Kapitola 4
Taxík se pustil do vršku, projel osvětleným náměstím a pohroužil se při stálém stoupání znovu do tmy, pak vjel na rovinu do temné ulice za kostelem St. Etienne du Mont, hladce klouzal po asfaltu, minul stromy a stojící autobus na plače de la Contrescarpe a potom zahnul na hrubé dláždění v rue Mouffetard. Tam byly po obou stranách ulice osvětlené výčepy a dosud nezavřené obchody. Seděli jsme daleko od sebe a otřesy při jízdě po starém dláždění nás setřásly k sobě. Brett měla sundaný klobouk a hlavu zvrácenou dozadu. Viděl jsem její tvář ve světle z otevřených obchodů, pak byla tma a pak jsem ji uviděl jasně, když jsme vjeli na avenue des Gobelins. Vozovka byla rozkopaná a na tramvajových kolejích pracovali svářeči ve světle acetylénových hořáků. Brettin obličej byl v jejich oslnivé záři bílý a vynikala v ní dlouhá křivka jejího krku. Ulice znovu potemněla a já Brett políbil.
Naše rty k sobě těsně přilnuly, a pak se odvrátila a vtiskla se do rohu sedadla, co mohla ode mne nejdál. Seděla se svěšenou hlavou.
„Nedotýkej se mě,“ řekla. „Prosím tě se mě nedotýkej!“
„Co je s tebou!“
„Já to nevydržím!“
„Ach Brett!“
„To nesmíš. To přece víš. Prostě to nevydržím. Ach miláčku, chápej mě, prosím tě!“
„Ty mě nemiluješ?“
„Nemiluju? Celá se roztřesu, sotva se mě dotkneš!“
„Copak to nemůžeme nějak vyřešit?“
Vzpřímila se na sedadle. Objal jsem ji jednou rukou, ona se o mě opřela a seděli jsme docela klidně. Dívala se mi do očí tím svým pohledem, při kterém člověk nevěděl, jestli těma očima opravdu něco vidí. Ty oči by se dokázaly dívat a dívat ještě dlouho potom, co by se každé jiné oči na světě dívat přestaly. Dívala se, jako by na zemi neexistovalo nic, nač by se nedokázala podívat právě tímhle způsobem, a přece se ve skutečnosti bála tolika věcí.
„Nemůžeme ksakru dělat vůbec nic,“ řekl jsem.
„Já nevím,“ řekla. „Nechci už znovu prožívat to peklo.“
„Neměli bychom se radši stýkat.“
„Ale miláčku, já tě musím vidět. Tamto přece není všechno!“
„Ne, ale vždycky se to k tomu vrátí.“
„To je moje vina. Ale stejně, copak člověk neplátí za všechno, co udělá?“
Dívala se mi přitom do očí celou tu dobu. Její oči mívaly různou hloubku, někdy se zdály úplně ploché. Teď do nich bylo vidět až na dno.
„Když si vzpomenu na ty chlapíky, co si se mnou užili peklo! A teď za to platím, za všechno.“
„Nemluv hlouposti!“ zarazil jsem ji. „Ostatně ten můj malér připadá lidem legrační. Já na to nikdy nemyslím.“
„To určitě! To se vsadím!“
„Radši o tom už mlčme!“
„Já se tomu taky kdysi smála.“ Teď se na mě dívala. „Jeden bratrův kamarád se tak vrátil od Monsu. Přišlo nám to jako ohromná psina. Člověk nikdy neví, co?“
„To neví,“ řekl jsem. „Nikdo nikdy neví nic.“
Já jsem se tím vším už v duchu prokousal. Probral jsem to v různých dobách snad ze všech možných hledisek, včetně toho, že některá zranění a nedostatky jsou pro lidi předmětem povyražení, kdežto pro postiženého jsou pořád zatraceně vážné.
