Sbohem, armádo!

KAPITOLA XXI

V září přišly první chladné noci, potom se ochladilo ve dne a listí na stromech v parku začalo měnit barvu, a to jsme věděli, že léto je pryč. Boje na frontě se vůbec nedařily a San Gabriele nemohli dobýt. Boje na náhorní rovině Bainsizza skončily asi v polovině měsíce a boje o San Gabriele taky skoro skončily. Nemohli ho dobýt. Ettore se vrátil na frontu, koně se vrátili do Říma a bylo po dostizích. Crowell se taky vrátil do Říma, odkud ho měli poslat do Ameriky. Ve městě se dvakrát strhly demonstrace proti válce a šeredné demonstrace byly v Turíně. Jeden britský major mi v klubu řekl, že na náhorní rovině Bainsizza a na San Gabriele ztratili Italové sto padesát tisíc mužů. Kromě toho, řekl, ztratili ještě čtyřicet tisíc na Garsu. Napili jsme se spolu a on vykládal. Řekl, že tady dole je pro letošek po boji a že si Italové ukousli víc, než mohou spolknout. Řekl, že ofensiva ve Flandrech vypadá na pěkný debakl. Jestli budou dál zabíjet lidi tak jako letos, budou spojenci během jednoho roku na hromadě. Řekl, že jsme všichni na hromadě, ale to prý nevadí, dokud to nevíme. Jsme všichni na hromadě. Vtip vězí v tom, neuvědomit si to. Země, která na to přijde poslední, že je na hromadě, vyhraje válku. Dali jsme si ještě jednu. Jsem někde u štábu? Ne. On je.

Byli jsme v klubu sami a hověli jsme si v jedné z velkých kožených pohovek. Boty měl z matné kůže, bezvadně nablýskané. Byly to krásné boty. Řekl, že je to všechno svinstvo. Oni myslí jen v divisích a početních stavech.

Všichni brebtají o divisích, a když je dostanou, neumějí nic než je pobít. Všichni jsou na hromadě. Vítězství dobývají Němci. Panebože, to jsou vojáci. Hun, to je voják. Ale jsou taky na hromadě. Všichni jsme na hromadě. Zeptal jsem se ho na Rusko. Řekl, že ti už jsou úplně na hromadě. Brzo prý uvidím, že jsou na hromadě. A pak jsou taky na hromadě Rakušáci. Kdyby dostali pár hunských divisí, mohli by něco dokázat. Jestli si myslí, že letos na podzim budou útočit? Samozřejmě, že budou. Italové jsou na hromadě. To ví každý, že jsou na hromadě. Starý Hun seběhne dolů Trentinem a přetne železnici u Vicenzy, a kde budou Italové? O to se pokoušeli v šestnáctém, řekl jsem. Ale ne s Němci. Ano, řekl jsem. Ale to oni asi neudělají, řekl. Je to moc jednoduché. Pokusí se o něco složitého a budou na hromadě úplně královsky. Já musím jít, řekl jsem. Musím se vrátit do nemocnice. „Sbohem,“ řekl. A pak tónem dobré nálady „Mějte se, jak chcete!“ Mezi jeho pesimismem, který zahrnoval celý svět, a jeho soukromou dobrou náladou byl velký kontrast.

Stavil jsem se u holiče a dal jsem se oholit a odešel jsem domů do nemocnice. Moje noha byla v takovém pořádku, že v lepším ještě asi dlouho nebude. Před třemi dny jsem byl na kontrole. Měl jsem se podrobit ještě nějakému léčení, než se mnou budou v Ospedale Maggiore hotovi, a šel jsem po kraji ulice a cvičil jsem se v chůzi bez kulhání. Pod jednou arkádou vystřihoval nějaký děda siluety. Zastavil jsem se, abych se na to podíval. Stály mu zrovna dvě dívky a on vystřihoval jejich siluety najednou, šmikal nůžkama velice rychle a hleděl na ně s hlavou na stranu. Dívky se hihňaly. Ukázal mi siluety, než je nalepil na bílý papír a podal je dívkám.

„Ty jsou krásné,“ řekl. „A co vy, tenente?“

Dívky šly pryč, dívaly se na své siluety a smály se. Byly to hezké dívky, jedna z nich byla zaměstnaná ve vinárně naproti nemocnici.

„Tak dobře,“ řekl jsem.

„Sundejte si čepici.“

„Ne. Udělejte mě v ní.“

„To nebude tak krásné,“ řekl děda. „Ale,“ rozjařil se, „bude to vojenštější.“ Šmikal nůžtičkami do černého papíru, pak oddělil obě vrstvy, nalepil profily na pohlednici a podal mi je.

„Co jsem dlužen?“

„To je v pořádku.“ Mávl rukou, „Udělal jsem je jen tak, pro vás.“

„Prosím,“ vytáhl jsem pár měďáků, „Pro radost.“

„Ne. Já je udělal pro radost. Dejte je svojí dívce.“

„Mnohokrát děkuju a na shledanou.“

„Přijďte zas.“

Šel jsem dál, do nemocnice. Bylo tam pro mě pár dopisů, jeden úřední a pár ostatních. Měl jsem dostat třínedělní dovolenou na zotavenou a pak jsem se měl vrátit na frontu. Pečlivě jsem to přečetl znova. No, tak tady to je.

Dovolená na zotavenou začíná čtvrtého října, kdy končí moje léčení. Tři neděle je jednadvacet dní. To znamená pětadvacátého října. Řekl jsem jim, že jdu ven. Odešel jsem na večeři do restaurace kousek za nemocnicí au stolu jsem si přečetl dopisy a Corriere della Sera. Byl tu dopis od dědečka a v něm nějaké rodinné novinky, vlastenecké povzbuzeny směnka na dvě stě dolarů a několik výstřižků; nudný dopis od kněze z naší jídelny; dopis od člověka, kterého jsem znal a který létal s Francouzi a dostal se do party divochů a vykládal mi o ní, a lístek od Rinaldiho, který chtěl vědět, jak dlouho se ještě hodlám flákat v Miláně a co je nového. Přál si, abych mu přivezl fonografické desky, a přiložil seznam. Při jídle jsem vypil malou láhev chianti, potom kávu se skleničkou koňaku, dočetl jsem noviny, strčil jsem dopisy do kapsy, nechal jsem na stole noviny se zpropitným a šel jsem pryč. Ve svém pokoji v nemocnici jsem se odstrojil, oblékl si pyžamo a župan, stáhl jsem žaluzie na dveřích, které vedly na balkon, posadil jsem se v posteli a dal se do čtení bostonských novin z hromady, kterou nechala paní Meyersová v nemocnici pro hochy.

Chicago White Sox zatím vyhrávali v soutěži o vlajku Americké ligy a New York Giants vedli v Celostátní lize.

Babe Ruth tehdy startoval jako nadhazovač za Boston. Noviny byly nudné, novinky byly lokální a vyčichlé a zprávy z fronty byly všechny staré. Zprávy z Ameriky byly samý výcvikový tábor. Byl jsem rád, že nejsem ve výcvikovém táboře. Jediné, co se dalo číst, byly baseballové zprávy, a ty mě nezajímaly ani za mák. Tolik novin najednou nešlo číst se zájmem. Nebylo v nich zrovna nic aktuálního, ale chvíli jsem se jimi probíral. Uvažoval jsem, jestli zastaví soutěže v prvních ligách, kdyby se Amerika opravdu zamíchala do války. Asi ne. V Miláně se dostihy konaly pořád, a válka už sotva mohla být horší. Ve Francii dostihy přest…