Pohyblivý svátek

s pascinem v dômu

Byl krásný večer, předtím jsem celý den tvrdě pracoval a teď jsem odešel z bytu nad pilou, prošel po dvoře, kde stálo dříví naskládané do figur, přešel jsem přes ulici a vstoupil zadním vchodem do pekárny, co měla průčelí na bulvár Montparnasse, a tudy, skrz tu dobrou chlebovou vůni z pecí i z krámu, jsem vyšel na ulici. V pekařství se svítilo, venku končil den a já šel záhy za soumraku po ulici nahoru a pak jsem se zastavil na terase před restaurací Negre de Toulouse, kde červenobíle kostkované ubrousky v dřevěných kroužcích na stojánku čekaly, že sem zajdeme na večeři, četl jsem si jídelníček, rozmnožený červeným inkoustem, a zjistil, že dnešní specialita je cassoulet. Dostal jsem hlad, jak jsem si to jméno přečetl.

Majitel, pan Lavigne, se mě zeptal, jak mi to dneska šlo, a já mu řekl, že to šlo moc dobře. Povídal, že mě ráno viděl pracovat na terase Closerie des Lilas, ale že na mě nepromluvil, když jsem vypadal tak zabraný do práce.

„Měl jste výraz jako člověk, který je najednou sám v džungli,“ řekl.

„Když dělám, tak nevidím neslyším.“

„A nebyl jste v džungli, monsieur?“

„V pralese,“ řekl jsem.

Šel jsem dál nahoru po ulici, díval jsem se do výkladů a byl šťastný z toho jarního večera a z lidí, které jsem míjel. Ve třech předních kavárnách jsem spatřil známé od vidění, i ty, s kterými jsem se znal blíž. Ale vždycky se našli taky lidé, kteří vypadali slušněji a s kterými jsem se neznal, a ti právě teď večer, když se rozsvěcela světla, pospíchali někam, kde spolu budou jíst a kde spolu budou pít a pak se budou milovat. Ti v nóbl kavárnách dělali třeba totéž, nebo třeba jen tak seděli, popíjeli a bavili se a rádi se nechávali druhými okukovat. Ti, co se mi líbili a co jsem se s nimi neznal, chodívali do velkých kaváren, poněvadž v těch se ztratili a mohli tam být sami a přitom spolu. Ve velkých kavárnách bylo tenkrát taky lacino, všude se dostalo slušné pivo a aperitiv stál rozumnou cenu, jasně vyznačenou na tácku, co se k němu podával.

Ten večer mě napadaly tyhle zdravé, ale nepůvodní myšlenky a připadal jsem si mimořádně ctnostný, poněvadž jsem poctivě a tvrdě pracoval celý den, když se mi přitom hrozně chtělo jít na koníčky. Ale tentokrát jsem si nemohl dovolit, abych šel na koníčky, i když se tam peníze vydělat daly, pokud se tomu člověk věnoval. To bylo ještě předtím, než se zavedly zkoušky slin a jiné metody na odhalování uměle povzbuzených koní, a doping býval tenkrát značně rozšířený. Jenže handicapovat zvířata, co dostávají povzbuzující drogy, a odhalovat takové příznaky v dostihovém výběhu a rozhodovat se na základě svých postřehů, které někdy hraničívaly s mimosmyslovým vnímáním, a potom na ně sázet peníze, které si člověk nemohl dovolit utratit, to není nic pro mladého muže, který živí ženu a dítě a chce přitom pokračovat ve svém celodenním zaměstnání, kde se učí psát prózu.

