Kapitola 6
V pět hodin jsem přišel do hotelu Crillon a čekal jsem na Brett. Nebyla tam, a tak jsem si sedl a napsal pár dopisů. Ty dopisy nestály za moc, ale doufal jsem, že dopisní papír s hlavičkou Crillonu je trochu vylepší. Brett se neukázala, takže jsem asi ve tři čtvrtě na šest sešel dolů do baru a vypil s barmanem Georgem jeden koktají – byl to jack rose. Brett nebyla ani v baru, a tak jsem se po ní cestou ven podíval ještě nahoře a jel jsem taxíkem do café Select. Cestou přes Seinu jsem viděl šňůru prázdných nákladních lodí vlečených parníčkem dolů po proudu. Pluly s malým ponorem a loďaři stáli u dlouhých vesel na zádi, když se blížili k mostu. Řeka vypadala pěkně. Vždycky jsem v Paříži rád jezdil nebp chodil přes mosty.
Taxík zatočil kolem sochy vynálezce semaforu vypodobněného při tom vynalézání, zahnul na bulvár Raspail a já se opřel dozadu a čekal jsem, až budu mít tenhle kus cesty za sebou. Jízda po bulváru Raspail mě vždycky nudila. Právě tak jako jeden úsek trati P.L.M. z Paříže přes Lyon dolů k moři, úsek mezi Fontainebleau a Montereau, který mě vždycky otravoval a uspával a umrtvoval, dokud jsme ho neměli z krku. Tyhle mrtvé úseky na různých cestách jsou nejspíš výplod nějakých myšlenkových asociací. V Paříži jsou jiné ulice stejně ošklivé jako bulvár Raspail. Vůbec mi nevadí jít po tom bulváru pěšky. Ale nesnáším jízdu po něm. Možná že jsem o tom kdysi něco četl. Robert Cohn měl takový pocit o celé Paříži. Rád bych byl věděl, kde to sebral, tu neschopnost cítit se v Paříži dobře. Možná od Menckena. Menckenovi je myslím Paříž protivná. A tolik mladých mužů se řídí ve svých zálibách i nechutích podle Menckena.
Taxík zastavil před Rotondou. Ať se dáte odvézt z pravého břehu Seiny, ke které chcete kavárně na Montparnassu, taxíkář vás vždycky zaveze k Rotondě. Ode dneška za deset let to nejspíš bude ke kavárně Dóme. Stejně od Rotondy není daleko. Prošel jsem kolem smutných stolků Rotondy k Selectu. Vevnitř bylo pár lidí u baru a venku seděl osamoceně Harvey Stone. Měl před sebou kupu tácků od skleniček a potřeboval oholit.
„Sedni si,“ vyzval mě Harvey, „sháněl jsem tě.“
„Co je?“
„Nic. Jenom jsem tě sháněl.“
„Byls na dostihách?“
„Ne. Od neděle ne.“
„Víš něco novýho ze Států?“
„Nic. Absolutně nic.“
„Co to?“
„Nevím. Skoncoval jsem s nima. Absolutně jsem s nima skoncoval.“
Předklonil se a podíval se mi do očí.
„Mám ti něco povědět, Jaku?“
„Pověz!“
„Pět dní jsem už vůbec nic nejed.“
Rychle jsem v duchu počítal. Před třemi dny mě Harvey obehrál o dvě stě franků v kostkovém pokeru v baru New York.
„Co je s tebou?“
„Nemám prachy. Nepřišly.“ Odmlčel se. „Řeknu ti, že je to zvláštní, Jaku. Když jsem na tom takhle, tak jsem nejradši sám. Nejradši bych zalez doma někam do kouta. Jsem jako kočka.“
Sáhl jsem si do kapsy.
„Pomohla by ti stovka, Harveyi?“
„Pomohla.“
„Tak pojď! Pojďme se někam najíst.“
„To nespěchá. Napij se!“
„Radši se najez!“
„Ba ne. Když jsem na tom takhle, tak je mi fuk, jestli jím nebo nejím.“
Napili jsme se. Harvey přidal můj tácek ke své hromadě.
