Mít a nemít

Třetí část

HARRY MORGAN

Zima

DEVÁTÁ
KAPITOLA

Hovoří Albert

Byli jsme všichni u Freddyho v tom jeho podniku a přijde tam ten vysoký hubený advokát a povídá: „Kde je Juan?“

„Ještě se nevrátil,“ někdo mu odpověděl.

„Já vím, že se vrátil, a musím s ním mluvit.“

„Jo, nejdřív jste ho práskl, hodil jste mu na krk soud, a teď ho chcete obhajovat,“ řekl Harry. „Jenom prosím vás tady nechoďte a neptejte se, kde je. Možná že ho máte v kapse.“

„Jděte do hajzlu,“ odsekl advokát. „Mám pro něho kšeft.“

„Tak si ho běžte hledat někam jinam,“ řekl Harry. „Tady není.“

„Povídám vám, že pro něho mám kšeft,“ řekl advokát.

„Pro nikoho žádnej kšeft nemáte. Nejste nic jinýho než starej syčák.“

A právě v té chvíli si sem přijde pro osminku kořalky ten děda, jak má ty dlouhé šedé vlasy vzadu přes límec a jak prodává to speciální gumové zboží, a Freddy mu naleje a děda si to zašpuntuje a už s tím metelí zpátky přes ulici.

„Co se vám stalo s rukou?“ zeptal se advokát Harryho.

Harry má rukáv přišpendlený nahoru k rameni.

„Nějak se mi nelíbila, tak jsem si ji uřízl,“ odpověděl mu Harry.

„Vy a kdo ještě vám ji uřízl?“

„Já a ještě jeden doktor jsme ji uřízli,“ řekl Harry. Už nějakou chvíli pil, takže to pomalu začínalo působit. „Já držel a on ji uřízl. Kdyby se lidem uřezávaly ruce za to, že vlezli druhejm lidem do kapes, tak to byste na světě neměl ani ruku, ani nohu.“

„Co se vám s ní stalo, že vám ji museli uříznout?“ zeptal se ho advokát.

„Že si nedáte pokoj,“ řekl mu Harry.

„Ne, já se vás na to skutečně ptám. Co se vám s ní stalo a kde jste byl?“

„Běžte si votravovat někoho jinýho,“ zahučel Harry. „Vy víte, kde jsem byl, a taky víte, co se stalo. Tak si dejte hubu na zámek a nevotravujte mě.“

„Chci si s vámi promluvit,“ řekl mu advokát.

„Tak můžete začít.“

„Ne, vzadu.“

„Já s váma mluvit nechci. Z vás nikdy nic dobrýho nekouká. Jste starej syčák.“

„Něco pro vás mám. Něco šikovného.“

„Dobře. Jednou si vás poslechnu,“ ucedil Harry. „O co jde? O Juana?“

„Ne. Nejde o Juana.“

Šli dozadu za výčepní pult, do místnosti, kde jsou boxy, a byli pryč dost dlouho. Co byli pryč, přišla dcera Nohaté Lucie s tou holkou z toho jejich podniku, co s ní pořád chodí, a posadily se k pultu a daly si coca-colu.

„Povídá se, že teď nebudou smět bejt žádný holky po šesti večer na ulici a taky žádný holky v žádnejch podnicích,“ řekl Freddy dceři Nohaté Lucie.

„No jo, to se povidá.“

„To teda ale pak bude peklo město,“ pokračoval Freddy. „Fakt, peklo město. Člověk si jenom vodskočí na ulici pro chlebíček a pro coca-colu a už ho zabásnou a napařejí mu pokutu patnáct dolarů.“

„Jo, takovýhle boudy voni teďko šijou na lidi,“ povídá dcera Nohaté Lucie. „Na všecky lidi, co se dovedou trošku pobavit. Na každýho, kdo se na svět kouká trochu veselejc.“

„Jestli se ale hodně rychle s tímhle městem něco nestane, tak to tady bude vypadat moc zle.“

V tu chvíli se vrátil zezadu Harry s advokátem a advokát řekl: „Tak počkáte tam?“

„Proč je nepřivedete sem?“

„Ne. Sem oni nechtějí. Tam venku.“

„Dobrá,“ řekl Harry a přistoupil k pultu a advokát odešel.

