Komu zvoní hrana

KAPITOLA IX

Stáli v ústí jeskyně a pozorovali je. Bombardéry teď letěly vysoko v rychlých ošklivých šípovitých útvarech a hluk jejich motorů rozrážel oblohu. Opravdu vypadají jako žraloci, pomyslel si Robert Jordan, širokoploutví, ostronosí žraloci z Golfského proudu. Jenže tihle hluční žraloci se širokými stříbrnými ploutvemi, jejichž vrtule se ve slunci podobají lehkému oparu, se pohybují jinak. Ti se pohybují jinak než cokoliv na světě. Ti se pohybují jako zmechanizovaná zkáza. Měl bys psát, řekl si. Možná že zase někdy budeš. Cítil, jak se ho Maria drží za paži. Dívala se vzhůru a on jí řekl: “Co ti připomínají, guapa?”

“Já nevím,” odpověděla. “Snad smrt.”

“Mně připomínají letadla,” řekla žena Pablova. “Kde jsou ty malý?”

“Třeba letí jinudy,” odpověděl Robert Jordan. “Tyhle bombardéry jsou moc rychlé, nemůžou na ně čekat a tak se vrátily samy. My je nikdy nepronásledujeme za frontu a nebojujeme s nimi. Nemáme dost letadel, abychom si to mohli dovolit.”

V tom okamžiku letěly tři heinkely - stíhačky v klínovitém útvaru nízko nad mýtinou a blížily se k nim těsně nad korunami stromů jako nějaké rachotivé úzkonosé ohyzdné hračky se šikmými křídly, které se najednou strašlivě zvětšily do skutečné velikosti; přehnaly se s naříkavým řevem. Letěly tak nízko, že všichni v ústí jeskyně viděli piloty v přílbách a v ochranných brýlích a šálu, která vlála vůdci hlídky za hlavou.

“Tihle mohou uvidět koně,” řekl Pablo.

“Tihle mohou vidět i špačky tvých cigaret,” řekla žena. “Spusť tu houni.”

Víc letadel se už neobjevilo. Ostatní letadla asi přeletěla pohoří o kus dále, a když hukot utichl, vyšli všichni z jeskyně pod širé nebe.

Nebe bylo už prázdné, vysoké, modré a jasné.

“Je to, jako když se člověk probudí z nějakého snu,” řekla Maria Robertu Jordanovi. Už zmizel i poslední, téměř neslyšitelný bzukot, jenž člověku připadá jako lehký dotek prstu, který se zvedl a znova se člověka dotýká v okamžiku, kdy už je zvuk téměř za hranicí slyšitelnosti.

“Jenže to nebyl žádný sen a tak jdi dovnitř a skliď ze stolu,” řekla jí Pilar. “Tak co?” obrátila se k Robertu Jordanovi. “Máme jet na koních, nebo jít pěšky?”

Pablo se na ni podíval a něco zabručel.

“Jak chceš,” řekl Robert Jordan.

“Tak teda pojďme pěšky,” řekla. “Udělá mi to dobře na játra.”

“Jízda na koni je na játra moc dobrá.”

“Ano, ale na zadek není zrovna příjemná. My půjdeme pěšky a ty -” obrátila se k Pablovi, “si jdi dolů spočítat ty tvoje zvířata a podívat se, jestli ti s některým neuletěli.”

“Nemám ti dát na cestu koně?” zeptal se Pablo Roberta Jordana.

“Ne. Mockrát děkuju. A co děvče?”

“Pro ni je lepší jít pěšky,” odpověděla Pilar. “Ztuhly by jí všechny svaly a nebyla by k ničemu.”

Robert Jordan cítil, jak se v obličeji červená.

“Vyspal ses dobře?” zeptala se Pilar. Pak řekla: “Opravdu nemá žádnou nemoc. Mohla něco chytit. Divím se, že nechytila. Asi je přece ještě nějaký Pámbů, i když jsme ho zrušili. Jdi si po svých,” řekla Pablovi. “To se tě netýká. To je pro mladší lidi, než jsi ty. Pro lidi z jinýho těsta. Hybaj.” Pak řekla Robertu Jordanovi. “Agustín ohlídá tvoje věci. Až se vrátí, tak půjdeme.”

