechávajíce vrchní vládu rodu Atlantskému. Avšak nad smrtí některého z příbuzných neměl král moc rozhodnutí, pokud odsouzení nebylo schváleno většinou hlasů všech desíti králů.

PLATÓN. KRITIAS

Královna ji podepřela o strom a řekla laskavě: „Teď si můžete trochu odpočinout!“ Alenka se ohlédla kolem sebe ve velikém údivu. „Ale vždyť – vždyť jsme celou tu dobu byly pod tímto stromem! Všechno je stejné, jako tu bylo!“

„Ovšemže je,“ pravila Královna, „jaké byste chtěla, aby to bylo?“

LEWIS CARROLL. ALENČINA DOBRODRUŽSTVÍ

CÍTIL JSEM, ŽE SE MI MALÁ TEPLÁ PACKA ANNY vymkla. Kolem nás byla tma, prosvětlovaná jenom jiskrami svítících brouků cucuyo, kteří podle shodného tvrzení cestovatelů poskytují dostatečný zdroj světla i ke čtení. Nemohu to potvrdit – tady jenom prohlubovali a zhutňovali temnotu pod neprostupnou klenbou selvy, nepropouštějící ani jediný paprsek měsíčního světla. Ani fosforové, přízračné světélkování podhoubí, prorůstajícího shnilé, do bahna napůl ponořené kmeny stromů, nepomáhalo.

Klekl jsem si a hmatal kolem sebe, odhrnoval trnité liány a dužnaté, na omak mastné listy anemických rostlin, jakým se jedině daří v ustavičném šeru umírajícího přízemí pralesa. Konečně jsem nahmatal nahé tělo. Anna ležela bez hnutí, obličej zabořený do bahna.

Obrátil jsem ji na záda a otřel tvář kapesníkem. Nebránila se, ale nesnažila se mi také ani jediným pohybem pomoci. Ležela bezvládně jako loutka.

„Komm. Wir müssen gehen!“ snažil jsem se ji přinutit, aby vstala.

„Nichtgehen. Hier Tod…,“ odpověděla jednotvárným, strašně unaveným hlasem. Byl bych si nejraději lehl vedle ní a čekal, až všechno skončí. Nebo použil posledního Stanhopova velkorysého daru.

Když už dostrkal poděšenou Romolu ustupujícími silokřivkami chronokomunikátoru a když zkontroloval všechny přístro je na palubní desce – přičemž mne ani na okamžik nespustil z očí a významně pohupoval pistolí – vyhrabal z kapsy šest nábojů a položil je na povalený kmen hned vedle stroje.

„Suvenýr pro vás, Jordane! Víc vám bohužel nemohu dát – možná že se hned u startu své božské kariéry setkám s nevyhnutelnými trably všech ubožáků, kteří jsou nuceni někomu zabrat židli. Předpokládám, že tam už asi nějaký koncesovaný bůh nebo pan král budou a že mne neuvítají zrovna s otevřenou náručí.“ Znovu se nevesele zasmál. „Ale s tím musíme my konvistadoři počítat, že? Docela by se mi hodila i vaše bouchačka, do rezervy, víte, ale jako gentleman… Smím-li vám doporučit, šetřte těmi bonbóny. Každý z nich vám může pomoci k další etapě božské vlády. Kyslíkové bomby si ponechávám, kdybych si to snad náhodou rozmyslel. Ale tady – malá pozornost…“

Položil na kmen vedle nábojů stříbrnou krabičku minoxu. „Měl bych obtíže se sháněním vývojky a ustalovače.“ Tehdy jsem se pokusil ještě jednou ho přemluvit.

„Stanhope, kristepane, to přece nemůžete…“

„Ale ano, mohu, kamaráde! Mám sice zlé tušení, že si to budu v obzvláště slabých chvílích vyčítat, ale konec konců záleží jenom na vás, jak se tu zařídíte. Kromě toho jde přece o záchranu ubohých žen – naneštěstí se mohu postarat jen o jednu z nich. Tenhle kočár by obě dvě nezvládl. Není na to stavěný. Pamatujete se na katastrofu Titaniku? Posádka hrdinně setrvávala i s vytrvale koncertující lodní muzikou na palubě a šla za zvuků písně Blíž k tobě, Bože můj ke dnu. Do člunů se, pokud se to v obecném zmatku vůbec podařilo, dostaly ženy a děti.

Viď, Romolo!“ poplácal děvče, sedící už na miniaturním sedátku stroje, vlastnickým gestem po rameni. Zřejmě se do své úlohy vžil a bude ji hrát důsledně až do konce.

„Ať už jste jakkoli v…