Podle všech měřítek jsme byli ještě pořád velice chudí a já jsem ještě pořád dělával taková drobná úsporná opatření, jako že jsem doma řekl, že mě někdo pozval na oběd, a strávil pak dvě hodiny na procházce v Lucemburské zahradě a po návratu domů potom ženě vylíčil ten báječný oběd. Když je člověku pětadvacet a je od přírody těžká váha, mívá pořádný hlad, jakmile některé jídlo vynechá. Ale taky mu to zbystří všechny smysly, a už jsem přišel na to, že celá řada těch lidí, co jsem o nich psal, mívá velikou chuť k jídlu, moc dobře jim tráví a moc po jídle touží a většinou se zrovna těší na to, jak si dají něco k pití.

U Černocha Toulouského mívali moc dobré cahorské víno, pívali jsme je po čtvrtkách, po půlkách nebo celou karafu a obyčejně jsme si je z třetiny ředívali vodou. Doma, tam nad pilou, jsme mívali jakési korsické víno, které vynikalo svou silou a nízkou cenou. Bylo to velice korsické víno, dalo se zředit vodou napůl a ještě pořád člověku docházelo jeho poselství. V Paříži se tehdy dalo docela slušně žít skoro z ničeho, a když člověk sem tam vynechal některé jídlo a když si vůbec nekupoval nové šaty, dalo se ušetřit a mít se přepychově.

Vracel jsem se teď od Selectu, kterému jsem se vyhnul, sotva jsem tam zahlédl Harolda Stearnse, poněvadž jsem věděl, že by se chtěl bavit o koních, a na ty jsem teď upřímně a s lehkým srdcem myslel jako na zvířata, se kterými už v životě nechci mít nic společného. Celý plný své večerní ctnosti jsem minul sbírku štamgastů v Rotundě, a pohrdaje neřestí a kolektivními pudy, přešel jsem přes bulvár k Dómu. V Dómu bylo sice taky nabito, ale aspoň tam seděli lidé, co předtím pracovali.

Byly tu modelky, co předtím stály, a byli tu malíři, kteří pracovali, dokud se neztratilo osvětlení, a byli tu spisovatelé, kteří si ten den udělali svůj kus práce, ať už k lepšímu nebo k horšímu, a byli tady pijáci a typické figurky, z nichž některé jsem znal, a pak ti, co tu byli jen pro ozdobu.

Prošel jsem sálem a přisedl si ke stolu, kde seděl Pascin a dvě sestry modelky. Pascin na mě předtím zamával, jak jsem stál na protější straně na chodníku a uvažoval, jestli sem mám zapadnout na sklenici nebo ne. Pascin byl moc dobrý malíř a ten večer byl opilý; solidně, záměrně opilý, a přitom to, co říkal, mělo hlavu a patu. Ty dvě modelky byly mladé a hezké. Jedna byla hodně tmavá, malá, překrásně rostlá s jakousi falešně křehkou zvrhlostí. Ta druhá vypadala dětsky a hloupě, ale byla moc hezká jakýmsi pomíjivým dětinským způsobem. Nebyla tak dobře rostlá jako její sestra, ale to konečně nebyla tehdy na jaře žádná druhá.

„Hodná a zlá sestřička,“ řekl Pascin. „Prachy mám. Co si dáš k pití?“

„Une demi-blonde“ řekl jsem vrchnímu.

„Dej si whisky. Prachy mám.“ „Já pivo rád.“

„Kdybys měl doopravdy rád pivo, tak bys byl u Lippa. Mám dojem, žes dělal.“

„Jo.“

„A jde to?“ „Doufám.“ „Prima. To jsem rád. A všecko ještě má dobrý šmak?“

„Jo.“

„Kolik ti je?“

„Pětadvacet.“

„Chceš jí protáhnout kostru?“ Podíval se na tu tmavou sestru a usmál se. „Ona to potřebuje.“

„Ty už jsi jí tu kostru za dnešek patrně protáh dost.“

Usmála se na mě s pootevřenými rty. „On je zkažený,“ řekla. „Ale je milý.“

„Můžeš si ji vzít do ateliéru.“

„Nechte těch prasečin,“ řekla blond sestra.

„Kdo se s tebou bavil?“ zeptal se Pascin.

