Komu zvoní hrana

KAPITOLA XVIII

Je to jako nějaký kolotoč, pomyslel si Robert Jordan. Ne jako kolotoč, který se rychle otáčí, kterému vyhrává orchestrion, na kterém se děti vozí na kravách s pozlacenými rohy, na kterém se chytají kroužky na hole, který stojí za modravého podvečera na avenue du Maine, ozářené modravým plápolavým plynovým světlem, vedle stojí stánek, v němž se prodávají smažené ryby, a otáčí se kolo štěstí, jehož kožené chlopně pleskají o tyčky očíslovaných přihrádek a kde jsou jako výhry narovnány do pyramid balíčky cukrkandlu. Ne, takový kolotoč to není, i když tu lidi čekají jako ti muži v čepicích a ženy ve svetrech, bez klobouků a s vlasy zářícími v plynovém světle, kteří stojí před kroužícím kolem štěstěny. Ano, ti lidi jsou stejní. Ale tohle je jiné kolo. Tohle je něco jako to koJo, které se otáčí a přitom se houpe nahoru a dolů.

Už se otočilo dvakrát. Je to obrovské kolo, postavené šikmo, a pokaždé se otočí a pak se vrátí do původní polohy. Jedna strana je výš než druhá a kolo tě svou otáčkou vynese zase nahoru a spustí dolů tam, kde jsi začal. Jenže přitom nejsou žádné výhry, pomyslel si, a nikdo by si tohle kolo nevybral k projížďce. Člověk se na něm vozí pořád a otáčí se na něm, aniž měl vůbec v úmyslu na ně nasednout. Je to jen jedna otáčka; jediná eliptická vzestupná a sestupná otáčka, a člověk je zase tam, kde začal. Teď jsme právě zpátky, pomyslel si, a nic se nevyřešilo.

V jeskyni bylo teplo a venku se utišil vítr. Robert Jordan seděl u stolu se zápisníkem před sebou a vypracovával všechny technické podrobnosti vyhození mostu. Nakreslil tři náčrtky, vypočítal vzorce, vyznačil na dvou kresbách způsob vyhození tak jasně jako plánek pro děti ve školce, aby to mohl Anselmo dokončit, kdyby se jemu při stržení mostu něco přihodilo. Dodělal náčrtky a prohlížel si je.

Maria seděla vedle něho a dívala se mu při práci přes rameno. Věděl, že Pablo sedí naproti na druhé straně stolu a že si ostatní povídají a hrají karty, a cítil pachy jeskyně, které se změnily z pachů jídla a vaření v pach kouře a lidí, pach tabáku, červeného vína a pronikavý, zatuchlý tělesný pach, a když Maria, sledujíc, jak Robert Jordan dokončuje kresbu, položila ruku na stůl, vzal ji svou levicí, zvedl si ji k obličeji a čichal drsnou svěžest mýdla a vody od umývání nádobí. Aniž na Marii pohlédl, položil zase její ruku na stůl, dal se znovu do práce, takže neviděl, jak se zarděla. Nechala ruku ležet na stole těsně vedle jeho ruky, ale on už ji nezvedl.

Dokončil už plán stržení mostu a na novou stránku zápisníku začal vypisovat operační příkazy. Promýšlel je jasně a přesně a měl radost z toho, co napsal. Popsal dvě stránky zápisníku a pečlivě si je přečetl.

Myslím, že to je všechno, řekl si. Je to dokonale jasné a myslím, že v tom nejsou žádné mezery. Vyřídíme obě strážnice, most vyhodíme do povětří podle Golzova rozkazu a tím moje odpovědnost končí. Celá tahle záležitost s Pablem je něco, čím jsem se vůbec neměl zatěžovat, a tak nebo tak se to vyřeší. Buď to provedeme s Pablem, nebo bez Pabla. Ať tak či onak, mně na tom nesejde. Ale na to kolo už nepůjdu. Na tom kole jsem byl už dvakrát, a kolo se dvakrát otočilo a vrátilo do původní polohy, jenže já se na něm už vozit nebudu.

Zavřel zápisník a zvedl oči k Marii. “Hola, guapa,” řekl jí. “Říká ti to aspoň něco?”

“Ne, Roberto,” odpověděla dívka a položila dlaň na jeho ruku, ve které ještě stále držel tužku. “Už jsi s tím hotov?”

“Ano. Už jsem všechno vypsal a rozdělil.”

“Cos to dělal, inglés?” zeptal se ho Pablo přes stůl. Už měl zase kalné oči.

Robert Jordan se na něho pozorně zadíval. Drž se od toho kola dál, řekl si. Nevstupuj na to kolo. Myslím, že se zase roztočí.

“Vypracovával jsem tu záležitost s tím mostem,” řekl zdvořile.

“Jak to vypadá?” zeptal se Pablo.

“Moc dobře,” odpověděl Robert Jordan. “Všecko vypadá moc dobře.”

“Já jsem vypracovával tu záležitost s ústupem,” řekl Pablo a Robert Jordan se zahleděl na jeho opilá prasečí očka a na nádobu s vínem. Nádoba s vínem byla téměř prázdná.

Nepřibližuj se k tomu kolu, přikazoval si. Ten chlap už zase pije. Ano. Ale ty už na to kolo nevstupuj. Copak se neříká, že Grant byl opilý téměř po celou dobu občanské války? Ovšemže byl. Vsadím se, že by se Grant tím srovnáním rozzuřil, kdyby viděl Pabla. Mimoto Grant kouřil doutníky. No, bude se muset poohlédnout Pablovi po nějakém doutníku. To je právě to, co jeho obličeji ještě schází: napůl rozžvýkaný doutník. Kde by tak sehnal pro Pabla doutník?

“Jak to jde?” zeptal se Robert Jordan zdvořile.

“Moc dobře,” odpověděl Pablo a těžce a rozvážně kývl hlavou. “Muy bien.”

“Vymyslel jsi něco?” otázal se ho Agustín z místa, kde hráli karty.”

“Ano,” odpověděl Pablo. “Všelicos.”

“Kdepaks to objevil? V tý nádobě?” vyptával se Agustín.

“Možná,” odpověděl Pablo. “Kdo ví? Marie, naplň to. Buď tak laskavá.”

“Tam v tom měchu s vínem jsou určitě nějaký dobrý nápady,” řekl Agustín, když se zase otočil ke kartám. “Proč do něj nevlezeš a nehledáš je uvnitř v kůži?”

“Kdepak,” řekl Pablo klidně. “Já se je snažím najít tady v tý nádobě.”

Ani on nenastupuje na to kolo, pomyslel si Robert Jordan. Asi se otáčí samo od sebe. Řekl bych, že se člověk nemůže vozit na tom kole příliš dlouho. Je to asi jakési kolo smrti. Jsem rád, že už na něm nejsme. Zatočila se mi při té jízdě párkrát hlava. Ale opilci nebo lidi opravdu nízcí nebo krutí se na něm vozí tak dlouho, dokud neumřou. Kolo se otáčí a zvedá a klesá, jeho výkyvy jsou pokaždé jiné, a pak se otočí zase dolů. Jen ať se točí, pomyslel si. Mě tam už nedostanou. Ne ne, pane generále Grante, já už jsem z toho kola dole.

Pilar seděla u ohně a židli měla otočenou tak, aby viděla přes ramena dvou hráčů karet, kteří k ní byli obráceni zády. Sledovala hru.

Nejpodivnější na tom je tenhle přechod od smrtelného nebezpečí k normálnímu rodinnému životu, pomyslel si Robert Jordan. To prokleté kolo člověka polapí, právě když se snáší dolů. Ale já už jsem z něho dole, pomyslel si.

A nikdo mě na ně znova nedostane.

