Komu zvoní hrana

Ernest Hemingway

54 

Elektronická kniha: Ernest Hemingway – Komu zvoní hrana (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: hemingway02 Kategorie: Štítky: ,

Popis

Ernest Hemingway: Komu zvoní hrana

Anotace

Ernest Hemingway – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Žánr

,

Název originálu
Jazyk originálu

Překlad

,

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Komu zvoní hrana“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

KAPITOLA VIII

V noci bylo chladno a Robert Jordan spal tvrdě. Jednou se probudil, a jak se protáhl, uvědomil si přítomnost dívky, která byla schoulená hluboko ve spacím pytli a dýchala lehce a pravidelně; na obloze tvrdě a ostře zářily hvězdy a vzduch studil v nosních dírkách, a jak Robert Jordan schovával hlavu do tmy před zimou a vsouval ji do teplého spacího pytle, políbil dívku na hebké rameno. Neprobudila se a on se od ní převalil na bok, a s hlavou opět vysunutou ze spacího pytle do zimy chvilku ležel, nespal a cítil, jak jím proniká ta dlouhá rozkoš z únavy a pak to hebké, hmatatelné štěstí jejich dotýkajících se těl, a když pak zastrčil nohy co nejhlouběji do spacího pytle, upadl střemhlav do spánku.

Probudil se za svítání, ale dívka už byla pryč. Poznal to hned při probuzení, natáhl ruku a cítil, že tam, kde ležela, je spací pytel ještě teplý. Pohlédl k ústí jeskyně, kde byla houně jakoby obroubena jinovatkou, a spatřil, jak z trhliny ve skalách stoupá tenký šedivý proužek kouře, což znamenalo, že v kuchyni už rozdělali oheň.

Z lesa vyšel muž, který měl přes hlavu houni navlečenou jako pončo. Robert Jordan v něm poznal Pabla a viděl, že kouří cigaretu. Pomyslel si, že Pablo byl dole, aby zahnal koně do ohrady.

Pablo rozhrnul houni, po Robertu Jordanovi se ani nepodíval a vešel do jeskyně.

Robert Jordan si sáhl rukou na lehkou jinovatku, usazenou na odřeném, zašpiněném zeleném povlaku z balónového hedvábí na pět let starém spacím pytli, a pak se v něm zase uvelebil. Bueno, řekl si, když roztáhl nohy a ucítil důvěrně známé pohlazení flanelové podšívky, potom přitáhl nohy k sobě a pak se převrátil na bok, aby měl hlavu odvrácenou na druhou stranu, než ze které, jak věděl, vyjde slunce. Qué más da, může si ještě klidně chvilku přispat.

Spal, dokud ho neprobudil hluk leteckých motorů.

Spatřil je, jak ležel na zádech, fašistickou hlídku tří droboučkých fiatek, které se leskly, jak rychle letěly na horské obloze a mířily směrem, odkud včera přišel s Anselmem. Tři fiatky zmizely, ale pak se objevilo devět dalších, které letěly mnohem výše v droboučkých klínových formacích, vždycky tři, tři a tři.

Pablo s cikánem stáli ve stínu u ústí jeskyně a pozorovali oblohu, a jak Robert Jordan ležel bez hnutí a celé nebe pronikal vysoký dunivý hřmot motorů, rozlehl se nový bručivý řev a nad mýtinou ve výši ani ne tří set metrů přelétla další trojice letadel. Tyhle tři byly heinkely stojedenáctky, dvoumotorové bombardéry.

Robert Jordan ležel s hlavou ve stínu skal a věděl, že ho letadla nespatří, a i kdyby ho spatřila, vůbec by to nevadilo. Věděl, že možná spatří koně v ohradě, jestliže ve zdejších horách vůbec po něčem pátrají. Mohou je uvidět, i když po ničem nepátrají, ale budou je přirozeně považovat za koně svého vlastního jezdectva. Pak se ozval nový, ještě hlučnější bručivý řev, a objevily se tři další heinkely stojedenáctky, které se strnule nesly kolmo nad ním v ještě menší výšce a přelétly v přísné formaci, a jak se blížily, jejich dunivý řev rostl až do fortissima a pak, jak letadla přelétla mýtinu, zase slábl.

