Sbohem, armádo!

KNIHA PÁTÁ

KAPITOLA XXXVII I

Toho podzimu začalo sněžit velice pozdě. Bydleli jsme v hnědém dřevěném domku na úpatí hory mezi borovicemi a v noci býval mráz, takže voda ve dvou džbánech na komodě bývala ráno pokrytá tenkým ledem. Paní Guttingenová přicházela do pokoje časně ráno, aby zavřela okna a rozdělala oheň v porculánových kamnech.

Smrkové dřevo praskalo a jiskřilo a potom se rozhučelo v kamnech, a když paní Guttingenová přišla do pokoje po druhé, přinesla velká polena na oheň a džbán horké vody. Jakmile se v pokoji oteplilo, přinesla snídani. Snídali jsme vsedě v posteli, odkud jsme měli výhled na jezero a na hory na francouzské straně za jezerem. Na vrcholcích hor ležel sníh a jezero bylo jediná ocelově šedá modř.

Venku před salaší vedla vzhůru do hor cesta. Vyježděné koleje a brázdy byly v mraze tvrdé jako ocel a cesta stoupala vytrvale lesem vzhůru a okolo hory až k loukám a ke stodolám a k dřevěným boudám na lukách při kraji lesů, které se dívaly do údolí. Údolí bylo hluboké a na jeho dně byl potok, který tekl do jezera, a když údolím foukal vítr, bylo slyšet potok ve skalách.

Někdy jsme odbočili z cesty a vydali se po pěšině borovým lesem. Po lesní půdě se šlo měkce; neztuhla mrazem jako cesta. Ale nám tvrdost cesty nevadila, protože jsme měli v podrážkách a na podpatcích hřebíky, a hřebíky na podpatcích se zabodávaly do zmrzlých brázd a v okovaných botách se po cestě šlo dobře a bylo to osvěžující. Ale chodit po lesích bylo nádherné.

Před domkem, kde jsme bydleli, spadala hora příkře na malou planinku u jezera a my sedávali na verandě domu na slunci a dívali se na zákruty cesty, vedoucí dolů po svahu hory, a na terasovité vinice na svahu nižší hory, na révu, teď na zimu úplně odumřelou, na pole, rozdělená kamennými zídkami, a na domy pod vinicemi v městě na úzké pláni podél pobřeží jezera. Na jezeře byl ostrov s dvěma stromy a ty stromy vypadaly jako dvojitá plachta rybářského člunu. Na druhé straně jezera byly hory ostré a strmé a dole na konci jezera táhla se mezi dvěma horskými hřebeny plochá pláň údolí Rhony a dál v údolí, tam, kde je přerušovaly hory, byl Dent ďu Midi. Byla to vysoká, sněžná hora a vévodila údolí, ale byla v takové dálce, že nevrhala stín.

Když svítilo slunce, obědvali jsme na verandě, ale jinak jsme jedli nahoře v malém pokojíku s holými dřevěnými stěnami a s velikými kamny v rohu. Ve městě jsme si kupovali knihy a magazíny a jednou výtisk Hoyle a naučili jsme se hrát mnoho karetních her pro dva. Malý pokojík s kamny byl náš obývací pokoj. Stály tu dvě pohodlné židle a stůl na knihy a magazíny a na jídelním stole, když s něho bylo sklizeno, jsme hráli karty. Pan a paní Guttingenovi bydleli dole a večer jsme je někdy slyšeli hovořit a oni spolu byli také velice šťastni. On býval vrchním číšníkem a ona pracovala jako služka ve stejném hotelu a nastřádali si peníze na tenhle dům. Měli syna, který studoval na vrchního číšníka. Byl v jednom hotelu v Curychu. V přízemí byla nálevna, kde prodávali víno a pivo, a večer jsme slýchávali, jak venku na cestě zastavují povozy a muži chodí po schodech do nálevny napít se vína.

