Čtvrtá část
PRONÁSLEDOVÁNÍ
JE ZDROJEM ŠTĚSTÍ
Dvanáctá kapitola
Silnice byla jenom stezka a na planinu byl skličující pohled. Cestou jsme viděli pár štíhlých Grantových gazel, které se bíle odrážely od spálené žluti trávy a od šedých stromů. Jak se prodlužovala cesta po planině, která měla typický charakter krajiny chudé na zvěř, moje rozjaření opadávalo a všechno mi začínalo připadat jako nemožný, romantický a naprosto nepravděpodobný podnik. Z Ndoroba vycházel silný pach a já jsem se díval, jak má roztažené a hezky do ruličky zatočené ušní lalůčky, a na jeho zvláštní nečernošský obličej s tenkými rty. Když zpozoroval, že si prohlížím jeho obličej, přívětivě se usmál a podrbal se na prsou. Ohlídl jsem se dozadu. Mkola spal. Garrick hrál právě roli člověka, který je naprosto vzhůru, a seděl vzpřímeně a stařík se pokoušel sledovat, kudy jde silnice.
Teď už to nebyla silnice, jenom dobytčí stezka, ale to už jsme přijížděli ke konci planiny. Pak jsme nechali planinu za sebou, před námi byly vysoké stromy a my vjížděli do nejrozkošnější krajiny, jakou jsem kdy v Africe viděl. Tráva tam byla zelená, hebká a nízká jako tráva na louce, kterou posekali a která už zase povyrostla, a stromy byly vysoké, s dlouhými kmeny, staré a bez podrostu, jenom s hebkou zelení trávníku jako v oboře, a my jeli dál, ve stínu, jenž se střídal s mezerami zalitými sluncem, po nezřetelné stezce, kterou nám Ndorobo označil. Nemohl jsem uvěřit, že jsme se najednou octli v tak nádherné krajině. Když se člověku o takové krajině zdá, probouzí se celý šťastný, že o ní snil; abych se přesvědčil, jestli mi nezmizí jako mámení, natáhl jsem se a dotkl se Ndorobova ucha. Trhl sebou a Kamau se uchichtl. Mkola mě zezadu dloubl, ukázal prstem a já uviděl, jak na volném prostranství mezi stromy stojí velikánský kanec vepře bradavičnatého s pohledem upřeným na nás, štětiny na hřbetě zježené, dlouhé, silné bílé tesáky zakroucené vzhůru; světla se mu blýskala, jak nás pozoroval ze vzdálenosti ani ne dvaceti metrů. Naznačil jsem Kamauovi, aby zastavil, a pak jsme seděli, dívali se na kance a on na nás. Zvedl jsem zbraň a zamířil mu na komoru. Pozoroval nás, ani se nepohnul. Potom jsem naznačil Kamauovi, aby tam hodil jedničku, a jeli jsme dál; udělali jsme oblouk doprava a vyhnuli se kanci, který se ani nepohnul a který při pohledu na nás neprojevil nejmenší známky strachu.
Kamaua to zřejmě vzrušilo, a když jsem se podíval dozadu, viděl jsem, že Mkola kývá hlavou na souhlas. Nikdo z nás doposud neviděl, aby bradavičnatý vepř neutekl s ocáskem zdviženým v rychlém poklusu jako střela. Tohle byla panenská krajina. Našli jsme mezi těmi milióny kilometrů černé Afriky kout, kde se ještě nelovilo. Byl jsem ochoten zastavit a rozbít tábor kdekoliv.
Byl to nejlepší revír, jaký jsem kdy viděl, ale jeli jsme dál a proplítali se mezi mohutnými stromy po hebkých vlnách trávníku. Potom jsme napravo před sebou uviděli palisády masajské vesnice. Byla to velikánská vesnice, odkud vybíhali hnědí m…
Ernest Hemingway
Zdeněk Mlázek –
Zelené pahorky africké přinášejí hluboký pohled do Hemingwayova světa, v němž příroda a lov hrají klíčovou roli. Tahle autobiografická kniha zachycuje jeho vášeň pro Afriku, ale i pro lov a dobrodružství. Hemingway má dar popsat krajinu tak, že ji čtenář vidí před očima, cítí atmosféru savany i napětí okamžiku. Přestože někdy zabíhá do detailů o lovu, mezi řádky najdeme i úvahy o smyslu života a lidských ambicích. Zelené pahorky africké tak nejsou jen vyprávěním o výpravě do divočiny, ale i o hledání vlastního místa ve světě.
Lucka Korecká –
Zelené pahorky africké jsou nejen cestopis, ale i Hemingwayovo osobní vyznání lásky k Africe a divočině. Tato kniha zachycuje jeho vlastní safari výpravu, kdy se se svými přáteli vydal na lov do africké savany. I když příběh na první pohled může působit jen jako záznam z lovu, v pozadí se odehrává mnoho osobních reflexí a filozofických myšlenek. Hemingway ukazuje Afriku jako místo divoké a krásné, plné přírodních zázraků i nebezpečí, kde si člověk uvědomuje svou vlastní malost. Lov je pro něj nejen vášní, ale i symbolickým zápasem, v němž čelí svým vlastním limitům. Kniha odráží Hemingwayovu lásku k přírodě i jeho potřebu dokazovat si své vlastní schopnosti. Popisy africké krajiny jsou mistrně zvládnuté – Hemingway má talent zprostředkovat atmosféru i drobné detaily tak, že si čtenář může všechno představit do posledního detailu. Lov a divočina pro něj mají existenciální rozměr; skrze střet s přírodou se dotýká základních otázek o životě, smrti a lidské identitě. I když by se mohlo zdát, že je kniha určena jen pro milovníky lovu, nabízí mnohem víc – je to upřímné zamyšlení nad tím, co dává životu smysl. Hemingway nám prostřednictvím Zelených pahorků afrických přináší pohled do nitra člověka, který hledá svou vlastní podstatu a sílu v prostředí, kde se vše zdá být prosté, ale přitom neuvěřitelně hluboké.