Přede dvěma dny jsem ani nevěděl, že Pilar, Pablo a ti ostatní vůbec existují, pomyslel si. V celém světě nic takového, jako je Maria, neexistovalo. Byl to rozhodně mnohem jednodušší svět. Dostal jsem od Golze příkazy, které byly dokonale jasné a připadaly mi naprosto proveditelné, ačkoli s sebou přinášely určité obtíže a obsahovaly v sobě určitě následky. Předpokládal jsem, že až vyhodíme most, dostanu se buď zpátky na frontu, nebo se tam nedostanu, a jestliže se dostanu zpátky, tak požádám o krátkou dovolenou v Madridě. V téhle válce nemá nikdo dovolenou, ale jsem přesvědčen, že bych dostal dva nebo tři dny volna v Madridě.

Chtěl jsem si koupit v Madridě pár knížek, zajít do hotelu Florida, najmout si tam pokoj a dát si horkou lázeň, pomyslel si. Byl bych si poslal vrátného Luise pro láhev absintu, jestliže by se mu podařilo nějakou objevit v Mantequerías Leonesas nebo někde poblíž Gran Via, a po koupeli bych byl ležel v posteli, četl si, přitom vypil pár absintů a potom bych zavolal do Gaylordova hotelu a zeptal se, jestli se tam můžu přijít najíst.

Nechtěl jíst na Gran Via, protože tam jídlo vlastně za mnoho nestálo, a člověk tam musí přijít včas, než bude všechno vyjedeno. Je tam také příliš mnoho novinářů, s kterými se zná, a jemu se nechtělo dávat si pozor na jazyk. Chtělo se mu vypít ty absinty, dostat se do hovorné nálady, pak zajít do Gaylordova hotelu, kde je dobré jídlo a pravé pivo, povečeřet s Karkovem a vyptat se, jak válka pokračuje.

Gaylordův hotel v Madridě, který převzali Rusové, se mu při první návštěvě nelíbil, protože mu připadal příliš přepychový, strava byla na obležené město příliš dobrá a na to, že je válka, se tam vedly příliš cynické řeči. Ale velmi snadno jsem se zkazil, pomyslel si. Proč by člověk neměl mít to nejlepší jídlo, jaké se dá sehnat, když se vrací z takového podniku? A ty řeči, které považoval za cynické, když je slyšel poprvé, se ukázaly až příliš pravdivými. O tomhle se bude v Gaylordově hotelu dobře vyprávět, pomyslel si, až to budu mít za sebou. Ano, až to budu mít za sebou.

Můžeš vzít Marii s sebou do Gaylordova hotelu? Ne. To nemůžeš. Ale můžeš ji nechat ve svém hotelu, kde by si mohla dát horkou lázeň a počkat na tebe, až se z Gaylordova hotelu vrátíš. Ano, to by šlo, a až o ní povíš Karkovovi, tak bys ji tam zavést mohl, protože na ni budou zvědaví a budou ji chtít vidět.

Možná že do Gaylordova hotelu vůbec nepůjdeš. Mohl by ses brzy navečeřet na Gran Via a honem se vrátit do Floridy. Ale ty víš, že půjdeš do Gaylordova hotelu, protože to budeš chtít zase všechno vidět; budeš chtít jíst zase to jídlo a po tomhle budeš chtít vidět všechno to pohodlí a ten přepych. Potom by ses vrátil do Floridy, kde by byla Maria. To se ví, že tam bude, až budu mít tohleto za sebou. Až to budu mít za sebou. Ano, až to budu mít za sebou. Jestliže se mu to podaří, dopřeje si večeři v Gaylordově hotelu.

Právě v Gaylordově hotelu se setkal se slavnými rolnickými a dělnickými španělskými veliteli, kteří na začátku války povstali z řad lidu do zbraně bez jakéhokoli předchozího vojenského výcviku, a poznal tam, že mnozí z nich mluví rusky. To bylo pro něho před několika měsíci první velké rozčarování a v duchu si z toho začal utahovat. Ale když si uvědomil, jak k tomu došlo, tak to bylo v pořádku. Jsou to opravdu rolníci a dělníci. Zúčastnili se revoluce v roce 1934, po jejím nezdaru museli uprchnout ze země, v Rusku je poslali na vojenskou akademii a do Leninova institutu, vydržovaného kominternou, aby byli propříště připraveni k boji a měli pro velitelská místa potřebné vojenské vzdělání.

Tak je vyškolila kominterna. V revoluci nesmí člověk svěřovat nezasvěcencům, kdo mu pomáhá, ani nesmí nikomu svěřovat víc, než má vědět. To se naučil. Jestliže je něco v zásadě správné, nemá na nějaké té lži záležet. A lže se přece až dost. Zpočátku to lhaní neměl rád. Nenáviděl je. Ale později se naučil mít je rád. Patří to k zasvěcenectví, ale je to velmi zhoubná věc.

Právě v Gaylordově hotelu se dověděl, že Valentin González, zvaný El Campesino neboli Rolník, nebyl nikdy rolník, ale že je to bývalý seržant španělské cizinecké legie, odkud zběhl, aby bojoval na straně Abd El Krima. I to je docela v pořádku. Proč by ne? V takovéhle válce je třeba rychle sehnat rolnické vůdce a skutečný rolnický vůdce by se třeba příliš podobal Pablovi. Nedá se čekat, až se objeví skutečný rolnický vůdce, a kdyby se objevil, měl by možná příliš mnoho typických rolnických vlastností. A tak se musel jeden vyrobit. Ale řekl si, že pokud zná Campesina s jeho černým vousem, tlustými negroidními rty a horečnýma, vypoulenýma očima, může Campesino natropit skoro stejně nepříjemností jako opravdový rolnický vůdce. Když ho naposled viděl, působil Campesino dojmem, že už uvěřil vlastní reklamě a považuje se za rolníka. Je to statečný, houževnatý člověk; statečnější se na celém světě nenajde. Ale jak je užvaněný, bože můj. A v rozčilení poví všechno, bez ohledů na následky své nediskrétnosti. A těch následků bylo už mnoho. Je to úžasný velitel brigády, i v situaci, kdy se zdá všechno ztraceno. Nikdy nepozná, kdy je všechno ztraceno, ale když je opravdu všechno ztraceno, vyseká se z toho.

V Gaylordově hotelu se také setkal s prostým kameníkem Enriquem Listerem z Galicie, který teď velí divizi a také mluví rusky. A setkal se tam s truhlářským dělníkem Juanem Modestem z Andalusie, kterému právě svěřili celý armádní sbor.

Ten se svou ruštinu taky nenaučil v Puertu de Santa Maria, třebaže by to bylo možné, kdyby tam měli Berlitzovu školu, do které by chodili truhlářští dělníci. Jemu důvěřovali Rusové ze všech mladých vojáků nejvíc, protože to byl věrný straník, “stoprocentní”, jak říkali, hrdí na tento amerikanismus. Je mnohem inteligentnější než Lister nebo El Campesino.

Do Gaylordova hotelu je rozhodně třeba chodit, aby si člověk doplnil vzdělání. Právě tam ses poučil, jak se to všechno doopravdy dělá, a ne jak se domníváme, že se to dělá. Teprve jsi se svým vzděláním začal, pomyslel si. V duchu se ptal, jestli v něm bude pokračovat dlouho. Gaylordův hotel je to pravé a správné, co potřebuje. Na začátku, kdy ještě věřil všem těm nesmyslům, to byla pro něho rána. Ale teď už poznal dost, aby se smířil s nezbytností všech těch podvodů, a to, co se naučil v Gaylordově hotelu, ho jenom utvrdilo v jeho víře ve věci, které považoval opravdu za pravdivé. Chtěl vědět, jak je to ve skutečnosti; ne jak se předpokládá, že to je. Ve válce se vždycky lže. Ale pravda o Listerovi, Modestovi a El Campesinovi je mnohem lepší než lži a legendy. No, jednoho dne řeknou pravdu všem a on je rád, že zatím existuje takový Gaylordův hotel, kde na to může přijít sám.