Na chodbě před obývacím pokojem stála bedna s dřívím, kterým jsem udržoval oheň. Ale nebývali jsme dlouho vzhůru. Chodili jsme ve velké ložnici do postele potmě, a když jsem se svlékl, otevřel jsem okno a díval se na noc a na studené hvězdy a na borovice pod oknem a pak jsem co nejrychleji vlezl do postele. V posteli bylo krásně, protože vzduch byl tak studený a čistý a za oknem noc. Spali jsme dobře, a když jsem se v noci probudil, věděl jsem, že to je jenom z jedné příčiny, odhrnul jsem prachovou peřinu stranou, velice zlehka, aby se Catherine nevzbudila, a pak jsem znova usnul, s pocitem tepla a svěží lehkosti tenké pokrývky. Válka se zdála daleko. Ale z novin jsem věděl, že v horách se pořád ještě bojuje, protože sníh ne a ne přijít.

Někdy jsme chodili s hory dolů do Montreux. S hory vedla dolů pěšina, ale ta byla strmá, takže jsme obyčejně zůstali na cestě a sestupovali jsme po široké, tvrdé cestě mezi poli a potom níž mezi kamennými zídkami vinic a ještě hloub mezi vesnickými staveními kolem cesty. Byly tu tři vesnice, Chernex, Fontanivant a tu třetí jsem zapomněl.

Cestou dál jsme minuli starý čtverhranný zámek z kamene na plateau na svahu hory, kde byly terasovité vinice, každý keř přivázaný k tyči, která ho podpírala, všechny keře suché a hnědé a zem připravená na sníh, a dole jezero, ploché a šedivé jako z ocele. Cesta se svažo^ vala dlouhou terénní vlnou pod zámkem, pak zahýbala doprava a pokračovala dolů strmým srázem, vydlážděna kočičími hlavami do Montreux.

V Montreux jsme nikoho neznali. Procházeli jsme se kolem jezera a viděli jsme labutě a spousty racků a mořských vlaštovek, které se vznesly do vzduchu, když člověk přišel blíž, a křičely, jak se dívaly dolů na vodu. Dále na jezeře byla hejna potápek, malých a černých, a ty, jak plavaly, nechávaly za sebou ve vodě rýhy. Ve městě jsme se procházeli po hlavní ulici a dívali se v obchodech do výkladů. Bylo tu mnoho velkých hotelů, které byly zavřené, ale většina obchodů měla otevřeno a lidé nás velice rádi viděli. Bylo tu výborné kadeřnictví, kam se Catherine chodila dávat česat. Žena, které kadeřnictví patřilo, byla velice veselá a byl to jediný člověk v Montreux, kterého jsme znali.

Zatím co tam Catherine seděla, zasel jsem si do pivnice a pil jsem černé mnichovské pivo a četl noviny. Četl jsem Corriere della Sera a anglické a americké noviny z Paříže. Všechny inseráty byly začerněny, údajně proto, aby se zabránilo dohovořovat se tak s nepřítelem. Ty noviny byly mizerné čtení. Všude šlo všechno strašně mizerně. Seděl jsem v koutě u velkého džbánu černého piva, otvíral jsem balíčky preclíků v celofánu a jedl jsem preclíky pro jejich slanou chuť a proto, že po nich pivo dobře chutnalo, a četl jsem o katastrofách. Myslel jsem si, že Catherine brzo přijde, ale nešla, pověsil jsem proto noviny na stojan, zaplatil jsem pivo a šel jsem ven na ulici, abych se po ní poohlédl. Den byl studený a tmavý a zimavý a kamenné zdi domů vypadaly studené. Catherine byla pořád u kadeřnice. Žena jí dělala vlny. Posadil jsem se do malého oddělení a díval jsem se. Dívat se na to bylo vzrušující a Catherine se usmívala a mluvila na mě a mně trochu selhával hlas, protože jsem byl vzrušený. Želízka příjemně cvakala, mohl jsem vidět Catherine ve třech zrcadlech, a v odděleníěku bylo příjemně a teplo. Potom žena dokončila Catherinin účes, Catherine se podívala do zrcadla a trošku účes opravila tím, že někde vytáhla a jinde zastrčila vlásenku; potom vstala. „Nezlob se, že mi to tak dlouho trvalo.“

„Monsieura to velmi zajímalo. Že ano, monsieur?“ usmála se žena.

