Povídky

KOPCE JAKO BÍLÍ SLONI

Druhou stranu údolí Ebra tvořily bílé kopce. Na této straně nebylo kouska stínu, nebylo stromečku a nádraží leželo ve slunečním žáru mezi dvěma kolejemi. U zdi nádraží byl jen horký stín budovy a závěs z růženců bambusových korálků, zavěšený přes vchod do výčepu, aby tam nelítaly mouchy. Ve stínu budovy seděl u stolu Američan s děvčetem, které jelo s ním. Bylo hrozně horko a expres z Barcelony měl přijet za čtyřicet minut. Stál na téhle křižovatce dvě minuty a pak jel dál do Madridu.

„Co si dáme?“ zeptala se dívka. Sundala si klobouk a položila ho na stůl.

„Je pořádné vedro,“ řekl muž.

„Dejme si pivo.“

„Dos cervezas řekl muž do závěsu.

„Velký?“ zeptala se z chodby žena.

„Ano. Dvě velká.“

Žena přinesla dvě sklenice piva a dva plstěné tácky. Položila plstěné tácky a pivní sklenice na stůl a prohlédla si muže i děvče. Dívka se zatím dívala na řetěz kopců. Svítily bíle v sluneční záři nad rovinou vyprahlou do hněda.

„Vypadají jako bílí sloni,“ řekla.

„Takového jsem neviděl,“ napil se piva.

„Jasně že ne.“

„Mohl jsem,“ řekl muž. „Jen proto, že to ty říkáš, to ještě nic nedokazuje.“

Dívka se podívala na korálkový závěs. „Je na tom něco namalované,“ řekla. „Co to znamená?“

„Anis del Toro. To je nápoj.“

„Že bychom ho okusili?“

Muž zavolal přes závěs: „Haló!“ Žena vyšla z výčepu.

„Čtyři realy.“

„Přineste nám dvakrát Anis del Toro.“

„S vodou?“

„Chceš to s vodou?“

„Nevím,“ řekla dívka. „Je to dobré s vodou?“

„Je to prima.“

„Přejete si s vodou?“ zeptala se žena.

„Ano, s vodou.“

„Chutná to jako sladké dřevo,“ řekla dívka a odložila sklenici.

„Je to se vším tak.“

„Ano,“ řekla dívka. „Všechno chutná jako sladké dřevo. Především všecko to, na co se člověk dlouho těší, jako absint.“

„Hele, přestaň.“

„Tys začal,“ řekla dívka. „Zrovna jsem se dobře bavila. A bylo mi hezky.“

„Tak to zkusme, aby nám bylo hezky.“

„Správně. Zkoušela jsem to. Řekla jsem, že kopce vypadají jako bílí sloni. Nebylo to vtipné?“

„Bylo.“

„Chtěla jsem zkusit tohle nové pití. Neděláme přece nic jiného – koukáme se na věci a zkoušíme nové nápoje.“

„Asi tak.“

Dívka se podívala na kopce na druhé straně.

„Jsou to rozkošné vršky,“ řekla. „Nevypadají vlastně jako bílí sloni. Měla jsem na mysli jen jejich barvu prosvítající mezi stromy.“

„Nedáme si to ještě jednou?“

„Dobře.“

Horký závan větru odfoukl korálkový závěs až k jejich stolu. „To pivo je dobře chlazené,“ řekl muž.

„Je prima,“ řekla dívka.

„Je to skutečně hrozně jednoduchá operace, Jig,“ řekl muž. „Vlastně to ani není skutečná operace.“

Děvče koukalo na zem, na níž spočívaly nohy stolu.

„Vím, že ti to ani nepřijde, Jig. Vážně to není vůbec nic. Jen aby se tam dostal vzduch.“

Dívka neříkala nic.

„Půjdu s tebou a zůstanu s tebou celou tu dobu. Jen tam pustí vzduch a pak už to bude všechno docela přirozené.“

„A co budeme dělat potom?“

„Pak nám bude báječně, jako nám bylo předtím.“

„proč myslíš?“

Je to jediná věc, která nás trápí. Je to jediná věc, pro kterou nejsme šťastni.

Dívka pohlédla na korálkovou záclonu, natáhla ruku a chytila si dvě šňůry korálků.

„A ty si myslíš, že pak bude všechno v pořádku a budeme šťastní?“

„Vím, že ano. Nemusíš se bát. Znám spousty lidí, co si to dali udělat.“

„ Já taky,“ řekla dívka. „A potom byli všichni tolik šťastni.“

„Poslyš,“ řekl muž, „jestli nechceš, tak na to nemusíš jít. Nebudu tě nutit, jestli nechceš. Vím však, že je to docela jednoduché.“

„A ty vážně chceš?“

„Myslím si, že se nedá nic lepšího dělat. Ale nechci, abys na to šla, jestli doopravdy nechceš.“

„Ale jestli půjdu, budeš šťasten a všechno bude jako dřív a budeš mě mít rád?“

„Já tě mám rád i teď. Víš, že tě mám rád.“

„Vím. Ale když si to dám udělat, pak už zas bude rozkošné, když řeknu, že je něco jako bílí sloni, a tobě se to bude líbit?“

„Bude. Hrozně se…