Ano, zajde tam, až si v Madridě nakoupí knížky, až si poleží v horké lázni, vypije si pár skleniček a chvilku si počte. Jenže tenhle plán měl předtím, než se do toho zapletla Maria. No dobrá. Najmou si dva pokoje a Maria si může dělat, co chce, až on odejde, a on se k ní z Gaylordova hotelu zase vrátí. Čekala v horách celou tu dobu. Může počkat chvilku v hotelu Florida. Budou mít v Madridě tři dny. Tři dny může být dlouhá doba. Zavede ji na film Bratři Marxové v opeře. Už tam běží tři měsíce a určitě vydrží ještě další tři měsíce. Film Bratři Marxové v opeře se jí bude líbit, pomyslel si. Bude se jí moc líbit.

Z Gaylordova hotelu do téhle jeskyně je však dlouhá cesta. Ne, to není tak dlouhá cesta. Dlouhá cesta bude dostat se z téhle jeskyně do Gaylordova hotelu. Poprvé ho tam zavedl Kaškin a nelíbilo se mu tam. Kaškin říkal, že by se měl Robert Jordan seznámit s Karkovem, protože Karkov chce poznat Američany a protože je největším obdivovatelelm Lope de Vegy na světě a považuje “Fuente Ovejunu” za nejskvělejší divadelní hru, jaká kdy byla napsaná. Možná že je to tak, ale on, Robert Jordan, má jiný názor.

Karkov se mu líbil, ale ten hotel ne. Karkov byl nejinteligentnější člověk, s jakým se kdy setkal. Měl na sobě černé jezdecké boty, šedé jezdecké kalhoty a šedivý důstojnický kabát, měl drobné ruce a nohy, odule měkký obličej i tělo, při řeči prskal mezi zkaženými zuby a působil komickým dojmem, když ho Robert Jordan poprvé spatřil. Ale měl víc chytrosti, vnitřní důstojnosti a navenek víc nestydatosti a humoru než kdokoliv, koho kdy Robert Jordan poznal.

Gaylordův hotel na Roberta Jordana zapůsobil dojmem nepřístojného přepychu a zkaženosti. Ale proč by neměli mít představitelé mocnosti, která ovládá šestinu světa, trochu komfortu? No, tak ho tedy měli, ale Roberta Jordana celá ta záležitost zpočátku odpuzovala, pak si na ni zvykl a našel v ní zalíbení. Kaškin ho tam vylíčil jako čertovského chlapíka a Karkov se k Robertu Jordanovi zpočátku choval s urážlivou zdvořilostí, ale jelikož si Robert Jordan nehrál na hrdinu, ale vyprávěl historku, která byla opravdu komická a sprostá, takže mu nebyla nijak ke cti, přesedlal Karkov s úlevou ze zdvořilosti k obhroublosti a pak k nestydatosti a stali se přáteli.

Kaškina tam jenom trpěli. S Kaškinem nebylo zřejmě něco v pořádku a ve Španělsku si to napravoval. Nechtěli Robertu Jordanovi povědět, co to je, ale snad mu to povědí teď, když už je Kaškin mrtev. S Karkovem se však spřátelil a spřátelil se i s neuvěřitelně vyzáblou, vyčerpanou, milující, nervózní, podváděnou a nezahořklou ženou s hubeným nepěstěným tělem a tmavými, prošedivělými, krátce přistřiženými vlasy, která byla Karkovovou manželkou a sloužila jako tlumočnice u tankového sboru. Spřátelil se i s Karkovovou milenkou, která měla kočičí oči, rezavě zlaté vlasy (někdy trochu rezavější, někdy trochu zlatavější, to záleželo na kadeřnících), lenivé, smyslné tělo (stvořené k tomu, aby dobře přiléhalo k jiným tělům), ústa stvořená k tomu, aby přiléhala k jiným ústům, a hloupou, ctižádostivou a naprosto věrnou duši. Ta milenka měla ráda klepy a občas holdovala mírné promiskuitě, což zřejmě Karkova jenom bavilo. Karkov prý měl vedle té manželky od tankového sboru někde ještě jednu, možná dvě, ale to nevěděl nikdo tak docela jistě. Robertu Jordanovi se zalíbila jak ta manželka, kterou znal, tak milenka. Myslel si, že by se mu líbila i ta druhá manželka, kdyby ji znal, pokud vůbec existuje. Karkov má v ženách dobrý vkus.

Dole před průjezdem do Gaylordova hotelu stojí stráže s bodáky a dnes večer to bude nejpříjemnější a nejpohodlnější místo v celém obleženém Madridu. Dnes večer by byl raději tam než tady. Přestože to tady není tak špatné, když už zastavili to kolo. I sníh už přestává padat.

Rád by ukázal svou Marii Karkovovi, ale nemůže ji tam vzít, dokud o to Karkova předem nepožádá, a bude se muset přesvědčit, jak ho po tomhle výletu přijmou. Až tenhle útok skončí, bude tam i Golz, a jestliže se to Robertu Jordanovi podaří, budou to už všichni od Golze vědět. A Golz si z něho bude tropit žerty kvůli Marii. Protože mu Robert Jordan řekl, že žádná děvčata nemá.

Natáhl ruku k nádobě, která stála před Pablem, a nabral si hrnek vína. “S dovolením,” řekl.

Pablo přikývl. Řekl bych, že se obírá svými vojenskými úvahami, pomyslel si Robert Jordan. Neloví bublinu slávy v jícnech nabitých děl, ale snaží se najít řešení problému v nádobě s vínem. Ale ten mizera musí být náramně schopný, když dokázal tak dlouho úspěšně vést tuhle partu. Když se tak díval na Pabla, ptal se v duchu, jaký by asi byl partyzánský vůdce, kdyby byl válčil v americké občanské válce. Byla jich tenkrát spousta, pomyslel si. Ale víme o nich velmi málo. Ne o těch Quantrillech, ani o těch Mosbych, ani o jeho vlastním dědečkovi, ale o těch malých, o zálesáckých partyzánech. A pokud se týče pití. Myslíš, že byl Grant opravdu ožrala? Jeho dědeček vždycky tvrdil, že ano. Že byl vždycky už ve čtyři hodiny odpoledne podnapilý a že před bitvou u Vicksburgu býval za obléhání města někdy pořádně opilý i celé dny. Ale dědeček tvrdil, že plnil své povinnosti naprosto normálně bez ohledu na to, kolik toho vypil, jenomže ho bylo někdy velmi těžké probudit. Ale jestliže se podařilo ho probudit, choval se normálně.

V této válce se dosud neobjevil ani na té, ani na oné straně žádný Grant, žádný Sherman, žádný Stonewall Jackson. Ne. Ani žádný Jeb Stuart. Ani žádný Sheridan. Zato je zamořena samými McClellany. Fašisté mají spoustu McClellanů a my máme nejméně tři.

V téhle válce rozhodně nepoznal žádného vojenského génia. Ani jediného. Ani něco, co by se mu podobalo. Kleber, Lucasz a Hans vykonali pěkný kus práce, když se s mezinárodními brigádami podíleli na obraně Madridu, a pak ten starý plešatý, obrýlený, domýšlivý, jako husa hloupý, v hovoru neinteligentní, odvážný a jako býk tupý, propagandou nafouklý obránce Madridu Miaja začal žárlit na Kleberovu popularitu, až donutil Rusy, aby zbavili Klebera velení a poslali ho do Valencie. Kleber je dobrý voják, ale omezený a na práci, jakou dělá, opravdu příliš upovídaný. Golz je dobrý generál a skvělý voják, ale pořád ho udržují v podřízeném postavení a nikdy mu nedají volnou ruku. Tento útok bude jeho největší akcí, kterou kdy podnikl, a Robert Jordan neměl velkou radost z toho, co o tom útoku slyšel. Pak je tu Gall, ten Maďar, kterého by měli zastřelit, kdyby bylo pravda jen polovina z toho, co o něm člověk v Gaylordově hotelu slyšel. Dá-li se věřit jen deseti procentům z toho, co člověk slyší v Gaylordově hotelu, tak by to měli udělat, pomyslel si Robert Jordan.