Robert Jordan rozbalil ranec šatů, který mu sloužil za polštář, a začal si navlékat košili. Měl ji zrovna přetaženou přes hlavu a stahoval si ji dolů, když tu zaslechl další blížící se letadla, a tak si natáhl ve spacím pytli kalhoty, a když přelétaly ty tři heinkely, dvoumotorové bombardéry, ležel bez hnutí. Než zmizely za svahem hory, měl už pistoli připjatou a spací pytel, který opřel o skaliska, svinutý a právě seděl opřený u skaliska a zavazoval si střevíce s provazovými podešvemi, když se blížící bzukot proměnil v rachotivý řev, který byl silnější než kdy předtím, a když v stupňovitém seřazení přilétlo dalších devět heinkelů, lehkých bombardérů; při přeletu duněly, jako by chtěly rozbít nebe na kusy.

Robert Jordan proklouzl kolem skalisek k ústí jeskyně, z jejíhož otvoru vyhlíželi jeden z bratří, Pablo, cikán, Anselmo, Agustín a žena.

“Byla tu už někdy taková letadla?” zeptal se.

“Nikdá,” řekl Pablo. “Pojď dovnitř. Uvidí tě.”

Slunce se ještě nedostalo k ústí jeskyně. V té chvíli právě svítilo na louku u potoka a Robert Jordan věděl, že v temném, jitřním stínu stromů a v hustém stínu skalisek není nikoho z nich vidět, ale protože je nechtěl znervózňovat, zašel do jeskyně.

“Je jich hodně,” řekla žena.

“A bude jich ještě víc,” odvětil Robert Jordan.

“Jak to víš?” zeptal se Pablo nedůvěřivě.

“Za těmihle poletí ještě stíhačky.”

V té chvíli je už bylo slyšet, jejich vyšší, kvílivý bzukot, a jak přelétaly ve výši asi patnácti set metrů, napočítal Robert Jordan patnáct fiatek v dvojitém stupňovitém seřazení, jež se podobalo tahu divokých hus, které letí po třech v klínovitém útvaru.

Stáli ve vchodu do jeskyně, všichni měli velmi vážné obličeje a Robert Jordan se zeptal: “Vy jste ještě nikdy neviděli tolik letadel?”

“Ještě nikdá,” řekl Pablo.

“V Segovii jich nemají mnoho?”

“Nikdá jich tam moc nebylo, obyčejně jsme vídali tři. Stíhaček někdy šest. Snad ještě tak tři junkersy, ty velké třímotorové, a s nima stíhačky. Tolika letadel jsme tu ještě nikdá neviděli.”

To je zlé, pomyslel si Robert Jordan. To je opravdu zlé. Takové soustředění letadel je moc špatné znamení. Musím pozorně poslouchat, jestli nezačnou shazovat bomby. Ale ne, ještě tam nemohli dopravit vojsko k útoku. Rozhodně tam nebude dříve než dnes v noci nebo zítra v noci, teď ještě určitě ne. V tuhle hodinu nebudou určitě provádět žádné přesuny.

Ještě stále slyšel slábnoucí bzukot. Podíval se na hodinky. Teď už by měla být letadla nad frontou, aspoň ta první. Stiskl šroubek, který uváděl v pohyb druhou ručičku, a pozoroval, jak se ručička otáčí. Ne, asi ještě ne. Teď už jsou za. Ano. Teď jsou už určitě dál. Ty stojedenáctky určitě urazí čtyři sta kilometrů za hodinu. Stačí jim na to pět minut. Už jsou daleko za průsmykem a pod nimi leží Kastilie, po ránu celá žlutá a tříslově hnědá, žluť je přeťata bílými silnicemi a poseta vesničkami a stíny heinkelů se sunou po zemi, jako se sunou stíny žraloků po písčitém dně oceánu.

Žádné řach, řach, žádné dunivé řacháni bomb. Hodinky tikaly dál.

Letí dál na Colmenar, na Escorial nebo na letiště v Manzanares el Real, pomyslel si, kde se zvedá nad jezerem starý zámek, kde jsou v rákosí kachny a kde je hned za pravým letištěm falešné, s nastrčenými maketami letadel, jejichž vrtule se otáčejí ve větru. Míří určitě tam. Nemohou vědět o tom útoku, říkal si, ale něco uvnitř mu šeptalo, proč by to nemohli vědět? O všech ostatních věděli.

