Cestou od skepse k víře
(Doslov k soubornému vydání románu Fiesta a novely Stařec a moře)
Oblouk mezi prvním velkým námětem románu Fiesta a poslední geniální novelou Stařec a moře vytyčuje příznačnou životní cestu amerického spisovatele Ernesta Hemingwaye (1899-1961) od vyjádření deziluze a pesimistického celoživotního pocitu „ztracené generace“ až k proklamaci nakažlivé víry ve věčnou důstojnost člověka, jenž může dorůst velikosti i v zdánlivé porážce.
Pětadvacetiletý autor píšící Fiestu již prvním autorským křtem prošel. V Paříži vydal Tři povídky a deset básní (Three Stories and Ten Poems, 1923) a v exkluzivní edici mu básník Ezra Pound otiskl snad nejkrásnější sbírku jeho povídek Za našich časů (In Our Time, 1925), všechno práce, které budily naději, že se objevila výrazná spisovatelská osobnost. Povídky obsahující takové skvosty jako „Indiánský tábor“ nebo „Rváč“, často s autobiografickou inspirací (která se projevuje hlavně v takzvaných „nickovských povídkách“, podle mladého hrdiny Nicka-Hemingwaye), pospojované otřesně kontrastními obrazy násilí z válečné scény či býčích zápasů, opravňovaly zařadit autora rázem mezi špičky americké literatury.
Velké naděje však nevzbudila Hemingwayova románová prvotina Jarní přívaly (The Torrents of Spring, 1926), satirický, ale nepříliš zdařilý románek, který měl parodovat tvorbu Sherwooda Andersona, Hemingwayova současníka a spisovatele, jenž Hemingwaye v počátcích jeho tvůrčí dráhy značně ovlivnil. O to více si sliboval mladý autor od svého nového románu Fiesta. Z námětu, který snad ani nebyl příliš ambiciózně koncipován, vyrostlo dílo, jež se stalo příslovečným obrazem celé generace, citlivě odhalujícím její zoufalé životní pocity, sublimované do bezhlavého hédonismu se smutně rozmarným uplatňováním nejrůznějších forem carpe diem.
Hemingway dopisoval román v Paříži v září roku 1925. Byl si dobře vědom dramatičnosti námětu, kterou ještě zvyšovala skutečnost, že děj i postavy cílevědomě zakotvil v realitě vlastního života. Když před ním jedna jeho přítelkyně nadhodila, že by měl psát povídky se skutečnými zápletkami, a ne jakési krátké prozaické útvary, které podle ní drží pohromadě jen prosté city, odpověděl jí: „Tvou radu si beru k srdci. Už teď píšu román, který je samá zápletka a samé drama.“ Pak ukázal na své přátele: „Tyhlety dva tam dokonale rozcupuju. Dám do toho všechny…“
Román vyšel v New Yorku v říjnu roku 1926. Není bez zajímavosti, že ona proslulá závěrečná slova, vyjadřující hořkou iluzívnost života celé „ztracené generace“, přešla z konstatování v otázku. Na Brettinu větu: „Jak jsme si to mohli my dva spolu zatraceně užít!“, odpověděl původně Jake Barnes: „To jé sakra fajn, že si to člověk může aspoň myslet.“ Avšak Hemingway, jak známo, nespočtukrát své formulace opravoval (tvrdil například, že závěr k Starci a moři přepracovával dvěstěkrát) a v rukopise Fiesty změnil původní závěr v otázku: „Není to aspoň pěkná představa?“ Tím nejen že Jakeovo prohlášení znejistil, ale nad celou generaci jako by úmyslně položil symbolický’trpký otazník.
Stejně tak nám mohou poslání knihy odhalit i Hemingwayovy proměnlivé postoje k titulu díla. Knihu původně nazýval Fiesta, ale cizí slovo mu nevyhovovalo a během svého výletu do Chartres, kde pracoval na definitivní verzi, uvažoval o titulu Ztracená generace (The Lost Generation), což je samo o sobě svědectví, že do románu chtěl zašifrovat generační poselství. (V této souvislosti si můžeme připomenout, že pojmenování „ztracená generace“, podle pravdy připisované Gertrudě Steinové, americké spisovatelce žijící v Paříži, pochází z daleko prostšího zdroje s původním trefným vystižením podstaty „ztracenosti“. Když prý jednou G. Steinová zastavila s autem u venkovské autoopravny, závadu jí rychle opravil mladičký automechanik. Zeptala se majitele, odkud bere tak schopné dělníky. Odpověděl, že teď se nejrychleji učí ti nejmladší. Problém prý je ve věkové skupině mezi dvaadvaceti a třiceti [právě u generace poznamenané krutou válečnou zkušeností]. Ti prý se nechtějí učit. A dodal: „Cest une génération perdue.“ [Je to ztracená generace.] Steinové se jeho postřeh zalíbil, protože se v něm zračila obtížnost adaptability a neochota k pozitivní činnosti u navrátilců z války, a tak výraz aplikovala na generaci intelektuálů v dobrovolném exilu v Paříži, kteří ve většině případů prošli válečným ohněm.)