Škoda že neviděl ten boj na náhorní planině za Guadalajarou, kde porazili Italy. Ale on byl tenkrát dole v Estremaduře. Hans mu o tom vyprávěl jednou večer před čtrnácti dny v Gaylordově hotelu a vylíčil mu to všechno velmi živě. V jedné chvíli bylo opravdu všechno ztraceno, protože Italové prorazili u Trijueque frontu, a kdyby byli přeťali silnici z Toruje do Brihuegy, byla by dvanáctá brigáda odříznutá. “Ale jelikož jsme věděli, že to jsou Italové,” řekl Hans, “pokusili jsme se o chytrý tah, který by se proti jinému vojsku nedal ospravedlnit. A podařil se.”

Hans mu to všechno ukázal na svých operačních mapách. Hans je nosil vždycky s sebou v pouzdře na mapy a zdálo se, že ještě pořád žasne a raduje se nad tím zázrakem. Hans je skvělý voják a dobrý společník. V té bitvě bojovaly dobře všechny Listerovy, Modestovy a Campesinovy španělské jednotky, jak mu Hans vyprávěl, a to dík svým velitelům, kteří si dokázali vynutit kázeň. Ale mnoho akcí poradili Listerovi, Campesinovi a Modestovi jejich ruští vojenští poradci. Lister, Campesino a Modesto byli jako žáci, kteří letí na stroji s dvojím řízením, kde pilot převezme řízení, jakmile se žák dopustí chyby. No, letos se ukáže, kolik se toho naučili a jak dobře se učili. Zanedlouho už nebude dvojí řízení a pak uvidíme, jak dobře dovedou zacházet s divizemi a armádními sbory sami.

Jsou to komunisté a jsou to zastánci přísné kázně. Až si vynutí kázeň, vytvoří tím dobré vojsko. Lister je zuřivý zastánce kázně. Je to opravdový fanatik a vyznačuje se typicky španělskou neúctou k životu, Jen v málo armádách od prvního tatarského nájezdu na západ docházelo k hromadným popravám vojáků z tak nepatrných příčin jako pod jeho velením. Ale věděl, jak ukout divizi v bojovou jednotku. Udržet se v postavení je jedna věc. Něco jiného je na postavení zaútočit a dobýt je a něco zcela jiného je manévrovat s armádou v poli, pomyslel si Robert Jordan, jak tam seděl u stolu. Znám Listera a jsem zvědav, jak se při tom osvědčí, až jednou odpadne to dvojí řízení. Ale třeba neodpadne, pomyslel si Robert Jordan. To by mě zajímalo, jestli odpadne. Nebo snad bude dvojí řízení ještě zesíleno? Zajímalo by mě, jak se na to všechno dívají Rusové. Gaylordův hotel je to pravé místo, pomyslel si. Potřeboval bych se dovědět spoustu věcí a to se můžu dovědět jenom v Gaylordově hotelu.

Jednu dobu se domníval, že mu Gaylordův hotel nedělá dobře. Byl to pravý opak toho puritánského, náboženského komunismu v madridském paláci na Velásquezově třídě číslo 63, který proměnili v hlavní velitelství mezinárodní brigády v hlavním městě. Na Velásquezově třídě číslo 63 si člověk připadá jako příslušník nějakého náboženského řádu - v Gaylordově hotelu má naprosto jiný pocit, než jaký měl na velitelství pátého pluku, který pak rozdrobili do brigád nové armády.

Na obou místech měl člověk dojem, že je účastníkem nějaké křížové výpravy. Jinými slovy se to nedá vyjádřit, i když je to už tak otřepaný a zneužívaný výraz, že už ztratil svůj původní význam. Přes všechnu byrokratičnost, neschopnost a stranické spory měl člověk dojem něčeho, co se podobá pocitu, který očekával, že bude mít a neměl při prvním svatém přijímání. Byl to pocit zasvěcení službě všem utlačovaným na celém světě, pocit, o kterém by bylo stejně obtížné a těžké hovořit jako o náboženské zkušenosti a který byl přesto tak ryzí jako pocit, který má člověk, když poslouchá Bacha nebo stojí v katedrále v Chartres nebo v katedrále v Leónu a vidí, jak obrovskými okny prochází světlo; nebo když se dívá v Pradu na Mantegnu, na Greca a na Brueghela. Člověku to dává pocit účastenství na něčem, čemu lze zcela a plně věřit, a pocit naprostého bratrství s ostatními, kteří se na tom podílejí. Bylo to něco, co nikdy předtím nepoznal, ale teď to pocítil a přikládal tomu takovou důležitost a oprávněnost, že mu vlastní smrt připadala naprosto bezvýznamná; smrt je jen něco, čemu je třeba se vyhnout, protože by to vadilo při výkonu povinností. Ale nejlepší na tom je, že se s tímto pocitem a s touto nevyhnutelností dá i něco podnikat. Může se bojovat.

A tak jsi bojoval, pomyslel si. Ale v tom boji brzo pro ty, kdo boj přežili a osvědčili se v něm, nic z té citové čistoty nezbylo. Po prvním půlroce nezbylo vůbec nic.

Ten první pocit může člověk ve válce mít při obraně nějakého postavení nebo některého velkého města. Takové to bylo při bojích v Sierrách. Bojovali tam v pravém revolučním soudružství. Když bylo tam nahoře poprvé třeba vynucovat kázeň, schvaloval to a chápal to. V dělové palbě se z vojáků stávali zbabělci a utíkali. Viděl, jak je zastřelili, nechali jejich mrtvoly otékat u silnice a nikdo si s nimi nedal větší práci, než že jim odebral náboje a cenné věci. To bylo správné, že jim brali náboje, vysoké boty a kožené kabáty. A že jim brali cenné věci, to bylo jenom realistické. Tím se aspoň zabránilo, aby je dostali anarchisté.

Že stříleli vojáky, kteří utíkali, to se zdálo být spravedlivé, správné a nutné. Na tom nebylo nic špatného. Jejich útěk byl sobectví. Fašisté zaútočili a my jsme je na úbočích Guadarramy zadrželi tam na té stráni mezi šedivými skalami, zakrslými borovicemi a hlodašem. Udrželi jsme se na silnici za leteckého bombardování i za dělostřelecké palby, když nahoru dopravili děla, a ti, kdo na sklonku toho dne zůstali naživu, podnikli protiútok a zahnali je zpět. Když se později levé křídlo pokusilo sestoupit dolů a proniknout mezi skalami a stromy, udrželi jsme se v sanatoriu a stříleli jsme z oken a ze střechy, ačkoli obešli sanatorium z obou stran, a přežili jsme to a poznali, co znamená obklíčení, až je pak naši protiútokem vypudili na druhou stranu silnice.

