Žraloci přišli. Ale ne tak, jako zaútočil mako. Jeden z nich se obrátil a zmizel z dohledu pod loďkou a stařec cítil, jak se loďka otřásá, když škubal a rval marlina. Druhý pozoroval starce štěrbinami žlutých očí a pak rychle vyrazil, půlkruhovité čelisti dokořán, aby se zahryzl do ryby v místech, kde už byla rozervána. Na vršku jeho hnědé hlavy se dozadu jasně rýsovala čára, označující, kde přechází mozek v míchu, a stařec do toho bodu vrazil nůž připevněný k veslu, vytrhl jej a vrazil jej žralokovi znovu do žlutých kočičích očí. Žralok se pustil ryby a sklouzl do hloubky, polykaje ve smrtelném tažení urvané sousto.
Loďka se stále ještě otřásala ničivými nárazy, kterými druhý žralok rval rybu, a stařec pustil škot plachty tak, aby se člun stočil bokem a odkryl žraloka ve vodě. Když ho uviděl, naklonil se přes pažení a bodl po něm. Zasáhl jenom kus urvaného masa a žraloci kůže byla tak tvrdá, že do ní nůž sotva pronikl. Ta rána ho zabolela nejen v rukou, nýbrž i v rameni. Ale žralok se rychle vynořil hlavou napřed a stařec ho zasáhl přímo do jejího ploského vršku, sotva vystrčil nos z vody a zahryzl se do ryby. Stařec vytáhl čepel a bodl žraloka ještě jednou přesně do téhož místa. Žralok stále ještě visel zahryznut čelistmi na rybě a stařec mu vrazil nůž do levého oka. Žralok se pořád nepouštěl.
„Ne?" vykřikl stařec a pohroužil mu čepel mezi obratel a mozek. Teď se lehce strefil a cítil, jak chrupavka povolila. Obrátil veslo a vrazil lopatku žralokovi mezi čelisti, aby mu je rozevřel. Zapáčil, a když se žralok pustil a sklouzl dolů, řekl mu : „Tak běž, galano! Propadni se míli hluboko! Běž za svým kamarádem, nebo je to možná tvoje máma!"
Stařec si utřel čepel nože a položil veslo. Pak našel skot plachty, plachta se napjala a on vyrovnal loďku do správného kursu.
„Museli z ní urvat aspoň čtvrtinu, a zrovna toho nejlepšího masa," povzdechl si hlasitě. „Kdyby to tak byl všechno sen a kdybych ji byl nikdy nechytil! Je mi to líto, rybo. Všechno se tím pokazilo." Odmlčel se a nechtěl se na rybu ani podívat. Teď, když vykrvácela, měla pod přelévajícími se vlnami barvu stříbrného amalgamu na rubu zrcadla a její pruhy byly ještě stále patrný.
„Neměl jsem se pouštět tak daleko, rybo," oslovil ji. „Nebylo to dobré pro tebe ani pro mne. Je mi to líto, rybo."
Tak, řekl si v duchu. Podívej se na provaz kolem nože, jestli se nepotrhal. A dej si do pořádku ruku, protože nás toho čeká ještě víc.
„Kdybych tak měl na ten nůž brousek!" pronesl stařec nahlas, když si prohlédl vázání na konci vesla. „Měl jsem vzít brousek s sebou." Měl jsi s sebou vzít víc věcí, pomyslel si. Ale nevzals, staříku. Teď není čas uvažovat o tom, co nemáš. Mysli na to, co dokážeš s tím, co máš po ruce.
„Moc mi toho pořád radíš," osopil se nahlas sám na sebe. „Mám toho už po krk."
Přidržel si rukojeť kormidla v podpaží a máčel si obě ruce ve vodě, zatím co loďka plula vpřed.
„Pánbůví kolik toho urval ten poslední," řekl si. „Ale jsme teď o hodně lehčí." Nechtěl ani myslet …
Ernest Hemingway
Olda Římský –
Ikonické dílo Ernesta Hemingwaye, na seznamu povinné četby na školách je naprosto právem. Strhující děj, který zná v kostce asi každý, ale podstatný je styl, jakým je napsaný. Takže rozhodně stojí za přečtení!
Markéta Němcová –
Když jsem se do této knížky pouštěla, slyšela jsem na ní velmi rozdílné názory – jedni z ní byli nadšení, druzí tvrdili, že je moc přeceňovaná. Musím přiznat, že na začátku jsem se přikláněla spíš k názoru druhé skupiny, ale na konci jsem dospěla k závěru skupiny první. Kniha není až tolik o příběhu, ale je nutné číst mezi řádky a pochopit, že se tady jedná hlavně o myšlenku – o boj člověka proti sobě samému, vůli, lidské touze.
Lucka Korecká –
Přiznám se, že knihy tohoto typu moc nemusím, ale tuto jsem přečetla jedním dechem. Je zde krásně popsán souboje člověka s přírodou a se sebou samým.
Olda Římský –
Ve své podstatě jednoduchý příběh houževnatého a odvážného starce je jakousi metaforou o životě. Vedle výpovědi o marnosti lidského snažení v sobě nese i hlubší smysl. Oslavuje nezdolnost člověka, který bez ohledu na námahu, překážky a utrpení jde za svým cílem a který tváři v tvář smrti prokazuje míru své odvahy a cti. Hlavním měřítkem smyslu života a štěstí není zisk, ale uspokojení z vykonané práce, z čestného boje o vlastní bytí.