Byl bezmračný, jasný den a na slunci už bylo teplo. Robert Jordan pohlédl na statnou snědou ženu s vlídnýma, široce posazenýma očima a s hranatým zavalitým obličejem, vrásčitým a příjemně škaredým; oči byly veselé, ale obličej smutný, aspoň dokud neotevřela ústa. Pohlédl na ni a potom na muže, který odcházel - zavalitý a těžkopádný - mezi stromy k ohradě. I žena se za ním dívala.

“Milovali jste se?” zeptala se žena.

“Co ti řekla?”

“Nechtěla mi nic povědět.”

“Ani já ti to nepovím.”

“Tak jste se teda milovali,” řekla žena. “Zacházej s ní pokud možno opatrně.”

“Co když bude mít dítě?”

“To by nevadilo,” řekla žena. “To by nijak nevadilo.”

“Tady na to není vhodné místo.”

“Ona tady nezůstane. Půjde s tebou.”

“Jenže kam půjdu já? Tam, co půjdu já, s sebou nemůžu brát ženu.”

“Kdo ví? Možná že si tam, co půjdeš, budeš moct vzít dvě.”

“Tak se nemá mluvit.”

“Poslyš,” řekla žena. “Já nejsem zbabělá, ale takhle časně ráno vidím věci moc jasně a myslím, že se mnozí z těch, které známe a kteří jsou dneska naživu, nedožijou příští neděle.”

“Co je dneska za den?”

“Neděle.”

“Qué va,” řekl Robert Jordan. “Do příští neděle je ještě daleko. Jestli se dožijeme středy, tak to máme dobré. Ale od tebe nerad slyším takové řeči.”

“Každý si potřebuje s někým pohovořit,” řekla žena. “Dřív jsme měli náboženství a jiný nesmysly. Dnes by měl mít každý někoho, s kým by si mohl upřímně promluvit, protože i na sebestatečnějšího člověka padá hrozná samota.”

“Nejsme sami. Jsme spolu.”

“Při pohledu na ty stroje je člověku divně,” řekla žena. “Proti takovým strojům nejsme nic.”

“A přece je můžem porazit.”

“Podívej,” řekla žena. “Přiznám se ti, že na mě padá tíseň; ale nemysli si, že mi chybí odvaha. Odvahu mám pořád stejnou.”

“Tíseň zmizí jako mlha, když vyjde slunce.”

“To se ví,” řekla žena. “Když se na to díváš takhle. To na mě asi přišlo z těch hloupých řečí o Valencii. A z toho budižkničemy, co se šel podívat po svých koních. Moc jsem ho tím vyprávěním ranila. Zabít ho, proč ne. Vynadat mu, proč ne. Ale zraňovat ho, to ne.”

“Jak k tomu došlo, že s ním žiješ?”

“Jak k tomu dochází, že člověk s někým začne žít? V prvních dnech revoluce a už před ní to byl někdo. Opravdu někdo. Ale teď je vyřízený. Špunt je vytažený a víno vyteklo z měchu.”

“Nemám ho rád.”

“Ani on tě nemá rád, a právem. Dnes v noci jsem s ním spala.” Usmála se a zavrtěla hlavou. “Vamos a ver,” řekla. “Řekla jsem mu, ‚Pablo, proč jsi toho cizince nezabil?’

Je to správný chlap, Pilar,’ povídá mi. Je to správný chlapec.’

A tak povídám: ‚A pochopils, že tu od tedka velím já?’

‚Ano, Pilar. Ano,’ povídá. Potom v noci slyším, že Pablo nespí a pláče. Trhavě a ošklivě, jak pláčou chlapi, vypadalo to, jako by uvnitř měl nějaké zvíře, které s ním cloumá.

‚Co je s tebou, Pablo?’ zeptala jsem se ho a vzala jsem ho do náruče.

‚Nic, Pilar. Nic.’

‚Ano, něco s tebou je.’