Při tom všem, ve strachu, který vysušuje ústa i hrdlo, v prachu z roztříštěné omítky a v náhlé panice, kterou způsobila zřícená zeď, klesal člověk v záblesku a v řevu vybuchujícího granátu k zemi, uvolňoval kulomet, odvlékal ty, kdo ho předtím obsluhovali, ležel tváří k zemi, přikryt rozsypaným zdivem, a s hlavou za ochranným štítem odstraňoval závadu, vytahoval zlomenou nábojnici, narovnával pás a pak už ležel natažený za ochranným štítem a kulomet už zase oťukával silnici; při tom všem dělal člověk něco, co bylo zapotřebí, a věděl, že si počíná správně. Poznal očistnou extázi bitvy, měl vyschlá ústa, byl očištěn od strachu a celé léto a podzim bojoval za všechny chudáky celého světa proti veškeré tyranii, za všechno, nač věří, a za nový svět, pro který byl vychováván. Ten podzim ses naučil, pomyslel si Robert Jordan, snášet a nevšímat si útrap dlouhého pobytu v zimě a v mokru, v blátě, při kopání a při opevňovacích pracích. Ten dojem z léta a z podzimu byl hluboce pohřben pod únavou, nevyspalostí, úzkostmi a nepohodlím. Ale přece jen zůstal a všechno, co člověk prodělal, ten dojem jenom posilovalo. Právě v oněch dnech, pomyslel si Robert Jordan, cítil člověk hlubokou, zdravou a nesobeckou hrdost - která by z něho v Gaylordově hotelu udělala zatraceně nudného patrona, napadlo ho náhle.

Ne, tenkrát by ses byl v Gaylordově hotelu tak dobře neuplatňoval, pomyslel si. Byl jsi příliš naivní. Byl jsi v jakémsi stavu milosti. Ale třeba to tehdy v Gaylordově hotelu vypadalo jinak, než to vypadá teď. Ne, vlastně to tak nevypadalo, říkal si. Vůbec to tak nevypadalo. Tenkrát ještě žádný Gaylordův hotel neexistoval.

Karkov mu o těch dnech vyprávěl. Pokud tam v té době byli vůbec nějací Rusové, bydleli v hotelu Palace. Robert Jordan tehdy nikoho z nich neznal. To bylo ještě předtím, než se utvořily první partyzánské skupiny; předtím, než se seznámil s Kaškinem či s kýmkoli z ostatních. Kaškin byl na severu u Irúnu, u San Sebastiánu a v těch nezdařených bojích o postup k Vitorii. Do Madridu přijel až v lednu, a zatímco Robert Jordan prožil ty tři dny bojů u Carabanchelu a u Usery, kdy zarazili útok pravého křídla fašistů na Madrid, vyháněli v pouličním boji cizineckou legii, Maury a Tercios a čistili rozbité předměstí na okraji šedivé, sluncem sežehlé náhorní planiny a budovali obrannou linii kolem výšin, které budou ten cíp města chránit, byl Karkov v Madridu.

Ani Karkov nehovořil o těch dobách cynicky. Na ty dny, kdy se všechno zdálo být ztraceno, měli vzpomínku všichni, a každý voják choval v paměti něco lepšího než nějaké uznání nebo vyznamenání, choval v paměti prosté vědomí, jak jednal, když se všechno zdálo ztracené. Vláda opustila město a při útěku odvezla z ministerstva války všechna auta, takže starý Miaja musel jezdit na kontrolu svých obranných postavení na kole. Tomuhle Robert Jordan nevěřil. Ani v nejvlastenečtější fantazii si nedovedl představit Miaju na kole, ale Karkov říkal, že je to pravda. Jelikož to však už jednou napsal do ruských novin, tak asi chtěl věřit, že to pravda je.

Ale byla tu i jiná příhoda, o které Karkov nenapsal. Měl v hotelu Palace tři raněné Rusy, za které byl zodpovědný. Byli to dva tankisté a jeden letec, kteří na tom byli tak špatně, že je nebylo možné převézt, a jelikož bylo v té době nanejvýš důležité, aby se nevyskytly žádné důkazy o jakékoli ruské intervenci, neboť by se tím ospravedlnila otevřená intervence fašistů, zodpovídal Karkov za to, že jestliže bude nutné vydat město, nepadnou tito ranění do rukou fašistů.

V případě, že by bylo třeba město vydat, měl je Karkov před odchodem z hotelu Palace otrávit a tím zničit všechny důkazy jejich totožnosti. Nikomu se nepodaří o mrtvolách tří raněných vojáků, z nichž jeden má tři průstřely břicha, druhý ustřelenou čelist a obnažené hlasivky a třetí rozdrcenou stehenní kost a ruce a obličej tak ošklivě popálené, že se obličej podobá jedinému puchýři bez očních řas, bez obočí a bez vlasů, dokázat, že to jsou Rusové. Nikdo nepozná na mrtvolách raněných vojáků, které Karkov zanechá na postelích v hotelu Palace, že to jsou Rusové. Na ničem nelze dokázat, že ta nahá mužská mrtvola je Rus. Když je člověk mrtvý, není na něm jeho národnost ani politické přesvědčení už vidět.

Robert Jordan se zeptal Karkova, jak mu bylo při pomyšlení, že bude muset něco takového provést, a Karkov řekl, že se na to nijak netěšil. “Jak jste to chtěl udělat?” zeptal se ho Robert Jordan a dodal: “Víte, to přece není jen tak, zničehonic někoho otrávit.” A Karkov odpověděl: “Ale ano, když s sebou člověk pořád nosí jed pro vlastní potřebu.” Pak otevřel pouzdro na cigarety a ukázal Robertu Jordanovi, co v něm na jedné straně má.

“Ale kdyby vás zajali, tak by vám za všeho nejdříve někdo vzal pouzdro na cigarety,” namítal Robert Jordan. “Musel byste stát s rukama vzhůru.”

“Ale já toho mám ještě trošku tady,” ušklíbl se Karkov a ukázal na klopu kabátu. “Člověk prostě vezme klopu kabátu do úst, kousne a polkne.”

“To už je lepší,” řekl Robert Jordan. “Povězte mi, voní to po hořkých mandlích, jak to vždycky bývá v detektivkách?”

“Já nevím,” odpověděl Karkov vesele. “Ještě nikdy jsem k tomu nečichal. Co kdybychom jednu kapsli zlomili a čichli si k tomu?”

“Raději si ji schovejte.”

“Ano,” řekl Karkov a odložil pouzdro na cigarety. “Já nejsem žádný defétista, rozumíte, ale je vždycky možné, že třeba zase přijdou takové vážné časy a tohle člověk nikde nesežene. Viděl jste komuniké z cordobské fronty? Je moc krásné. Je to teď moje nejoblíbenější komuniké.”

“Co se v něm říká?” Robert Jordan přijel do Madridu z cordobské fronty a náhle pocítil strnutí, které na člověka přichází, když někdo žertuje o věci, o níž smí žertovat jenom on sám, ale ti druzí ne. “Povězte mi to.”

“Nuestra gloriosa tropa siga avanzando sin perder ni una sola palma de terreno,” řekl Karkov svou podivnou španělštinou.

“To že se tam říká?” zapochyboval Robert Jordan.

“Naše slavné oddíly stále postupují, aniž ztratily jedinou píď půdy,” opakoval Karkov anglicky. “Tak je to v tom komuniké. Najdu vám to.”

Dobře si pamatuješ ty vojáky, které jsi znal a kteří padli v bojích kolem Pozoblanca; ale v Gaylordově hotelu se o tom jenom žertuje.

Takhle to tedy teď vypadá v Gaylordově hotelu. Jenže Gaylordův hotel neexistoval odjakživa, a jestliže nynější situace vytvořila z těch, kdo přežili první dny, něco takového, jako je Gaylordův hotel, pak je Robert Jordan rád, že může zajít do Gaylordova hotelu a že ho zná. Už dávno necítíš to, co jsi cítil v Sieře a u Carabanchelu a u Usery, pomyslel si. Velmi snadno se dáš narušit, pomyslel si. Ale je to narušenost, nebo jsi jenom ztratil svou počáteční naivnost? Nebylo by to takhle se vším? Kdo si vůbec v práci zachová prvotní duchovní čistotu, s kterou obyčejně začínají mladí lékaři, mladí kněží a mladí vojáci? Kněží si ji určitě zachovají, jinak přestanou být knězi. Myslím, že si ji zachovávají nacisté, pomyslel si, a komunisté, kteří mají dostatečně přísnou sebekázeň. Ale podívej se na Karkova.

