KNIHA ČTVRTÁ
KAPITOLA XXXIII
Brzo ráno, ještě než se rozednilo, seskočil jsem s vlaku v Miláně, když před nádražím zpomalil. Přešel jsem koleje a dostal jsem se mezi nějakými budovami ven na ulici. Jedna vinárna měla otevřeno a já zašel dovnitř na šálek kávy. Páchlo tam časným jitrem, zameteným prachem, lžičkami ve sklenicích od kávy a mokrými kruhy po vinných sklenicích. Vinárník byl za nálevním pultem. U stolu seděli dva vojáci. Postavil jsem se k pultu, vypil sklenici kávy a snědl kousek chleba. Káva byla šedivá trochou mléka a s povrchu jsem kouskem chleba sebral škraloup. Vinárník se na mě podíval.
„Nechcete skleničku grappy?“
„Ne, díky.“
„Na můj účet,“ řekl, nalil malou skleničku a strčil ji přede mne. „Copak se to děje na frontě?“
„Co já vím?“
„Tihle jsou na mol,“ řekl a mávl rukou po dvou vojácích. To jsem mu mohl věřit. Vypadali na mol. „Povězte mi,“ řekl. „Co se děje na frontě?“
„Co já můžu vědět o frontě?“
„Viděl jsem vás lézt přes zeď. Seskočil jste z vlaku.“
„Ustupujeme na celé čáře.“
„To jsem četl v novinách. Co se stane? Už je konec?“
„Pochybuju.“
Nalil plnou skleničku grappy z malé láhve. „Jestli jste se dostal do maléru,“ řekl, „můžu vás schovat.“
„Nedostal jsem se do maléru.“
„Jestli jste se dostal do maléru, zůstaňte u mě.“
„A kde tu jde zůstat?“
„V domě. Zůstává jich tu mnoho. Každý, kdo má nějaký malér, tu zůstane.“
„Má jich hodně maléry?“
„To záleží na tom, jaké. Vy jste Jihoameričan?“
„Ne.“
„Umíte španělsky?“
„Trochu.“
Přetřel nálevní pult.
„Není to jen tak, odejet ze země, ale na žádný pád to není nemožné.“
„Já nemám vůbec v úmyslu odjíždět.“
„Můžete tu zůstat, jak dlouho chcete. Však vy poznáte, co jsem já zač.“
„Dnes musím jít, ale budu si pamatovat vaši adresu a vrátím se sem.“ Zavrtěl hlavou. „Nevrátíte, když mluvíte takhle. Myslel jsem si, že jste se dostal opravdu do maléru.“
„Nedostal, ale vím, jakou cenu má adresa skutečného přítele.“
Položil jsem na pult desetilirovou bankovku, abych zaplatil kávu.
„Dejte si se mnou jednu grappu,“ řekl jsem.
„To nemusíte.“
„Jen si dejte.“
Nalil do obou skleniček.
„Pamatujte si,“ řekl. „Přijďte sem. Nesvěřujte se cizím lidem. Tady jste v bezpečí.“
„To já vím.“
„Víte?“
„Ano.“
Zvážněl. „Tak potom dovolte, abych vám řekl jednu věc: Nepotloukejte se v tomhle kabátě.“ *
„Proč?“
„Na rukávě je krásně vidět, že jste si odpáral hvězdy. Látka má jinou barvu.“ Neřekl jsem nic.
„Jestli nemáte dokumenty, můžu vám dokumenty dát.“
„Jaké dokumenty?“
„Dokumenty o dovolené.“
„Já dokumenty nepotřebuju. Mám je.“
„Tak to je v pořádku,“ řekl. „Ale kdybyste potřeboval dokumenty, můžu vám opatřit, jaké chcete.“
„Kolik stojí takový dokument?“
„Podle toho, jaký. Ceny jsou rozumné.“
„Teď zrovna žádný nepotřebuju.“ Pokrčil rameny.
