Devátá kapitola
Ráno se Karel se svou partou vypravil k lizu a Garrick, Abdullah, Mkola a já jsme přešli na druhou stranu silnice, zabočili za vesnicí vzhůru vyschlým korytem a v mlze jsme začali stoupat k horám. Zamířili jsme nahoru vyschlým řečištěm, kde bylo plno oblázků a balvanů a které bylo tak zarostlé popínavými rosdinami a křovisky, že se člověk musel sehnout, jako by stoupal strmou chodbou z popínavých rostlin a listí. Byl jsem tak zpocený, že jsem měl promočenou košili i prádlo, a když jsme vyšli na úbočí hory, zastavili se, dívali se dalekohledem na krajinu a shlíželi dolů na závěj mraků, jež spočívala jako přikrývka nad celým údolím pod námi, profoukl mě ranní větřík, takže jsem si musel obléct pršák. Byl jsem příliš propocený, abych si mohl sednout, a proto jsem naznačil Garrickovi, že půjdem dál. Pustili jsme se po úbočí hory, pak jsme se o kousek výš vrátili v protisměru a vyšli ze slunce, které mi vysoušelo mokrou košili, pak jsme pokračovali po horním okraji řady travnatých údolí, u každého jsme se zastavili a důkladně jsme všechno prozkoumali polním dalekohledem. Konečně jsme přišli k jakémusi amfiteátru. Bylo to něco jako kotlina, kde rostla sytě zelená tráva, uprostřed tekla malá říčka a z druhé strany se až k dolnímu okraji táhly lesy. Posadili jsme se do stínu, opřeli se zády o skálu, kde na nás nefoukalo, dívali se dalekohledem, a když slunce vystoupilo a svítilo už i na protější svahy, spatřili jsme, jak dvě samice kudu a jedno tele vycházejí z lesa na pastvu; pohybovaly se po způsobu všech zvířat, jež se pasou v lese: rychle něco uškubly, pak vztyčily hlavu a dlouho se ostražitě rozhlížely. Na pláních mají zvířata takový rozhled, že se pasou bezstarostně, úplně jinak než zvířata v lese. Viděli jsme svislé bílé pruhy na šedých bocích a člověk měl pocit uspokojení, že je vidí tak brzo zrána a je už přitom v takové výšce. Jak jsme se na ně tak dívali, ozvalo se najednou zahřmění, jako když se zřítí skála. Zprvu jsem myslel, že se utrhl nějaký balvan, ale Mkola zašeptal:
„Bwana Kabor! Piga!“ Poslouchali jsme, jestli nepřijde další výstřel, ale nezaslechli jsme nic a já byl přesvědčen, že Karel má svého kudu. Kudu, které jsme pozorovali, uslyšeli výstřel, chvíli stáli a poslouchali a pak se pásli dál. Ale zašli přitom do lesa. Vzpomněl jsem si na jedno staré indiánské pořekladlo: „Jedna rána – maso. Dvě rány – možná maso. Tři rány – velké hovno,“ a vytáhl jsem slovníček, abych to mohl přeložit Mkolovi. Ať už ten můj překlad dopadl, jak chtěl, Mkolovi se to zřejmě líbilo, protože se smál a vrtěl hlavou. Prohlíželi jsme si dalekohledem údolí, dokud na nás nezačalo svítit slunce, potom jsme se vydali na lov z druhé strany hory a v dalším pěkném údolí jsme zhlídli místo, kde ten druhý bwana, jehož jméno znělo pořád tak nějak jako „Bwana Doktor“, zastřelil nádherného samce kudu, jenomže když jsme prohledávali dalekohledem údolí, špacíroval si to prostředkem nějaký Masaj, a když jsem začal dělat, jako že ho chci zast…
Ernest Hemingway
Zdeněk Mlázek –
Zelené pahorky africké přinášejí hluboký pohled do Hemingwayova světa, v němž příroda a lov hrají klíčovou roli. Tahle autobiografická kniha zachycuje jeho vášeň pro Afriku, ale i pro lov a dobrodružství. Hemingway má dar popsat krajinu tak, že ji čtenář vidí před očima, cítí atmosféru savany i napětí okamžiku. Přestože někdy zabíhá do detailů o lovu, mezi řádky najdeme i úvahy o smyslu života a lidských ambicích. Zelené pahorky africké tak nejsou jen vyprávěním o výpravě do divočiny, ale i o hledání vlastního místa ve světě.
Lucka Korecká –
Zelené pahorky africké jsou nejen cestopis, ale i Hemingwayovo osobní vyznání lásky k Africe a divočině. Tato kniha zachycuje jeho vlastní safari výpravu, kdy se se svými přáteli vydal na lov do africké savany. I když příběh na první pohled může působit jen jako záznam z lovu, v pozadí se odehrává mnoho osobních reflexí a filozofických myšlenek. Hemingway ukazuje Afriku jako místo divoké a krásné, plné přírodních zázraků i nebezpečí, kde si člověk uvědomuje svou vlastní malost. Lov je pro něj nejen vášní, ale i symbolickým zápasem, v němž čelí svým vlastním limitům. Kniha odráží Hemingwayovu lásku k přírodě i jeho potřebu dokazovat si své vlastní schopnosti. Popisy africké krajiny jsou mistrně zvládnuté – Hemingway má talent zprostředkovat atmosféru i drobné detaily tak, že si čtenář může všechno představit do posledního detailu. Lov a divočina pro něj mají existenciální rozměr; skrze střet s přírodou se dotýká základních otázek o životě, smrti a lidské identitě. I když by se mohlo zdát, že je kniha určena jen pro milovníky lovu, nabízí mnohem víc – je to upřímné zamyšlení nad tím, co dává životu smysl. Hemingway nám prostřednictvím Zelených pahorků afrických přináší pohled do nitra člověka, který hledá svou vlastní podstatu a sílu v prostředí, kde se vše zdá být prosté, ale přitom neuvěřitelně hluboké.