Hemingwayovy povídky
Povídky Ernesta Hemingwaye (21.7.1899 – 2.7.1961) tvoří výrazný mezník nejen v dějinách americké literatury, ale ve vývoji moderní prózy vůbec. Dvacáté století\ náročné na mnohostranný rozvoj lidského intelektu, je poznamenává autorovými samozřejmými nároky na intenzívní Čtenářovu spolupráci. Hemingway totiž svého čtenářského partnera nikdy nepodceňuje, a proto mu nenapovídá a nic mu neusnadňuje a nic nekomentuje. Doba někdejších quasi-hereckých spisovatelských „stranou“ nebo „pro sebe" je dávno pryč. Ze složitého tvůrčího procesu dostává čtenář jen vykrystalizovanou esenci, která se znovu stává materiálem k zpracování v jeho představivosti. Tato dialektika spolupráce spisovatele a čtenáře dodává uměleckému zážitku vnitřní náboj čerstvého, tvořivého napětí, jakého detailistická popisnost nemohla nikdy dosáhnout. Náročná metoda není ovšem prosta nebezpečných úskalí: pokud není čtenář ochoten spolupracovat na dešifrování toho, čemu jsme si zvykli říkat „hemingwayovský" podtext může se mu také hemingwayovská povídka jevit jako záležitost až banální.
Svůj tvůrčí postup, dnes většinou známý jako „metoda ledovce“,[44] charakterizoval Hemingway sám v interview takto: „ Vždycky se snažím psát na základě principu ledovce. Viditelná část nad hladinou je jen osminou toho, co se skrývá pod vodou. Ze všeho, co autor zná, může eliminovat, a tím síla ledovce jen vzroste. Je to totiž pouze ona část, kterou není vidět. Když však spisovatel něco vypustí proto, že to nezná, objeví se ve vyprávění trhlina.“ V podstatě má Hemingway na mysli přísnou selekci všech faktů, jež realita k jeho tématu nabízí a které spisovatel musí bezpodmínečně znát. Odehrává se tu obdobný proces jako v moderním malířství: Picasso musel být nejdříve dokonale schopen nakreslit skutečnost se všemi jejími detaily, než mohl abstrahovat a zachycovat jen její nejpodstatnější kontury. Hemingway v témž interview ilustruje svou metodu na příkladu Starce a moře (The Old Man and the Sea, 1952), novely, kterou lze docela dobře řadit k Hemingwayovým povídkám (Američané mají pro tento druh vhodný termín „long short story ( tj. dlouhá povídka): „Stařec a moře mohl mít přes tisíc stránek a mohl obsáhnout kdekterou postavu z vesnice a vůbec celý onen proces, jak si tu lidé vydobývali své živobytí, jak se rodili, jak chodili do školy a plodili děti. To dělají výborně jiní autoři. V spisovatelském řemesle je člověk vždycky omezován hranicí toho, co bylo již jednou dobře vysloveno. A tak jsem se pokusil udělat něco jiného. Nejdřív jsem se snažil eliminovat všecko, co není nezbytně nutné k předání jisté životní zkušenosti čtenáři tak, aby se po přečtení díla stala ona zkušenost součástí jeho vlastní zkušenosti a aby měl pocit, že ta zkušenost v životě skutečně proběhla. To je velmi obtížné a já jsem tomuto záměru věnoval mnoho úsilí.“
Osobní zkušenost a její sdělení‘ to je tedy to hlavní. Nejde přitom o naprostou novost nebo exkluzívnost námětu, naopak Hemingway se často vrací k nejzákladnějším mezním lidským pocitům a zážitkům. Spisovatel nemůže podle jeho názoru psát o tom, co sám nezakusil, s čím se z plného srdce neradoval a čím se sám neprotrpěl. V povídkách jako by se nám vzhledem k této zásadě promítal celý Hemingwayův život s prvními citovými prožitky (v Nicku Adamsovi na první pohled poznáme Hemingwaye), s šokem války, s poválečnou des iluzí i s Hemingwayovou snahou vyžít život plně v radostech, které nabízí (časté jsou v tomto smyslu náměty z oblasti jeho zálib, jakými byly býčí zápasy, lov ryb, cestování apod.).
V Nickově dětství sledujeme senzitivitu mladého Hemingwaye, lékařova syna v severním Michiganu, kde se formoval jeho hluboký vztah k přírodě. Z útržků válečných scén, obsažených v povídkách, mohli bychom si složit obraz doby, kdy Hemingway působil jako dobrovolník u zdravotního útvaru ve Francii a pak u italských pěších jednotek, kde zůstal až do konce první světové války. V povídkách, jež se odehrávají po první světové válce, vystupuje Hemingway především jako mluvčí „ztracené generace‘’, generace ošizené o víru v trvalost hodnot, tak jak se to obráží v jednání řady tápajících a hledajících hrdinů. Setkáváme se tu povětšině s charaktery, jaké Hemingway sám potkával v poválečné Americe nebo i Francii: tvrdé, drsným životem poznamenané typy, někdy se sklony ke zklamanému, cynickému pohledu na život, jedince, kteří prošli ohněm mezních životních situací a zaujali k existenci své rázovité neústupné stanovisko. V líčení svých hrdinů jako by se Hemingway pohyboval mezi dvěma krajnostmi, mezi lyrickým hrdinou svého mládí, hrdinou plným nadějí a tužeb, a mezi hrdinou zatrpklým, ale i zakaleným v ohni války a tvrdého života. Je to hrdina, který se při všem svém zklamání‘, nebo možná právě v důsledku tohoto zklamání‘ snaží žít podle svých představ. Hemingway sám měl v sobě něco z obou. Svému životopisci Hotchnerovi se svěřil se svými normami na život: „Hotchi, jestliže nemůžu žít podle svých představ života, pak mi připadá existence nemožná.
… Tak jsem žil až dosud a tak také musím žít dál – anebo nežít. Svému přesvědčení zůstal věren. A když cítil, že jeho život neodpovídá jeho představám života člověka i umělce a spisovatele (pociťoval delší dobu tvůrčí krizi), raději jej sám dobrovolně ukončil výstřelem v Ketchumli.
Jeho dílo, a v prvé řadě jeho povídky, vznikaly tedy ve jíněnu osobní zkušenosti. Ale Hemingway nepodceňoval ani spisovatelovo vzdělání a tradici literatury. Na otázku, které své literární předchůdce by mohl jmenovat, předkládá celou škálu umělců; nicméně některé autory zmiňoval t‘ souvislosti se svou povídkovou tvorbou vícekrát, takže těmto inspiračním zdrojům lze přikládat poněkud větší sílu: Turgeněv, Tolstoj, Dostojevskij, Čechov. V Čechovově vidění života se zračí smutek a zatrpkle ironický úsměv nad tristním stavem společnosti carského Ruska. Hemingwayův pohled pak výrazně poznamenává zkušenost první světové války s jejím cynickým ničením iluzí o takzvané moudré organizaci světa.
V …
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.