„Ano,“ řekl jsem.

Šli jsme ven a dál po ulici. Bylo studeno a zimavo a foukal vítr. „Ach, miláčku, já tě tak miluju,“ řekl jsem.

„Že se máme nádherně?“ řekla Catherine. „Podívej, půjdeme někam a dáme si místo čaje pivo. Malé Catherine to dělá velice dobře. Zůstává po něm maličká.“

„Malá Catherine,“ řekl jsem, „Ten tuláček.“

„Byla moc hodná,“ řekla Catherine. „Zlobí jen docela maloulinko. Doktor říká, že pivo mi udělá dobře a že po něm zůstane malá.“

„Jestli ji tím dokážeš udržet dost malou a jestli je ta holčička chlapeček, možná, že z něho bude jockey.“

„Ale asi bychom se měli vzít, jestli to děťátko doopravdy budeme mít,“ řekla Catherine. Seděli jsme v pivnici u rohového stolu. Venku se stmívalo. Bylo ještě brzo, ale den byl tmavý a soumrak se snášel brzo.

„Vezmeme se hned,“ řekl jsem.

„Ne,“ řekla Catherine. „Teď bych se styděla. Je to na mně moc vidět. V tomhle stavu nebudu před nikoho předstupovat a vdávat se.“

„Že jsme se nevzali už dřív,“ řekl jsem.

„Asi by to bylo bývalo lepší. Ale copak jsme někdy mohli, miláčku?“

„Nevím.“

„Já vím jedno: v tomhle vznešeném mateřském stavu se vdávat nehodlám.“

„Ty nejsi mateřská.“

„Ale ano, jsem, miláčku. Kadeřnice se mě ptala, jestli to je naše první. Zalhala jsem jí; řekla jsem, že máme už dva kluky a dvě děvčátka.“

„A kdy se vezmeme?“

„Třeba hned, jen co budu zas štíhlá. Musíme přece mít nádhernou svatbu, aby si každý myslel, jaký je to hezký mladý páreček.“

„A nevadí ti to?“

„Miláčku, proč by mně to mělo vadit? Jenom jednou jedinkrát mi bylo ošklivě: tenkrát, když jsem si v Miláně připadala jako lehká holka, a to trvalo jenom sedm minut a kromě toho to bylo z toho nábytku v tom pokoji. Copak nejsem dobrá manželka?“

„Jsi rozkošná manželka.“

„Tak nebuď tak strašně technický, miláčku. Vezmu si tě, jak jen budu zas štíhlá.“

„Tak dobře.“

„Myslíš, že bych si měla dát ještě jedno pivo? Doktor říkal, že jsem trochu úzká v bocích, takže to nebude škodit, když malá Catherine zůstane malá.“

„Co ještě říkal?“ Zneklidnilo mě to.

„Nic. Mám úžasný krevní tlak, miláčku. Hrozně obdivoval můj krevní tlak.“ •

„Co říkal, že jsi úzká v bocích?“

„Nic. Vůbec nic. Říkal, ať radši nelyžuju.“

„Úplně správně.“

„Říkal, že teď už je pozdě začínat, když jsem to předtím nikdy nedělala. Říkal, že bych lyžovat mohla, ale nesměla bych upadnout.“

„To je nějaký ohromně laskavý šprýmař.“

„Opravdu, byl moc hodný. Zavoláme si ho, až se děťátko bude chtít narodit.“

„Ptala ses ho, jestli se nemáš vdát?“

„Ne. Řekla jsem mu, že jsme už Čtyři roky spolu. VÍŠ, miláčku, když si tě vezmu, bude ze mě Američanka, a podle amerických zákonů ať se vezmeme, kdy chceme, děťátko bude manželské.“