Hemingway si na zadní stranu jednoho sešitu svého rukopisu poznamenal další možné varianty titulu: Řeka do moře (River to the Sea), Dva vedle sebe (Two Lie Together), Starý kvas (The Old Leaven), I slunce vychází (The Sun Also Rises). První a poslední titul naráží na úvodní moto z knihy Kazatel, jež vyjadřuje značně pesimistický pocit marnosti lidského počínání sub specie věčného koloběhu života. Hemingway nakonec zvolil poslední. (Název Fiesta, k němuž se přiklání český překlad, mělo pouze anglické vydání knihy.) Z titulu I slunce vychází, který je poněkud rozšířenější, zaznívá trpký postoj „ztracených“. Nicméně izolovaný název sám nemusí působit tak krajně pesimisticky, neboť ať už jedno pokolení pomíjí a jiné nastává, pro každé přece jen slunce také vychází. Tento implikovaný, kladně vyznívající, byť sebesubjektivněji čtenářsky pochopený význam se špetkou naděje bychom neměli opomíjet.
Fiesta, přítomná v románu nikoli jen jako nádherná lidová slavnost plná veselí a radosti ze života a síly člověka, ale také jako ničivý bezhlavý vír, který si dokonce bere své oběti, vyjadřuje naopak jakožto název proti titulu I slunce vychází onen ztřeštěný hédonismus, do kterého se „ztracení“ vrhali a který nakonec můžeme najít nejen u Hemingwaye, ale také třeba ve vizi džezového věku u F. Scotta Fitzgeralda. A tak se též mohlo stát, že někteří vykladači román označili za hédonistické krédo. Oba výklady se navzájem nevylučují a onen hédonismus není třeba vidět jako program, ale spíš jako zoufalou sublimaci deziluzívního pocitu „ztracených“.
Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o banální příběh o t…
Ernest Hemingway
Radek Klička –
Musim říct, že Fiesta mě dostala – Hemingway píše takovým stylem, že člověk úplně cítí ten noční život Paříže i napětí na býčích zápasech ve Španělsku. Parta, co má všechno, a přitom vůbec nic – jen se potácí od baru k baru a hledá něco, co jim dává smysl. Hlavní postava Jake, veterán z války, řeší nejen zranění fyzické, ale i to duševní. Každá z postav má svoje démony a dohromady tvoří fakt zvláštní, ale opravdovou partu. Je to o té věčné prázdnotě, co si občas všichni nosíme v sobě, a hledání něčeho, co ji zaplní. Hemingway tuhle dobu a tyhle lidi vystihuje dokonale – trochu smutný, ale sakra silný příběh.
Cyril Holeček –
Fiesta (taky vyšla pod názvem I slunce vychází) od Ernesta Hemingwaye mě vtáhla do světa Paříže a Španělska dvacátých let s naprostou lehkostí. Kniha sleduje skupinu přátel, kteří jsou sice mladí a plní života, ale zároveň v sobě nesou hlubokou prázdnotu a zklamání z první světové války. Hemingwayův styl je minimalistický a stručný, ale o to víc působivý – každá věta jako by skrývala emoce pod povrchem. Atmosféra divokého, až zoufalého životního stylu hrdinů je nakažlivá, přestože zároveň působí smutně. Fiesta je skvělým vhledem do pocitů „ztracené generace“ a ukazuje, že hledání smyslu života je někdy to největší dobrodružství. Doporučuji všem, kdo mají rádi příběhy o složitosti lidských vztahů.
Stanislav Pokorný –
Fiesta od Ernesta Hemingwaye je román o poválečné generaci ztracených lidí, kteří se potulují po Evropě a hledají smysl života v alkoholu, nezávazných vztazích a pochybných zábavách. Hlavní postava, novinář Jake Barnes, a jeho přátelé tráví čas v Paříži a Španělsku, kde navštěvují býčí zápasy, toulají se ulicemi a pijí. Hemingwayova Paříž působí bohémsky a zábavně, ale za tím vším je cítit prázdnota a melancholie. Paříž a španělská krajina nejsou jen místa, kde se příběh odehrává; Hemingway do nich vložil atmosféru a symboliku, které dotvářejí povahu postav. Jake, ovlivněný vlastními válečnými zážitky a zraněním, které mu znemožňuje plnohodnotné vztahy, se potýká s vlastními emocemi a otázkami o smyslu života. Přátelé kolem něj, včetně svobodomyslné, ale komplikované Brett, mu moc neulehčují. Člověk cítí, že jsou to lidé, kteří ztratili něco, co nelze nahradit, a teď jen bezcílně bloudí a utápí se v požitcích. Hemingwayův jednoduchý a přímý styl dává příběhu lehkost, ale zároveň i hloubku. Popisuje lidi a místa s minimem slov, a přesto čtenáři vykresluje živý obraz. Fiesta je tak nejen příběhem několika přátel, ale i reflexí celé jedné generace, která ztratila jistoty. Hemingway zde otevřeně ukazuje, že někdy hledání smyslu může být samo o sobě smyslem života.
Matěj Uličný –
Fiesta je fascinující příběh skupiny přátel, kteří se po první světové válce potácejí v bezcílném životě a hledají útěchu v zábavě, alkoholu a krátkodobých vzplanutích. Hemingway tu mistrovsky zachycuje atmosféru poválečné Paříže i španělského venkova a ukazuje, jak prázdnota a neschopnost najít smysl mohou člověka vést do slepé uličky. Postavy působí vzdáleně a zranitelně, ale zároveň je snadné je pochopit, protože každý z nás může někdy prožít podobné pocity bezradnosti. Hemingwayův styl, jednoduchý, ale plný emocí, dělá z Fiesty poutavé a nadčasové čtení.