„Nikdo. Ale já to říkám.“

„Pojďte si udělat pohodlí,“ řekl Pascin. „Seriózní mladý spisovatel a kamarádský, moudrý starý malíř a dvě krásné mladé dívky, které mají celý život před sebou.“

Seděli jsme tu a dívky srkaly ze svých skleniček, Pascin pil další fine a ľ eau a já pil pivo, ale nikomu z nás tu dobře nebylo, snad kromě Pascina. Tmavovláska byla neklidná, vystavovala se z profilu a nechávala si světlo dopadat na prohloubené plochy obličeje a ukazovala mi ňadra v zajetí černého svetru. Vlasy měla ostříhané nakrátko a vypadala úlisně a temně jako orientálka.

„Seděla jsi mi dneska celý den,“ řekl Pascin. „Musíš se teď tady v kavárně vystavovat v tom svetru?“

„Mě to baví,“ řekla.

„Vypadáš jako hračička z Jávy,“ řekl.

„Oči ne,“ řekla. „Tak jednoduché to není.“

„Vypadáš jako chudinka malá zvrhlá panenka na hraní.“

„Aťsi,“ řekla, „ale jsem živá. A to ty ne.“

„O tom se ještě přesvědčíme.“

„Fajn,“ řekla. „Mám ráda důkazy.“

„Copak jsi za dnešek žádný neměla?“

„Takový důkazy,“ řekla a obrátila se, aby zachytila na obličej poslední večerní světlo. „Akorát že jsi byl celý pryč do toho svýho malování. On se zbláznil do plátna,“ řekla mi. „Vždycky je na tom něco neslušnýho.“

„Ty chceš, abych tě maloval a platil a protahoval ti kostru, abych měl jasnou hlavu, a ještě abych byl do tebe blázen,“ řekl Pascin. „Ty chudinko panenko malá.“

„Vám se líbím, ne, monsieur?“ ptala se mě.

„Velice.“

„Ale když vy jste moc velký,“ řekla smutně. „V posteli je každý stejně velký.“

„To není pravda,“ řekla sestra. „A už mám těch řečí dost.“

„Heleď se,“ řekl Pascin. „Jestli si myslíš, že jsem blázen do plátna, tak tě zejtra udělám akvarelama.“

„Kdypak budeme jíst?“ ptala se sestra. „A kde?“

„Budete jíst s námi?“ ptala se tmavovláska.

„Ne. Já jdu na večeři se svou légitime.“ Tak se tomu tenkrát říkalo. Dneska se říká „se svou réguliere“.

„A to musíte?“

„Musím a chce se mi.“

„Tak běž tedy,“ řekl Pascin. „A ne aby ses zbláznil do průklepáku.“

„Kdyby jo, tak začnu psát tužkou.“

„Zejtra si dáme akvarel,“ řekl. „Tak fajn, děťátka, já teď udělám ještě jeden koňak a pak se půjdem najíst, kam budete chtít.“

„K Vikingovi,“ řekla tmavovláska.

„Já taky,“ naléhala sestra.

„Tak jo,“ souhlasil Pascin. „Dobrou noc, jeune homme. Hezky se vyspi.“

„Ty taky.“

„Ony mě nenechají,“ řekl. „Jakživ se nevyspím.“

„Vyspi se dneska.“

„Po tý plavbě Vikingů?“ Šklebil se s kloboukem v týle. Vypadal spíš jako postava z Broadwaye devadesátých let než jako ten znamenitý malíř, jaký fakticky byl, a když se potom oběsil, rád jsem si na něho vzpomínal na takového, jako byl ten večer v Dómu. Říká se, že prý jsou v nás ve všech semínka toho, co jednou uděláme, ale vždycky jsem měl dojem, že u těch, co dělají v životě vtipy, jsou ta semínka přikryta úrodnější půdou a bohatší vrstvou hnoje.