Sbohem, armádo!

KAPITOLA XXXV

Catherine šla kolem jezera k Fergusonové a já seděl v baru a četl noviny. V baru stály pohodlné kožené klubovky a já seděl v jedné z nich a četl jsem, dokud nepřišel barman. Armáda se na Tagliamentu nezastavila. Couvali dál k Piavě. Pamatoval jsem se na Piavu. Dráha ji křižovala blízko San Dona, když jsme jeli na frontu. Byla tam hluboká a tekla pomalu a byla docela úzká. Kus dál po proudu se táhly bažiny a kanály plné moskytů. Bylo tam několik pěkných vil. Když jsem si jednou před válkou vyjel do Cortiny D’Ampezzo, jel jsem kolem ní v horách několik hodin. Tam nahoře vypadala jako potok, kde by mohli být pstruzi, a proudila rychle přes mělčiny a tůně ve stínu skal.

Silnice od ní odbočovala v Cadore. Nedovedl jsem si představit, jak se armáda, která je nahoře, dostane dolů. Přišel barman.

„Ptal se po vás hrabě Greffi.“

„Kdo?“

„Hrabě Greffi. Pamatujete se na něj? Ten starý pán, co tu byl, když jste tu byl posledně.“

„On je tady?“

„Ano, je tady se svou neteří. Řekl jsem mu, že tu jste. Chtěl by si s vámi zahrát biliár.“

„Kde je?“

„Šel právě na procházku.“

„A jak se mu daří?“

„Mládne. Včera večer před večeří vypil tři šampaňské cocktaily.“

„Jak mu jde biliár?“

„Dobře. Porazil mě. Když jsem mu řekl, že jste tady, měl velikou radost. Nemá tu s kým hrát.“ Hraběti Greffimu bylo devadesát čtyři. Byl to vrstevník Metternichův, stařec s bílým vlasem a knírem a s krásným chováním. Býval v diplomatických službách jak italských, tak rakouských, a večírky u příležitosti jeho narozenin byly v Miláně velkou společenskou událostí. Chtěl se dožít sta let a hrál mrštně a elegantně biliár, což kontrastovalo s křehkostí jeho devadesáti čtyř let. Seznámil jsem se s ním, když jsem byl jednou mimo sezónu ve Strese, a při biliáru jsme popíjeli šampaňské. Pokládal jsem to za nádherný zvyk a on mi dával na stovku patnáct náskok a vždycky mě porazil.

„Proč jste mi to neřekl, že tu je?“

„Zapomněl jsem na to.“

„Kdo je tu ještě?“

„Nikdo, koho byste znal. Celkem jenom šest lidí.“

„A co vy teď zrovna děláte?“

„Nic.“

„Pojďte na ryby.“

„Na hodinku bych mohl.“

„Tak pojďte. Vezměte s sebou šňůru.“

Barman si navlékl svrchník a šli jsme ven. Šli jsme k jezeru, vzali jsme si člun a já vesloval a barman se posadil na záď člunu a navijákem vypouštěl šňůru s těžkým plovákem na konci, aby chytil jezerního pstruha. Veslovali jsme podél pobřeží, barman držel šňůru v ruce a chvílemi jí škubl vpřed. S jezera vypadala Stresa velice opuštěná. Stála tu dlouhá holá stromořadí, velké hotely a uzavřené vily. Vesloval jsem napříč jezerem k Isola Belle a připlul jsem až blízko ke stěně, kde se voda najednou prohlubovala, a v čisté vodě bylo vidět kamennou stěnu spadající srázně dolů, a pak jsem vesloval dál kolem rybářského ostrova. Slunce zakryl mrak a voda byla temná a hladká a velmi studená.

Nezabralo nám nic, ačkoliv jsme na hladině viděli kruhy, jak se ryby vynořovaly.

Vesloval jsem k pobřeží naproti rybářskému ostrovu, kde byly na břehu vytažené čluny a muži spravovali sítě.