„Je to legrace,“ řekl jsem, „ohromná legrace. A zamilovat se je taky strašná legrace.“
„Myslíš?“ Její oči se znovu dívaly ploše a bezvýrazně. „Já nemyslím taková legrace. Svým způsobem je to příjemnej pocit.“
„Ba ne,“ řekla Brett. „Já myslím, že je to peklo na zemi.“
„Dobře, že se můžeme vidět.“
„Já myslím, že to není dobře.“
„Tak radši nechceš?“
„Když já musím.“
Seděli jsme teď jako dva cizí lidi. Napravo ležel park Montsouris. Restaurace, kde mají bazén s živými pstruhy a kde se dá sedět a vyhlížet do parku, byla zavřená a temná. Taxíkář se k nám nahnul dozadu.
„Kam chceš jet?“ zeptal jsem se jí. Brett odvrátila hlavu.
„Á, jeďme do Selectu!“
„Café Select,“ povídám řidiči. „Na bulváru Montparnasse.“ Jeli jsme přímo dál a zahnuli jsme kolem Belfortského lva, který hlídá kolemjedoucí tramvaje do Montrouge. Brett se dívala strnule před sebe. Na bulváru Raspail, kde už bylo vidět světla Montparnassu, mi řekla: „Vadilo by ti, kdybych tě o něco požádala?“
„Nebuď hloupá!“
„Polib mě ještě jednou, než tam dojedeme!“
Když taxík zastavil, vystoupil jsem a zaplatil. Brett si při vystupování nasazovala klobouk. Když došlapovala na chodník, podala mi ruku. Ruka se jí třásla. „Poslechni, vypadám moc pocuchaná?“ Stáhla si svůj pánský plsťák do očí a vykročila k baru. U pultu i u stolků byla většina party z dancingu.
„Nazdar, kamarádi!“ pozdravila je Brett. „Dám si drink.“
„Á, Brett, Brett!“ hrnul se k ní malý Řek, portrétista, který si sám říkal vévoda a kterému všichni ostatní říkali Zizi. „Mám pro tebe báječné překvapení!“
„Nazdar, Zizi!“ řekla mu Brett.
„Chci tě seznámit s jedním svým přítelem,“ pokračoval Zizi. Za ním stál nějaký tlusťoch.
„Hrabě Mippipopolos, moje přítelkyně lady Ashleyová.“
„Těší mě,“ řekla Brett.
„Tak co, milostivá paní, bavíte se v Paříži dobře?“ zeptal se hrabě Mippipopolos, který nosil losí zub jako přívěsek na hodinkovém řetízku.
„Dost,“ řekla Brett.
„Paříž je docela pěkné město,“ řekl hrabě. „Ale doma v Londýně máte taky spoustu zábavy.“
„To jistě,“ řekla Brett. „Ohromnou.“
Od jednoho stolu na mě zavolal Braddocks. „Barnesi, pojď se napít! Ta tvoje holka tam udělala strašnej bengál.“
„Kvůli čemu?“
„Něco jí řekla patronova dcera. Bengál jedna radost. Ta holka byla senzační. Vytasila svou žlutou kartu a chtěla, aby ji patronova dcera ukázala taky. Bengál k pohledání!“
„Jak to dopadlo?“
„Ale, někdo ji doprovodil domů. Nevypadala špatně. Měla úžasnou vyřídilku. Sedni si a napij se!“
„Ba ne, musím vypadnout. Neviděli jste Cohna?“
„Odešel domů s Frances,“ vmísila se paní Braddocksová. „Chudák stará, vypadá hrozně zdrchaně,“ řekl Braddocks.
„To bych řekla,“ dodala paní Braddocksová.
„Musím vypadnout,“ opakoval jsem. „Dobrou noc.“
Brett jsem popřál dobrou noc u baru. Hrabě právě objednal šampaňské. „Vypijete si skleničku s námi, pane?“ pozval mě.
„Mockrát děkuju, ale ne. Musím už běžet.“
„Fakt jdeš?“ zeptala se Brett.
