Komu zvoní hrana

KAPITOLA XXXVI

Andrés se ohlásil u vládního postavení. Totiž, lehl si na zem tam, kde se půda pod trojitým pásem ostnatého drátu příkře svažovala, a zavolal nahoru k předprsni z kamení a hlíny. Neexistovala žádná souvislá obranná linie, takže by ve tmě mohl snadno toto postavení obejít a proniknout dál do vládního území, dokud nenarazí na někoho, kdo ho zadrží. Ale připadalo mu bezpečnější a prostší, když si to odbude tady.

“Salud!” zavolal. “Salud, milicianos!”

Zaslechl cvaknutí natahovaného závěru. Pak o kus dál na předprsni zazněl výstřel z pušky. Dunivě to třesklo a tmu prořízl směrem dolů žlutý záblesk. Andrés se při tom cvaknutí přimáčkl k zemi a přitiskl se k ní temenem hlavy.

“Nestřílejte, soudruzi,” volal Andrés. “Nestřílejte! Chci k vám.”

“Kolik je vás?” křikl někdo za předprsní.

“Jeden. Já. Sám.”

“Kdo jsi?”

“Andrés Lopez z Villaconejos. Z Pablovy party. Nesu hlášení.”

“Máš pušku a výzbroj?”

“Ano, kamaráde.”

“Nemůžeme přijímat nikoho bez pušky a výzbroje,” řekl ten hlas. “A ne ve větších skupinách než po třech.”

“Já jsem sám,” zvolal Andrés. “Je to důležité. Pusťte mě k vám.”

Slyšel je mluvit za předprsní, ale neslyšel, co říkají. Pak znova zavolal ten hlas: “Kolik je vás?”

“Jeden. Já. Sám. Pro lásku boží.”

Za předprsní se zase rozhovořili. Pak se ozval ten hlas: “Poslyš, fašisto.”

“Já nejsem žádný fašista,” zvolal Andrés. “Já jsem guerrillero z Pablovy party. Nesu zprávu pro generální štáb.”

Slyšel, jak někdo říká: “Je to blázen. Hoď po něm bombu.”

“Poslyšte,” řekl Andrés. “Já jsem sám. Jsem dočista sám. Přísahám při všech podělaných svatých, že jsem sám. Pusťte mě k vám.”

Slyšel, jak někdo se smíchem říká: “Mluví jako křesťan.”

Pak řekl někdo další. “Nejlepší bude hodit po něm bombu.”

“Ne,” zvolal Andrés. “To by byla velká chyba. Jde o důležitou věc. Pusťte mě k vám.”

Právě pro tohleto neměl rád cesty sem a tam mezi předními liniemi. Někdy to bylo lepší, jindy horší. Ale nikdy to nebylo dobré.

“Jsi sám?” zavolal zase dolů ten hlas.

“Me cago en la leche” zvolal Andrés. “Kolikrát ti to mám vykládat? JSEM SÁM.”

“Tak jestli jsi sám, vstaň a zvedni pušku nad hlavu.”

Andrés vstal a zvedl oběma rukama karabinu nad hlavu.

“Teď prolez drátem. Máme na tebe namířenou máquinu” zavolal hlas.

Andrés se octl v prvním klikatém pásmu ostnatých drátů. “Musím si pomáhat rukama, abych prolezl drátem,” volal.

“Drž je vzhůru,” přikazoval hlas.

“Chytil jsem se do drátů,” zavolal Andrés.

“Bývalo by jednodušší hodit po něm bombu,” řekl něčí hlas.

“Ať si přehodí pušku přes rameno,” řekl jiný hlas. “Nemůže tamtudy prolízt s rukama nad hlavou. Uvažuj trochu.”

“Všichni tihle fašisti jsou stejní,” řekl první hlas. “Kladou si jednu podmínku za druhou.”

“Poslyšte,” zvolal Andrés. “Já nejsem žádný fašista, ale guerrillero z Pablovy party. Zabili jsme víc fašistů než tyfus.”

“Nikdá jsem neslyšel o Pablově partě,” řekl muž, který byl zřejmě velitelem postavení. “Ani o Petrově, ani o Pavlově, ani o partě žádnýho jinýho svatýho nebo apoštola. Ani o jejich tlupách. Přehoď si pušku přes rameno a pomáhej si rukama, abys prolezl mezi dráty.”

“Než na tebe spustíme máquinu,” řekl jiný.

“Qué poco amables sois!” řekl Andrés. “Moc milí nejste.”

Prodíral se mezi dráty.

“Amables,” zavolal na něho někdo. “Je válka, člověče.”

“Začíná mi to taky tak připadat,” řekl Andrés.

“Co to povídá?”

Andrés znova zaslechl cvaknutí závěru.

“Nic,” zvolal. “Neříkám nic. Nestřílejte, dokud neprolezu tím posraným drátem.”

“Vyjadřuj se slušně o našich drátech,” křikl někdo. “Nebo po tobě hodíme bombu.”

“Quiero decir, qué buena alambrada,” zavolal Andrés. “Takový krásný drát. Panebože na latríně. Takový miloučký drát. Za chvilku jsem u vás, bratři.”

“Hoď po něm bombu,” slyšel, jak říká ten hlas. “Říkám vám, že je to nejrozumnější způsob, jak celou tu věc skoncovat.”

“Bratři,” řekl Andrés. Byl promáčen potem a věděl, že ten zastánce házení bomb je naprosto schopen kdykoli po něm hodit granát. “Na mně nesejde.”

“To ti věřím,” řekl ten bombardér.

“Máš pravdu,” řekl Andrés. Opatrně se prodíral třetím pásmem ostnatých drátů a byl už zcela blízko předprsně. “Na mně vůbec nesejde. Ale jde o důležitou věc. Muy, muy serio.”

“Nic není důležitějšího než svoboda,” křikl ten bombardér. “Ty myslíš, že je něco důležitějšího než svoboda?” zeptal se vyzývavě.

“Ne, člověče,” odpověděl s úlevou Andrés. Už poznal, že má co dělat s těmi potřeštěnci; s těmi, co nosí červenočerné šátky. “Viva la Libertad!”

“Viva la F. A. I. Viva la C. N. T.,” odpovídalo mu volání z předprsně. “Viva el anarcosindicalismo a svoboda.”

“Viva nosostros,” křikl Andrés. “Ať žijeme.”

“Je to náš souvěrec,” řekl ten bombardér. “A já jsem ho tímhle div nezabil.”

Podíval se na granát ve své ruce a s dojetím se díval, jak Andrés přelézá přes předprseň. Objal Andrése oběma pažemi, v jedné ruce ještě pořád granát, který při objetí spočíval Andrésovi na lopatce, a políbil ho na obě tváře.

“Jsem rád, že se ti nic nestalo, bratře,” řekl. “Jsem moc rád.”

“Kde je tvůj důstojník?” zeptal se Andrés.

“Tady velím já,” řekl jeden voják. “Ukaž mi svoje papíry.”

Odnesl je do zákopového krytu a při světle svíčky si je prohlížel. Byl mezi nimi čtvereček složeného hedvábí s barvami republiky a uprostřed s razítkem S. I. M. Dále tam b…