„Kdes tohle objevila?“

„V knihovně v newyorském Světovém almanachu.“

„ Ty jsi prima děvče.“

„Já budu moc ráda Američanka a pojedeme do Ameriky, že, miláčku? Chci se podívat na Niagarské vodopády.“

„Ty jsi skvělé děvče.“

„Pak chci vidět ještě něco, ale nemůžu si vzpomenout, co.“

„Jatka?“

„Ne. Nemůžu si na to vzpomenout.“

„Woolworthův mrakodrap?“

„Ne.“

„Velký kaňon?“

„Ne. Ale ten bych viděla ráda.“

„Tak co to je?“

„Zlatou Bránu! To je to! To chci vidět! Kde je Zlatá Brána?“

„V San Francisku.“

„Tak pojedeme tam. Stejně chci vidět San Francisko.“

„Tak dobře. Pojedeme tam.“

„A teď pojedeme nahoru na kopec. Ano? Stihneme lokálku?“

„Jeden vlak jede chvilku po páté.“

„Tak ten chytneme.“

„Dobře. Ale nejdřív vypiju ještě jedno pivo.“

Když jsme vyšli ven na ulici a škrábali jsme se do schodů k nádraží, byla strašná zima. Údolím Rhony vál studený vítr z hor. Ve výkladních skříních měli rozsvíceno a my se škrábali po strmém kamenném schodišti k hoření ulici a pak po jiných schodech ke stanici. Tam čekal elektrický vlak, všechna světla rozsvícena. Byl tam ciferník, který ukazoval, kdy odjíždí. Podle ručiček to bylo deset minut po páté.

Podíval jsem se na nádražní hodiny. Bylo pět minut po. Když jsme nastoupili, uviděl jsem, jak řidič a průvodčí vycházejí z nádražní vinárny. Sedli jsme si a otevřeli jsme okno. Vlak byl vytápěn elektřinou a bylo tam dusno k zalknutí, ale oknem proudil dovnitř čerstvý studený vzduch.

„Jsi unavená, Cat?“ zeptal jsem se.

„Ne. Je mi báječně.“.

„Nejedeme daleko.“

„Já jezdím ráda,“ řekla. „Se mnou si nedělej starosti, miláčku. Mně je skvěle.“ Sněžit začalo teprve tři dny před vánocemi. Jednou ráno jsme se probudili a sněžilo. Zůstali jsme v posteli, oheň v kamnech hučel, a dívali jsme se, jak sníh padá. Paní Guttingenová odnesla po snídani tácy a přiložila dříví do kamen.

Byla to velká sněhová bouře. Řekla, že se přihnala asi o půlnoci. Šel jsem k oknu a podíval jsem se ven, ale nedohlédl jsem přes cestu. Sněžilo a foukal divoký vítr. Vrátil jsem se do postele a leželi jsme a hovořili.

„Chtěla bych umět lyžovat,“ řekla Catherine. „Je to strašně hloupé, když člověk neumí lyžovat.“

„Opatříme si boby a budeme jezdit po cestě dolů. To není pro tebe o nic horší než vozit se v automobilu.“

„Nebude to házet?“

„Můžeme to zkusit.“

„Doufám, že to moc házet nebude.“

„Za chvilku se půjdeme projít po sněhu.“

„Před obědem,“ řekla Catherine. „Abychom měli dobrý apetit.“

„Já mám pořád hlad.“

„Jako já.“

Šli jsme ven na sníh, ale byly veliké závěje, takže jsme se daleko nedostali. Šel jsem napřed a prošlapával jsem cestičku k nádraží, ale když jsme se octli až tam, měli jsme už chození dost. Sníh létal ve větru tak, že jsme skoro neviděli, a zašli jsme do malé hospůdky u nádraží, očistili jsme jeden druhého koštětem, sedli si na lavici a dali jsme si vermouth.

