Pohyblivý svátek

lidé od seiny

Z horního konce rue du Cardinal Lemoine se dolů k řece dalo sejít různě. Nejkratší bylo vzít to rovnou po ulici dolů, jenže ta měla prudký spád, a když se člověk dostal až na rovinu a prodral se hustou frekvencí na kraji bulváru Saint-Germain, přivedla ho potom do fádní končiny, kde byl jen pustý a větrný kus břehu a napravo stála Halle aux Vins. Nepodobala se žádné jiné pařížské tržnici, byla to spíš jakási celnice, kde se skladuje víno do zaplacení daně, a zvenčí vypadala bezútěšně jako vojenské skladiště nebo zajatecký tábor.

Za tím ramenem Seiny ležel ÎIle Saint-Louis s úzkými uličkami, kde stály vysoké a krásné staré domy. Dalo se tamtudy projít, nebo se dalo zahnout doleva a jít pak po nábřeží podle řeky, kolem Île Saint-Louis a potom kolem Notre Dame a Île de la Cité.

V knihkupeckých stáncích na nábřeží se občas dostaly lacino americké knížky, které právě vyšly. Restaurace Tour ďArgent pronajímala tenkrát nahoře pár pokojů a těm, co tam bydleli, poskytovala v jídelně slevu. Pokud po nich zbyly nějaké knížky, prodala je pokojská ve stánku nedaleko na nábřeží a člověk si je tam mohl od bukinistky koupit fakticky za pár franků. K anglicky psaným knížkám neměla důvěru, neplatila za ně skoro nic a prodávala je s malým, rychlým ziskem.

„Stojí vůbec za něco?“ ptala se mě, když jsme se spřátelili. „Sem tam některá.“ „Podle čeho se to vlastně pozná?“ „Já to poznám, když si je přečtu.“

„Ale to je pořád ohromné riziko. Kolikpak lidí umí anglicky?“ „Schovávejte mi je, a já si je vždycky prohlédnu.“ „To ne. Schovávat je nemůžu. Vy sem nechodíte pravidelně. Někdy se tu celý čas neukážete. Já je musím prodat hned, jak to jde. Nikdo nemůže poznat, jestli mají nějakou cenu. Kdyby se pak mělo ukázat, že žádnou nemají, jakživa bych se jich nezbavila.“

„A jak poznáte hodnotnou knížku ve franštině?“ „Předně jsou tam obrázky. Pak přijde na to, co to je za obrázky. A potom vazba. Pokud knížka za něco stojí, dá si ji majitel pořádně svázat. Všecky anglické knížky jsou sice vázané, ale mizerně. Není podle čeho je posuzovat.“

Za tímhle stánkem u Tour ďArgent už potom nikde žádné anglické či americké knížky neměli, až teprve zas na quai des Grands-Augustins. Odtamtud až po quai Voltaire prodávalo pár bukinistů knížky, kupované od zaměstnanců z hotelů na levém břehu, hlavně z hotelu Voltaire, kde měli bohatší hosty než jinde. Jednou jsem se zeptal jiné své známé bukinistky, jestli ty knížky také někdy prodávají jejich majitelé. „Ne,“ povídala. „To jsou všecko knížky, co lidi zahodí. Podle toho se taky pozná, že nemají žádnou hodnotu.“

„To jim dávají s sebou známí, aby měli na lodi co číst.“

„Určitě,“ řekla. „Na těch lodích toho musí zůstat spousta.“

„To taky ano,“ řekl jsem. „Paroplavební společnost si je nechá, dá je svázat a udělá si z nich lodní knihovnu.“

„To je docela chytré,“ řekla. „Aspoň jsou pak pořádně svázané. Taková knížka má potom nějakou hodnotu.“

Chodíval jsem se projít po nábřeží, když jsem byl s prací hotov nebo když jsem se snažil na něco přijít. Přemýšlelo se mi líp, když jsem se procházel a něco dělal, nebo když jsem se díval, jak lidé dělají něco, v čem se vyznají. Na konci Île de la Cité pod Pont Neuf, kde stála socha Jindřicha čtvrtého, vybíhal ostrov do špičky jako ostrá lodní příď a v malém parčíku až docela u vody stály krásné kaštany, mohutné a rozložité, a tam v těch proudech a zátočinách Seiny bývaly znamenité kouty pro rybáře. Sešel jsem po schodech do parku a díval se na ně, ja…