Komu zvoní hrana

KAPITOLA XV

Anselmo se choulil v závětří za kmenem mohutného stromu, po jehož obou stranách vířil sníh. Tiskl se ke stromu, ruce strčené do rukávů kabátu, jednu ruku v rukávu druhé ruky, a hlavu co nejhlouběji přikrčenou do kabátu. Jestli tady zůstanu ještě dlouho, tak zmrznu, pomyslel si, a to by nemělo žádnou cenu. Ten inglés povídal, že mám počkat, dokud mě nedá vystřídat, ale to nepočítal s touhle bouří. Na silnici není žádný zvláštní provoz a rozdělení a zvyky stráží u pily na druhé straně silnice už znám. Měl bych už jít do tábora. Každý rozumný člověk by čekal, že se vrátím do tábora. Počkám ještě chvilku, pomyslel si, a pak půjdu do tábora. Na rozkazech je chyba to, že jsou tak nepružné. Nepočítá se v nich se změnou situace. Třel nohu o nohu a pak vytáhl ruce z rukávů kabátu, shýbl se, třel si nohy a poklepával nohama o sebe, aby se mu rozproudila krev. Za stromem, který ho chránil před větrem, nebyla taková zima, ale bude muset brzy začít chodit.

Jak se tam choulil a třel si nohy, zaslechl na silnici auto. Mělo na pneumatikách řetězy a jeden článek pleskal o zem, a jak se Anselmo díval, auto přijíždělo po zasněžené silnici, mělo po sobě zelené a hnědé nepravidelné stříkance barvy, okna byla modře natřená, aby nebylo vidět dovnitř, a v té modři zůstal nenatřený jenom půlkruh, aby cestující viděli ven. Byl to dva roky starý salonní rolls-royce, maskovaný pro potřeby generálního štábu, ale to Anselmo nevěděl. Neviděl do vozu, kde seděli tři důstojníci, zahalení v pláštěnkách. Dva seděli vzadu a jeden seděl na sklápěcím sedátku. Když auto projíždělo kolem, díval se důstojník na sklápěcím sedátku z okna štěrbinou v modrém nátěru, ale to Anselmo nevěděl. Neviděli se navzájem.

Auto projelo sněhem přímo pod ním. Anselmo zahlédl šoféra, jeho červený obličej a ocelovou přílbu, obličej i přílba vyčnívaly z vlněné pláštěnky, kterou měl šofér na sobě, a Anselmo zahlédl povystrčenou hlaveň samopalu, který držel příkazník, sedící vedle řidiče. Pak vůz zmizel nahoře na silnici, Anselmo sáhl pod kabát, vytáhl z kapsy košile dva lístky, které Robert Jordan vytrhl ze zápisníku, a udělal znaménko za obrázkem osobního auta. Bylo to desáté osobní auto, které vyjelo toho dne nahoru. Šest se jich vrátilo dolů. Čtyři byla ještě pořád nahoře. Nebyl to na té silnici nijak neobvyklý provoz osobních aut, ale Anselmo nedělal rozdíl mezi fordkami, fiatkami, opely, renaultkami a citroeny, které patřily štábu divize, ovládající průsmyky a horský hřeben, a mezi rolls-royci, lanciami, mercedeskami a isottami generálního štábu. Tenhle rozdíl by býval měl Robert Jordan stanovit, a kdyby tam byl místo staříka on, byl by si plně uvědomil význam osobních aut, která jela nahoru. Ale nebyl tam a stařík prostě udělal na lístek poznámkového papíru znaménko za každé auto, které projelo nahoru po silnici.

Anselmovi bylo už taková zima, že se rozhodl jít do tábora, než se setmí. Nebál se, že sejde z cesty, ale říkal si, že je zbytečné, aby tam zůstával, a vítr foukal stále studeněji a sníh nepřestával padat. Ale když se stařík napřímil, zadupal nohama a zadíval se ženoucím se sněhem na silnici, nevydal se nahoru po úbočí, ale zůstal stát opřený o závětrnou stranu borovice.

Ten inglés mi říkal, že mám zůstat, pomyslel si. Třeba je zrovna teď na cestě sem, a jestli odtud odejdu, mohl by ve sněhu zabloudit, až mě bude hledat. Celou tuhle válku trpíme nedostatkem kázně a nedodržováním rozkazů, a já na toho inglése ještě chvíli počkám. Ale jestli brzo nepřijde, musím přes všechny rozkazy jít, protože už mám podat hlášení, a tyhle dny mě čeká spousta práce a zmrznout tady by bylo zbytečné a neužitečné.

Na druhé straně silnice stoupal z komína pily kouř a Anselmo jej cítil, protože ho k němu zanášel sněhem vítr. Fašistům je teplo, pomyslel si, a sedí si v pohodlí, ale my je zítra v noci pobijeme. Je to divná věc a nerad na to myslím. Pozoroval jsem je celý den a jsou to stejní lidé jako my. Myslím, že kdybych zašel k pile a zaklepal na dveře, docela hezky by mě přivítali, až na to, že mají rozkaz zadržet každého cestujícího a požádat ho o předložení dokladů. To jenom rozkazy nás od sebe oddělují. Ti lidé nejsou fašisti. Já jim tak říkám, ale fašisti nejsou. Jsou to stejní chudáci jako my. Vůbec by neměli proti nám bojovat a nerad myslím na to, že je pobijeme.

Ti na téhle strážnici jsou Gallegové. To jsem poznal, když jsem je slyšel dneska odpoledne mluvit. Nemůžou zběhnout, protože kdyby zběhli, postříleli by fašisti jejich rodiny. Galegové jsou buď moc inteligentní, nebo moc hloupí a suroví. Poznal jsem takové i takové. Lister je Gallego ze stejného města jako Franco. Co asi tihle Gallegové říkají sněhu v tuhle roční dobu? Nemají tak vysoké hory, v jejich kraji pořád prší a pořád se tam všechno zelená.

V okně pily se objevilo světlo a Anselmo se zachvěl a pomyslel si, zatracený inglés! Gallegové jsou v teple, sedí si pod střechou tady v našem kraji a já mrznu za stromem a všichni bydlíme v skalní díře jako horská zvěř. Ale zítra, pomyslel si, vyleze ta zvěř z díry a ti, kdo si teď sedí v takovém pohodlí, zemřou ve svých teplých přikrývkách. Tak jako zemřeli tamti tu noc, co jsme přepadli Otero, pomyslel si. Nerad vzpomínal na Otero.

Tu noc v Oteru poprvé zabil člověka a doufal, že při likvidování těchto stráží nebude muset nikoho zabít. Tam v Oteru bodl Pablo nožem strážného, kterému Anselmo přehodil přikrývku přes hlavu, a strážný popadl Anselma za nohu a nepouštěl ji, přestože se pod přikrývkou dusil, a pokoušel se pod přikrývkou křičet, a Anselmo ho musel po hmatu bodat skrz přikrývku nožem tak dlouho, až mu ten člověk nohu pustil a zůstal nehybně ležet. Když Pablo vrhl oknem bombu do místnosti, kde spali všichni vojáci ze strážnice, tiskl Anselmo muži kolenem hrdlo, aby nekřičel, a bodal nožem do toho rance. A při tom záblesku jako by se člověku před očima rudě a žlutě rozletěl celý svět, a už tam byly další dvě bomby. Pablo vytrhl pojistky, rychle bomby mrštil oknem, a koho to nezabilo na posteli, toho to zab…