Pohyblivý svátek

scott fitzgerald

Jeho talent byl zrovna tak přirozený, jako je vzorek, který na motýlích kfídlech vytváří pel. Jeden čas mu nerozuměl o nic víc než ten motýl a nepoznal, když se mu setřel nebo zničil. Později si začal svá poškozená křídla i jejich stavbu uvědomovat, naučil se uvazovat, a létat už nedokázal, protože pozbyl lásky k letu, a mohl si jen vzpomínat, jak mu to kdysi šlo samo od sebe.

Když jsem se prvně setkal se Scottem Fitzgeraldem, přihodilo se něco velice zvláštního. Se Scottem se přiházívalo hodně podivných věcí, ale na tuhle jsem nemohl zapomenout. Přišel do Dingo baru v rue Delambre, kde jsem zrovna seděl s partou nějakých úplně nanicovatých známých, představil se mi a představil mi taky vysokého, příjemného člověka, co byl s ním, jako Dunca Chaplina, toho slavného baseballistu. Princetonský baseball jsem nesledoval a o Duncu Chaplinovi jsem v životě neslyšel, ale byl to neobyčejně milý, bezstarostný, klidný a přátelský člověk a mně se zamlouval mnohem víc než celý Scott.

Scott tenkrát vypadal jako chlapec s obličejem napůl krasavce a napůl hezouna. Měl hodně světlé, vlnité vlasy, vysoké čelo, vzrušené a přátelské oči, jemná, široká irská ústa, která by u dívky mohla být ústy krasavice. Bradu měl dobře stavěnou a taky měl pěkné uši a hezký, skoro krásný, nevýrazný nos. To by nemuselo dohromady dávat obličej hezouna, ale ten dojem vznikal z barvy pleti, z těch hodně světlých vlasů a z těch úst. Ta ústa člověka znepokojovala, dokud ho neznal, a potom ho znepokojovala ještě víc.

Byl jsem na něho moc zvědav, předtím jsem celý den tvrdě pracoval, a tak mi připadalo docela báječné, že tady má najednou být Scott Fitzgerald i slavný Dunc Chaplin, o kterém jsem sice v životě neslyšel, ale který teď byl můj kamarád. Scott bez přestání vykládal, a poněvadž mě to, co říkal, uvádělo do rozpaků — pořád jen o mém psaní, jak prý je báječné —, celou tu dobu jsem si ho zblízka prohlížel a pozoroval, místo abych ho poslouchal. Tenkrát jsme se ještě pořád drželi zásady, že kdo našince vynáší, toho našinec nesnáší. Scott objednal šampaňské, a Dunc a on a já jsme je pili tuším ještě s někým z těch nanicovatých známých. Mám dojem, že ani Dunc, ani já jsme ten proslov moc pečlivě nesledovali, poněvadž on to vlastně byl proslov, a já jsem si dál prohlížel Scotta. Byl křehčí konstrukce a nevypadal zrovna v nejskvělejší kondici, obličej měl mírně opuchlý. Oblek od Brooksů mu seděl znamenitě; měl v něm bílou košili s připínacím límečkem a s vázankou Královské gardy. Říkal jsem si, že bych ho možná měl na tu kravatu upozornit, poněvadž v Paříži Angličani byli a některý by třeba mohl zapadnout k Dingovi — vlastně tu zrovna seděli dva —, ale pak jsem si

řekl, vem to čert, a ještě chvilku jsem se na něho díval. Později vyšlo najevo, že si tu kravatu koupil v Římě.

Moc jsem se z toho koukání nedozvěděl, jedině že má pěkně utvářené, nepříliš malé ruce, které vypadaly schopně, a když se usadil na barové stoličce, bylo vidět, že má dost krátké nohy. S normálníma nohama by musel být aspoň o pět centimetrů vyšší. Dorazili jsme první láhev šampusu, načali jsme druhou a ten proslov se pomalu chýlil ke konci.

Duncovi a mně začínalo být dokonce ještě líp než před tím šampaňským, a bylo prima, že ten proslov končí. Až do té doby jsem měl pocit, že to, jaký jsem velký spisovatel, zůstává tajemstvím, které se pečlivě uchovává mezi mnou a mou ženou a jenom těmi lidmi, s nimiž jsme se dost blízce stýkali. Byl jsem rád, že Scott rovněž dospěl k tomuhle šťastnému závěru, co se mé eventuální velikosti týče, ale taky jsem byl rád, že mu ta řeč začíná docházet. Jenomže po proslovu nastalo vyptávání. Člověk si ho mohl prohlížet a proslov neposlouchat, ale těm otázkám se vyhnout nedalo. Zjistil jsem, že se Scott domnívá, že si spisovatel může potřebné znalosti opatřit tím, že se vyptá kamarádů a známých. Výslech probíhal bez okolků.

„Erneste,“ řekl. „Nevadí vám to, doufám, že vám říkám Erneste?“

„Zeptejte se Dunca,“ řekl jsem.

„Nehloupněte. Tohle myslím vážně. Řekněte mi, spal vy jste se svou paní, než jste se vzali?“

„To nevím.“

„Jak to, nevím?“

„Nepamatuju se.“

„Ale jak si můžete nepamatovat něco tak důležitého?“

„To nevím,“ řekl jsem. „Je to divné, že ano?“

„To je víc než divné,“ řekl Scott. „Musíte se přece upamatovat.“

„Bohužel. Je to škoda, že ano?“

„Nemluvte jako nějaký pitomý Anglán,“ řekl. „Zkuste to vzít vážně a vzpomeňte si.“

„Nejde to,“ řekl jsem. „Je to beznadějné.“

„Měl byste se poctivě pokusit rozpomenout.“

Začíná jít pořádně do tuhého, řekl jsem si v duchu. Jestlipak mívá tenhle proslov ke každému? Ale to asi ne, poněvadž bylo vidět, jak se u toho potí. Pot mu na tom dlouhém, dokonale irském horním rtu vyvstával v drobných krůpějích, a zrovna v tu chvíli jsem sklopil oči a odvrátil pohled s jeho obličeje dolů na nohy a ověřoval si jejich délku, jak je měl Scott přitažené pod sebou, když seděl na té barové stoličce. Pak jsem se mu znova podíval na obličej a v tu chvíli se přihodila ta zvláštní věc.

Jak tam seděl u baru a držel skleničku šampaňského, pleť na obličeji jako by se mu najednou stáhla, až se mu z něho všecka opuchlost ztratila, a pak se stahovala ještě víc, až ten obličej dělal dojem smrťácké hlavy. Oči mu zapadly a dostal

mrtvolný výraz, rty měl těsně sevřené a ruměnec mu z tváře vyprchal, takže obličej nabyl barvy rozlitého vosku ze svíčky. To nešlo o nějakou mou představu. Jeho obličej se mi tu před očima proměnil ve smrťáckou hlavu či v posmrtnou masku.

„Scotte,“ řekl jsem, „není vám něco?“

Neodpověděl mi a jeho obličej vypadal ještě staženější.

„Snad abychom ho vzali na první pomoc,“ řekl jsem Duncu Chaplinovi.

„Ale ne. Tomu nic není.“

„Vždyť vypadá jako v posledním tažení.“

„Ne. Takhle to prostě na něj zabírá.“

Dostali jsme ho do taxíku a já jsem si o něho dělal starosti, ale Dunc říkal, že Scott je docela v pořádku a že si kvůli němu nemám dělat hlavu. „Nejspíš přijde k sobě, až se dostane domů,“ povídal.

Zřejmě k sobě přišel, protože když jsem se s ním …