„Co si dáš, Ale?“ zeptal se mě.

„Bacardi.“

„Dej nám dvakrát bacardi, Freddy.“ Pak se otočil ke mně a povídá: „Co děláš teďka, Ale?“

„To, co mi dá zprostředkovatelna pro nezaměstnaný.“

„A co děláš?“

„Kopu kanály. Vyndávám starý tramvajový kolejnice.“

„Kolik bereš?“

„Sedm a půl.“

„Týdně?“

„Cos myslel?“

„A co že tady nasáváš?“

„Já nepil, až teprv kdyžs mi ty nabídl,“ řekl jsem mu.

Nepatrně se přisunul ke mně. „Chceš si vyjet na vejlet?“

„Záleží na tom, co to je.“

„Pohovoříme si o tom.“

„Dobře.“

„Pojď ven, do vozu“ řekl. „Ahoj, Freddy.“ Dýchal trochu rychleji, jako vždycky, když pil, a já s ním šel ulicí nahoru, až tam, kde byly z vozovky vytrhány koleje a kde jsme pracovali celý den, a na roh, kde stálo jeho auto. „Vlez si dovnitř,“ vybídl mě.

„Kam jedeme?“ zeptal jsem se ho.

„Nevím,“ řekl. „Teprve uvidím.“

Jeli jsme po Whitehead Street a on neříkal nic a na konci ulice odbočil doleva a projeli jsme horním koncem města na White Street a po ní pak ven na pobřeží. Celou tu dobu neříkal Harry nic a pak jsme vjeli na písčitou cestu a po ní jsme jeli k bulváru. Na bulváru zajel s autem k chodníku a zastavil.

„Nějací cizinci chtějí najmout člun a chtějí na něm podniknout výlet,“ řekl.

„Celníci ti ale přece loď zabavili.“

„To ti cizinci nevědí.“

„Co to má být za cestu?“

„Že prý chtějí převézt na Kubu někoho, kdo tam musí kvůli čemusi jet a nemůže tam ani letadlem, ani lodí. Říkal mi to Tlustopysťák.“

„To oni tak dělají?“

„No jistě. Celou tu dobu od revoluce. Zní to docela věrohodně. Spousta lidí tam takhle jezdí.“

„A co loď?“

„Loď budeme muset ukradnout. Víš přece, že ji nemají zaplombovanou, takže ji budu moct nastartovat.“

„Jak ji dostaneš z toho jejich doku?“

„Dostanu ji.“

„Jak se vrátíme zpátky?“

„To si budu muset ještě promyslet. Jestli nechceš jet, tak to hned řekni.“

„Jestli v tom jsou nějaké peníze, tak jedu hned.“

„Poslyš,“ řekl. „Vyděláváš sedm a půl dolarů týdně. Tři děcka ti chodějí do školy a v poledne mají hlad. Máš rodinu a hlady je všecky asi bolí břicho a já ti dávám možnost vydělat si trošku peněz.“

„Ještěs neřek, kolik peněz. Je tady riziko, za to musejí být prachy.“

„Teď už se na žádný riziko nikde moc peněz nedává, ale,“ řekl, „podívej se na mě. Vydělával jsem pětatřicet dolarů denně, celou sezónu, když jsem bral lidi s lodí na moře chytat ryby. A teď mě postřelejí a já ztratím ruku, a taky loď, a to jenom že převážím prachsprostej náklad chlastu, co snad nemá ani cenu mý lodě. Ale jedno ti povídám, moje děcka hlady břicho bolet nebude a já pro vládu kanály za tak málo prachů, za jaký je nemůžu ani uživit, kopat nebudu. Ostatně teď už stejně kopat nemůžu. Já nevím, kdo vymýšlel zákony, ale jedno vím, a sice že neexistuje zákon, že by člověk musel hladovět.“

„Proti těm mzdám jsem stávkoval,“ řekl jsem mu.

„A zase ses vrátil do práce,“ namítl. „Říkalo se, že stávkujete proti milodarům pro chudáky. Tys vždyck…