Stařec a moře

Od severu přiletěl k člunu malý ptáček. Byl to zpěvavý ptáček na cestě k jihu a letěl velmi nízko nad vodou. Stařec viděl, že je velice unavený.

Ptáček doletěl na záď loďky a usadil se tam. Pak obkroužil starci kolem hlavy a sedl si na šňůru, kde mu bylo pohodlněji.

„Jakpak jsi starý?" zeptal se stařec ptáčka. „Je to tvůj první let?"

Ptáček se na něho podíval, když promluvil. Byl příliš unaven i na to, aby si ohledal šňůru, a kymácel se na ní, jak se jí pevně zachytil útlounkýma nožkama.

„Je pevná," řekl mu stařec. „Až moc pevná. Neměl bys být tak unavený po bezvětrné noci. Co na takové ptáčky čeká?"

Jestřábi, pomyslel si, kteří se vydávají nad moře, aby si na ně počíhali. Ale nic takového ptáčkovi neřekl. Ten by mu byl stejně nerozuměl a o jestřábech se dost brzy doví sám.

„Pěkně si odpočiň, ptáčku," řekl mu nahlas. „A pak leť a dělej, co umíš, jako každý člověk či pták či ryba." Hlasitý hovor mu dodával kuráže, protože mu v noci ztuhla záda a teď ho bolela doopravdy.

„Zůstaň u mne doma, jestli chceš, ptáčku," promlouval k němu. „Mrzí mě, že nemůžu vztyčit plachtu a vzít tě na břeh s tím větříkem, co se zdvíhá. Ale mám tady přítele."

Právě v tom okamžiku se ryba neočekávaně vrhla vpřed a strhla tak starce na příď a málem by ho byla stáhla přes palubu, kdyby se nebyl vzepřel a nepopustil o něco šňůru.

Ptáček uletěl, když sebou šňůra škubla, a stařec ho při odletu ani nezahlédl. Ohmatal šňůru pečlivě pravičkou a zpozoroval, že mu ruka krvácí.

„Něco ji tam dole nejspíš zabolelo," řekl nahlas a zatáhl za šňůru, aby zjistil, jestli by rybu nedokázal obrátit. Ale když se šňůra napjala až k prasknutí, nechal toho být a usadil se, aby čelil jejímu tahu.

„Teď to cítíš, rybo," poznamenal. „A já, pánbůh ví, taky."

Rozhlížel se teď kolem po ptáčkovi, protože by ho byl měl rád za společníka. Ptáček byl pryč.

Dlouho ses nezdržel, pomyslel si člověk. Ale tam, kam letíš, to budeš mít horší, než se dostaneš na břeh. Jak to, že jsem dopustil, aby mě ryba poranila, když sebou tak prudce škubla? Nejspíš pořádně hloupnu. Nebo jsem se možná zadíval na toho ptáčka a myslel jsem na něho. Teď přiložím ruku k dílu a pak musím sníst toho tuňáka, aby mě neopustily síly.

„Kdyby tak tady byl chlapec a kdybych tak měl trošku soli!" povzdychl si nahlas.

Přesunul tíhu šňůry na levé rameno, opatrně si klekl a omyl si ruku v oceánu. Držel ji tam ponořenou víc než minutu, pozoroval, jak se odplavu]e krev a jak se o jeho ruku voda vytrvale rozráží pohybem člunu.

„Hodně zpomalila," uvědomil si.

Byl by rád nechal ruku ve slané vodě déle, ale měl strach, že sebou ryba zase prudce trhne, a tak vstal, rozkročil se pevně a nastavil ruku slunci. Byla to jenom odřenina od šňůry, jež se mu zařízla do masa. Ale bylo to v té části dlaně, kterou potřeboval při práci. Věděl, že před vyřízením téhle záležitosti bude mít práce ještě plné ruce, a nelíbilo se mu, že se poranil ještě dřív, než se do ní dal.

„A teď," řekl si, když mu ruka uschla, „musím sníst toho tuňáka. Do…