ne vzpomínky, ale život
Ne, nikdy nenapsal o Paříži. O té Paříži, o kterou stál.
Hemingway
Sněhy na Kilimandžáru
Snad každý spisovatel prožívá někdy období toho, čemu se říká tvůrčí krize. Podle osobní povahy, sensitivity a stavu duševního zdraví muže taková krize mít různé podoby: od lehké podrážděnosti pres cynismus a hysterii až k hlubokému zoufalství, v extrému končícímu sebevraždou. I deprese, jež zastínila poslední léta Hemingwayova života, byla takovou, v podstatě tvůrci, krizi. Podle svědectví přátel trpěl pocitem, že je jako spisovatel vyřízen a že všechno, co napsal, nestojí za nic. Trýzeň se jestě vystupňovala po nezdařené knize Nebezpečné léto (The Dangerous Summer, 1960), která mela byt jakousi novou a moudřejší variantou esejisticko-filosofické reportáže o býčích zápasech Odpolední smrt (Death in the Afternoon, 1938), a jejíž úplné knižní vydání Hemingway nakonec zakázal (vyšly jen výňatky v časopise Life). Spisovatele, který cely život spoléhal na tělesnou sílu a robustnost, začal sužovat vysoký krevní tlak a vleklá jaterní choroba, a co nejhoršího, opouštěla ho paměť;
vždycky na ni byl pyšný, na svou dickensovskou schopnost evokovat si přesně lidi a místa, a pak najednou vzbudil jedné březnové noci v roce 1960 jeho první manželku Hadley meziměstsky telefon a Hemingwayův hlas ji zoufale žádal, aby si vzpomněla na jakési lidi a drobné události jejich společného života ve dvacátých letech v Paříži, protože jemu zcela vypadly z paměti.
V takovém rozpoložení prováděl poslední retuše na knize o Pohyblivém svátku (A Moveable Feast, 1964). Myslím, ze má pravdu George Plimpton, když řiká, ze důvody, proč ji začal v roce 1958 psát, byly vlastně v podvědomí terapeutické. Už nikdy nenapíše ty věci, jejichž napsání si šetřil na dobu, až bude znát dost, aby je napsal dobře, uvažuje hrdina jeho povídky Sněhy na Kilimandžáru, umírající spisovatel Harry, a jako první takovou věc uvádí Paříž, a potom sněžnou krásu Alp a večery v horském hotelu s panem Lentem.
Nuže, Hemingway se tri roky před smrtí rozhoduje, ze nadešel čas o těchto věcech napsat. Ve sklepě pařížského hotelu Ritz našel se svou poslední ženou Mary dva kufry, které tam ležely téměř třicet let. V nich bylo několik zápisníků, obsahujících tužkou psané poznámky z jeho tehdejšího pobytu v Paříži. Pomohly mu oživit v paměti některé konkrétní události té dávné doby, a on je přetvořil v črty-povídky knihy, kterou máte před sebou.
Řekl jsem „črty-povídky“. Hemingway nikdy nevedl ostrou dělící čáru mezi fikcí a nefiktivním záznamem skutečnosti; jednu knihu. Zelené pahorky africké, napsal dokonce proto, aby se přesvědčil, jestli tvářnost nějaké krajiny a obraz událostí jednoho měsíce obstojí, jsou-li vylíčeny podle pravdy, v soutěži s dílem, jež vytvořila fantazie, a odborníci vystopovali v jeho románech i povídkách nesčetné autentické zážitky a osobnosti, jen zcela průhledně kamuflované. Když se pokoušel své první povídky vydat, nakladatelé je odmítali, protože jim připadaly jako pouhé črty; potom se, v neposlední řadě právě vlivem těchto próz, zcela proměnila tvář moderní povídky, a mnohé příběhy z Pohyblivéhosvátku, koncipované jako vzpomínkové črty, cítíme dnes spiš jako povídky — zejména tragikomické a jímavé pasáže o smutném rytíři moderní americké prózy Francisi Scottu Fitzgeraldovi.
Tuto zvláštní vlastnost neurčitého prozaického útvaru, který v rukou velkého umělce zůstává plnohodnotnou prózou, demonstrují črty o lidech, o nichž…
Ernest Hemingway
Petra Žitná –
Memoáry zachycující Hemingwayovu chudobou, ale i radostí naplněné roky v Paříži 20. let – vzpomínky na kavárny, literární večery a setkání s osobnostmi jako Gertrude Stein, Fitzgerald, Joyce či Ezra Pound. Styl je minimalistický, v duchu jeho „iceberg“ teorie, kdy mnohé zůstává skryto pod povrchem
Hemingway tu zdůrazňuje, jak pocit hladu umělce ostří vnímání a dodává hlubší barvy zážitkům při pohledu na umění – a přitom ten hlad je vlastně součástí bohémského kouzla . Na konci vás pohltí smutek nad uplynulou epochou i obdiv k literárním velikánům, kteří tu žili. Jedinou nevýhodou pro někoho může být soubor útržkovitých esejí – nečekejte souvislý příběh, ale atmosféru v detailech.
Eva Krumlovská –
Hemingway miluje Paříž všemi smysly – pachy kaváren, šum Seiny, chuť vína. Na pozadí toho cítíme závan bohémy v kontrastu s autorovou tvůrčí disciplínou. S každou kapitolou se vracíte do města, které je „pohyblivým svátkem“ samo o sobě.
Nečekejte žádný velký děj, ale spíše mistrně popsaný soubor vjemů a setkání – autor nás provází útržky životů slavných i anonymních postav. Kniha potěší milovníky kvalitní literatury a Paříže, o něco méně ty, kdo hledají napětí nebo akci.