Povidky

MŮJ TÁTA

Když se na to teď tak dívám, myslím si, že můj táta byl původně úplně jako dělanej, aby z něho byl tlusťoch, takovej ten normální tlusťoch, malej, kulatej, ale k tomu fakt nikdy nedošlo, až snad k posledku trochu ztloustl, ale ani to nebyla jeho chyba, jezdil přes překážky, a to už si mohl dovolit dost pěknou váhu. Pamatuju se, jak si vždycky na sebe natáhl přes několik tílek froté tričko a na to ještě obrovskou teplákovou bundu a bral mě s sebou, abych s ním před polednem běhal na horkém slunci. To si ale předtím časně ráno třeba vyjel na zkoušku na nějakém koníčku od Razza, protože už ve čtyři hodiny vyrazil z Turína a ke stájím dojel taxíkem, a na všem byla rosa a slunce zatím začínalo připalovat, a já mu pak pomáhal stahovat vysoké boty a on si vlezl do kecek a dal si na sebe všecky ty trička a vyrazili jsme.

„Tak jdem na to, kluku,“ říkal, když se před žokejskou šatnou pohupoval na palcích, „rozhejbem se.“

A pak jsme vyrazili, nejdřív jsme se jen tak lážo proběhli jednou dokola po trávníku uvnitř dostihové dráhy, on obyčejně běžel napřed, a běžel primově, a pak jsme vyběhli branou ven po jedné té silnici, co vedou ze San Sira a co mají po obou stranách stromy. Když jsme vyběhli na silnici, tak já ho vždycky předběhl, já běhal docela fajn, a ohlídl jsem se a on za mnou, jen tak zlehounka, jako by se nechumelilo, a když jsem se ohlídl za chvíli, už se začínal potit. Potil se mohutně a pořád šlapal v patách za mnou a oči upíchnuté mně do zad, ale když mě přistihl, že se na něho koukám, tak se usmál a řekl: „Hodně se potím?“ Když můj táta se usmál, tak to nikdo neodolal a musel se zasmát taky. Pořád jsme běželi směrem k horám a pak na mě táta křikl: „Hej, Joe!“ a já se otočil a on už seděl pod stromem a ručník, co měl předtím kolem pasu, už měl omotaný kolem krku.

Já jsem se vrátil a posadil se vedle něho a on vytáhl z kapsy švihadlo a začal přes ně na slunci skákat a pot se mu lil z obličeje a on pořád skákal přes švihadlo v bílém prachu a švihadlo mlaskalo, jako když běží kůň, klap, klap, klapoty, klapoty, klap, klap, a slunce upalovalo čím dál tím víc a on se tužil, nahoru dolů, nahoru dolů, na malém plácku na silnici. Musím teda říct, že to byla radost, vidět tátu skákat přes švihadlo. Dovedl s ním točit, až to svištělo, anebo hezky pomalu, jako by si dával záležet. To teda musím říct, přál bych vám jenom vidět, jak ti taliánský burani na nás někdy čubrněli, když jeli kolem, oni totiž jezdili do města a šli vedle vozu a ty vozy táhli takoví velcí bílí volci. Fakt, no ti vám vypadali, jako by si mysleli, že se táta zcvoknul. Roztočil švihadlo tak, že zůstali na fleku, jako by je praštil palicí, a koukali na něho, a pak mlaskli na volky, pobídli je holí a zas se hnuli z místa.

Když jsem tak seděl a pozoroval ho, jak si na tom horkým slunci dává do těla, měl jsem ho fakt rád. Fakt, byla s ním legrace, a skutečně, tu svou práci dělal strašně poctivě, a když končil, tak švihadlo opravdu tak roztočil, až to svištělo, a pot mu odstřikoval z obličeje jako voda a pak hodil švihadlo na větev a přišel si sednout ke mně a opřel se o strom a kolem krku si dal ručník a svetr.

„Fakt, to je peklo, když si chce člověk udržet váhu, Joe,“ říkal a zavřel oči a dlouze zhluboka vzdychl, „to není, jako když je člověk ještě malej kluk.“ Pak se zvedl, a než začal chladnout, tak jsme ještě takovým pomalejším tempem běželi ke stájím. Takhle si tedy udržoval váhu, aby netloustl. Pořád měl před tím strach. Žokejové většinou všechnu váhu, co chtějí shodit, shodí klidně na koni. Pokaždé když žokej jede, shodí tak kilo, ale můj táta byl spíš jaksi jakoby vysušenej a ty svoje kila si udržoval tak nízko jenom tím běháním.

Pamatuju se, jednou, bylo to v San Siru, si to namířil Regoli, to byl takový maličký Taliánek, co jezdil u Buzoniho, přes výběh u stájí ke kantýně, aby se tam něčím zchladil; zrovna šel od vážení a vesele si mrskl bičíkem po holínkách a táta se taky vážil a vyšel ven se sedlem pod paží a v tváři byl celý rudý a unavený a do toho hedvábnýho mundúru byl trochu moc velký a zůstal tam stát a hleděl na toho mladého Regoliho, jak tam stojí venku u výčepu, nezpocený a takový docela jako malý kluk, a já se zeptal: „Co je, tati?“ protože jsem si myslel, že ho třeba Regoli trhl na dráze anebo něco, ale táta se na Regoliho jen tak zadíval a řekl: „Kruci, já bych do toho! –“ a šel dál do šatny.

No, možná že by to bývalo mohlo být všecko v pořádku, kdybychom byli zůstali v Milánu a jezdili v Milánu a v Turínu, protože jestli se kde jezdily lehké trati, tak to bylo právě v těchhle dvou městech. „Pianola, Joe,“ řekl mi, když sestupoval v sedlišti z vítěze, po závodu, co o něm Taliáni tvrdili, že to byl steeplechase úplný peklo. Jednou jsem se ho na to zeptal. „Tahle trať se jede sama. Víš, překážková jízda je nebezpečná kvůli rychlosti, Joe. Co tady jezdíme, to není žádná rychlost, a taky tady nejsou žádný skutečně zlý překážky. Ale vždycky je to rychlost – ne ty skoky přes překážky – rychlost, kvůli ní jsou ty trable.“

Teda v životě jsem neviděl senzačnější trať než v San Siru, ale táta stejně říkal, že je to život pod psa. Pendlovat mezi Mirafiore a San Sirem a jezdit skoro každý den v týdnu a k tomu ob jeden večer ještě tréninkové jízdy.

Já byl do koní taky úplně blázen. Je v tom něco zvláštního, když vyjdou ze stájí a vyjedou po trati na stanoviště. Vypadají, skoro jako by tančili, a takoví celí napjatí, a žokej je drží zkrátka na uzdě a někdy jim třeba trochu povolí, a když s nimi jede na start, tak je nechá trochu běžet. A pak když už stáli u startovní sítě, tak z toho mi bylo vždycky nejhůř. Zvlášť v San Siru, s tím tlustým taliánským startérem, s tím jeho obrovským bičem, a žokejové se přitom s koníčkama jenom hemží a pak se startovní síť vymrští a začne zvonit zvonec a oni všichni vyrazí v jednom chumlu a pak se pomalu začnou rozvinovat, jako když se natahuje provaz. To přece znáte, jak to vypadá, když vyrazí chumel koníčků. Když stojíte s dalekohledem na tribuně, tak nevidí…