“Myslíš, že uviděli koně?” zeptal se Pablo.

“Tihle nehledali žádné koně,” řekl Robert Jordan.

“Ale viděli je?”

“Jestli neměli rozkaz, aby je hledali, tak ne.”

“A mohli je vidět?”

“Asi ne,” řekl Robert Jordan. “Pokud na stromy nesvítilo slunce.”

“Svítí na ně hodně brzo,” řekl Pablo neštastně.

“Myslím, že mají jiné starosti než tvoje koně,” řekl Robert Jordan.

Od okamžiku, co spustil stopky, uplynulo osm minut a dosud nebylo slyšet žádné bombardování.

“Co to provádíš s těma hodinkama?” zeptala se žena.

“Poslouchám, kam letěli.”

“Ach tak,” řekla. Za deset minut se přestal na hodinky dívat, neboť věděl, že letadla jsou už příliš daleko, než aby zaslechl bombardování, i kdyby odpočítal minutu, než se sem zvuk donese, a tak řekl Anselmovi: “Chci s tebou mluvit.”

Anselmo vyšel z ústí jeskyně, poodešel s Robertem Jordanem a zastavili se spolu u borovice.

“Qwe tal?” zeptal se ho Robert Jordan. “Jak se vede?”

“Docela dobře.”

“Už jsi jedl?”

“Ne. Ještě nikdo nejedl.”

“Tak se najez a vem si s sebou něco k obědu. Chci, abys šel pozorovat silnici. Zaznamenej všecko, co po ní pojede, ať už nahoru nebo dolů.”

“Já neumím psát.”

“Nemusíš umět.” Robert Jordan vytrhl ze zápisníku dva listy a nožem uřízl z tužky asi dvoucentimetrový kousek. “Tohle si vem a tanky si poznačuj takhle,” nakreslil tank s věží, “a potom si dělej čárky, a až budou čtyři, tak ty čtyři čárky přeškrtni pátou.”

“My to taky tak počítáme.”

“Výborně. Další značku si udělej pro nákladní auta, dvě kolečka a čtvereček. Když budou prázdná, udělej kroužek. Když budou naložená vojskem, tak udělej čáru. A značku pro děla. Tohleto jsou velká děla. Tohleto jsou malá děla. A značku pro osobní auta. Značku pro sanitky. Takhle, dvě kolečka a čtvereček s křížkem. Značku pro pochodující vojsko podle setnin, vidíš? Čtvereček a vedle něho dělej čárky.

Značku pro jízdu, takhle, vidíš? Jako kůň. Čtvereček se čtyřma nohama. Tohle je oddíl o dvaceti koních. Rozumíš? Za každý oddíl jednu čárku.”

“Ano. To je šikovný.”

“A teď,” nakreslil dvě velká kola, okolo nich kruhy a krátkou čárkou naznačil hlaveň děla. “Tohle jsou protitanková děla. Mají pneumatiky. Ty si taky poznačuj. Tohle jsou protiletadlová děla,” namaloval dvě kolečka se šikmou vztyčenou dělovou hlavní. “Ty si taky poznačuj. Rozumíš? Už jsi taková děla viděl?”

“Ano,” odpověděl Anselmo. “Samozřejmě. Je mi to jasný.”

“Vem si s sebou cikána, aby věděl, z kterého místa budeš pozorovat silnici, aby tě mohl někdo vystřídat. Vyber si nějaké bezpečné místo, ne moc blízko, odkud bys dobře a pohodlně viděl. Zůstaň tam, dokud tě někdo nevystřídá.”

“Rozumím.”

“Výborně. A až se vrátíš, musíš mi říct o všem, co jelo po silnici. Jeden papír máš pro to, co pojede nahoru. Druhý máš pro to, co pojede po silnici dolů.”

Přešli k jeskyni.

“Pošli mi sem Rafaela,” řekl Robert Jordan a počkal u stromu. Sledoval, jak Anselmo vstupuje do jeskyně a jak se za ním zavírá houně. Pak vyšel loudavě cikán, který si rukou utíral ústa.

