Slunce vycházelo po třetí od chvíle, co vyplul na moře, když se ryba dala do kroužení v obloucích před člunem.
Podle sklonu šňůry její kroužení vidět nemohl. Na to bylo příliš časně. Ucítil pouze, že se napětí šňůry trošičku zmírnilo, a začal ji pravičkou nenásilně přitahovat k sobě. Jako obvykle se napjala, ale povolila zrovna v okamžiku, kdy už měla blízko k prasknutí. Smekl si ji přes hlavu s ramenou a začal ji vytrvale a lehce soukat do člunu. Střídal v tahu houpavě obě ruce a snažil se táhnout co možná tělem a nohama. Staré nohy a ramena se mu přitom otáčely sem a tam jako obrtlík.
„Nabrala si pořádně velký kruh," promluvil nahlas. „Ale krouží."
Pak už se najednou šňůra nedala přitáhnout a stařec ji držel napjatou, až viděl, jak od ní ve slunci odskakují kapičky. A pak se začala odvíjet a stařec si klekl a řevnivě ji popouštěl zpátky do temné vody.
„Dostala se teď do nejvzdálenějšího ohbí," řekl si nahlas. Musím ji držet ze všech sil, pomyslil si na to. Po každé jí tím tahem kruh o něco zkrátím. Za takovou hodinku ji možná uvidím. Teď ji musím zkrotit a pak ji musím zabít.
Ale ryba pokračovala v pomalém kroužení a stařec byl po dalších dvou hodinách mokrý potem a zmožený únavou až do morku kostí. Jenže kruhy teď byly daleko kratší a z úhlu, který svírala šňůra s hladinou, mohl zjistit, že ryba pluje stále blíž a blíž při povrchu.
Dobrou hodinu viděl stařec černé mžitky před očima, pot ho slaně pálil v odřenině nad okem a na čele. Z černých mžitek strach neměl. Při tom úsilí, s jakým přitahoval šňůru, byly obvyklé. Ale dvakrát ho obešla mdloba, a závrať, a to ho zneklidnilo.
„Nesmím přece zklamat sám sebe a umřít při takovéhle rybě," řekl si nahlas. „Panebože, pomoz mi vydržet, teď když mi to s ní jde tak krásně! Pomodlím se sto Otčenášů a sto Zdrávasů. Ale teď to nejde."
Mysli si, že jsem seje pomodlil, dodal v duchu. Pomodlím seje potom.
Právě v tom okamžiku ucítil náhlé škubání a cukání šňůry, kterou držel oběma rukama. Přišlo to ostře a tvrdě a těžce.
Pustila se svým mečem do drátěného nástavce, pomyslel si stařec. To se dalo čekat. Musela to udělat. Ale mohla by z toho začít skákat a já bych byl radši, kdyby zůstala kroužit. Ty skoky předtím byly nutné, aby do sebe nabrala vzduch. Ale teď může každý skok rozšířit ránu, a mohla by se s háku utrhnout.
„Neskákej, rybo!" zaklínal ji nahlas. „Neskákej!" Ryba udeřila o drát ještě několikrát a po každé, když pohodila hlavou, popustil stařec o kousek šňůru.
Nesmím dovolit, aby si působila další bolest, říkal si v duchu. Na mé bolesti nesejde. Tu zvládnu. Ale ona by mohla bolestí začít zuřit.
Po chvíli přestala ryba bušit do drátu a pustila se znovu do pomalého kroužení. Teď stařec soukal šňůru vytrvale k sobě. Ale přišlo mu zase mdlo. Nabral levičkou trochu mořské vody a šplíchl si ji na hlavu. Pak se pošplíchal ještě víc a promnul si zátylek.
„Křeče nemám," řekl si nahlas. „Ryba se co nevidět vynoří a nějak to vydržím. Musíš to vydržet. Ani o tom nemluv!"
Opřel se vkleče …
Ernest Hemingway
Olda Římský –
Ikonické dílo Ernesta Hemingwaye, na seznamu povinné četby na školách je naprosto právem. Strhující děj, který zná v kostce asi každý, ale podstatný je styl, jakým je napsaný. Takže rozhodně stojí za přečtení!
Markéta Němcová –
Když jsem se do této knížky pouštěla, slyšela jsem na ní velmi rozdílné názory – jedni z ní byli nadšení, druzí tvrdili, že je moc přeceňovaná. Musím přiznat, že na začátku jsem se přikláněla spíš k názoru druhé skupiny, ale na konci jsem dospěla k závěru skupiny první. Kniha není až tolik o příběhu, ale je nutné číst mezi řádky a pochopit, že se tady jedná hlavně o myšlenku – o boj člověka proti sobě samému, vůli, lidské touze.
Lucka Korecká –
Přiznám se, že knihy tohoto typu moc nemusím, ale tuto jsem přečetla jedním dechem. Je zde krásně popsán souboje člověka s přírodou a se sebou samým.
Olda Římský –
Ve své podstatě jednoduchý příběh houževnatého a odvážného starce je jakousi metaforou o životě. Vedle výpovědi o marnosti lidského snažení v sobě nese i hlubší smysl. Oslavuje nezdolnost člověka, který bez ohledu na námahu, překážky a utrpení jde za svým cílem a který tváři v tvář smrti prokazuje míru své odvahy a cti. Hlavním měřítkem smyslu života a štěstí není zisk, ale uspokojení z vykonané práce, z čestného boje o vlastní bytí.