„Znáš Menckena, Harveyi?“
„Znám. Proč?“
„Jakej je?“
„Dobrej. Dělá někdy dobrý fóry. Když jsme spolu posledně večeřeli, mluvili jsme o Hoffenheimerovi. To je takovej neřád na podvazky, že by za to zasloužil podvazkovej řád. To přece sedí, co?“
„To sedí.“
„Teďka je v koncích,“ pokračoval Harvey. „Napsal už o všem, co zná, a teďka začíná psát o všem, co nezná.“
„Asi bude dobrej,“ povídám. „Jenže já ho prostě nemůžu číst.“
„Ani študáci dneska nečtou, co píše,“ povídá Harvey, „leda si píšou, co jim čte.“
„Hm,“ povídám, „to je taky dobrý.“
„Samosebou,“ povídá Harvey.
A pak jsme chvíli seděli a tvářili se hlubokomyslně.
„Dáš si ještě jedno portský?“
„Klidně,“ přikývl Harvey.
„Tamhle jde Cohn,“ poznamenal jsem. Cohii zrovna přecházel ulici.
„Ten debil,“ povídá Harvey. Cohn přišel k našemu stolku.
„Nazdar, flamendři,“ pozdravil nás.
„Nazdar, Roberte,“ povídá Harvey. „Zrovna tady Jakoví říkám, jakej jsi debil.“
„Proč to?“
„Pověz nám rovnou, ale bez rozmyšlení: co bys dělal nejradši, kdyby sis moh dělat všechno, co chceš?“
Cohn začal uvažovat.
„Bez rozmyšlení! Rovnou to vyklop!“
„Já nevím,“ povídá Cohn. „Co vlastně vůbec chceš?“
„Ptám se tě, co bys dělal nejradši. Co tě první napadne. Ať je to třeba pitomost.“
„Já nevím,“ opakoval Cohn. „Rád bych nejspíš znova hrál ragby, s tou sebekontrolou, jakou mám dnes.“
„Křivdil jsem ti,“ povídá Harvey. „Ty nejsi debil. Jsi jenom zpožděnej ve vývoji.“
„Ty jsi zas ohromně vtipnej, Harveyi,“ povídá Cohn. „Jednou ti někdo rozbije hubu.“
Harvey Stone se zasmál. „To si myslíš ty. Ale nerozbije. Mně by to bylo totiž fuk. Já nemám na rvačky náturu.“
„Ono by ti to nebylo tak fuk, kdyby ti ji někdo vážně rozbil.“
„Ale bylo. To jsi právě na ohromným omylu. Nejsi totiž dost inteligentní.“
„Podívej se, mě vynech!“
„Samosebou,“ povídá Harvey, „mně je to přece fuk. A ty jsi mi šumafuk celej!“
„No tak, Harveyi,“ povídám. „Dej si ještě jedno to portský!“
„Nedám. Půjdu se tamhle naproti najíst. Tak zatím, Jaku!“
Vyšel z kavárny a pustil se přes ulici. Díval jsem se za ním, jak se proplétá mezi taxíky, malý, pomalý a těžkopádně sebejistý v proudu vozidel.
