Mít a nemít

DVACÁTÁ DRUHÁ
KAPITOLA

Nevzal si kolo, šel ulicí pěšky. Měsíc už zatím stál na obloze a stromy se na ní temně rýsovaly a on prošel kolem dřevěných baráků se stísněnými dvorky, s okny se spuštěnými žaluziemi, jimiž prosvítalo světlo; prošel nedlážděnými uličkami s dvěma řadami domů; městem conchů, kde všechno bylo strnulé, dobře ukryté za žaluziemi, ctnost, ovesná kaše a vařené ryby, podvýživa, předsudky, spravedlnost, smíšená manželství a náboženská útěcha; prošel kolem otevřených a osvětlených kubánských domků „bolito“, kolem dřevěných chajd, jejichž jedinou romantikou byla jejich jména – Purpurový dům* Oranžový dům; kolem kostela z umělého kamene: S ošklivými špičatými věžemi, jejichž trojúhelníkové siluety se ostře rýsovaly v měsíčním světle; minul klášter s celým obrovským pozemkem a s dlouhou masivní budovou a černě vystupující kupolí, ve světle měsíce docela hezký; benzínovou stanici a krámek s občerstvením, jenž jasně zářil vedle parcely, kde zřídili miniaturní golfové hřiště; prošel jasně ozářenou Hlavní třídou s třemi bufety, obchodem s notami a s deskami, pějí židovskými krámy, třemi hernami, dvěma holičstvími, pěti pivnicemi, třemi zmrzlinárnami, pěti ubohými a jedinou dobrou restaurací, dvěma prodejnami časopisů a novin, čtyřmi krámy překupníků a. vetešníků (v jednom dělali klíče), jedním fotografem, administrativní budovou se čtyřmi dentisty v prvním poschodí, velkým obchodem s laciným výprodejním zbožím, s hotelem na rohu a taxíky před ním; a pak přešel a dal se za hotel, do ulice, jež vedla do dělnické čtvrti, k velikému nenatřenému domu s dřevěnou kostrou, s neony a s děvčaty ye dveřích, se zvukem elektrického piana a s námořníkem, jenž seděl na ulici na zemi; a pak ještě dál dozadu, za cihlovou budovu soudu s ozářeným ciferníkem hodin, jež ukazovaly půl jedenácté, kolem bíle natřené věznice, zářící v měsíčním světle, ke vchodu Lilac Time, obrostlému zelení, kde celou ulici zaplňovala auta.

Budova Lilac Time jasně zářila a uvnitř bylo plno, a když Richard Gordon vstoupil, viděl, že je v herně nabito, kolo se točilo a malá kulička narážela s kovovým klapáním o příčky v misce, kolo se otáčelo pomalu, kulička vířila, pak začala s klapotem poskakovat, až se usadila, a pak už bylo slyšet jenom otáčení kola a chrastění hracích kaménků. U baru obsluhoval majitel podniku s dvěma barmany a ten řekl: „Dobry večer, dobry večer, pan Gordon. Co si dáme?“

„Nevím,“ odpověděl Richard Gordon.

„Nevypadáte dobže. Co se vám pšihodit? Nebejt vy špatně?“

„Ne.“

„To ja vam namíchám něco moc fajn. To vám udělat něco moc dobry. Už ste zkusil španělskej absint ojen?“

„Tak mi ho dejte,“ souhlasil Gordon.

„Až ho vypijete, budete dobry. Po něm vy se chtít budete poprat s každým, koho potkáte,“ řekl majitel. „Namíchejte panu Gordonovi jeden ojen speciální.“

Richard Gordon vypil u baru vstoje tři speciální ojen, ale líp se mu neudělalo; temně kalný, nasládlý, lékořicí chutnající nápoj na něho nijak nepůsobil.

„Dejte mi něco jiného,“ řekl barmanovi.

