Stařec a moře

Bylo už tma, jak už se tak v září po západu slunce rychle stmívá. Stařec nalehl na povětřím ošlehané dřevo přídě a odpočíval, pokud to jen šlo. Vyšly první hvězdy. Neznal jménem hvězdu Rigel v souhvězdí Orion, ale viděl ji a věděl, že záhy vyjdou všechny a že bude se všemi svými vzdálenými přítelkyněmi.

„Ryba je taky můj přítel," pronesl nahlas. „Nikdy jsem takovou rybu ještě neviděl, ani jsem o takové neslyšel. Ale musím ji zabít. Jsem rád, že se nemusíme pokoušet zabíjet hvězdy."

Co kdyby se tak nějaký člověk musel snažit zabít každý den měsíc? Měsíc uteče. Ale co kdyby se tak někdo každý den musel pokusit zabít slunce? Narodili jsme se šťastně, pomyslel si.

Pak mu přišlo líto veliké ryby, která nemá co jíst, ale jeho odhodlání zabít ji ani na chvilku při té lítosti neochablo. Kolik lidí ta ryba nakrmí! říkal si v duchu. Ale jsou hodni, aby ji jedli? Ne, ovšemže nejsou. Nikdo není hoden toho, aby ji jedl, soudě podle jejího chování a její majestátní důstojnosti.

Nerozumím těmhle věcem, myslel si, ale je dobře, že se nemusíme snažit zabíjet slunce a měsíc a hvězdy. Stačí, že žijeme na moři a zabíjíme své věrné bratry.

Teď bych měl myslet na to přibrzdění, řekl si v duchu. Má to své výhody, ale je v tom i nebezpečí. Jestli je brždění vzepřenými vesly opravdu to pravé a člun ztratí všechnu lehkost, může ryba podniknout nápor a já bych mohl přijít o tolik šňůry, že bych přišel i o ni. Lehkost člunu sice prodlužuje naše trápení, ale zároveň je to pro mne při téhle rychlosti pojistka. Tak rychle zatím ještě ryba neplula. Ať se děje co děje, musím vykuchat dorádu, aby se nezkazila, a sníst z ní kousek, abych měl sílu.

Teď si ještě hodinku odpočinu a zjistím si, jestli bude tak rovnoměrně a vytrvale plout dál, a pak se teprv dostanu na záď, pustím se do práce a rozhodnu se. Zatím uvidím, co bude ryba dělat a jestli se na ní neprojeví nějaká změna. S těmi vesly je to dobrý trik, ale teď už je na čase zbytečně neriskovat. Má v sobě ještě pořád dost života a hák, jak jsem viděl, jí trčí z koutku huby a hubu má pevně semknutou. Ten hák ji zvlášť netrápí, to nic není. Všechno záleží na tom, že ji trápí hlad a že musí čelit něčemu, co nechápe. Odpočiň si, staříku, ať se zatím dře ona, než tě znovu zavolá povinnost!

Odpočíval, jak byl přesvědčen, asi dvě hodiny. Měsíc teď vycházel pozdě, takže neměl podle čeho odhadnout čas. A neodpočíval taky skutečně, leda ve srovnání s předchozí námahou. Stále ještě snášel na ramenou tlak šňůry, ale opřel se teď levičkou o pažení přídě a svěřoval odpor proti tahu ryby čím dál víc loďce samé.

Jak by to bylo jednoduché, kdybych mohl šňůru uvázat k člunu, pomyslel si. Ale ryba by ji mohla jedním malých škubnutím přetrhnout. Musím odpérovat napětí šňůry vlastním tělem a musím být každou chvíli připraven popustit šňůru oběma rukama.

„Ale ještě jsi vůbec nespal, staříku," řekl si nahlas. „Půl dne a noc a teď ještě jeden den, a tys nespal. Musíš si něco vymyslet, aby sis trochu zdříml, jestli bude ryba plout klid…