“Qué tal?” řekl cikán. “Bavil ses v noci dobře?”

“Spal jsem.”

“To není špatný,” řekl cikán a zazubil se. “Nemáš cigaretu?”

“Poslyš,” řekl Robert Jordan a sáhl do kapsy pro cigarety. “Chci, abys šel s Anselmem na místo, odkud bude pozorovat silnici. Necháš ho tam a to místo si zapamatuješ, abys tam mohl zavést mě nebo někoho, kdo ho potom vystřídá. Pak půjdeš někam, odkud můžeš pozorovat pilu, a přesvědčíš se, jestli se na strážnici nic nezměnilo.”

“Co by se mělo změnit?”

“Kolik vojáků je tam teď?”

“Osm. Co jsem naposled viděl.”

“Podívej se, kolik je jich tam teď, podívej se, v jakých intervalech se střídá stráž u mostu.”

“V intervalech?”

“Kolik hodin tam strážný stojí a kdy ho vymění další.”

“Nemám hodinky.”

“Vezmi si moje.” Odepjal si hodinky.

“To jsou ale hodinky,” řekl Rafael s obdivem. “Jé, co je na nich věcí! Takový hodinky by měly i číst a psát. Jé, a co je na nich číslic. Tohle jsou hodinky všech hodinek.”

“Nehraj si s tím,” řekl Robert Jordan. “Poznáš, kolik je hodin?”

“Proč ne? Ve dvanáct je poledne. Hlad. Ve dvanáct je půlnoc. To se spí. V šest ráno je hlad. V šest večer je člověk opilý. Když má štěstí. V deset večer -”

“Nech toho,” řekl Robert Jordan. “Nech těch šaškovin. Chci, abys mi překontroloval stráž u toho velkého mostu, tu strážnici dole na silnici a stejně tak strážnici a stráž u pily a u toho malého mostu.”

“To je moc práce,” usmál se cikán. “Nechceš tam radši poslat někoho jinýho?”

“Ne, Rafaeli. Je to moc důležité. Musíš být hodně opatrný a dávat pozor, aby tě nikdo neviděl.”

“To já si zase dám pozor, aby mě nikdo neviděl,” řekl cikán. “Proč mi vykládáš, že si mám dávat pozor, aby mě nikdo neviděl? Myslíš, že se chci dát zastřelit?”

“Ber to trochu vážně,” řekl Robert Jordan. “Tohle je vážná věc.”

“Ty chceš na mě, abych bral věci vážně? Po tom, cos provedl včera večer? Když bylo zapotřebí zabít jednoho chlapa a tys místo toho dělal tamto? Měl jsi zabít jednoho chlapa a ne zadělávat na novýho! Když jsme jen teď viděli nebe plný aeroplánů, aeroplánů, že by nás stačily vyvraždit všechny nazpátek až k našim dědečkům a dopředu až ke všem našim nenarozeným vnoučatům, a k tomu všecky kočky, kozy a štěnice. Dyť ty aeroplány dělaly takový rámus, že by se tvý mámě srazilo v prsou mlíko, jak tu lítaly, až bylo celý nebe černý, a řvaly jak lvi, a ty na mně chceš, abych bral věc vážně. Jako bych je nebral vážně ažaž.”

“Tak dobře,” zasmál se Robert Jordan a položil cikánovi ruku na rameno. “Tak je teda neber tak moc vážně. Dojez snídani a jdi.”

“A ty?” zeptal se cikán. “Co budeš dělat ty?”

“Já půjdu za El Sordem.”

“Po těch aeroplánech je docela možný, že po celých horách nenajdeš živou duši,” řekl cikán. “Dneska ráno se spousta lidí jaksepatří zapotila, když tady ty aeroplány letěly.”

“Ty mají jiné věci na práci než honit partyzány.”

“No,” řekl cikán. Pak zavrtěl hlavou. “Ale kdyby se tak do tý práce daly, panečku.”

“Qué va,” řekl Robert Jordan. “To jsou nejlepší německé lehké bombardéry. Takové se neposílají na cikány.”

“Mám z nich hrůzu,” řekl Rafael. “Ba ba, takový věci mi nahánějí strach.”

