Sbohem, armádo!

KNIHA TŘETÍ

KAPITOLA XXV

Ted na podzim byly stromy holé a cesty plné bláta. Do Gorizie jsem jel z Udine na nákladním autu. Cestou jsme potkávali jiná nákladní auta a já se díval na krajinu. Moruše byly holé a pole hnědá. Na silnici leželo mokré uvadlé listí se stromořadí holých stromů a pracovali tam muži, kteří zaváželi rozjezděnou vozovku štěrkem z hromádek u silnice mezi stromy. Viděli jsme město a nad ním mlhu, která zakrývala hory. Jeli jsme přes řeku a já viděl, že je rozvodněná. V horách zřejmě pršelo. Do města jsme vjížděli okolo továren a potom okolo domů a vil a všiml jsem si, že dělostřeleckými zásahy je teď pobouráno mnohem více domů. V úzké ulici jsme potkali ambulanci britského Červeného kříže. Řidič měl na hlavě čepici a obličej vyhublýi a velice opálený. Neznal jsem ho. Na náměstí před radnicí jsem slezl s nákladního auta; řidič mi podal batoh, dal jsem si ho na záda, přehodil jsem si obě brašny přes rameno a šel jsem k naší vile. Nebylo mi, jako kdybych se vracel domů.

Sel jsem po vlhké vyštěrkované vozovce a díval jsem se na vilu mezi stromy. Okna byla všechna zavřená, ale dveře byly otevřeny. Vstoupil jsem dovnitř a našel jsem majora, jak sedí u stolu v holé světnici s mapami a listy papíru popsanými strojem na stěnách.

„Buďte zdráv,“ řekl. „Jak se máte?“ Vypadal starší a vyschlejší.

„Dobře,“ řekl jsem. „Co je nového?“

„Už je po všem,“ řekl. „Shoďte to se sebe a posaďte se.“ Položil jsem tlumok a obě brašny na podlahu a čepici na tlumok. Od stěny jsem si přinesl židli a usadil jsem se u psacího stolu.

„Léto jsme měli ošklivé,“ řekl major. „Už jste zas při síle?“

„Jsem.“

„Dostal jste vůbec ta vyznamenání?“

„Ano. Všechno v pořádku došlo. Děkuji vám velice.“

„Ukažte.“

Rozhrnul jsem pláštěnku, aby viděl obě stužky.

„Dostal jste krabičky s medailemi?“

„Ne. Jenom dekrety.“

„Krabičky dojdou později. To trvá déle.“

„Co chcete, abych dělal?“

„Všechny vozy jsou pryč. Šest je jich nahoře na severu u Caporetta. Znáte Caporetto?“

„Ano,“ řekl jsem. Pamatoval jsem se na ně jako na malé bílé městečko s campanilou v údolí. Bylo to čisté městečko a na náměstí byla hezká kašna.

„Tam mají základnu. Máme teď mnoho nemocných. Bojovat se přestalo.“

„Kde jsou ostatní?“

„Dva jsou nahoře v horách a čtyři ještě pořád na Bainsizze. Ostatní dvě ambulanční jednotky jsou v Carsu u třetí armády.“

„Co budete chtít, abych dělal?“

„Můžete jít převzít ty čtyři vozy na Bainsizze, jestli se vám to hodí. Gino už tam je moc dlouho. Vy jste to tam neviděl, že ne?“

„Ne.“

„Bylo to šeredné. Ztratili jsme tři vozy.“

„Slyšel jsem o tom.“

„Ano, Rinaldi vám psal.“

„Kde je Rinaldi?“

„Tady v nemocnici. Má toho za celé to léto a podzim právě dost.“

„To věřím.“

„Bylo to šeredné,“ řekl major. „Nevěřil byste, jak šeredné to bylo. Leckdy jsem si myslel, jaké jste měl štěstí, že vás to trefilo právě včas.“

„Já vím, že jsem měl.“

„Napřesrok to bude ještě horší,“ řekl major. „Možná, že podniknou útok už teď. Něco se říká, že chtějí útočit, ale já tomu nemám chuť věřit. Je na to moc pozdě. Viděl jste řeku?“

