Komu zvoní hrana

KAPITOLA XL

Za tu dobu, kterou Robert Jordan prospal, za tu dobu, co promýšlel stržení mostu, za tu dobu, co byl s Marií, přiblížil se Andrés k cíli jen o málo. Než dorazil k republikánským liniím, postupoval krajinou a fašistickými liniemi tak rychle, jak dokáže jen venkovan v dobré fyzické kondici, který krajinu dobře zná. Ale jakmile se octl za republikánskou frontou, šlo to velmi pomalu.

Teoreticky by byl měl jenom ukázat průvodní list, opatřený razítkem S.I.M., který dostal od Roberta Jordana, a zprávu se stejnou pečetí, a měli by ho co nejrychleji dopravit k cíli cesty. Ale nejprve padl v přední linii na velitele setniny, který nahlížel na celé poslání s pitomě vážnou podezíravostí.

S tímto velitelem setniny šel na velitelství praporu, kde velitel praporu, který býval před revolucí holičem, vyslechl zprávu o jeho poslání a rozzářil se nadšením. Tento velitel, který se jmenoval Gomez, vynadal veliteli setniny za jeho hloupost, poklepal Andrésovi po zádech, dal mu napít špatného koňaku a řekl mu, že on býval holič a že vždycky toužil stát se guerrillerem. Pak zburcoval svého pobočníka, předal mu velení praporu a poslal příkazníka, aby vzbudil a přivedl motocyklovou spojku. Místo aby Gomez poslal Andrése za frontu na velitelství brigády s motocyklistou, rozhodl se, že ho tam zaveze sám, aby se to vyřídilo urychleně, a tak s rámusem drkotali z kopce po horské silnici, podobané granáty a vroubené z obou stran vysokými stromy, Andrés se pevně držel předního sedadla, reflektor motocyklu ozařoval obílené spodky kmenů a na nich místa, na nichž byly po bojích na této silnici za prvního léta revoluce vápno a kůra osekané a orvané střepinami granátů a kulkami. Zabočili do malého horského letoviska s rozbitými střechami, kde bylo velitelství brigády. Gomez zabrzdil motocykl jako nějaký terénní závodník, opřel jej o zeď domu, a když se hrnul do velké místnosti, postavil se ospalý strážný do pozoru. Stěny místnosti byly pokryty mapami a u psacího stolu se stolní lampou, dvěma telefonními přístroji a výtiskem Mundo Obrero seděl velmi ospalý důstojník se zeleným štítkem na čele.

Důstojník zvedl oči ke Gomezovi a řekl: “Copak tu chceš? Copaks jaktěživo neslyšel, že existuje telefon?”

“Musím mluvit s podplukovníkem,” řekl Gomez.

“Spí,” odpověděl důstojník. “Viděl jsem světla toho tvého velocipédu na kilometr daleko, když jsi přijížděl po silnici. Chceš snad, aby na nás začali pálit z děl?”

“Zavolej podplukovníka,” řekl Gomez. “Je to nesmírně důležitá věc.”

“Povídám ti, že spí,” odpověděl důstojník. “Co jsi to s sebou přitáhl za banditu?” pohodil hlavou k Andrésovi.

“Je to guerrillero z druhé strany fronty a nese nesmírně důležité hlášení pro generála Golze, který řídí útok, co se chystá za svítání za Navacerradou,” řekl Gomez vzrušeně a naléhavě. “Pro lásku boží, vzbuď teniente-coronela.”

Důstojník se na něho podíval očima, které se mu pod zeleným celuloidovým stínítkem klížily.

“Vy jste se všichni zbláznili,” řekl. “Nevím o žádném generálu Golzovi ani o žádném útoku. Seber si toho svého pytláka a vrať se k svému praporu.”

“Vzbuď teniente-coronela, povídám,” řekl Gomez a Andrés viděl, jak svírá rty.

“Jdi někam,” řekl důstojník líně a odvrátil se.

Gomez vytáhl z pouzdra těžkou devítimilimetrovou pistoli značky Star a rýpl jí důstojníka do ramene.

“Vzbuď ho, ty fašistická potvoro,” řekl. “Vzbuď ho, nebo tě zabiju.”

“Jen klid,” řekl důstojník. “Vy holiči jste všichni moc vznětliví.”

Andrés viděl ve světle stolní lampy, jak se Gomezův obličej stahuje nenávistí. Ale Gomez řekl jenom: “Vzbuď ho.”

“Služba,” zavolal důstojník pohrdavě.

Ve dveřích se objevil voják, zasalutoval a zmizel.

“Je u něho jeho snoubenka,” řekl důstojník a vrátil se k četbě novin. “Ten teda bude mít radost, až vás uvidí.”

“Takoví jako ty brzdí všecko úsilí, aby se tahle válka vyhrála,” řekl Gomez štábnímu důstojníkovi.

Důstojník si ho nevšímal. Pak při četbě prohodil jakoby pro sebe: “Tohle jsou mi divné noviny!”

“Proč teda nečteš El Debate? To je plátek pro tebe,” řekl Gomez; jmenoval hlavní orgán katolických konzervativců, který před revolucí vycházel v Madridě.

“Nezapomínej, že jsem tvůj nadřízený důstojník a že o tobě mohu podat hlášení, které bude mít svou váhu,” řekl důstojník, aniž zvedl hlavu. “Nikdy jsem nečetl El Debate. Nikoho falešně neobviňuj.”

“Ne. Ty čteš slabikář,” řekl Gomez. “Armáda je ještě pořád prolezlá takovými, jako jsi ty. Profesionály, jako jsi ty. Ale to tak věčně nezůstane. Jsme mezi nevzdělanci a cyniky. Ale ty první vychováme a ty druhé vyloučíme.”

“Čistka, to je slovo, které by se ti hodilo do krámu,” řekl důstojník, který ještě stále nezvedl oči. “Tady píšou o další čistce u těch tvých slavných Rusů. Pročišťují v dnešní době víc než projímadlo.”

“Říkej si tomu, jak chceš,” řekl Gomez vášnivě. “Říkej si tomu, jak chceš, jen když se takoví jako ty zlikvidujou.”

“Zlikvidujou,” řekl důstojník uštěpačně, jakoby pro sebe. “Zase jedno nové slovo, které nezní moc kastilsky.”

“Tak se teda postřílejí,” řekl Gomez. “Tak se to řekne kastilsky. Tomu rozumíš?”

“Ano, člověče, ale nemluv tak nahlas. Tady na velitelství brigády spí víc lidí než jen teniente-coronel a tvoje rozčilování mi jde na nervy. Z toho důvodu se odjakživa holím sám. Nikdy jsem neměl rád moc řečí.”

Gomez se podíval na Andrése a zavrtěl hlavou. Oči se mu leskly vlhkostí, kterou dokáže způsobit jen rozhořčený vztek. Ale zavrtěl hlavou a neřekl nic, jen si to schoval na pozdějš…