Sbohem, armádo!

KAPITOLA XXIX

V poledne jsme uvízli na rozblácené cestě, asi tak, pokud jsme mohli odhadnout, deset kilometrů před Udine.

Během dopoledne přestalo pršet a třikrát jsme zaslechli přilétat letadla, viděli jsme je letět nad sebou, dívali jsme se, jak se vznáší daleko vlevo, a slyšeli jsme je bombardovat hlavní silnici. Propletli jsme se sítí vedlejších cest a mnohokrát jsme odbočili na cesty, které byly slepé, ale vždycky jsme vycouvali a našli jinou cestu, a tak jsme se pořád blížili k Udine. Jenže když Aymův vůz couval, abychom se dostali z jedné slepé cesty, zapadl do měkké půdy při jejím okraji, a jak se kola rychle točila, zarývala se hlouběji a hlouběji, až vůz dosedl na diferenciál. Teď nezbývalo než prokopat strouhu před koly, naházet tam roští, aby se řetězy měly za co zachytit, a pak tlačit, dokud vůz nebude na cestě. Všichni jsme slezli na cestu a zůstali stát okolo vozu. Oba četaři se podívali na vůz a prohlédli kola. Potom se beze slova otočili a pustili se po cestě pryč. Šel jsem za nimi.

„Pojďte,“ řekl jsem. „Nařežte trochu roští.“

„My musíme dál,“ řekl jeden.

„Pohněte sebou,“ řekl jsem, „a nařežte roští.“

„My musíme dál,“ řekl jeden. Druhý neřekl nic. Nemohli se dočkat, až vyrazí. Neodvažovali se mi podívat do očí.

„Nařizuji vám, abyste se vrátili k vozu a nařezali roští,“ řekl jsem. Jeden četař se otočil. „Musíme dál. Za chvíli vás odříznou. Vy nám nemůžete dávat rozkazy. Nejste náš důstojník.“

„Nařizuji vám, abyste nařezali roští,“ řekl jsem. Otočili se a vyrazili na cestu.

„Stůj,“ řekl jsem. Šli dál po blátivé cestě, po obou stranách živý plot. „Nařizuji vám, abyste se zastavili,“ zavolal jsem. Přidali do kroku. Otevřel jsem pouzdro, vytáhl pistoli, namířil jsem na toho, který nejvíc mluvil, a vypálil jsem.

Netrefil jsem ho a oba četaři se dali do běhu. Vystřelil jsem třikrát a jednoho jsem složil. Druhý proběhl plotem a zmizel z dohledu. Vypálil jsem za ním skrz živý plot, když utíkal přes pole. Pistole cvakla naprázdno a strčil jsem do ní nový zásobník. Viděl jsem, že druhý četař je už příliš daleko, abych po něm střílel. Byl daleko na druhém konci pole, utíkal, hlavu skrčenou mezi rameny. Začal jsem znovu nabíjet prázdný zásobník. Bonello přišel ke mně.

„Dovolte mi, abych ho dorazil,“ řekl. Podal jsem mu pistoli a on odešel tam, kde na cestě ležel četař od ženistů tváří k zemi. Bonello se nad ním naklonil, přiložil pistoli k mužově hlavě a zmáčkl kohoutek. Pistole nevystřelila.

„Musíte ji natáhnout,“ řekl jsem. Natáhl ji a dvakrát vystřelil. Chytil četaře za nohy a odvlekl ho k okraji cesty, takže teď ležel vedle živého plotu. Vrátil se a podal mi pistoli.

„Chlap mizerná,“ řekl. Ohlédl se za četařem. „Viděl jste, jak jsem ho střelil, tenente?“

„Musíme si pospíšit s tím roštím,“ řekl jsem. „Trefil jsem vůbec toho druhého?“

„Myslím, že ne,“ řekl Aymo. „Byl moc daleko, abyste ho mohl trefit pistolí.“

„Parchant špinavá,“ řekl Piani. Všichni jsme řezali větvičky a ratolesti. Věci z vozu jsme vyložili. Bonello vykopával strouhu před koly. Když jsme byli hotovi, Aymo spustil motor a zařadil rychlost. Kola se roztočila a odhazovala bláto a větvičky. Já a Bonello jsme tlačili, až nám praskalo v kloubech. Vůz ne a ne se pohnout.

„Pusť ho chvíli sem, chvíli tam, Bárto,“ řekl jsem. Zařadil zpáteční rychlost, pak jedničku. Kola se jenom zaryla hloub. Vůz zase dosedl na diferenciál a kola se točila naprázdno v děrách, které si vyhrabala. Narovnal jsem se.

„Zkusíme to s lanem,“ řekl jsem.

„Myslím, že to nemá smysl, tenente. Nemůžete táhnout rovně.“

„Musíme to zkusit,“ řekl jsem. „Jinak ho ven nedostaneme.“

Pianiho a Bonellův vůz mohly jet jenom rovně dopředu po úzké cestě. Spojili jsme oba vozy lanem a táhli. Kola sebou jenom smýkala ve vyježděných kolejích.

„Nemá to cenu,“ vykřikl jsem. „Zarazte to.“

Piani a Bonello slezli se svých vozů a vrátili se. Aymo slezl. Děvčata byla asi čtyřicet yardů od nás na cestě a seděla na kamenné zídce.

„Co tomu říkáte, tenente?“ zeptal se Bonello.

„Ještě jednou to trochu rozkopáme a zkusíme to s roštím,“ řekl jsem. Podíval jsem se na cestu. Byla to moje chyba. Já jsem je sem zavedl. Slunce bylo skoro ven z mraků a mrtvola četaře ležela vedle živého plotu.

„Dáme dospod jeho blůzu a pláštěnku,“ řekl jsem. Bonello pro ně odešel. Řezal jsem roští a Aymo a Piani kopali před koly a mezi nimi. Nařízl jsem pláštěnku, pak jsem ji roztrhl na dva kusy a položil jsem ji pod kola v blátě, pak jsem narovnal roští, aby se kola měla čeho zachytit. Všechno bylo připraveno a mohli jsme začít, Aymo vylezl na sedadlo a spustil motor. Kola se točil…