Rajská zahrada

Kapitola sedmá

Ráno vstal, když ještě spala, a vykročil do nádherně svěžího ranního vzduchu náhorní planiny. Šel ulicí nahoru k Plaza Santa Ana a v jedné kavárně si dal snídani a přečetl si místní noviny. Kateřina chtěla být v Pradu přesně v deset, kdy Prado otvírají, a tak než odešel, nařídil budíka na devět hodin, aby ji vzbudil. Když stoupal ulicí, představoval si ji, jak spí - její krásně rozčepýřenou hlavu, která vypadala jako stará mince, jak ležela na bílém prostěradle bez polštáře; myslel na křivky jejího těla, rýsující se pod tenkou přikrývkou. Trvalo to měsíc, říkal si, nebo skoro měsíc. A pak od le Grau du Roi až po Henday to byly dva měsíce. Ne, méně, protože na to začala myslet už v Nimes. Nebyly to dva měsíce. Svoji jsme tři měsíce a dva týdny. Doufám, že ji vždycky uspokojím, ale nemyslím si, že by v tomhle se mohl někdo o někoho postarat. Je těžké to vůbec strpět. Rozdíl je v tom, že si tentokrát řekla přímo, pomyslel si. Řekla si o to.

Když přečetl noviny a zaplatil za snídani, vyšel ven do vedra, které se po změně větru zase vrátilo na náhorní planinu, a zamířil do banky, plné chladné neosobní zdvořilosti, a vyzvedl si poštu, kterou mu tam zaslali z Paříže. Otevřel ji a četl, zatímco čekal, po nekonečných formalitách u mnoha okének s příkazem na vyplacení peněz, které poukázali z jeho banky sem do jejich madridské pobočky.

Konečně zastrčil svazek bankovek do náprsní kapsy svého saka a vyšel zase do té výhně. Zastavil se u novinového Stánku, aby si koupil anglické a americké noviny, které ráno přivezl Sud Express. Koupil si nějaké týdeníky o býčích zápasech, aby si do nich zabalil anglicky psané noviny, a pak kráčel dolů po Carrera San Geronimo do příjemně chladného dopoledního přítmí italského bistra. Ještě tam nikdo nebyl. Vzpomněl si, že si nesmluvil s Kateřinou schůzku.

„Co budete pít?“ zeptal se číšník.

„Pivo,“ řekl.

„Tohle není pivnice.“

„Vy nemáte pivo?“

„Máme. Ale tohle není pivnice.“

„Tak si trhni nohou,“ řekl, znovu zabalil noviny a vyšel ven. Přešel ulici, pak se ale zase vrátil na druhou stranu, odbočil vlevo do Calle Vittoria, aby si mohl zajít do Cervezería Alvarez. Posadil se u stolku pod plátěnou roletou a vypil naráz sklenici chladného piva.

Ten číšník možná mluvil jen tak, jen aby něco řekl, pomyslel si. A co říkal, byla pravda. Není to pivnice. Prostě byl přesný, ale drzý nebyl. To, co mu na to odpověděl on, nebylo dobré a nemohl to nijak omluvit. To, co udělal, bylo hnusné. Vypil druhé pivo a zavolal číšníka, aby mu zaplatil.

„Yla Seňora?“zeptal se číšník.

„V Pradu. Budu muset už jít.“

„No, tak zatím na shledanou.“

Do hotelu se vrátil zkratkou, která vedla přímo z kopce dolů. Klíč visel na desce, a tak vyjel do jejich poschodí, v pokoji položil noviny a poštu na stolek a většinu peněz zamkl do svého příručního kufříku. Pokoj byl uklizený, okenice byly přivřené kvůli horku, takže v pokoji bylo přítmí. Opláchl se, pak roztřídil poštu, vzal z ní čtyři dopisy a dal si je do postranní kapsy. Vzal si s sebou dolů do baru i pařížská vydání The New York Herald, Chicago Tribune a London Daily Mail. Cestou se stavil v recepci, aby tam nechal klíč, a požádal recepčního, aby vyřídil paní, že sedí v baru.

Posadil se na stoličku u bani, objednal si marismeňo, a zatímco jedl olivy s česnekem z misky, kterou před něho postavil barman spolu se sklenicí vína, otvíral a četl dopisy. V jednom byly výstřižky s recenzemi jeho románu. Četl je a při tom měl pocit, jako by se to netýkalo ani jeho, ani toho, co napsal.

Zasunul výstřižky zase zpátky do obálky. Recenze byly výstižné a citlivé, ale nic pro něho neznamenaly. Se stejnou lhostejností si přečetl dopis od nakladatele. Kniha se prodává dobře, předpokládají, že by se mohla vyprodat; ačkoliv člověk v téhle věci nikdy neví. Samozřejmě, že po tak mimořádně dobrém přijetí u kritiky se mu otevírá cesta pro další knihu. Velkou výhodou je, že je to jeho druhý a ne první román. Je smutné, jak často se stává americkým autorům, že první romány jsou jejich jedinými dobrými knihami. Ale jeho druhé dílo, pokračoval nakladatel, potvrdilo ten příslib do budoucna, který již více než naznačil jeho první román. Léto v New Yorku je neobyčejně špatné. Je chladno a prší. Panebože, ať jde k čertu s tím, jak je v New Yorku, ať jde k čertu tenhle parchant Coolidge s úzkými rty, který chytá pstruhy ve vysokém tuhém límečku v sádce na ryby v Black Hills, který jsme ukradli Siouxům a Cheyennům, a kde se proch- lastaná spisovatelská honorace zajímá jen o to, jestli jejich baby umí charleston. K čertu s tím příslibem, který se potvrdil. Jaký příslib a komu? Těm časopisům - The Bookman, The New Republic? Ne, já jsem to naznačil. Já vám ukážu ten příslib do budoucna, který potvrdím. Žvásty.

„Nazdar mladíku,“ ozval se hlas. „Proč se díváte tak rozhořčeně?“

„Dobrý den, plukovníku,“ odpověděl David a najednou se cítil dobře.

„Co tu sakra děláte?“

Plukovník, který měl hluboké modré oči, nazrzlé vlasy a opálený obličej, jenž vypadal, jako by ho tesal z kamene unavený sochař a zlomil si na něm dláto, vzal Davidovi sklenici a ochutnal marismeňo.

„Doneste mi taky láhev toho, co pije tenhle mladej muž. Ke stolu tamhle,“ řekl barmanovi. „Přineste mi vychlazenou láhev. K ledu ji dávat nemusíte. Přineste ji hned.“

„Ano, pane,“ kývl barman.“

„Pojďte,“ řekl plukovník Davidovi a vedl ho ke stolu v rohu místnosti. „Vypadáte velmi dobře.“

„Vy taky.“

Plukovník John Boyle měl na sobě oblek z tmavomodré látky, která se zdála dost pevná, ale chladivá, a modrou košili s černou vázankou.

„To já vždycky,“ odpověděl. „Nechcete práci?“

„Ne,“ řekl David.

„To jste celej vy. Ani se nezeptáte, jakou.“ Jeho hlas zněl, jako kdyby odkašlával slova ze zaprášeného krku.

Číšník přinesl víno, naplnil dvě sklenice a postavil před ně dvě misky, jednu s česnekovými olivami a druhou s oříšky.

„A co ančovičky?“ zeptal se plukovník. „Tohle je mi pěkná fonda.“

Barman se usmál a šel pro ančovičky.

„Vynikající víno,“ řekl plukovník. „Prvotřídní. Vždycky js…