Rajská zahrada

Kapitola devatenáctá

Leželi na jemném písku té nejmenší ze tří zátok, kam vždycky chodili, když byli sami. „Nechce jet do Švýcarska,“ řekla dívka.

„Neměla by jezdit ani do Madridu. Španělsko není právě vhodné místo pro zhroucení.“

„Mám pocit, jako bychom byli celá léta manželé a neměli nic jiného než samé problémy.“ Shrnula mu vlasy z čela a políbila ho. „Chceš si zaplavat?“

„Ano. Skočíme z té vysoké skály. Ale z té skutečně nejvyšší.“

„Skoč z ní sám. Až vyplavu, skoč přese mne.“

„Fajn. Ale zůstaň na místě, až budu skákat.“

„Jsem zvědavá, jak blízko se ke mně dostaneš.“

Dívala se vzhůru, jak se připravuje na vysoké skále ke skoku a opisuje hnědý oblouk proti modré obloze. Pak se blížil směrem k ní a za jejími rameny se zvedla hladina s modrou sprškou vody. Pod vodou to stočil, vynořil se před ní a zatřepal hlavou. „Trefil jsem se přesně,“ řekl.

Zaplavali si k útesu a zpátky a pak na břehu jeden druhého osušili a oblékli se.

„Opravdu se ti líbí, když skáču tak těsně k tobě?“

„Zbožňuju to.“

Políbil ji. Rty měla ještě chladné od plavání a chutnaly mořem.

Když se Kateřina vrátila, vypadala unaveně, ale klidně.

U stolu řekla: „Zajela jsem si do Nice a pak jsem se vracela a zastavila jsem nahoře nad Villefranche. Pozorovala jsem válečný křižník, který tam připlul, a pak už bylo pozdě.“

„Vždyť ses moc nezpozdila,“ uklidňovala ji Marita.

„Bylo to strašně zvláštní,“ pokračovala Kateřina. „Všechny barvy byly nějak hrozně jasné. Dokonce i ty šedivé. Olivovníky se třpytily.“

„To bylo poledním světlem,“ řekl David.

„Ne. Nemyslím, že tím,“ odpověděla. „Nebylo to moc příjemné. Úžasné ale bylo, když jsem zastavila a pozorovala tu loď. Nevypadala tak velká, aby nesla tak veliké jméno.“

„Sněz, prosím tě, aspoň trochu toho masa,“ nutil ji David. „Vždyť jsi skoro nic nesnědla.“

„Promiň. Je to dobré. Mám ráda toumedos.“

„Chtěla bys něco jiného místo masa?“

„Ne. Sním si salát. Myslíš, že bychom si mohli dát láhev Perri- er-Jouět?“

„Samozřejmě.“

„Vždycky nám tak chutnalo,“ řekla. „A byli jsme při něm tak šťastní.“

Potom, když byli v jejich pokoji, řekla Kateřina: „Neměj strach, Davide…