Pohyblivý svátek

jestřábi se nedělí

Scott Fitzgerald nás pozval, abychom k nim přišli na oběd, když se svou ženou Zeldou a s jejich malou holčičkou bydleli v rue de Tilsitt 14. Moc mi z toho bytu v hlavě neutkvělo, až na to, že tam bylo nevětráno a pochmurno a že tam nebylo nic, co by dělalo dojem, že k nim patří, kromě Scottových prvních knížek, svázaných do bleděmodré kůže se zlatými tituly. Scott nám taky ukazoval velikou účetní knihu, do které si rok po roce zapisoval všechny povídky, co uveřejnil, honoráře, co za ně dostal, i částky, které mu vynesl prodej filmových práv, jakož i údaje o prodeji a honorářovém výnosu ze svých knih. Vedl si to tam všechno pečlivě jako lodní deník a nám oběma to ukazoval s jakousi neosobní pýchou, jako kustod v muzeu. Scott byl nervózní a pohostinný a ty účetní záznamy o výdělcích nám předváděl, jako by šlo o vyhlídku z okna. Žádnou vyhlídku tam neměli.

Zelda měla moc ošklivou kocovinu. Den předtím byli na večírku někde na Montmartru a pohádali se, poněvadž se Scott nechtěl opít. Říkal mi, že prý se rozhodl, že bude tvrdě pracovat a že nebude pít, a Zelda s ním jednala, jako by neměl smysl pro legraci a kazil zábavu. Tyhle dvě věci mu vyčetla, načež došlo ke vzájemnému obviňování a Zelda říkala: „To ne. Nic takového jsem neudělala. To není pravda, Scotte.“ Později se zdálo, že se jí něco v duchu vybavilo, a spokojeně se zasmála.

Ten den nevypadala Zelda nejlíp. Překrásné tmavě plavé vlasy jí dočasně zničila špatná trvalá, kterou si dala v Lyonu, když je déšť donutil, aby tam nechali auto, a oči měla unavené a obličej příliš napjatý a ztrhaný.

Byla na Hadley i na mě formálně příjemná, ale zdálo se, že z větší části není duchem přítomna, že ještě prodlívá někde na tom večírku, odkud přišli až ráno. Ona i Scott měli zřejmě dojem, že jsme si se Scottem na té cestě z Lyonu ohromně užili a měli báječné časy, a Zelda na to žárlila.

„Když se vy dva můžete utrhnout a prostě si takhle spolu báječně užívat, tak je přece jedině spravedlivé, když si tady v Paříži taky přijdu na trochu zábavy mezi kamarády,“ říkala Scottovi.

Scott byl dokonalý hostitel a snědli jsme velice špatný oběd, u něhož víno trochu zvedlo náladu, ale ne moc. Jejich holčička byla blonďatá, buclatá, hezky urostlá, vypadala zdravě a mluvila anglicky se silně cockneyským přízvukem. Scott vysvětloval, že má anglickou vychovatelku, poněvadž chtějí, aby až vyroste, mluvila jako lady Diana Mannersová.

Zelda měla jestřábí oči, úzké rty a jižanský přízvuk i způsoby. Když sejí člověk díval do obličeje, bylo vidět, jak duchem opouští společnost u stolu, odchází zase na ten večírek a vrací se odtamtud s očima nejdřív prázdnýma, jako mívá kočka, a pak potěšenýma, a to potěšení se ukáže na úzké čáře úst a pak zmizí. Scott byl bodrý, veselý hostitel a Zelda se po něm dívala a spokojeně se očima i ústy usmívala, když pil víno. Po čase jsem ten úsměv začal moc dobře znát. Znamenalo to, že Scott nebude moct psát.

Zelda na Scottovu práci žárlila, a jak jsme se s nimi časem seznamovali blíž, probíhalo to podle ustálených pravidel. Scott se vždycky zařekl, že nebude chodit na celonoční flámy, že bude denně cvičit a pravidelně pracovat. Pokaždé se do toho pustil, a sotva se mu práce začínala dařit, spustila Zelda nářky, jak se otravuje, a vždycky ho zas vytáhla na nějaký další flám. Potom se pohádali a pak zas udobřili, Scott ten alkohol ze sebe vypotil na dlouhých procházkách se mnou a umínil si, že tentokrát už bude doopravdy dělat, a dobře se rozjel. A pak to celé začalo zas nanovo.

Scott byl do Zeldy hrozně zamilovaný a hrozně na ni žárlil. Často mi na těch našich procházkách vyprávěl o tom, jak se mu zamilovala do toho francouzského námořního pilota. Ale od té doby mu nikdy doopravdy nezavdala příčinu k žárlivosti s žádným mužem. Tohle jaro ho dráždívala s druhými ženami a on se na těch flámech na Montmartru vždycky bál zhasnout a taky se bál, aby nezhasla ona. Upadnout při pití do bezvědomí bývala vždycky jejich nejlepší obrana. Usínali po vypití tak malého množství alkoholu nebo šampaňského, co by sotva mělo nějaký účinek na člověka, který je zvyklý pít, a usínali jako děti. Viděl jsem je upadat do bezvědomí, ne jako by byli opilí, ale jako by je omámil éterem, a jejich známí nebo někdy taxíkář je dopravili do postele a oni se pak probouzeli svěží a spokojení, protože než upadli do bezvědomí, nevypili tolik alkoholu, aby jim to tělesně ublížilo.

Teď tuhle přirozenou obranu ztráceli. Tou dobou snesla Zelda víc než Scott a ten se bál, aby Zelda někde nezhasla v té partě, s kterou to tehdy na jaře táhli, a v těch podnicích, kam chodívali. Scott neměl rád ani ty podniky, ani ty lidi a musel pít víc, než snášel, a ještě se přitom přemáhat, aby ty lidi a ty podniky snesl, a nakonec už musel pít, aby se udržel vzhůru ještě poté, co by už byl obyčejně zhasl. Kposledku míval už jen zřídka období, kdy ještě vůbec pracoval.

Pracovat se pokoušel pořád. Každý den to zkoušel a zkrachovával. Přičítal ten neúspěch Paříži, tomu městu, které je ze všech měst, co existují, nejlíp uzpůsobeno k tomu, aby v něm mohl spisovatel pracovat, a pořád se domníval, že někde musí existovat takové místo, kde by on a Zelda mohli zase spolu slušně žít. Vzpomínal na Riviéru, jaká bývala předtím, než se to tam všechno vystavělo, na ty líbezné pruhy modrého moře a písčité pláže, na ty pásy borových hájů a na Esterelské hory, co vybíhají do moře. Vzpomínal, jaké to tam bývalo, když to se Zeldou prvně objevili, než se tam začalo jezdit na léto.

Scott mi o té Riviéře vyprávěl a říkal, že tam s Hadley musíme

příští léto jet, líčil, jak se tam dostaneme a jak on nám tam najde místo, kde nebude draho, a jak budeme oba každý den tvrdě pracovat, chodit se koupat a ležet na pláži a hnědnout a jak si budeme dávat jenom jeden aperitiv před obědem a jeden před večeří. Zelda tam bude šťastná, říkal. Hrozně ráda plave a nádherně skáče do vody, má ten život moc ráda a bude chtít, aby on pracoval, a všecko to půjde ukázněně. On a Zelda a jejich holčička ta…