Studie v šarlatové

V
Po inzerátu návštěva

Po tom rušném dopoledni jsem se cítil unaven, mé zdraví přece jen nebylo ještě v pořádku. Má únava se odpoledne dokonce změnila ve vyčerpanost. Když Holmes odešel na koncert, lehl jsem si na pohovku. Chtěl jsem alespoň dvě hodiny spát. Marné jsem se snažil usnout. Vším tím, co se stalo, jsem byl rozrušen a hlavou se mi honily nejpodivnější nápady a domněnky. Kdykoliv jsem zavřel oči, zjevil se mi zkřivený, opičí obličej zavražděného. Bylo to příšerné, kdyby to nebylo proti dobrým mravům, řekl bych, že jsem byl skoro rád, že toho člověka někdo sprovodil ze světa. Snad ještě nikdy jsem neviděl tak zločineckou tvář, jakou měl Enoch J. Drebber z Clevelandu. Přesto jsem však uznával, že sama tato skutečnost nemůže omluvit vrahovo počínání. Ale to všechno je záležitost soudu.

Čím víc jsem o věci přemýšlel, tím víc jsem dával za pravdu svému spolubydlícímu, který se domníval, že Drebber byl otráven. Vzpomněl jsem si, jak Holmes čichal ke rtům mrtvého, a byl jsem jist, že musel něco zjistit, co v něm tuto domněnku vzbudilo. A jestliže to nebyl jed, co způsobilo smrt člověka, když se na jeho těle nenašlo žádné zranění a když ho vrah nezardousil? Čí to byla krev na podlaze? Nikde nebylo nejmenší známky po zápase, u zavražděného nebyla nalezena zbraň, kterou by byl mohl útočníka poranit. Věděl jsem, že ani já, ani Holmes nebudeme dobře spát, dokud nenajdeme odpovědi na tyto otázky. Holmesovo klidné, sebevědomé chování mě přesvědčilo, že můj přítel si už vytvořil teorii, která vysvětluje všechna fakta, jenže jaká ta jeho teorie je, to jsem si prozatím nedovedl představit.

Vrátil se velice pozdě – koncert nemohl trvat tak dlouho, aby na něm strávil celou tu dobu. Když přišel, večere už byla na stole.

„Bylo to nádherné,“ řekl, sotva si sedl. „Pamatujete se, co říká Darwin o hudbě? Tvrdí, že schopnost provozovat a vnímat hudbu měl člověk dřív, než začal mluvit. Možná že právě proto nás hudba tak dojímá, možná že je to matná vzpomínka na ty dávné časy.“

„To je trochu odvážné tvrzeni,“ poznamenal jsem.

„Má-li člověk pochopit přírodu, nesmí se bát myslet nekonvenčně,“ odpověděl. „Co je vám? Nevypadáte dobře. Rozrušila vás asi ta záležitost na Brixton Road.“

„Musím se přiznat, že ano,“ odpověděl jsem. „Po tom, co jsem zažil a zkusil v Afganistanu, měl bych být otrlejší. U Maiwandu jsem viděl, jak nepřítel v pravém smyslu slova rozsekal mé kamarády na kusy, a na mé nervy to nijak zvlášť nepůsobilo.“

„To dovedu pochopit. Celá tahle záležitost je tak tajemná, že fantazie pracuje na plné obrátky, abych tak řekl. Kdo nemá fantazii, neví, co je hrůza. Četl jste večerní noviny?“

„Ne.“

„Myslím, že si počínají dobře, není v nich ani slova o dámském snubním prstenu. Je to správné, že se o tom nezmiňují.“

„Proč?“

„Přečtěte si tenhle inzerát,“ odpověděl. „Poslal jsem ho ještě dnes dopoledne do všech novin.“

Podal mi přes stůl noviny. Podíval jsem se na inzerát v sloupci nadepsaném ‚Nálezy’.

„Na Brixton Road,“ zněl inzerát, „byl nal…