Roberta Jordana nikdy neomrzelo přemýšlet o Karkovově případu. Když byl naposled v Gaylordově hotelu, vykládal Karkov ohromně o jednom britském národohospodáři, který strávil dlouhou dobu ve Španělsku. Robert Jordan čítal už léta jeho články a vždycky si ho vážil, aniž o něm cokoli věděl. Nijak zvlášť ho nezaujalo, co ten člověk napsal o Španělsku. Bylo to příliš jasné i prosté a příliš nepokryté i výlučné a Robert Jordan věděl, že mnohé statistické údaje jsou zkreslené zbožným přáním. Ale myslel si, že člověka jen zřídka zaujmou novinářské články o zemi, kterou doopravdy zná, a vážil si toho člověka pro jeho dobré úmysly.

Pak se konečně s tím mužem setkal to odpoledne, kdy zaútočili u Carabanchelu. Seděli tehdy v závětří býčí arény, o dvě ulice dál se střílelo a všichni nervózně očekávali útok. Slíbili jim tank, ale ten se neobjevil a Montero seděl s hlavou v dlani a říkal: “Tank nepřijel. Tank nepřijel.”

Byl chladný den, ulicí se hnal žlutý prach, Montero byl raněn do levé paže a paže mu tuhla. “Musíme mít tank,” řekl. “Musíme počkat na ten tank, ale my nemůžeme čekat.” Zranění způsobilo, že jeho hlas zněl nedůtklivě.

Robert Jordan se šel podívat dozadu po tanku, o kterém Montero říkal, že podle jeho názoru zůstal stát za činžákem na rohu, kde zahýbají tramvaje. Tank tam opravdu stál. Ale nebyl to tank. Španělé říkali v těch dnech tank všemu. Byl to starý obrněný vůz. Řidič nechtěl opustit místo za rohem činžáku a zajet s vozem k býčí aréně. Stál za obrněným vozem, zkříženými pažemi se opíral o kovovou desku vozu a hlavu v přílbě s koženým vyložením opíral o paže. Když na něho Robert Jordan promluvil, zavrtěl řidič hlavou a tiskl dál hlavu k pažím. Pak hlavu otočil, ale na Roberta Jordana se ani nepodíval.

“Nemám rozkaz, abych tam jel,” řekl zachmuřeně.

Robert Jordan vytáhl z pouzdra pistoli a přitiskl ústí hlavně ke koženému kabátu řidiče obrněného vozu.

“Tady máš ten svůj rozkaz,” poručil mu. Muž v přílbě s koženým vyložením, jakou nosí ragbyoví hráči, zavrtěl hlavou a řekl: “Nemáme střelivo pro kulomet.”

“Máme střelivo v býčí aréně,” ujistil ho Robert Jordan. “No tak, jedem. Nabijeme pásy tam. No tak.”

“Nemáme nikoho na obsluhování kulometu,” řekl řidič.

“Kde je? Kde je tvůj pomocník?”

“Mrtvý,” odpověděl řidič. “Tam uvnitř.”

“Vytáhni ho ven,” řekl Robert Jordan. “Vytáhni ho odtamtud ven.”

“Nechce se mi na něj sahat,” řekl řidič. “A kromě toho je tam zkroucený mezi kulometem a volantem a nemůžu se přes něj dostat.”

“Jen pojď,” řekl Robert Jordan. “Vytáhnem ho spolu.”

Jak lezl do obrněného vozu, udeřil se do hlavy, trochu si rozsekl kůži nad obočím a krev mu stékala po obličeji. Mrtvola muže byla těžká a tak ztuhlá, že ho nebylo možno ohnout, takže mu musel bušit do hlavy, aby ji vyprostil z místa mezi sedadlem a volantem, kam se zaklínila obličejem dolů. Nakonec vyprostil hlavu mrtvoly tak, že ji vytlačil kolenem vzhůru, a když byla hlava volná, uchopil mrtvého kolem pasu a škubal mrtvolou, až ji sám bez pomoci vytáhl ke dvířkům.

“Pomoz mi s ním,” řekl řidiči.

“Ani na něj nesáhnu,” odpověděl řidič a Robert Jordan poznal, že pláče. Po obou stranách nosu se mu po zaprášeném obličeji řinuly slzy a teklo mu i z nosu.

Jak stál Robert Jordan u dvířek, vyškubl mrtvolu z vozu a mrtvola, ještě pořád v té shrbené, přehnuté poloze, spadla na chodník u kolejí tramvaje. Zůstala ležet, její voskově šedivý obličej na betonovém chodníku a ruce ohnuté pod tělem jako tam ve voze.

“Tak nastup, k čertu,” řekl Robert Jordan a pokynul řidiči pistolí. “Tak už nastup.”

Právě v té chvíli uviděl jednoho muže, který vyšel z úkrytu za činžákem. Měl na sobě dlouhý svrchník, byl bez klobouku a měl šedivé vlasy, široké lícní kosti a hluboké, blízko u sebe posazené oči. V ruce držel balíček chesterfieldek, z nichž jednu vytáhl a podával ji Robertu Jordanovi, který popostrkával řidiče pistolí do obrněného vozu.

“Okamžik, soudruhu, můžete mi říct něco o tom, jak pokračuje boj?”

Robert Jordan vzal cigaretu a zastrčil si ji do náprsní kapsy modrých montérek. Poznal toho soudruha podle fotografií v tisku. Byl to ten britský národohospodář.

“Jděte do háje,” řekl anglicky a potom řekl španělsky řidiči obrněného vozu: “Támhle dolů. K býčí aréně. Rozumíš?” A přibouchl těžká postranní dvířka, zajistil je, obrněný vůz se rozjel z táhlého svahu a do vozu začaly narážet kulky, které vydávaly zvuk, jako když se házejí oblázky na železný kotel. Když pak na ně začal pálit kulomet, bylo to jako prudké rány kladivem. Dojeli do úkrytu za býčí arénou, vedle okénka pokladny ještě pořád polepenou plakáty z loňského října, zastavili u bedniček střeliva, které měly vyražená víka, a u soudruhů, kteří tam čekali v úkrytu s puškami a s ručními granáty za pasem a po kapsách, a Montero řekl: “Výborně. Tady je ten tank. Můžeme zaútočit.”

Obsadili poslední domy na kopci a Robert Jordan pak ležel pozdě večer pohodlně za cihlovou zdí, do které byla proražena díra pro střílnu, a rozhlížel se po krásném rovném palebném poli, jež leželo mezi nimi a návrším, za něž se stáhli fašisté, a s téměř rozkošnickým uspokojením myslel na to, že je z levého boku chrání svah kopce s rozbitou vilou. Ležel na hromadě slámy, zabalil se do přikrývky a sušil si na těle propocené šaty. Jak tak ležel, vzpomněl si na toho národohospodáře a zasmál se, ale pak ho zamrzelo, že se k němu choval hrubě. Ale v té chvíli, když mu ten člověk podával cigaretu a strkal mu ji téměř tak, jako by nabízel spropitné za informaci, nemohl v sobě přemoci záští, jež cítí člověk, který bojuje, vůči tomu, který nebojuje.

Teď si vzpomněl na Gaylordův hotel a na to, jak o tom člověku mluvil Karkov. “Tak tam jste se s ním potkal,” řekl tenkrát Karkov. “Já jsem se ten den nedostal dál než k Puente de Toledo. Tehdy byl hodně blízko fronty. Myslím, že to byl poslední den jeho hrdinství. Příští den odjel z Madridu. Myslím, že se nejstatečněji choval u Toleda. V Toledu byl ohromný. Byl jedním ze strůjců toho, že jsme dobyli Alcazar. Měl jste ho vidět u Toleda. Myslím, že naše obléhání bylo úspěšné hlavně dík jeho úsilí a radám. Byl to ten nejpitomější úsek celé války. Tam dosáhla pitomost vrcholu, ale povězte mi, co si o něm myslí lidi v Americe.”