„Co je? Vy nechutnáte ojen speciální?“ zeptal se majitel. „Vono vám ne je dobry?“

„Ne.“

„Musíte bejt vopatrně, co budete pít po něm.“

„Dejte mi čistou whisky.“

Po whisky se mu na jazyku a vzadu v hrdle rozlilo teplo, ale jeho myšlenky se vůbec nijak nechtěly dát jiným směrem, a pak když se díval do zrcadla za pultem na sebe, uvědomil si náhle, že pití mu už teď nijak nepomůže. Jak je na tom, tak je na tom, a od tohoto okamžiku na tom bude stále stejně, a kdyby se upil do němoty, tak až se probudí, bude to v něm pořád.

U pultu vedle něho stál vysoký, velice hubený mladý muž s řídkým kartáčovitým vousem na bradě. Zeptal se: „Nejste Richard Gordon?“

„Jsem.“

„Já se jmenuju Herbert Spellman. Myslím, že jsme se jednou potkali na nějaké party v Brooklynu.“

„Dost možná,“ řekl Richard Gordon. „Proč ne?“

„Moc se mi líbila vaše poslední kniha,“ pokračoval Spellman. „Všechny se mi líbily.“

„To jsem rád,“ řekl Richard Gordon. „Budete něco pít?“

„Vypijte jednu se mnou,“ nabídl mu Spellman. „Už jste zkusil ten ojen?“

„Nedělá mi to vůbec nijak dobře.“

„Co je s vámi?“

„Je mi těžko.“

„Tak to musíte vypít ještě jeden.“

„Ne. Dám si whisky.“

„Víte, pro mne to skutečně něco znamená, že jsem vás potkal,“ řekl Spellman. „Myslím, že se na mne asi z toho večírku nepamatujete, viďte.“

„Ne. Ale třeba to byla docela pěkná party. Člověk si přece většinou dobrou party nepamatuje.“

„Myslím, že ne,“ řekl Spellman. „Bylo to u Margarety Van Bruntové. Už si vzpomínáte?“ zeptal se nadějně.

„Snažím se.“

„To jsem byl já, kdo to tam podpálil. V životě jsem nezažil senzačnější party.“

„Co děláte teď?“ zeptal se Gordon.

„Nic zvláštního,“ odpověděl Spellman. „Všelijak se protloukám. Všecko je mi tak nějak fuk. Píšete novou knihu?“

„Ano. Asi půlku mám hotovou.“

„To je báječný,“ řekl Spellman. „O čem je?“

„O stávce v textilní prádelně.“

„To je báječný,“ horoval Spellman. „Víte, já žeru všecko, co je o sociálních konfliktech.“

„Cože?“

„No že to rád,“ řekl Spellman. „Po tom jedu jako po ničem. A vy jste ze všech těch, co o tom píšou, rozhodně ten nejlepší. Poslyšte, strčil jste do toho nějakou pěknou židovskou agitátorku?“

„Proč?“ zeptal se Richard Gordon podezřívavě.

„To je role pro Sylvii Sidneyovou. Já jsem do ní blázen. Chcete vidět její fotku?“

„Už jsem ji viděl,“ řekl Richard Gordon.

„Napijem se, ne?“ nabídl Spellman šťastně. „To jsem si nepomyslel, že vás tady dole na Jihu potkám. Teda víte, já mám v životě kliku. Skutečnou kliku.“

„Jak to?“ zeptal se Richard Gordon.

„Já jsem blázen,“ vysvětloval Spellman. „Panebože, to je vám nádhera. Je to zrovna tak, jako když je člověk zamilovanej, jenom s tím rozdílem, že to člověku vždycky vyjde.“

Richard Gordon se odsunul kousek dál.

„To nemusíte,“ řekl Spellman. „Já nikomu nic nedělám. Chci říct, skoro nikdy nikomu žádný násilí neudělám. Pojďte, napijem se.“

„Už jste blázen moc dlouho?“

„Myslím, že odjakživa,“ řekl Spellman. „A řeknu vám, že na tenhle způsob může být v těchhle dobách člověk jedině šťa…