“Letí bombardovat letiště,” vysvětloval mu Robert Jordan, když vcházeli do jeskyně. “Vím skoro jistě, že to mají za lubem.”

“Co říkáš?” zeptala se žena Pablova. Nalila mu do šálku kávu a podala mu plechovku kondenzovaného mléka.

“Vy máte mléko? To je ale přepych!”

“My máme všecko,” řekla. “A taky máme po těch letadlech moc strachu. Kam jsi říkal, že letěly?”

Robert Jordan si dírkou vyříznutou v plechovce nakapal do kávy trochu hustého mléka, otřel plechovku o okraj hrnku a míchal kávu, až byla světle hnědá.

“Myslím, že letí bombardovat jedno letiště. Nebo třeba letí na Escorial a Colmenar. Možná že na všechna tři místa.”

“Jenom ať letěj hodně daleko a tady se moc neukazujou,” řekl Pablo.

“A proč jsou vlastně tady?” zeptala se ho žena. “Co je sem přivádí? Takový letadla jsme ještě nikdá neviděli. A taky ne tolik. Připravujou nějaký útok?”

“Jaký byl včera večer provoz na silnici?” zeptal se Robert Jordan. Dívka Maria stála těsně vedle něho, ale on se na ni nepodíval.

“Ty,” řekla žena, “Fernando. Tys byl včera večer v La Granja. Jaký tam byl provoz?”

“Žádný,” odpověděl drobný, prostoduše vypadající, asi pětatřicetiletý mužík, který trochu šilhal na jedno oko a kterého Robert Jordan doposud nespatřil. “Pár kamiónů jako obyčejně. Několik aut. Když jsem tam byl, tak tam žádný přesuny vojska nebyly.”

“Ty chodíš do La Granja každý večer?” zeptal se ho Robert Jordan.

“Já nebo někdo jiný,” řekl Fernando. “Někdo tam jde vždycky.”

“Chodí tam pro zprávy. Pro tabák. Pro všelijaké drobnosti,” řekla žena.

“My tam máme lidi?”

“Ano. Proč ne? Ty, co tam dělají v elektrárně. A pár dalších.”

“Co ses dověděl nového?”

“Pues nada. Nic. Na severu to s náma vypadá ještě pořád nevalně. Ale to není nic novýho. Na severu to s náma vypadá už od začátku nevalně.”

“Neslyšels nic nového ze Segovie?”

“Ne, hombre. Neptal jsem se.”

“Chodíš do Segovie?”

“Někdy,” odpověděl Fernando. “Ale je to nebezpečný. Jsou tam kontroly a chtějí na člověku doklady.”

“Víš, kde je tam letiště?”

“Ne, hombre. Vím, kde leží, ale nikdá jsem u něho nebyl. Právě tam chtějí na člověku nejvíc doklady.”

“Nemluvil včera večer někdo o těch letadlech?”

“V La Granja? Nikdo. Ale rozhodně o nich budou mluvit dneska večer. Mluvili o rozhlasovém projevu Queipa de Llana. Jinak nic. Vlastně přece. Vypadá to na to, že republika chystá ofenzívu.”

“Cože?”

“Že republika chystá ofenzívu.”

“Kde?”

“To není jistý. Snad tady. Snad někde jinde v Sieře. Neslyšels o tom?”

“To se říká v La Granja?”

“Ano, hombre. Zapomněl jsem na to. Ale tam je vždycky spousta řečí o ofenzívách.”

“Odkud se ty řeči berou?”

“Odkud? Ale od všelijakých lidí. Důstojníci si povídají v kavárnách v Segovii a Avile a číšníci to vyslechnou. A pak se to rychle roznese. Už nějakou dobu se mluví o republikánský ofenzívě někde tady.”

“O republikánské nebo o fašistické ofenzívě?”

“O republikánský. Kdyby to byla fašistická ofenzíva, tak by o tom věděli všichni. Ne, tohle bude poměrně velká ofenzíva. Někteří dokonce mluví o dvou. O jedný tady a o druhý za Alto del Leon u Escorialu. Neslyšels o tom nic?”

“Co jsi slyšel ještě?”

“Nada, hombre. Nic. Přece něco. Povídali, že se republikáni pokusí vyhodit do povětří mosty, jestli dojde k ofenzívě. Ale mosty jsou hlídaný.”

