Komu zvoní hrana

Ernest Hemingway

85 

Elektronická kniha: Ernest Hemingway – Komu zvoní hrana (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: hemingway02 Kategorie: Štítky: ,

Popis

E-kniha Ernest Hemingway: Komu zvoní hrana

Anotace

Hemingwayův nejobsáhlejší a proslulý román Komu zvoní hrana je věnován účasti mezinárodních bojových jednotek ve španělské občanské válce v letech 1936-1939.
Hrdina knihy, Američan Robert Jordan, přijel do Španělska jako dobrovolník v době občanské války a byl mu svěřen krajně nebezpečný úkol – vyhodit do povětří strategicky důležitý most. V této kritické chvíli na rozmezí života a smrti prožívá hlubokou romantickou lásku, předem odsouzenou k zániku. Tři dny v horách ve společnosti malé skupiny partyzánů se stávají zhuštěním celého dosavadního života – prověrkou minulosti, zvěčněním přítomnosti a snovým prožitkem budoucnosti za kterou všichni společně bojují, ale jíž se všichni dočkat nemohou.

O autorovi

Ernest Hemingway

[21.7.1899-2.7.1961] Americký prozaik, žurnalista a esejista, autor moderního románu a povídky. Ernest Miller Hemingway se narodil v Oak Parku (Illinois).Psal převážně o mužích vedoucích nebezpečný způsob života (např. o vojácích, rybářích a lovcích), respektive o toreadorech provozujících býčí zápasy. Jeho díla jsou oslavou jejich odvahy, ale také sondou do jejich psychologie a do pozadí jejich skutků. Pod vlivem modernistických autorů (zejména...

Ernest Hemingway: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Žánr

,

Jazyk originálu

Překlad

,

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Komu zvoní hrana“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

KAPITOLA VI

V jeskyni se Robert Jordan posadil v koutě u ohně na stoličku potaženou nevydělanou koží a poslouchal, co mu žena říká. Myla nádobí a ta dívka, Maria, utírala a vkleče je uklízela do dutiny, která byla vykopaná do stěny a sloužila jim za jakousi polici.

“To je divné,” řekla, “že nepřišel El Sordo. Už tu měl být před hodinou.”

“Vzkázala jsi mu, aby přišel?”

“Ne. Chodí sem každý večer.”

“Třeba něco má. Nějakou práci.”

“To je možné,” řekla. “Jestli nepřijde, musíme za ním zítra zajít.”

“Ano. Je to daleko?”

“Ne. Bude to pěkná procházka. Chybí mi pohyb.”

“Můžu jít taky?” zeptala se Maria. “Můžu jít s vámi, Pilar?”

“Ano, krasavice,” odpověděla žena, pak otočila široký obličej k Robertu Jordanovi a zeptala se ho: “Není hezká? Jak se ti líbí? Není trošku hubená?”

“Mně se moc líbí,” řekl Robert Jordan. Maria mu nabrala do hrnku víno. “Vypij to,” řekla. “Pak se ti budu líbit ještě víc. Abych někomu připadala krásná, tak toho musí vypít hodně.”

“To bych měl radši přestat,” řekl Robert Jordan. “Už teď mi připadáš víc než krásná.”

“To je přece řeč,” řekla žena. “Takhle mluví správní chlapi. Co se ti na ní ještě líbí?”

“Je inteligentní,” odpověděl Robert Jordan nepřesvědčivě. Maria se zachichotala a žena smutně zavrtěla hlavou. “Tak pěkně jsi začal a takhle končíš, done Roberto.”

“Neříkej mi don Roberto.”

“To je jenom legrace. My říkáme z legrace Pablovi don Pablo. Stejně jako říkáme z legrace seňorita Maria.”

“Takovéhle legrace já nemám rád,” řekl Robert Jordan. “Podle mě by se mělo všem v téhle válce říkat vážně: camarada. S legrací začíná rozklad.”

“Ty bereš tu svou politiku moc nábožně,” škádlila ho žena. “Ty neděláš nikdy legraci?”

“Ano. Mám moc rád legraci, ale ne když někoho oslovuju. Oslovení je něco jako vlajka.”

“Já bych si dovedla dělat legraci i z vlajky. Z kterýkoli vlajky,” zasmála se žena. “Mně nikdo žádnou věc legrací neshodí. Tý starý žlutozlatý vlajce jsme říkali hnis a krev. Vlajce republiky, když k ní přibyla purpurová, říkáme krev, hnis a hypermangán. Jen tak z legrace.”

“On je komunista,” řekla Maria. “To jsou moc vážní gente.”

“Ty jsi komunista?”

“Ne. Já jsem antifašista.”

“Už dlouho?”

“Od té doby, co jsem pochopil, co to je fašismus.”

“Jak je to dlouho?”

“Už skoro deset let.”

“To není moc dlouho,” řekla žena. “Já jsem republikánka už dvacet let.”

“Můj tatínek byl republikán celý svůj život,” řekla Maria. “Proto ho zastřelili.”

“Můj otec byl taky republikán celý svůj život. A můj dědeček taky,” řekl Robert Jordan.

“V které zemi?”

“Ve Spojených státech.”

“Zastřelili je?” zeptala se žena.

“Qué va,” řekla Maria. “Spojené státy jsou země republikánů. Tam nestřílejí lidi za to, že jsou republikáni.”

“Ale stejně je moc dobrý mít dědečka, který byl republikán,” řekla žena. “To ukazuje na dobrou krev.”

“Můj dědeček byl členem amerického republikánského výboru,” řekl Robert Jordan. To zapůsobilo i na Marii.

“A tvůj otec pracuje ještě pořád pro republiku?” zeptala se Pilar.

“Ne. Je mrtev.”

“Smím se zeptat, jak zemřel?”

“Zastřelil se.”

“Aby unikl mučení?” zeptala se žena.

“Ano,” řekl Robert Jordan. “Aby unikl mučení.”

Maria na něho pohlédla se slzami v očích. “Můj tatínek,” řekla, “se nedostal ke zbrani. Ach, to jsem ráda, že měl tvůj otec to štěstí, že se dostal ke zbrani.”

“Ano. To bylo náramné štěstí,” řekl Robert Jordan. “Neměli bychom si povídat o něčem jiném?”

“Tak jsme na tom oba stejně,” řekla Maria. Položila mu ruku na paži a zadívala se m…