KAPITOLA XVII
Když jsem se po operaci probudil, nebylo po mně. To se přitom člověku nestane. Oni ho jenom zadusí. Není to jako umřít, je to jen chemické udušení, takže člověk necítí, a potom mu je úplně, jako kdyby byl opilý, až na to, že když zvrací, jde z něho jenom, žaludeční šťáva a neudělá se mu líp. V nohou postele jsem viděl pytlíky s pískem.
Visely na trubkách, které čouhaly ze sádrového obvazu. Za chvilku jsem uviděl slečnu Gageovou a ta řekla: „Jak je vám?“
„Lip,“ řekl jsem.
„To koleno vám spravil nádherně.“
„Jak dlouho to trvalo?“
„Dvě a půl hodiny.“
„Nevykládal jsem nějaké hlouposti?“
„Vůbec nic. Nemluvte. Buďte hezky zticha.“ Udělalo se mi špatně a Catherine měla pravdu. Bylo mi úplně jedno, kdo má noční službu.
Teď leželi v nemocnici ještě tři pacienti, hubený chlapec od Červeného kříže z Georgie, který měl malarii, hezký chlapec, taky hubený, z New Yorku s malarii a se žloutenkou a skvělý chlapec, který si chtěl na památku odšroubovat zapalovač z granátšrapnelu. To byl šrapnel, jaký používali Rakušani v horách, se zapalovačem, který po výbuchu odlétl a explodoval při doteku.
Sestry měly Catherine Barkleyovou moc rády, protože byla ochotna brát si věčně noční službu. Malarioví pacienti jí dali jen docela málo práce; chlapec, který odšrouboval zapalovač, byl náš přítel a nikdy v noci nezvonil, když to nebylo opravdu nutné, ale mezi chvílemi, kdy pracovala, jsme byli spolu. Velice jsem ji miloval a ona milovala mě.
Spal jsem ve dne a přes den jsme si psali lístečky a posílali si je po Fergusonové. Fergusonová byla správné děvče.
Nedozvěděl jsem se o ní nikdy nic, jenom to, že má bratra u Padesáté druhé divise a jiného bratra v Mezopotamii a že je na Catherine Barkleyovou velice hodná.
„Půjdete nám na svatbu, Fergy?“ řekl jsem jí jednou.
„Vy se nevezmete.“
„Vezmeme.“
„Kdepak. Nevezmete.“
„Proč ne?“
„Protože dřív se poperete.“
„My se nikdy nepereme.“
„To ještě přijde.“
„My se nepereme.“
„Tak tedy umřete. Bud se budete prát, nebo umřete. Tak je to vždycky. Lidé se nikdy neberou.“ Chtěl jsem ji vzít za ruku. „Nechte mě být,“ řekla. „Já nepláču. Možná, že to s vámi dopadne dobře, s vámi dvěma. Ale dejte pozor, ať ji nepřivedete do neštěstí. Jen si to zkuste, přivést ji do neštěstí, a já vás zabiju.“
„Nepřivedu ji do neštěstí.“
„No, ale radši dejte pozor. Doufám, že to s vámi dobře dopadne. Teď se máte hezky.“
„Máme se skvěle.“
„Tak jen se nepoperte a nepřiveďte ji do neštěstí.“
„Nepřivedu.“
„Pamatujte na to a dejte si pozor. Nechci, aby měla na krku nějakou válečnou vzpomínku v peřince.“
„Vy jste skvělé děvče, Fergy.“
„Nejsem. Jen se nepokoušejte skládat mi poklony. Co dělá noha?“
„Má se výborně.“
„A co hlava?“ Dotkla se mi prsty temene hlavy. Bylo citlivé jako přelezená noha. „Vůbec …
Ernest Hemingway
Jirka Svátek –
Jedna z mých top klasik
Martina Bouzková –
Hemingway nedostal tu Nobelovku pro nic za nic 🙂 Tuhle knížku mám fakt ráda, nedala bych ji úplně mezi moje topky, ale to spíš kvůli žánru, který až tak často nečtu, než kvůli kvalitě knihy jako takové… Kdyb to šlo, dala bych 4 a půl hvězdičky.
Laděnka –
První kniha, kterou jsem od E. Hemingwaye četla a po přečtění této knihy jsem se do jeho tvorby a stylu psaní doslava zamilovala, což mě vedlo k přečtění dalších děl. Sbohem, armádo je kniha, ve které jsou havnosti války vyváženy romantickou zápletkou. Krásný i smutný příběh zároveň.
Jitka Straková –
Zároveň krásný i smutný milostný příběh. Četla jsem tuhle snad nejlepší Hemingwayovku asi před 20 lety, teď jsem si ji tu stáhla do čtečky a udělala na mě stejný dojem jako tenkrát. Některé knihy prostě nestárnou…
P. Wohlrábová –
Neskutečná kniha… Kolikrát, když si myslíme, že už máme cíl na dosah, všechno se může najednou pokazit, podobně jako v tomhle příběhu. Knihy z válečného prostředí sice obecně nemusím, ale tahle je překrásná.
Tonda Fuksa –
Tenhle Hemův autobiografický protiválečný román si najde čtenáře ve všech skupinách. A jako je to u většinny jeho díla, i tady musíte číst tak trochu mezi řádky. Milostný příběh na pozadí války italského vojáka Frederica a ošetřovatelky Catherine (s mnohdy až inflantilními projevy) je vlastně jenom kulisou, za kterou se odehrává hlubší psychologická a morální linie.
Za přečtění stojí tato kniha rozhodně.