“Neděláš si legraci?” zeptal se Robert Jordan, usrkuje kávu.

“Ne, hombre” řekl Fernando.

“Nedělá si legraci,” řekla žena. “Bohužel ne.”

“Tak ti teda děkuju za ty zprávy,” řekl Robert Jordan. “Nic jiného jsi už neslyšel?”

“Ne. Jako vždycky se povídá, že pošlou vojsko, aby pročesalo zdejší hory. Taky se povídá, že už jsou na cestě. Že už je poslali z Valladolidu. Ale to se povídá pořád. Toho si nemusíme všímat.”

“A ty pořád vedeš řeči o bezpečí,” řekla Pablovi jeho žena téměř zlomyslně.

Pablo se na ni zamyšleně podíval a poškrábal se na bradě. “A ty zas pořád o mostech,” odpověděl.

“O jakých mostech?” zeptal se Fernando dobromyslně.

“Pitomče,” řekla mu žena. “Zabedněnče. Tonto. Vem si ještě hrnek kávy a zkus si ještě vzpomenout na nějaký zprávy.”

“Nezlob se, Pilar,” řekl Fernando klidně a dobromyslně. “Člověk se přece nemá plašit povídačkami. Pověděl jsem ti a tadyhle soudruhovi všecko, nač si vzpomínám.”

“Na nic víc si už nevzpomínáš?” zeptal se Robert Jordan.

“Ne,” odpověděl Fernando důstojně. “A jsem rád, že jsem si vzpomněl aspoň na tohle, protože jsem si toho vůbec nevšímal, poněvadž jsou to jenom povídačky.”

“Takže těch povídaček bylo třeba i víc?”

“Ano, to je možný. Ale já jsem si jich nevšímal. Už celý rok poslouchám jenom samý povídačky.”

Robert Jordan zaslechl, jak dívka Maria, která stála za ním, se už neudržela a vyprskla smíchy.

“Pověz nám ještě nějakou povídačku, Fernandito,” řekla a pak se jí znovu roztřásla ramena.

“I kdybych si vzpomněl, nepověděl bych,” odpověděl Fernando. “To je pod mužskou důstojnost poslouchat povídačky a přikládat jim váhu.”

“A s takovýma chceme zachránit republiku,” řekla žena.

“Ne. Vy ji zachráníte tím, že budete vyhazovat do povětří mosty,” odsekl jí Pablo.

“Jděte už,” řekl Robert Jordan Anselmovi a Rafaelovi. “Jestli jste už najedení.”

“Už jdeme,” odpověděl stařec a oba vstali. Robert Jordan ucítil na rameni ruku. Byla to Maria. “Měl by ses najíst,” řekla a nechala mu ruku na rameni. “Pořádně se najez, aby tvůj žaludek snesl víc povídaček.”

“Ty povídačky mi vzaly chuť k jídlu.”

“Ale to by nebylo dobře. Tady se najez, než přijdou další povídačky.” Postavila před něho misku.

“Nedělej si ze mě legraci,” řekl jí Fernando. “Jsem přece tvůj dobrý přítel, Maria.”

“Já si z tebe nedělám legraci, Fernando. Dělám legraci tady s tím, ale on by se měl najíst, nebo bude mít hlad.”

“Všichni bychom se měli najíst,” řekl Fernando. “Pilar, co se děje, že nám pořád nedáváš jídlo?”

“Co by se dělo, člověče,” odpověděla žena Pablova a naplnila mu misku dušeným masem. “Jez. To je jediný, co ty umíš. Tak jez.”

“Je to moc dobrý, Pilar,” řekl Fernando, jehož důstojnosti se to nedotklo.

“Děkuju ti,” řekla žena. “Děkuju ti, mockrát ti děkuju.”

“Ty se na mě zlobíš?” zeptal se Fernando.

“Ne. Jez. Pusť se do toho a najez se.”

“Taky že se najím,” odpověděl Fernando. “Děkuju ti.”

Robert Jordan pohlédl na Marii, které se opět třásla ramena; Maria odvrátila oči. Fernando vytrvale jedl, v obličeji hrdý a důstojný výraz, jehož důstojnost nemohla narušit ani obrovská lžíce, kterou jedl, ani šťáva z dušeného masa, která mu sem tam ukápla z koutků úst.

