Druhá kapitola
Vyjeli jsme ze stínu tábora do písčitého řečiště silnice a namířili si to přímo do odpoledního slunce; nad neproniknutelnou a kompaktní houštinou buše, který sahal až k písku na silnici, se zvedaly mírné pahorky, a celou cestu jsme míjeli skupinky lidí, kteří putovali k západu. Někteří na sobě neměli nic než kus usmolené látky, zavázané na rameni na uzel, a nesli luky s toulcem otrávených šípů. Jiní měli v rukou oštěpy. Ti bohatší měli deštníky, na sobě zřasené bílé roucho a za nimi šli s hrnci a pánvemi jejich ženy. Po celé cestě před námi bylo vidět rance a náklady kůží, které nesli na hlavách další domorodci. Všichni byli na útěku před hladem. A tak jsme v tom vedru jeli k západu, já seděl s nohama přehozenýma přes dvířka vozu, aby mi na ně nesálalo horko od motoru, klobouk naražený kvůli slunci až do očí, a díval jsem se na silnici, na lidi a do každé mezery v buši, jestli tam není nějaká zvěř.
Na jednom volném prostranství, v mezeře mezi bušem, jsme zahlídli tři samice malých kudu; šedivé, s velkým břichem, dlouhým krkem, malou hlavou a velkými slechy. Rychle přeběhly do lesa a byly tytam. Nechali jsme auto stát a šli po jejich stopě, ale nenašli jsme ani jednu stopu samce.
O kousek dál cupitalo přes silnici hejno perliček; utíkaly s nataženým krkem po způsobu běžců. Když jsem vyskočil z vozu a hnal se za nimi, vystřelily s hlasitým křikem do výšky, stojáky přitažené k těžkému tělu, a s bušením krátkých letek zamířily kupředu nad vrcholky stromů. Sestřelil jsem dvě. Žuchly při dopadu těžce na zem, ležely a tloukly letkami a Abdullah jim uřízl hlavy, aby se směly podle náboženských předpisů jíst. Hodil je do vozu, kde seděl Mkola a smál se svým zdravým stařeckým smíchem, který se datoval od doby, kdy jsem jednou vztekle vypálil celou sérii ran vedle; Mkolu to tenkrát nesmírně pobavilo a od té doby se tak smál vždycky, když si ze mě dělal legraci, vždycky když jsme stříleli ptáky. Když jsem trefil, byla to pro něj největší švanda, jaká existuje, zrovna taková, jako když jsme zastřelili hyenu. Vždycky ho rozesmálo, když viděl, jak pták udělal ve vzduchu přemet; když jsem chybil, řičel smíchem a v jednom kuse vrtěl hlavou.
„Zeptej se ho, čemu se to řehní,“ zeptal jsem se jednou Táty.
„Bwanovi,“ odpověděl Mkola a zavrtěl hlavou. „Těm ptáčkům.“
„Má z tebe legraci,“ řekl mi Táta. „To je zatracená legrace. Ať jde do háje.“
„Má z tebe ohromnou legraci,“ pokračoval Táta. „Ale memsahib a já se ti nesmějem.“
„Tak si je střílejte sami.“
„Kdepak, na střílení ptáků jsi přece odborník ty. Sám ses k tomu přiznal,“ řekla.
A tak se ze střílení ptáků stala náramná švanda. Když jsem trefil, byli předmětem té švandy ptáci a Mkola vždycky vrtěl hlavou, smál se a znova a znova rukama předváděl, jak se pták ve vzduchu překotil. Když jsem chybil, pak jsem roli šaška hrál já a Mkola se na mě díval a prohýbal se smíchy. Větší legrace byly už jenom hyeny.
Hyena, která si to tenkrát nestydatě metla v denním světle po planině s panděrem u…
Ernest Hemingway
Zdeněk Mlázek –
Zelené pahorky africké přinášejí hluboký pohled do Hemingwayova světa, v němž příroda a lov hrají klíčovou roli. Tahle autobiografická kniha zachycuje jeho vášeň pro Afriku, ale i pro lov a dobrodružství. Hemingway má dar popsat krajinu tak, že ji čtenář vidí před očima, cítí atmosféru savany i napětí okamžiku. Přestože někdy zabíhá do detailů o lovu, mezi řádky najdeme i úvahy o smyslu života a lidských ambicích. Zelené pahorky africké tak nejsou jen vyprávěním o výpravě do divočiny, ale i o hledání vlastního místa ve světě.
Lucka Korecká –
Zelené pahorky africké jsou nejen cestopis, ale i Hemingwayovo osobní vyznání lásky k Africe a divočině. Tato kniha zachycuje jeho vlastní safari výpravu, kdy se se svými přáteli vydal na lov do africké savany. I když příběh na první pohled může působit jen jako záznam z lovu, v pozadí se odehrává mnoho osobních reflexí a filozofických myšlenek. Hemingway ukazuje Afriku jako místo divoké a krásné, plné přírodních zázraků i nebezpečí, kde si člověk uvědomuje svou vlastní malost. Lov je pro něj nejen vášní, ale i symbolickým zápasem, v němž čelí svým vlastním limitům. Kniha odráží Hemingwayovu lásku k přírodě i jeho potřebu dokazovat si své vlastní schopnosti. Popisy africké krajiny jsou mistrně zvládnuté – Hemingway má talent zprostředkovat atmosféru i drobné detaily tak, že si čtenář může všechno představit do posledního detailu. Lov a divočina pro něj mají existenciální rozměr; skrze střet s přírodou se dotýká základních otázek o životě, smrti a lidské identitě. I když by se mohlo zdát, že je kniha určena jen pro milovníky lovu, nabízí mnohem víc – je to upřímné zamyšlení nad tím, co dává životu smysl. Hemingway nám prostřednictvím Zelených pahorků afrických přináší pohled do nitra člověka, který hledá svou vlastní podstatu a sílu v prostředí, kde se vše zdá být prosté, ale přitom neuvěřitelně hluboké.