„Jdu,“ povídám. „Hlava mě bolí jako střep.“
„Uvidíme se zejtra?“
„Přijď do redakce!“
„To sotva.“
„Tak kde se sejdeme?“
„Kde chceš? Ně…
Ernest Hemingway
Radek Klička –
Musim říct, že Fiesta mě dostala – Hemingway píše takovým stylem, že člověk úplně cítí ten noční život Paříže i napětí na býčích zápasech ve Španělsku. Parta, co má všechno, a přitom vůbec nic – jen se potácí od baru k baru a hledá něco, co jim dává smysl. Hlavní postava Jake, veterán z války, řeší nejen zranění fyzické, ale i to duševní. Každá z postav má svoje démony a dohromady tvoří fakt zvláštní, ale opravdovou partu. Je to o té věčné prázdnotě, co si občas všichni nosíme v sobě, a hledání něčeho, co ji zaplní. Hemingway tuhle dobu a tyhle lidi vystihuje dokonale – trochu smutný, ale sakra silný příběh.
Cyril Holeček –
Fiesta (taky vyšla pod názvem I slunce vychází) od Ernesta Hemingwaye mě vtáhla do světa Paříže a Španělska dvacátých let s naprostou lehkostí. Kniha sleduje skupinu přátel, kteří jsou sice mladí a plní života, ale zároveň v sobě nesou hlubokou prázdnotu a zklamání z první světové války. Hemingwayův styl je minimalistický a stručný, ale o to víc působivý – každá věta jako by skrývala emoce pod povrchem. Atmosféra divokého, až zoufalého životního stylu hrdinů je nakažlivá, přestože zároveň působí smutně. Fiesta je skvělým vhledem do pocitů „ztracené generace“ a ukazuje, že hledání smyslu života je někdy to největší dobrodružství. Doporučuji všem, kdo mají rádi příběhy o složitosti lidských vztahů.
Stanislav Pokorný –
Fiesta od Ernesta Hemingwaye je román o poválečné generaci ztracených lidí, kteří se potulují po Evropě a hledají smysl života v alkoholu, nezávazných vztazích a pochybných zábavách. Hlavní postava, novinář Jake Barnes, a jeho přátelé tráví čas v Paříži a Španělsku, kde navštěvují býčí zápasy, toulají se ulicemi a pijí. Hemingwayova Paříž působí bohémsky a zábavně, ale za tím vším je cítit prázdnota a melancholie. Paříž a španělská krajina nejsou jen místa, kde se příběh odehrává; Hemingway do nich vložil atmosféru a symboliku, které dotvářejí povahu postav. Jake, ovlivněný vlastními válečnými zážitky a zraněním, které mu znemožňuje plnohodnotné vztahy, se potýká s vlastními emocemi a otázkami o smyslu života. Přátelé kolem něj, včetně svobodomyslné, ale komplikované Brett, mu moc neulehčují. Člověk cítí, že jsou to lidé, kteří ztratili něco, co nelze nahradit, a teď jen bezcílně bloudí a utápí se v požitcích. Hemingwayův jednoduchý a přímý styl dává příběhu lehkost, ale zároveň i hloubku. Popisuje lidi a místa s minimem slov, a přesto čtenáři vykresluje živý obraz. Fiesta je tak nejen příběhem několika přátel, ale i reflexí celé jedné generace, která ztratila jistoty. Hemingway zde otevřeně ukazuje, že někdy hledání smyslu může být samo o sobě smyslem života.
Matěj Uličný –
Fiesta je fascinující příběh skupiny přátel, kteří se po první světové válce potácejí v bezcílném životě a hledají útěchu v zábavě, alkoholu a krátkodobých vzplanutích. Hemingway tu mistrovsky zachycuje atmosféru poválečné Paříže i španělského venkova a ukazuje, jak prázdnota a neschopnost najít smysl mohou člověka vést do slepé uličky. Postavy působí vzdáleně a zranitelně, ale zároveň je snadné je pochopit, protože každý z nás může někdy prožít podobné pocity bezradnosti. Hemingwayův styl, jednoduchý, ale plný emocí, dělá z Fiesty poutavé a nadčasové čtení.