“V Americe,” řekl Robert Jordan, “se o něm domnívají, že má velmi blízko k Moskvě.”

“Nemá,” řekl Karkov. “Ale má úžasný obličej a ten jeho obličej a jeho chování mu dopomáhají k úspěchu. Já bych například se svým obličejem nedokázal nic. Ta troška, co jsem dokázal, to všechno se mi podařilo navzdory mému obličeji, který lidi ani nenadchne, ani je nepřiměje, aby mě měli rádi a důvěřovali mi. Ale tenhle Mitchell má obličej, který je hotový kapitál. Je to obličej spiklence. Každý, kdo četl v knihách o spiklencích, mu okamžitě důvěřuje. Má také pravé spiklenecké chování. Když ho někdo spatří vcházet do místnosti, okamžitě ví, že se octl v přítomnosti spiklence prvního řádu. Všichni vaši bohatí krajané, kteří chtějí sentimentálně pomáhat Sovětskému svazu buď z přesvědčení, nebo aby se trochu pojistili pro případ, že by to komunistická strana vyhrála, poznají okamžitě na obličeji a na chování toho člověka, že to nemůže být nikdo jiný než spolehlivý agent kominterny.”

“A on není ve spojení s Moskvou?”

“Vůbec ne. Poslyšte, soudruhu Jordane. Znáte to o tom, že jsou dva druhy bláznů?”

“Normální a blázniví?”

“Ne. Ty dva druhy bláznů, co máme v Rusku,” usmál se Karkov a začal vykládat. “Především tu máme zimního blázna. Zimní blázen přijde ke dveřím vašeho domu a hlasitě zaklepe. Jdete ke dveřím, vidíte ho tam a nikdy předtím jste ho neviděl. Udělá na vás dojem. Je to obrovský chlap, má na sobě vysoké boty, kožich, beranici a je celý zasněžený. Nejdříve zadupe botama a z těch opadá sníh. Potom si stáhne kožich, vytřepe ho a z kožichu opadá další sníh. Pak si sundá beranici a oklepe ji o dveře. Z jeho beranice opadá další sníh. Pak zadupe ještě jednou botama a vejde do místnosti. Vy se na něho podíváte a vidíte, že je to blázen. To je zimní blázen.

No, a v létě uvidíte blázna, jak jde po ulici, máchá rukama, pohazuje hlavou ze strany na stranu a každý na dvě stě metrů pozná, že je to blázen. To je letní blázen. Tenhle národohospodář je zimní blázen.”

“Ale jak to, že k němu mají zdejší lidi důvěru?” zeptal se Robert Jordan.

“To dělá ten jeho obličej,” řekl Karkov. “To dělá ta jeho krásná gueule de conspirateur. A jeho neocenitelný trik, že vždycky právě přijde odněkud odjinud, kde požívá velké důvěry a důležitosti. Ovšem,” usmál se, “aby se mu ten trik dařil, musí hodně cestovat. Víte, Španělé jsou velice zvláštní lidi,” pokračoval Karkov. “Tahle vláda měla spoustu peněz. Spoustu zlata. Svým přátelům nedají nic. Ty jsi přítel. Tak dobře. Uděláš to zadarmo a nepotřebuješ žádnou odměnu. Jenže lidem, kteří zastupují nějakou důležitou firmu nebo zemi, která není přátelská, ale kterou je třeba ovlivnit - takovým lidem dají hodně. Je to velmi zajímavé, když to člověk sleduje.”

“To se mi nelíbí. Mimoto ty peníze patří španělským dělníkům.”

“Není třeba, aby se vám věci líbily. Jenom abyste jim rozuměl,” poučil ho Karkov. “Pokaždé, když vás vidím, vám dám malou školu a nakonec budete mít úplné vzdělání. To bude pro profesora velice zajímavé, že se bude školit.”

“Pochybuju, že se budu moct stát profesorem, až se vrátím. Asi mě vyženou jako rudého.”

“No, třeba budete moct odjet do Sovětského svazu a pokračovat ve studiu tam. To by bylo možná to nejlepší, co byste mohl udělat.”

“Ale můj obor je španělština.”

“Španělsky se mluví v mnoha zemích,” řekl Karkov. “Všude to nemůže být pro člověka tak těžké něco udělat jako ve Španělsku. Mimoto nesmíte zapomínat, že už skoro devět měsíců nejste profesorem. Za devět měsíců jste se mohl naučit jiné řemeslo. Kolik jste toho přečetl o dialektickém materialismu?”

“Četl jsem Příručku marxismu, kterou vydal Emil Burns. To je všechno.”

“Jestli jste ji přečetl celou, tak to přece jenom něco znamená. Má patnáct set stránek a každá stránka vám asi zabrala nějaký ten čas. Ale měl byste si přečíst ještě pár jiných věcí.”

“Teď není čas na čtení.”

“Já vím,” řekl Karkov. “Myslím až pak. Měl byste si přečíst spoustu věcí, které vám umožní pochopit něco z toho, co se děje. Ale tady z tohohle vznikne kniha, která je moc potřebná; vysvětlí mnoho věcí, které je nutno znát. Třeba ji napíšu sám. Doufám, že to budu já, kdo ji napíše.”

“Nevím, kdo by ji uměl napsat líp.”

“Nelichoťte,” řekl Karkov. “Já jsem novinář. Ale jako všichni novináři toužím psát skutečnou literaturu. Teď zrovna velmi pilně pracuju na studii o Calvu Sotelovi. Byl to znamenitý fašista; pravý španělský fašista. Ne jako Franco a ti ostatní. Studuju všechny Sotelovy spisy a projevy. Byl velmi inteligentní a bylo velmi inteligentní, že ho zabili.”

“Myslel jsem, že nevěříte na politickou vraždu.”

“Praktikuje se velmi často,” odpověděl Karkov. “Velmi, velmi často.”

“Ale -”

“My nevěříme na teroristické akce jednotlivců,” usmál se Karkov. “Totiž, když se jich dopouštějí zločinné teroristické a kontrarevoluční organizace. S hrůzou se odvracíme od obojetnosti a ničemnosti vražedných hyen, jakými byli bucharinští rozvratníci a takoví vyvrhelové lidstva, jako Zinověv, Kameněv, Rykov a jejich nohsledi. Tyhle opravdové zloduchy nenávidíme a hnusíme si je,” opět se usmál. “Ale přesto se domnívám, že se dá říct, že se politické vraždy praktikují velmi často.”

“Chcete říct -”

“Nechci říct nic. Rozhodně však ty skutečné, opravdové zloduchy, vyvrhele lidstva, věrolomné generálské psy a nechutné admirálské zjevy, které zklamaly naši důvěru, popravujeme a vyhlazujeme. Ty vyhlazujeme. Nevraždíme je. Chápete ten rozdíl?”

“Chápu,” řekl Robert Jordan.

“Protože já někdy žertuju; a víte, jak je nebezpečné žertovat třeba jenom žertem? Výborně. Ale nemyslete si, že když žertuju, nebude španělský lid jednoho dne litovat, že neodstřelil některé generály, kteří mají ještě dnes velení jen proto, že žertuju. Já to odstřelování nemám rád, rozumíte.”

“Mně to nevadí,” řekl Robert Jordan. “Nelíbí se mi to, ale už mi to nevadí.”

“Já vím,” řekl Karkov. “Slyšel jsem o tom.”

“Záleží na tom?” zeptal se Robert Jordan. “Já se jenom snažil být v té věci upřímný.”

“Je to politováníhodná věc,” řekl Karkov. “Ale je to jedna z věcí, které vedou k tomu, abychom považovali za spolehlivé ty lidi, kterým by jinak trvalo mnohem déle, než je do té kategorie přijmeme.”