“Chutná ti to?” zeptala se ho žena Pablova.

“Ano, Pilar,” odpověděl plnými ústy. “Je to dobrý jako vždycky.”

Robert Jordan ucítil na paži Mariinu ruku, jejíž prsty mu pobaveně stiskly paži.

“Tak takhle ty to myslíš?” zeptala se žena Fernanda.

“Ano,” řekla. “Už rozumím. Dušený maso jako vždycky. Como siempre. Na severu to vypadá špatně; jako vždycky. Tady je ofenzíva; jako vždycky. Prý přijde vojsko, aby nás odsud vyhnalo; jako vždycky. Ty jseš taky jako vždycky.”

“Ale ty poslední dvě věci jsou jenom povídačky, Pilar.”

“To je celý Španělsko,” odpověděla žena Pablova trpce. Pak se obrátila k Robertu Jordanovi. “Mají v jiných zemích taky takový lidi?”

“Žádná země není jako Španělsko,” řekl Robert Jordan zdvořile.

“To máš pravdu,” odpověděl Fernando. “Žádná jiná země na světě není jako Španělsko.”

“Už jsi vůbec nějakou jinou zemi viděl?” zeptala se ho žena.

“Ne,” řekl Fernando. “A ani o to nestojím.”

“Vidíš?” řekla žena Pablova Robertu Jordanovi.

“Fernandito,” řekla Maria. “Vyprávěj nám, jaks jednou jel do Valencie.”

“Valencie se mi nelíbila.”

“Proč?” zeptala se Maria a znovu stiskla Robertu Jordanovi paži. “Proč se ti nelíbila?”

“Lidi tam neměli žádný způsoby a já jim nerozuměl. Jenom na sebe pořád křičeli ché.”

“A oni ti rozuměli?” zeptala se Maria.

“Tvářili se, že mi nerozumějí,” řekl Fernando.

“A cos tam dělal?”

“Odjel jsem a ani jsem neviděl moře,” řekl Fernando. “Lidi se mi tam nelíbili.”

“Prosím tě, zmiz, ty zapšklotino,” řekla žena Pablova. “Zmiz, než se mi z tebe udělá špatně. Já jsem ve Valencii prožila nejšťastnější chvíle svýho života. Vamos! Valencie. Mně budeš vykládat o Valencii.”

“Co jsi tam dělala?” zeptala se Maria. Žena Pablova usedla ke stolu s šálkem kávy, kusem chleba a s miskou dušeného masa.

“Qué? Co jsme tam dělali? Byla jsem tam s Finitem, protože tam měl smlouvu na tři býčí zápasy, když tam byla feria. Nikdá jsem neviděla tolik lidí. Nikdá jsem neviděla tak přecpaný kavárny. Celý hodiny jsme nemohli sehnat jedinou volnou židli a člověk se vůbec nedostal do tramvaje. Ve Valencii bylo živo ve dne v noci.”

“Ale cos tam dělala?” ptala se Maria.

“Všecko možný,” odpověděla žena. “Chodili jsme na pláž, váleli se ve vodě, koukali se, jak voli vytahujou z moře plachetnice. Zahnali voly do vody tak daleko, že voli museli plavat; pak je zapřáhli k lodím, a když voli zase dosáhli nohama na dno, tak vrávorali po písku na břeh. Deset párů volů, který táhnou ráno z moře plachetnici, a o břeh se rozbíjí čára drobných vlnek. To je pro mě Valencie.”

“Ale cos dělala, když ses nedívala na voly?”

“Jedli jsme v pavilónech na pláži. Máslové pastičky a kousíčky vařených ryb s červenýma a zelenýma paprikama a s oříšky tak malými jako zrnka rýže. Jemný máslový paštičky z lístkového těsta a neuvěřitelný spousty různých ryb. Krevety čerstvě vylovený z moře a pokapaný citrónovou šťávou. Byly růžový a sladký a každá kreveta byla tak na čtyřikrát do pusy. Těch jsme tam snědli spoustu. Mimoto jsme jedli paellu s čerstvýma mořskýma slávkama, ústřice přímo ze škeblí, mušle, humry a malý úhoře. Pak jsme jedli ještě takový menší úhoře, jen tak beze všeho, smažený na oleji, droboučký jako klíčky fazolí a celý zkroucený a tak křehký, že člověk nemusel vůbec kousat, protože se mu v puse přímo rozplynuli. A pořád jsme pili bílý víno, chladný, lehký a dobrý, láhev za třicet centimů. A nakonec meloun. Tam je vlast melounů.”

