Pes baskervillský

KAPITOLA VII
SOUROZENCI STAPLETONOVI

Svěží nádhera příštího jitra přece jen v našich myslích poněkud zahladila ponuré, skličující dojmy, jimiž zámek Baskerville na nás oba prvně zapůsobil. Když jsme, sir Henry a já, seděli u snídaně, záplava slunečního světla proudila do jídelny a barevná sklíčka, z nichž byly v ozdobných oknech sestaveny heraldické obrazy, vrhala rozmazaná světélka. Temné táflování žhnulo v zlatém světle jako bronzové a bylo věru těžké si představit, že nás tato místnost včera večer tolik deptala.

„Tak se mi zdá, že to nesmíme svádět na dům, ale že vina je na nás,“ řekl baronet. „Byli jsme unaveni cestou a prokřehlí jízdou v kočáře, a proto na nás zámek zapůsobil tak depresívně. Ted jsme odpočatí a je nám dobře, a hned je to všechno zase veselejší.“

„A přece to nebyla jen a jen naše fantazie,“ odpověděl jsem. „Neslyšel jste například v noci náhodou někoho – patrně ženu – hlasitě vzlykat?“

„To je divné, protože jsem při usínání měl dojem, že něco takového slyším. Hezkou chvíli jsem čekal, ale už se nic nedělo, a proto jsem usoudil, že se mi to jen zdálo.“

„Slyšel jsem to zřetelně a jsem si jist, že to opravdu vzlykala žena.“

„Na to se musíme okamžitě zeptat.“

Zazvonil a otázal se Barrymora, zda nám může podat nějaké vysvětlení. Zazdálo se mi, že bledá tvář komorníka ještě o odstín zbledla, když naslouchal otázce svého pána.

„V domě jsou jen dvě ženy, sire Henry,“ odpověděl. „Jedna je služebná, která spí v protějším křídle. Druhá žena je má manželka a mohu dosvědčit, že vzlykání nemohlo pocházet od ní.“

A přece lhal, když to říkal, neboť po snídani jsem náhodou potkal paní Barrymorovou v dlouhé chodbě a slunce ji svítilo přímo do tváře. Paní Barrymorová byla statná, flegmatická žena s tváři rysů ne příliš jemných a s nehybnými, přísnými ústy. Leč oči ji prozradily,

neboť byly zarudlé a hleděly na mne zpod opuchlých víček. Ona tedy byla žena, jež v noci plakala – a plakala-li, její muž to musel vědět. A přece to popřel – dobře věda, že může být snadno usvědčen ze lži. Proč to učinil? A proč žena tak hořce plakala? Už teď bylo kolem toho bledého, pohledného muže s černým plnovousem příliš mnoho ponurých záhad. On to byl, kdo jako prvý objevil mrtvolu sira Charlese, a pokud jde o okolnosti, jež vedly k smrti starého pána, spoléhali jsme se dosud bezvýhradně jen na to, co nám řekl Barrymore. Je možné, aby muž, kterého jsme viděli v drožce na Regent Street, byl nakonec přece jenom Barrymore? Plnovous mohl být týž. Drožkář sice popsal muže jako poněkud menšího, leč jeho dojem mohl docela dobře být mylný. Jakým způsobem lze tuto dílčí záhadu rozřešit s konečnou platností? Bylo mi okamžitě jasné, že musím především navštívit poštmistra v Grimpenu a zjistit, zda se náš pokus podařil, to jest, zda telegram byl opravdu doručen do Barrymorových vlastních rukou. Ať odpověď bude taková či onaká, budu alespoň mít co napsat Sherlocku Holmesovi.

Sir Henry byl po snídani zaneprázdněn množstvím písemné agendy, takže chvíl…