„To je pořádná bouřka,“ řekla číšnice.

„Ano.“

„Letos začalo sněžit pozdě.“

„Ano.“

„Smím si sníst jednu táfličku čokolády?“ řekla Catherine. „Anebo je to moc před obědem? Já mám pořád hlad.“

„Jen se neboj a jednu si sněz.“

„Dám si tu oříškovou,“ řekla Catherine. „Ta je moc dobrá,“ řeklo děvče. „Mám ji nejraději ze všech.“

„Já si dám ještě jeden vermouth,“ řekl jsem.

Když jsme vyšli ven, abychom se vydali nazpátek, byla naše pěšinka zavátá sněhem. Jenom stopy po dírách byly slabě znát. Sníh nám tak lítal do obličeje, že jsme skoro neviděli. Oklepali jsme se a šli jsme dovnitř k obědu. Oběd podával pan Guttingen.

„Zítra se to bude lyžařit,“ řekl. „Lyžaříte, pane Henry?“

„Ne. Ale chci se to naučit.“

„To se naučíte docela lehce. Na vánoce tu bude můj chlapec a naučí vás to.“

„Výborně. Kdy přijede?“

„Zítra večer.“

Když jsme po obědě seděli u kamen v malém pokojíku a dívali se z okna, jak venku padá sníh, Catherine řekla:

„Nechtěl bys jet někam na výlet sám, miláčku, a zalyžovat si s pánama?“

„Ne. Proč?“

„Myslela jsem si, že bys třeba někdy rád viděl jiné lidi, ne jenom mě.“

„Chceš ty vidět jiné lidi?“

„Ne.“

„Já taky ne.“

„Já vím. Ale ty jsi jiný. Já budu mít děťátko, a tak jsem docela spokojená, i když vůbec nic nedělám. Já vím, že jsem teď strašlivě hloupá a že moc mluvím, a myslím si, že by sis měl někam vyrazit, abys mě neměl brzy dost.“

„Ty chceš, abych si někam vyjel?“

„Ne. Chci, abys tu zůstal.“

„A to taky udělám.“

„Pojď sem ke mně,“ řekla. „Já si ti chci sáhnout na hlavu na tu bouli. To je pane boule.“ Přejela ji prstem.

„Miláčku, líbilo by se ti, kdyby sis nechal narůst fousy?“

„Tobě by se to líbilo?“

„Třeba by to byla legrace. Chtěla bych tě vidět s fousama.“

„Tak dobře. Dám si je narůst. A začnu hned, hned teď. Je to dobrý nápad. Budu mít aspoň co dělat.“

„Neužíráš se, že nemáš co dělat?“

„Ne. Mně se to líbí. Žije se mi skvěle. Tobě ne?“

„Mně se žije rozkošně. Ale měla jsem strach, když jsem teď jako kulička, jestli ti se mnou třeba není dlouhá chvíle.“

„Ach Cat. Ty nemáš vůbec ponětí, jak jsem do tebe blázen.“

„I takhle?“

„Právě takhle, jak jsi. Mám se skvěle. Že se nám žije dobře?“

„Mně ano, ale myslela jsem si, že ty třeba někdy nemáš stání.“

„Ne. Občas tak přemýšlím o frontě a o lidech, které znám, ale nevadí mi to. Na nic moc nemyslím.“

„O kom tak přemýšlíš?“

„O Rinaldim a o knězi a o spoustě lidí, co jich znám. Ale moc na ně nemyslím. Nechci myslet na válku. S tou jsem hotov.“