“Já jsem považován za spolehlivého?”

“Ve své práci jste považován za velmi spolehlivého. Musím s vámi občas pohovořit, abych poznal, jaké máte názory. Škoda že spolu nikdy nemluvíme vážně.”

“Své názory jsem odložil na dobu, až vyhrajeme válku,” řekl Robert Jordan.

“Tak to je možná nebudete potřebovat ještě dlouho. Ale měl byste se snažit trochu si je procvičovat.”

“Čtu Mundo Obrero,” odpověděl mu Robert Jordan a Karkov řekl: “No dobrá. Výborně. Já taky rozumím žertu. Ale v Mundo Obrero bývají velmi inteligentní věci. Jediné inteligentní věci napsané o téhle válce.”

“Ano,” řekl Robert Jordan. “Souhlasím s vámi. Ale aby si člověk udělal úplný obraz o tom, co se děje, nestačí číst jenom stranický orgán.”

“Ne,” řekl Karkov. “Ale takový obraz nezískáte, ani kdybyste četl dvacatery noviny, a i kdybyste ho získal, pak nevím, co byste si s ním počal. Já mám takový obraz skoro pořád, a co dělám, je, že se snažím na něj zapomenout.”

“Myslíte, že to vypadá tak špatně?”

“Už je to lepší, než to bylo. Už se tak trochu dostáváme z nejhoršího. Ale vypadá to moc mizerně. Budujeme obrovskou armádu a některé jednotky, jako ta Modestova, El Campesinova, Listerova a Duránova, jsou spolehlivé. Jsou víc než spolehlivé. Jsou skvělé. Přesvědčíte se o tom. Mimoto máme ještě stále mezinárodní brigády, i když se jejich úloha mění. Ale válku nemůže vyhrát armáda, která se skládá jak z dobrých, tak ze špatných jednotek. Je potřeba dostat všechny na určitou úroveň politického vývoje; všichni musí vědět, zač bojují a jak je to důležité. Všichni musí věřit v boj, který mají vybojovat, a všichni se musí podrobit kázni. Povoláváme spoustu lidí do zbraně a vytváříme obrovskou armádu, ale nemáme čas vštípit jim kázeň, jakou potřebuje armáda z odvedenců, když se má osvědčit v bitevním ohni. Nazýváme ji lidovou armádou, ale nebude mít přednosti skutečné lidové armády a nebude mít železnou kázeň, kterou potřebuje armáda z odvedenců. Uvidíte. Je to velmi nebezpečný postup.”

“Dneska nejste zrovna v moc optimistické náladě.”

“Nejsem,” řekl Karkov. “Právě jsem se vrátil z Valencie, kde jsem se setkal s mnoha lidmi. Z Valencie se nikdo nevrací v moc optimistické náladě. V Madridu má člověk dobrý a čistý pocit a zdá se mu, že nemůžeme nevyhrát. Ve Valencii je to něco jiného. Tam ještě vládnou zbabělci, kteří utekli z Madridu. Blaženě se tam uhnízdili v lenosti a byrokratismu a vládnou. Pro ty v Madridě mají jenom pohrdání. Jsou posedlí tím, že se snaží oslabit komisariát války. A Barcelona. Měl byste vidět Barcelonu.”

“Jak to tam vypadá?”

“Je to tam ještě pořád jako v komické opeře. Nejdřív to byl ráj neškodných bláznů a romantických revolucionářů. Teď je to ráj vojenských panáků. Vojáků, kteří rádi nosí uniformu, kteří si rádi nadutě vykračují a naparují se a nosí na krku červenočerné šátky. Těm se na válce líbí všechno, jenom ne bojovat. Z Valencie se dělá člověku nanic a Barcelona je k smíchu.”

“A co puč P. O. U. M.?”

“P. O. U. M., to nebylo nikdy nic vážného. Bylo to kacířství neškodných bláznů a bouřliváků a bylo to vlastně jenom dětinství. Bylo mezi nimi také pár svedených poctivců. Měli mezi sebou jednu docela dobrou hlavu a dostali od fašistů trochu peněz. Ne mnoho. Ubohá P. O. U. M. Byli to strašní hlupáci.”

“A přišlo při tom puči mnoho lidí o život?”

“Ne tolik, kolik jich bylo potom zastřeleno anebo ještě bude zastřeleno. Ach, ta P.O.U.M. Je jako to jméno. Nic vážného. Měli tomu říkat O.T.O.K. nebo Š.A.R.L.A.CH. Ale ne, šarlach je mnohem nebezpečnější. Může poškodit i sluch. Ale víte, že dali dohromady spiknutí, abych byl zavražděn já, Walter, Modesto a Prieto? Vidíte, jak strašně to měli popletené? My čtyři přece nemáme vůbec nic společného. Ubohá P.O.U.M. Nezabili vůbec nikoho. Ani na frontě, ani nikde jinde. Ano, pár lidí přece, v Barceloně.”

“Byl jste tam?”

“Ano. Poslal jsem telegram, ve kterém jsem vylíčil ničemnost této hanebné organizace trockistických vrahů a jejich opovrženíhodných fašistických machinací, ale mezi námi, ta P.O.U.M. není nic vážného. Jediný jejich schopný člověk byl Nin. Už jsme ho měli, ale upláchl nám pod rukama.”

“Kde je teď?”

“V Paříži. Říkáme, že je v Paříži. Byl to velmi příjemný člověk, ale nebezpečný politický úchylkář.”

“Ale oni byli přece ve spojení s fašisty, nebo ne?”

“Kdo není?”

“My nejsme.”

“Kdo ví? Doufám, že nejsme. Vy jste často mezi nimi, za frontou,” usmál se. “Ale bratr jednoho tajemníka republikánského vyslanectví v Paříži si minulý týden zajel do St. Jean de Luz a setkal se tam s lidmi z Burgosu.”

“Mně se to víc líbí na frontě,” řekl Robert Jordan. “Čím blíž k frontě, tím lepší lidi.”

“Jak se vám to líbí za fašistickými liniemi?”

“Moc. Máme tam skvělé lidi.”

“Tak vidíte, a oni zase mají zřejmě skvělé lidi za našimi liniemi. My je chytáme a střílíme a oni chytají a střílejí naše. Když jste na jejich území, musíte vždycky myslet na to, kolik lidí posílají oni k nám.”

“Přemýšlel jsem o nich.”

“No,” řekl Karkov. “Na dnešek máte asi už dost látky k přemýšlení, a tak dopijte pivo, co vám zbývá ve džbánku, a běžte si po svých. Přijďte mě zas brzo navštívit.”

Ano, pomyslel si Robert Jordan. V Gaylordově hotelu ses hodně naučil. Karkov četl jedinou knihu, kterou Robert Jordan vydal. Kniha neměla úspěch. Měla jenom dvě stě stran a Robert Jordan pochyboval, jestli ji přečetlo aspoň dva tisíce lidí. Vložil do ní to, co objevil o Španělsku za deset let putování, pěšky, ve vagónech třetí třídy, autobusem, na koni, na mezku a v nákladních autech. Znal dobře Baskicko, Navarru, Aragonii, Galicii, obě Kastilie a Estremaduru. Borrow, Ford a jiní napsali tak dobré knihy, že Robert Jordan mohl přidat už jen velmi málo. Ale Karkov řekl, že je to dobrá kniha.

“Jenom proto si s vámi dávám práci,” řekl. “Myslím, že píšete naprosto pravdivě, a to je velmi vzácný jev. A tak bych byl rád, abyste některé věci poznal.”

Tak dobře. Až tohle skončí, napíše knihu. Ale jenom o věcech, které opravdu zná, a o tom, co ví. Ale abych na to stačil, budu se muset naučit psát mnohem lépe, než umím teď, pomyslel si. Věci, s kterými se v této válce seznamujeme, nejsou nijak prosté.