„Nenapijem se?“

„Třeba.“

Přirazil jsem s člunem ke kamennému molu a barman vytáhl šňůru, svinul ji na dno člunu a naviják pověsil na zábradlí. Vylezl jsem ven a člun jsem přivázal. Šli jsme do malé kavárničky, posadili se k holému dřevěnému stolu a poručili jsme si vermouth.

„Nebolí vás ruce od veslování?“

„Ne.“

„Zpátky budu veslovat já,“ řekl. „Já vesluju rád.“

„Možná, že když si vezmete šňůru vy, budeme mít víc štěstí.“

„Tak dobře.“

„Povězte mi, jak to stojí s válkou?“

„Mizerně.“

„Já do ní nemusím. Jsem už moc starý, jako hrabě Greffi.“

„Možná, že ještě budete muset.“

„Příští rok povolají můj ročník. Ale já nepůjdu.“

„Co budete dělat?“

„Uteču za hranice. Mě do války nedostanou. Já už ve válce jednou byl, v Habeši. Nix. Proč vy jste do ní chodil?“

„Nevím. Byl jsem pitomec.“

„Dáte si ještě jeden vermouth?“

„Třeba.“

Zpátky vesloval barman. Vlekli jsme šňůru po jezeře za Stresou a potom zpátky, blízko u břehu. Držel jsem napjatou šňůru, a jak jsem hleděl na temnou listopadovou vodu jezera a na opuštěný břeh, cítil jsem jemné pulsování otáčejícího se navijáku. Barman vesloval dlouhými tempy a vždycky, když člun poskočil dopředu, šňůra sebou trhla.

Jednu chvíli jsem cítil, že něco zabralo: šňůra se z ničeho nic napjala a škubla sebou, zatáhl jsem a ucítil živou váhu pstruha a pak sebou šňůra zase trhla. Utekl mi.

„Cítil jste, že je velký?“

„A jak.“

„Jednou, když jsem si vyjel sám, držel jsem šňůru v zubech a jeden mi zabral a jen tak tak, že mi neutrhl čelist.“

„Nejlíp je dát si ji přes nohu,“ řekl jsem. „To potom cítíte a nepřijdete o zuby.“ Ponořil jsem ruku do vody. Byla velmi studená. Byli jsme už skoro u hotelu.

„Musím dovnitř,“ řekl barman, „abych tam byl na jedenáctou. Uheure du cocktail.“

„Dobře.“

Vytáhl jsem šňůru a namotal ji na kolík s vrubem na obou koncích. Barman zajel s člunem do malého výklenku v kamenné stěně, přivázal jej řetězem a zamkl na zámek.

„Je vám tady kdykoli k disposici,“ řekl. „Dám vám klíč.“

„Díky.“

Šli jsme k hotelu a do baru. Tak brzo po ránu jsem už nechtěl pít, a tak jsem šel nahoru do pokoje. Pokojská byla právě hotova s úklidem a Catherine se ještě nevrátila. Natáhl jsem se na postel a snažil se na nic nemyslet.

Když se Catherine vrátila, byl jsem už zase v pořádku. Fergusonová je dole, řekla. Přišla na oběd.

„Já věděla, že proti tomu nebudeš nic mít,“ řekla Catherine.

„Ne,“ řekl jsem.

„Co je ti, miláčku?“

„Nevím.“

„Ale já vím. Nemáš co dělat. Nemáš nic než mě a já si odejdu pryč.“

„To je pravda.“

„Nezlob se, miláčku. Já vím, musí to být ošklivý pocit, najednou nemít vůbec nic.“

„Míval jsem kdysi život plný všeho možného,“ řekl jsem. „A teď, když nejsi se mnou, nemám na celém světě docela nic.

„Ale já s tebou budu. Byla jsem pryč jenom dvě hodinky. Copak tu nemáš ani trochu co na práci?“

„Jel jsem na ryby s barmanem.“

„Bavilo tě to?“

„Ano.“

„Nemysli na mě, když tu nejsem.“

„Tak jsem si to zařídil na frontě. Jenže tenkrát bylo co dělat.“

„Othel…