“Kastilský melouny jsou lepší,” řekl Fernando.

“Qué va,” odpověděla žena Pablova. “Kastilský meloun je leda pro dobytek. Pro lidi je meloun z Valencie. Když si na ty melouny vzpomenu, dlouhý jako lidská paže, zelený jako moře, a když je člověk rozřízne, křehký, šťavnatý a sladší než časný letní ráno! Ach, když si vzpomenu na ty mrňavý úhoře, droboučký a jemný, a na ty hromady, co jich člověk dostal na talíř! A mimoto celý odpoledne pivo ze džbánků, a ty džbánky velký jako džbány na vodu a celý zapocený od toho studenýho piva.”

“A co jsi dělala, když jsi ani nejedla, ani nepila?”

“Milovali jsme se v pokoji s dřevěnými žaluziemi, který visely nad balkónem, takže okýnkem nahoře ve dveřích, který se otáčelo v pantech, šel dovnitř vánek. Tam jsme se milovali, v pokoji bylo ve dne za spuštěnými žaluziemi šero a z ulic se nesla vůně květinovýho trhu a zápach spálenýho prachu z rachejtlí, z ulic, kudy se táhla traca, která o ferii každé poledne vybuchovala. Byla to řada ohňostrojů, která se táhla celým městem, rachejtle byly spojený navzájem a vybuchovaly na sloupech a na tramvajových drátech, výbuchy dělaly náramný rámus a přeskakovaly ze sloupu na sloup tak prudce a s takovým rámusem, že by člověk nevěřil.

Pomilovali jsme se a pak jsme poslali pro další džbánek, jehož sklo bylo orosený kapkama, jak bylo to pivo studený, a když ho děvče přineslo, tak jsem ho od ní vzala ve dveřích a přitiskla studený džbánek na záda Finitovi, který už ležel a spal a který se neprobudil, ani když děvče přineslo pivo, a on povídá: ‚Ne, Pilar. Nech mě spát, holka.’ A já jsem řekla:

‚Ne, probuď se a napij se piva, abys věděl, jak je studený,’ a on se napil, ale ani neotevřel oči a znova usnul a já jsem ležela opřená zády o polštář v nohách postele a dívala se, jak spí, snědý, tmavovlasý a mladý a ve spánku tak klidný, a vypila jsem celý džbánek a poslouchala kapelu, která šla dole na ulici kolem nás. Ty,” řekla Pablovi, “máš ty vůbec o takových věcech ponětí?”

“Taky jsme to spolu dělali,” řekl Pablo.

“Ano,” odpověděla žena. “To se ví. A tys byl svýho času lepší než Finito. Ale nikdá jsme nebyli ve Valencii. Nikdá jsme spolu neleželi v posteli a neposlouchali, jak jde po Valencii kapela.”

“To nebylo možný,” odpověděl Pablo. “Nikdá jsme neměli příležitost dostat se do Valencie. Kdybys měla rozum, tak bys to uznala. Ale s Finitem jsi zase nevyhodila do povětří žádný vlak.”

“Ne,” řekla žena. “Nám už zbývá jenom to. Vlak. Ano. Pořád jenom vlak a zase vlak. Proti tomu se nedá nic namítat. To platí přes všechno lenošení, povalování a nezdary. To platí i přes tu nynější zbabělost. A bylo ještě spousta jiných věcí. Nechci být nespravedlivá. Ale taky mi nikdo nesmí nic namítat proti Valencii. Slyšíš?”

“Mně se nelíbila,” řekl Fernando klidně. “Mně se Valencie nelíbila.”

“A pak se říká, že vrcholem tvrdohlavosti je mezek,” řekla žena. “Sklid ze stolu, Maria, ať můžeme jít.”

Při těch slovech zaslechli vracející se letadla.