„Mám všechno v pořádku,“ řekl jsem. Když jsem odcházel, řekl: „Nezapomeňte, že jsem váš přítel.“
„Ne.“
„Vždyť se zas uvidíme,“ řekl. „Dobře,“ řekl jsem.
Venku jsem se držel stranou nádraží, kde byla vojenská policie, a na rohu malého parčíku jsem si vzal drožku.
Dal jsem řidiči adresu nemocnice. V nemocnici jsem šel do místnosti vrátného. Jeho žena mě objala. On mi potřásl rukou.
„Vy jste se vrátil. A v pořádku?“
„Ano.“
„Snídal jste?“
„Ano.“
„Jak se vám daří, tenente? Jak se vám daří?“ vyptávala se vrátného žena. „Výborně.“
„Nenasnídáte se s námi?“
„Ne, děkuju. Poslyšte, je tady v nemocnici ještě slečna Barkleyová?“
„Slečna Barkleyová?“
„Ta anglická ošetřovatelka.“
„Jeho děvče,“ řekla vrátného manželka. Poklepala mi na rameno a usmála se.
„Ne,“ řekl vrátný. „Ta je pryč.“
Srdce se mi sevřelo. „Víte to jistě? Myslím tu vysokou světlovlasou mladou Angličanku.“
„Určitě. Ta odjela do Stresy.“
„Kdy jela?“
„Jela, jsou to dva dni, s tou druhou anglickou dámou.“
„Dobře,“ řekl jsem. „Rád bych vás o něco požádal. Neříkejte nikomu, že jste mě viděl. To je velmi důležité.“
„Neřeknu to nikomu,“ řekl vrátný. Dal jsem mu desetilirovou bankovku. Odstrčil ji.
„Slíbil jsem vám, že to žádnému nepovím,“ řekl. „Nechci peníze.“
„Co pro vás můžeme udělat, signor tenente?“ zeptala se jeho manželka.
„Jenom tohle,“ řekl jsem.
„Jsme němí,“ řekl vrátný. „Vzkážete mi, kdybys…
Ernest Hemingway
Jirka Svátek –
Jedna z mých top klasik
Martina Bouzková –
Hemingway nedostal tu Nobelovku pro nic za nic 🙂 Tuhle knížku mám fakt ráda, nedala bych ji úplně mezi moje topky, ale to spíš kvůli žánru, který až tak často nečtu, než kvůli kvalitě knihy jako takové… Kdyb to šlo, dala bych 4 a půl hvězdičky.
Laděnka –
První kniha, kterou jsem od E. Hemingwaye četla a po přečtění této knihy jsem se do jeho tvorby a stylu psaní doslava zamilovala, což mě vedlo k přečtění dalších děl. Sbohem, armádo je kniha, ve které jsou havnosti války vyváženy romantickou zápletkou. Krásný i smutný příběh zároveň.
Jitka Straková –
Zároveň krásný i smutný milostný příběh. Četla jsem tuhle snad nejlepší Hemingwayovku asi před 20 lety, teď jsem si ji tu stáhla do čtečky a udělala na mě stejný dojem jako tenkrát. Některé knihy prostě nestárnou…
P. Wohlrábová –
Neskutečná kniha… Kolikrát, když si myslíme, že už máme cíl na dosah, všechno se může najednou pokazit, podobně jako v tomhle příběhu. Knihy z válečného prostředí sice obecně nemusím, ale tahle je překrásná.
Tonda Fuksa –
Tenhle Hemův autobiografický protiválečný román si najde čtenáře ve všech skupinách. A jako je to u většinny jeho díla, i tady musíte číst tak trochu mezi řádky. Milostný příběh na pozadí války italského vojáka Frederica a ošetřovatelky Catherine (s mnohdy až inflantilními projevy) je vlastně jenom kulisou, za kterou se odehrává hlubší psychologická a morální linie.
Za přečtění stojí tato kniha rozhodně.