„Vždycky mě naštve,“ řekl Cohn. „Já ho nesnáším.“
„Mně se líbí,“ povídám já. „Mám ho docela rád. Vztekáš se na něj zbytečně.“
„Já vím,“ povídá Cohn. „Jenže mi jde na nervy.“
„Napsals něco teď odpoledne?“
„Ne. Nemůžu se linout z místa. Nejde mi to jako ta první knížka. Pořád se s tím hrozně peru.“
Určitá zdravá nafoukanost, se kterou se časně na jaře vrátil z Ameriky, byla mezitím tatam. Tehdy si byl svou prací jistý, posedaly ho jen ty osobní touhy po dobrodružství. Teď bylo po jistotě. Mám nějak pocit, že jsem Roberta Cohna nevylíčil dost jasně. To proto, že dokud se nezamiloval do Brett, neslyšel jsem ho nikdy vyslovit nic, čím by se nějak odrážel od ostatních lidí. Dobře se vyjímal na tenisovém kurtu, měl pěknou postavu a udržoval se ve formě, při bridži věděl co s kartami a…
Ernest Hemingway
Radek Klička –
Musim říct, že Fiesta mě dostala – Hemingway píše takovým stylem, že člověk úplně cítí ten noční život Paříže i napětí na býčích zápasech ve Španělsku. Parta, co má všechno, a přitom vůbec nic – jen se potácí od baru k baru a hledá něco, co jim dává smysl. Hlavní postava Jake, veterán z války, řeší nejen zranění fyzické, ale i to duševní. Každá z postav má svoje démony a dohromady tvoří fakt zvláštní, ale opravdovou partu. Je to o té věčné prázdnotě, co si občas všichni nosíme v sobě, a hledání něčeho, co ji zaplní. Hemingway tuhle dobu a tyhle lidi vystihuje dokonale – trochu smutný, ale sakra silný příběh.
Cyril Holeček –
Fiesta (taky vyšla pod názvem I slunce vychází) od Ernesta Hemingwaye mě vtáhla do světa Paříže a Španělska dvacátých let s naprostou lehkostí. Kniha sleduje skupinu přátel, kteří jsou sice mladí a plní života, ale zároveň v sobě nesou hlubokou prázdnotu a zklamání z první světové války. Hemingwayův styl je minimalistický a stručný, ale o to víc působivý – každá věta jako by skrývala emoce pod povrchem. Atmosféra divokého, až zoufalého životního stylu hrdinů je nakažlivá, přestože zároveň působí smutně. Fiesta je skvělým vhledem do pocitů „ztracené generace“ a ukazuje, že hledání smyslu života je někdy to největší dobrodružství. Doporučuji všem, kdo mají rádi příběhy o složitosti lidských vztahů.
Stanislav Pokorný –
Fiesta od Ernesta Hemingwaye je román o poválečné generaci ztracených lidí, kteří se potulují po Evropě a hledají smysl života v alkoholu, nezávazných vztazích a pochybných zábavách. Hlavní postava, novinář Jake Barnes, a jeho přátelé tráví čas v Paříži a Španělsku, kde navštěvují býčí zápasy, toulají se ulicemi a pijí. Hemingwayova Paříž působí bohémsky a zábavně, ale za tím vším je cítit prázdnota a melancholie. Paříž a španělská krajina nejsou jen místa, kde se příběh odehrává; Hemingway do nich vložil atmosféru a symboliku, které dotvářejí povahu postav. Jake, ovlivněný vlastními válečnými zážitky a zraněním, které mu znemožňuje plnohodnotné vztahy, se potýká s vlastními emocemi a otázkami o smyslu života. Přátelé kolem něj, včetně svobodomyslné, ale komplikované Brett, mu moc neulehčují. Člověk cítí, že jsou to lidé, kteří ztratili něco, co nelze nahradit, a teď jen bezcílně bloudí a utápí se v požitcích. Hemingwayův jednoduchý a přímý styl dává příběhu lehkost, ale zároveň i hloubku. Popisuje lidi a místa s minimem slov, a přesto čtenáři vykresluje živý obraz. Fiesta je tak nejen příběhem několika přátel, ale i reflexí celé jedné generace, která ztratila jistoty. Hemingway zde otevřeně ukazuje, že někdy hledání smyslu může být samo o sobě smyslem života.
Matěj Uličný –
Fiesta je fascinující příběh skupiny přátel, kteří se po první světové válce potácejí v bezcílném životě a hledají útěchu v zábavě, alkoholu a krátkodobých vzplanutích. Hemingway tu mistrovsky zachycuje atmosféru poválečné Paříže i španělského venkova a ukazuje, jak prázdnota a neschopnost najít smysl mohou člověka vést do slepé uličky. Postavy působí vzdáleně a zranitelně, ale zároveň je snadné je pochopit, protože každý z nás může někdy prožít podobné pocity bezradnosti. Hemingwayův styl, jednoduchý, ale plný emocí, dělá z Fiesty poutavé a nadčasové čtení.