„Na co myslíš teď?“

„Na nic.“

„Ale ano, myslíš. Řekni.“

„Napadlo mi, jestli má Rinaldi syfilis/*

„A víc nic?“

„Ne.“

„Má syfilis?“

„To nevím.“

„Já jsem ráda, že ty ho nemáš. Měls někdy něco takového?“

„Měl jsem kapavku.“

„O tom nechci nic slyšet. Bolelo to moc, miláčku?“

„Moc.“

„Chtěla bych, abych ji byla měla.“

„Ale ne.“

„Ano. Chtěla bych, abych ji byla měla, abych byla jako ty. Chtěla bych, abych byla měla něco se všemi tvými slečnami, abych si z nich před tebou mohla dělat legraci.“

„To je hezké pomyšlení.“

„To není zrovna hezké pomyšlení, žes měl kapavku.“

„To vím. Podívej se, jak tam teď sněží.“

„Já se radši dívám na tebe. Miláčku, proč si nenecháš růst vlasy?“

„Jak růst?“

„Tak, prostě trošičku růst, aby byly delší.“

„Jsou už dost dlouhé.“

„Ne, nech si je narůst trošičku delší a já bych si mohla svoje ustřihnout a byli bychom oba stejní, jenomže jeden blond a druhý brunet.“

„Nenechal bych tě, aby sis svoje ustřihla.“

„Byla by to legrace. Já už toho mám dost. V noci je s tím v posteli strašná otrava.“

„Mně se to líbí.“

„Krátké by se ti nelíbily?“

„Možná. Líbí se mi tak, jak jsou.“

„Možná, že krátké by byly hezké. Byli bychom pak oba stejní. Ach miláčku, já tě tak strašně chci, že taky chci být ty.“

„Vždyť jsi. My jsme jeden jediný člověk.“

„Já to vím. V noci jsme.“

„V noci je to prima.“

„Chci, abysme se dočista pomíchali. Nechci, abys jezdil pryč. To jsem řekla jen tak. Jeď, jestli chceš. Ale honem se zase vrať. Bože, miláčku, když nejsem s tebou, já ani trochu nežiju.“

„Já vůbec nikdy neodjedu,“ řekl jsem. „Do mně nic není, když tě nemám u sebe. To už pak nejsem ani trochu naživu.“

„Já chci, abys byl naživu. Chci, abys byl skvěle naživu. Ale my budeme; spolu, že?“

„A řekni: chceš, abych si přestal nechat růst fousy, nebo abych si je nechával růst dál?“

„Nechávej si je dál. Jen ať ti rostou. To bude úžasná věc. Možná že na Nový rok je budeš mít úplně vyrostlé.“

„Nechceš si trochu zahrát šachy?“

„Radši bych si hrála s tebou.“

„Ne. Zahrajeme si šachy.“

„A pak si budeme hrát?“

„Ano.“

„Tak dobře.“

Vytáhl jsem šachovnici a rozestavil jsem figurky. Venku pořád silně sněžilo.

Jednou v noci jsem se probudil a věděl jsem, že Catherine je taky vzhůru. Měsíc v okně svítil a vrhal na postel stín mřížky okenních rámů.

„Jsi vzhůru, miláčku?“

„Ano. Nemůžeš usnout?“

„Právě jsem se probudila a napadlo mi, jak jsem byla skoro potřeštěná, když jsem se s tebou po prvé setkala.

Pamatuješ se na to?“

„Byla jsi potřeštěná jenom trošičku.“

„Teď už ale vůbec nejsem. Ted jsem prima. Ty to říkáš tak rozkošně: Prima. Řekni prima.“

„Prima.“

„Ach, ty jsi moje duše. A já už teď nejsem ztřeštěná. Jsem prostě strašně, strašně, strašně šťastná.“

„Tak spi,“ řekl jsem.

„Dobře. Pojď, usneme oba v jednom a tom samém momentě.“

„Dobře.“

Ale neusnuli jsme. Byl jsem vzhůru hezky dlouho, přemýšlel jsem o věcech a díval jsem se na Catherine, jak spí s měsíčním světlem na obličeji. Pak jsem taky usnul.