Třetí část
PRONÁSLEDOVÁNÍ
NEPŘINÁŠÍ ÚSPĚCH
Desátá kapitola
Tohle všechno mi připadalo tak dávno, jako by se to stalo před rokem. Teď jsem tedy seděl odpoledne ve voze na cestě k lizu, ke kterému jsme měli čtyřicet kilometrů, slunce nám svítilo do tváří, právě jsem si zastřelil tu perličku, u lizu, kde Karel zastřelil toho svého kudu, jsem za celých pět dní neuspěl, neuspěl jsem ani na pahorkách, na vyšších ani na nižších, neuspěl jsem ani u toho lizu dole, kde jsem se předešlý večer nedostal k ráně kvůli náklaďáku toho Rakušáka, a věděl jsem, že už mi zbývají jenom dva dny a že už pak musím nechat lovu a jet. Tohle věděl i Mkola, a tak jsme teď lovili spolu a žádný z nás už neměl pocit nadřazenosti nad druhým, jenom pocit, že už je času namále, a pocit rozmrzelosti, že neznáme krajinu a že máme na krku ty dva tatrmany jako průvodce.
Šofér Kamau byl Kikuyu; byl to tichý, asi tak pětatřicetiletý člověk, jenž ve starém hnědém tvídovém kabátě, který odložil nějaký střelec, v kalhotách, které byly na kolenou samá záplata a už zase samá díra, a v rozedrané košili dokázal vypadat vždycky ohromně elegantně. Kamau byl hrozně skromný a tichý a byl to znamenitý řidič, a když jsme teď vyjížděli z buše do otevřeného křovinatého pásma, jež připomínalo poušť, díval jsem se na něj a vzpomněl jsem si, jak jsme s tímhle člověkem, jehož eleganci, ke které mu stačil starý kabát a spínací špendlík, a jehož skromnost, přívětivost a dovednost jsem teď tak obdivoval, vyjeli poprvé a on div neumřel na zimnici, a napadlo mě, že kdyby byl tenkrát umřel, bylo by mi to vadilo jen proto, poněvadž bychom neměli šoféra, kdežto kdyby umřel teď, bylo by mi to líto, ať bý to bylo kdykoliv a kdekoliv. Pak jsem se přestal oddávat těm předčasným, nereálným a sladkobolným úvahám o Kamauově smrti a začal jsem myslet na to, jaká by to byla rozkoš, kdybych si mohl střelit Davida Garricka do zadku, až zase jednou bude dělat z plížení tyátr, jen tak abych viděl, jak se bude tvářit; zrovna v tom okamžiku před námi vzlédo další hejno perliček. Mkola mi podal brokovnici, ale já zavrtěl hlavou. Vehementně přikývl na souhlas a povídá: „Správně, moc správně,“ a já jsem řekl Kamauovi, aby jel dál. To zmátlo Garricka, který spustil proslov. Copak perličky nechceme? To byly přece perličky. Ten nejlepší druh. Podle tachometru jsem poznalj že už jsme jenom asi pět kilometrů od lizu, a naprosto jsem netoužil po tom, abychom samce u lizu výstřelem poplašili, aby se vyděsil tak jako ten malý kudu, kterého jsme minulý večer v úkrytu viděli prchnout, když zaslechl rachot toho náklaďáku.
Nechali jsme náklaďák pod několika zakrslými stromy asi tři kilometry od lizu a šli jsme po písčité silnici k tomu prvnímu místu, kde byla sůl; bylo na volném prostranství nalevo od stezky. Ušli jsme asi půldruhého kilometru, zachovávali jsme naprosté ticho, šli jsme husím pochodem, Abdullah, ten vzdělaný stopař, šel první, potom já, Mkola a Garrick, a najednou jsme uviděli, že na cestě před námi je mokro. Kd…
Ernest Hemingway
Zdeněk Mlázek –
Zelené pahorky africké přinášejí hluboký pohled do Hemingwayova světa, v němž příroda a lov hrají klíčovou roli. Tahle autobiografická kniha zachycuje jeho vášeň pro Afriku, ale i pro lov a dobrodružství. Hemingway má dar popsat krajinu tak, že ji čtenář vidí před očima, cítí atmosféru savany i napětí okamžiku. Přestože někdy zabíhá do detailů o lovu, mezi řádky najdeme i úvahy o smyslu života a lidských ambicích. Zelené pahorky africké tak nejsou jen vyprávěním o výpravě do divočiny, ale i o hledání vlastního místa ve světě.
Lucka Korecká –
Zelené pahorky africké jsou nejen cestopis, ale i Hemingwayovo osobní vyznání lásky k Africe a divočině. Tato kniha zachycuje jeho vlastní safari výpravu, kdy se se svými přáteli vydal na lov do africké savany. I když příběh na první pohled může působit jen jako záznam z lovu, v pozadí se odehrává mnoho osobních reflexí a filozofických myšlenek. Hemingway ukazuje Afriku jako místo divoké a krásné, plné přírodních zázraků i nebezpečí, kde si člověk uvědomuje svou vlastní malost. Lov je pro něj nejen vášní, ale i symbolickým zápasem, v němž čelí svým vlastním limitům. Kniha odráží Hemingwayovu lásku k přírodě i jeho potřebu dokazovat si své vlastní schopnosti. Popisy africké krajiny jsou mistrně zvládnuté – Hemingway má talent zprostředkovat atmosféru i drobné detaily tak, že si čtenář může všechno představit do posledního detailu. Lov a divočina pro něj mají existenciální rozměr; skrze střet s přírodou se dotýká základních otázek o životě, smrti a lidské identitě. I když by se mohlo zdát, že je kniha určena jen pro milovníky lovu, nabízí mnohem víc – je to upřímné zamyšlení nad tím, co dává životu smysl. Hemingway nám prostřednictvím Zelených pahorků afrických přináší pohled do nitra člověka, který hledá svou vlastní podstatu a sílu v prostředí, kde se vše zdá být prosté, ale přitom neuvěřitelně hluboké.