Povídky

Ernest Hemingway

5,01 $

Elektronická kniha: Ernest Hemingway – Povídky (jazyk: čeština)

Katalogové číslo: hemingway12 Kategorie:

Popis

E-kniha Ernest Hemingway: Povídky

Anotace

V Povídkách jako by se promítal celý autorův život – od let dětství a dospívání, od tragických zkušeností generace, která prožila první světovou válku, po historie z loveckých výprav a zachycení lidských reakcí v kritických momentech na frontě či v zázemí, uprostřed býčí arény nebo při nejrůznějších životních situacích. A tak se v povídkách ocitáme uprostřed Afriky pod zasněženými vrcholy Kilimandžára i v lesích Michiganu, na italské frontě i v poválečné Francii, ve Španělsku i ve Wyomingu, a stále nás provází autorův vnímavý pohled, kterým své hrdiny často staví do mezních situací.

O autorovi

Ernest Hemingway

[21.7.1899-2.7.1961] Americký prozaik, žurnalista a esejista, autor moderního románu a povídky. Ernest Miller Hemingway se narodil v Oak Parku (Illinois). Psal převážně o mužích vedoucích nebezpečný způsob života (např. o vojácích, rybářích a lovcích), respektive o toreadorech provozujících býčí zápasy. Jeho díla jsou oslavou jejich odvahy, ale také sondou do jejich psychologie a do pozadí jejich skutků. Pod vlivem modernistických...

Ernest Hemingway: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Žánr

,

Název originálu

The Short Stories of Ernest Hemingway

Jazyk originálu

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Povídky“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

DESET INDIÁNŮ

 

Jednou Večer po oslavě Čtvrtého července se Nick vracel z města pozdě domů těžkým povozem s Joe Garnerem a jeho rodinou a cestou minuli devět ožralých Indiánů. Pamatoval si, že jich bylo devět, protože Joe Garner, který kočíroval v přibývající tmě, zarazil koně, seskočil na cestu a odtáhl jednoho Indiána z vyjetých kolejí. Indián spal tváří do písku. Joe ho odvlékl do křoví a vylezl zpátky na kozlík.

„Tak to bychom jich měli devět,“ řekl Joe, „a to jen od kraje města až sem.“

„Tihle Indiáni,“ řekla paní Garnerová.

Nick seděl vzadu s oběma Garnerovými chlapci. Nakláněl se ze zadního sedadla, aby viděl, kam Joe odvlékl Indiána z cesty.

„Nebyl to Billy Tabeshaw?“ zeptal se Carl.

„Ne.“

„Kalhoty měl ohromně podobný Billovým.“

„Všichni Indiáni nosí stejný kalhoty.“

„Vůbec jsem si ho nevšiml,“ řekl Frank. „Táta skočil na cestu a zase zpátky, dřív než jsem se rozhlídl. Myslel jsem, že šel zabít hada.“

„Spousta Indiánů bude dneska zabíjet hady, počítám,“ řekl Joe Garner.

„Tihle Indiáni,“ řekla paní Garnerová.

Jeli dál. Cesta odbočila z hlavní silnice a začala stoupat do kopců. Koně měli co táhnout a kluci slezli a šli pěšky. Cesta byla písčitá. Na vršku u školy se Nick ohlédl. Viděl světla v Petoskey a za zálivem Little Traverse Bay svítila světla Harbour Springs. Vlezli zpátky do vozu.

„Měli by na ten kus cesty navézt štěrk,“ řekl Joe Garner. Vůz jel po lesní cestě. Joe s paní Garnerovou se k sobě tiskli na kozlíku. Nick seděl mezi oběma chlapci. Vyjeli na mýtinu.

„Přesně tady to bylo, co táta přejel skunka.“

„To bylo dál.“

„Na tom nesejde, kde to bylo,“ řekl Joe, aniž pohnul hlavou.

„Na přejetí skunka jsou všechny místa stejně dobrý.“

„Včera večer jsem viděl dva,“ řekl Nick.

„Kde?.“

„U jezera. Slídili na břehu po mrtvých rybách.“

„Možná že to byli černý smraďoši,“ řekl Carl.

„Skunkové to byli, řek bych, že skunka poznám.“

„Měl bys,“ řekl Carl. „Máš indiánskou holku.“

„Přestaneš tak mluvit, Carle,“ řekla paní Garnerová.

„A co, smrdí asi tak stejně.“

Joe Garner se zachechtal.

„A ty se nesměj, Joe,“ řekla paní Garnerová. „Nechci, aby Carl tak mluvil.“

„Máš indiánské děvče, Nickie?“ zeptal se Joe.

„Ne.“

„Má, tati,“ řekl Frank. „Chodí s Prudence Mitchellovou.“

„S ní ne.“

„Chodí za ní každý den.“

„Nechodím.“ Nick seděl potmě mezi oběma chlapci a pocítil uvnitř závrať štěstí, že si ho dobírají kvůli Prudence Mitchellové. „Není to moje holka,“ řekl.

„Slyšíš ho?“ řekl Carl. „Vidím je spolu každý den.“

„Carl si neumí namluvit holku,“ řekla jeho matka, „ani nějakou squaw ne.“

Carl byl zticha.

„Carl to s holkama neumí,“ řekl Frank.

„Ty mlč.“

„Máš pravdu, Carle,“ řekl Joe Garner. „S holkama se člověk nikam nedostane. Koukni se na svého tátu.“

„No, přesně to jsem mohla čekat,“ a jak vůz nadskočil, poposedla si paní Garnerová docela blízko k Joeovi. „Ale když jsi byl mladší, měl jsi spousty děvčat.“

„O co že by si táta nikdy nevybral nějakou squaw za svou holku.“

„Ani bys neřek,“ řekl Joe. „A ty si radši hlídej Prudie, abys o ni nepřišel, Nicku.“

Žena mu něco zašeptala a Joe se zasmál.

„Čemu se směješ?“ zeptal se Frank.

„Neříkej to, Garnere,“ varovala ho žena. Joe se zase zasmál.

„Nickie může chodit s Prudence,“ řekl Joe Garner. „A já mám svou báječnou holčičku.“

„Tak se má mluvit,“ řekla paní Garnerová.

Koním se v písku těžko táhlo. Joe švihl bičem do tmy.

„Hyjé, opřete se do toho. Zítra to budete mít těžší.“

Z táhlého kopce jeli klusem, až vůz nadskakoval. Na farmě všichni vystoupili. Paní Garnerová odemkla dveře, zašla dovnitř a vrátila se s lampou v ruce. Carl a Nick skládali věci z vozu. Frank seděl na kozlíku, že zaveze vůz do stodoly a vvpřáhne koně. Nick vyšel po schodech a otevřel dveře do kuchyně. Paní Garnerová zakládala oheň v kamnech. Právě polévala dříví petrolejem, ale otočila se.

„Sbohem, paní Garnerová,“ řekl Nick. „Děkuju za svezení.“

„Ale že bys mluvil, Nickie.“

„Měl jsem se fantasticky.“

„Svezli jsme tě rádi. Nechceš ještě počkat na večeři?“

„Raděj půjdu. Táta mě už asi čeká.“

„Tak to raději běž. Pošli mi Carla dovnitř, bud‘ tak hodný.“

„Dobře.“

„Dobrou noc, Nickie.“

„Dobrou noc, paní Garnerová.“

Nick přešel dvůr ke stodole. Joe a Frank doji…