„Ano. Je už rozvodněná.“

„Nevěřím, že by šli do útoku teď, když začaly deště. Za chvíli tu budeme mít sníh. A co vaši krajané? Přijedou ještě nějací Američané kromě vás?“

„Cvičí desetimilionovou armádu.“

„Doufám, že něco z toho dostaneme my. Ale asi je všechny sežerou Francouzi. My tady nedostaneme ani jednoho. No dobře. Dnes se vyspěte tady a zítra si vezměte ten malý vůz a pošlete Gina zpátky. Pošlu s vámi někoho, kdo zná cestu. Gino vám všechno poví. Pořád ještě je tam trochu kanonády, ale už je po všem. Bainsizza se vám bude líbit.“

„Rád se tam podívám. Jsem rád, že jsem zase mezi vámi, signor maggiore.“ Usmál se. „To je od vás velice hezké, že to říkáte. Já mám téhle války až po krk. Kdybych se dostal odsud, já myslím, že bych se sem nevracel.“

„To je to tady tak šeredné?“

„Ano. Je to tak šeredné a ještě šerednější. Jděte se dát do pořádku a podívejte se po tom vašem příteli Rinaldim.“ Sel jsem ven a vynesl jsem svá zavazadla nahoru. Rinaldi v pokoji nebyl, ale měl tu věci a já se posadil na postel, rozbalil jsem si ovinovačky a zul jsem si botu s pravé nohy. Potom jsem se natáhl na postel. Byl jsem unaven a pravá noha mě bolela. Začalo mi připadat hloupé ležet na posteli s jednou botou zutou, proto jsem se posadil, rozšněroval jsem druhou botu, hodil jsem ji na zem a pak jsem se znova převrátil na pokrývku. V pokoji se nedalo dýchat, protože okno bylo zavřené, ale já byl příliš unavený, abych vstal a šel otevřít. Viděl jsem, že moje věci jsou všechny v jednom koutě. Venku se pomalu smrákalo. Ležel jsem na posteli, myslel jsem na Catherine a čekal jsem na Rinaldiho. Měl jsem v úmyslu udělat všechno, abych nemyslel na Catherine, jenom večer před spaním. Ale teď jsem byl unaven a nebylo do čeho píchnout, tak jsem ležel a myslel jsem na ni. Přemýšlel jsem o ní, když přišel Rinaldi.

Vypadal pořád stejně. Snad byl o něco hubenější.

„A hele, chlapeček,“ řekl. Posadil jsem se na posteli.

Šel ke mně, sedl si a objal mě. „Náš malý chlapeček.“ Bouchl mě do zad a já ho chytil za obě ruce.

„Chlapečku náš,“ řekl. „Ukaž kolínko.“

„To bych si musel sundat kalhoty.“

„Jen si sundej kalhotky, chlapečku. Tady jsme samí kamarádi. Chci se podívat, co ti s tím prováděli.“ Postavil jsem se, sundal jsem kalhoty a stáhl s kolena gumovou punčochu. Rinaldi se posadil na podlahu a jemně koleno ohýbal a narovnával. Přejel prstem po jizvě; položil mi oba palce na čéšku a hýbal prsty jemně kolenem.

„Dál už to nejde?“

„Ne.“

„Ťo je zločin, poslat tě zpátky. Měli ti vrátit úplnou hybnost.“

„Teď je to mnohem lepší než dřív. Bylo to tuhé jak dřevo.“

Rinaldi je ještě trochu ohnul. Díval jsem se mu na temeno hlavy, na nablýskané vlasy a na úhledně rozdělenou pěšinku. Ohnul koleno moc daleko.

„Au,“ řekl jsem.

„Měl jsi ještě nějaký čas chodit na rehabilitaci,“ řekl Rinaldi.

„Je to lepší, než to bylo.“

„To vidím, chlapečku. O tomhle vím trošku víc než ty.“ Vstal a posadil se na postel. „Samotné ko…