Rajská zahrada

Kapitola šestá

Dopoledne strávili v Pradu a teď seděli v domě se silnými kamennými zdmi. Byl velmi starý a uvnitř chladný. Podél stěn stály sudy s vínem. Stoly byly staré a masivní, židle odřené. Světlo sem pronikalo dveřmi. Číšník přinesl každému z nich sklenici manza- nilly, vína z nížiny blízko Cádizu, která se nazývala Marismaská, s plátky jamón serrano. Pak donesl očazenou silně vyuzenou šunku z prasat krmených žaludy, pikantní jasně červenou salchichón, další ještě pikantnější tmavou klobásu z města Vich, ančovičky a olivy ochucené česnekem. Jedli a pili manzanillské, lehké víno s příchutí muškátových oříšků.

Kateřina měla u sebe na stole španělsko-anglickou konverzaci se zelenou obálkou a David stoh ranních novin. Byl horký den, ale ve staré budově bylo chladno. „Přejete si gazpachoT' zeptal se číšník. Byl to starý muž a znovu jim naplnil sklenice.

„Myslíte, že bude seňoritě chutnat?“

„Vyzkoušejte ji,“ řekl číšník vážně, jako by mluvil o klisně.

Přinesl velikou mísu a mezi plátky křupavých okurek, rajčat, česnekového chleba, zelenou a červenou paprikou plavaly v hrubě opepřené tekutině, která byla ještě lehce ochucena olejem a vinným octem, kousky ledu.

„To je vlastně salátová polévka,“ řekla dívka. „Je vynikající!“

„Es gazpacho,“ řekl číšník.

Pili teď valdepeňské, které si nalévali z velkého džbánu, a to posílilo základy vybudované předchozím vínem; teď se tempo zbrzdilo, zmírnilo ho gazpacho, se kterým se valdepeňské začalo sebejistě potýkat. Účinek se dostavil spolehlivě.

„Co je tohle za víno?“ zeptala se Kateřina.

„Africké,“ odpověděl David.

„Říká se, že Afrika začíná u Pyrenejí. Pamatuji se, jak to na mě zapůsobilo, když jsem to poprvé slyšela.“

„To se sice snadno říká, je to ale mnohem složitější. Napij se ho.“

„Jak ale můžu někomu říkat, kde začíná Afrika, když jsem tam nikdy nebyla? Lidi vlastně pořád vykládají bludy.“

„Jistě. To mi povídej.“

„Baskicko se určitě Africe, nebo tomu, co jsem o Africe slyšela, nepodobá.“

„Ani Asturie nebo Galicie. Ale jakmile se dostaneš do vnitrozemí, začne to vypadat jako Afrika pěkně rychle.“

„Proč ale tuhle krajinu nikdy nikdo nenamaloval?“ zeptala se Kateřina. „Na všech pozadích jsou vždycky jen hory za Escoria- lem.“

„Sierra,“ řekl David. „Nikdo nechtěl kupovat obrazy Kastilie, tak jak jsi ji viděla. Neměli malíře krajinomaleb. Malíři malovali to, co si kdo objednal.“

„Až na Grecovo Toledo. Je to strašné, mít takovou nádhernou zem a žádné dobré malíře, kteří by ji malovali,“ řekla Kateřina.

„Co budeme jíst teď?“ zeptal se David, když k nim přistoupil majitel, malý muž středního věku, podsadité postavy s čtverhranným obličejem. „Říká, že bychom si měli dát nějaké maso.“

„Hay solomillo muy bueno,“ doporučoval majitel.

„Ne, prosím vás“, řekla Kateřina. „Dám si jenom salát.“

„Dobře, dejte si aspoň trochu vína,“ řekl majitel a znovu naplnil džbán z kohoutku od sudu, který byl umístěn za pultem.

„Neměla bych už pít,“ řekla Kateřina. „Promiň, že tak moc mluvím. Promiň mi, jestli jsem mluvila hloupě. Obyčejně to dělám.“

„Mluvila jsi velmi zajímavě. Přímo obrovsky zajímavě, vzhledem k tomu vedru, jako je dnes. To po víně jsi tak hovorná?“

„Je to jiný druh mnohomluvnosti než po absintu,“ řekla Kateřina. „Nemám pocit, že by byla nebezpečná. Začala jsem žít nový lepší život. Teď čtu, pozoruju všechno kolem sebe a snažím se nepřemýšlet tolik o sobě a chci v tom pokračovat dál. Ale neměli bychom zůstávat v tomhle ročním období ve městě. Možná, že odjedeme. Celou cestu sem jsem viděla tolik nádherných míst, jako stvořených pro malíře. Já ale vůbec malovat neumím a nikdy umět nebudu. Vím o tolika zajímavých věcech, jen je napsat, já ale nedokážu napsat ani pořádný dopis. Nikdy jsem se nechtěla stát malířkou nebo spisovatelkou, dokud jsem nepřišla do téhle země. Je to, jako když celou tu dobu tady máš hlad a není tu nic, čím bys ho zahnal.“

„Tahle země tady prostě je. Kvůli tomu nic dělat nemusíš. Vždycky tady bude. A je tu Prado,“ řekl David.

„Zůstane jen to, co člověk vnímá. A já nechci umřít a aby to všechno zmizelo.“

„Máš každý kilometr, co jsme ujeli. Celý ten žlutý kraj a bílé kopce s poletujícím chmýřím, snášejícím se z dlouhé řady topolů podél cesty. Pamatuješ si, cos viděla, cos cítila, a to je tvoje. Copak nemáš le Grau du Roi, Aigues Mortes, celou tu nížinu kraje Camargue, kterou jsme projeli na kolech?“

„Co ale, až budu mrtvá?“

„Tak budeš mrtvá.“

„Já ale nesnáším pocit, že umřu.“

„Tak ho neměj, dokud se to nestane. Dívej se kolem sebe, p…