Studie v šarlatové

ČÁST II
Země svatých

I
Na Velké solné pláni

Ve střední části severoamerické pevniny leží vyprahlá, odpuzující poušť, která po mnoho let byla hradbou proti postupu civilizace. Od Sierry Nevady k Nebrasce a od řeky Yellowstone na severu k řece Colorado na jihu se rozprostírá země smutku a ticha. Příroda ovšem nedala celému tomuto kraji jednotvárný vzhled. Vytvořila zde i vysoké, sněhem pokryté hory a temná, ponurá údolí. Jsou tu rychle tekoucí řeky, které se řítí rozeklanými kaňony. Jsou tu obrovské pláně, které se v zimě bělají sněhem a v létě jsou pokryty šedým solným prachem. Všechno je tu jakoby bez života, nehostinné, chudé.

Tato země zoufalství není obydlena. Někdy tudy přejde tlupa Indiánů z kmene Pániů nebo z kmene Černonožců, která putuje k novým lovištím, ale i ti nejstatečnější ze statečných jsou rádi, když mají tu hrůznou pláň za zády a když se znovu octnou na svých prériích. Křovím se plíží kojot, ve vzduchu těžce mává křídly luňák a temnými roklemi se kolébá neohrabaný medvěd grizzly a hledá si mezi skalami potravu. To jsou jediní obyvatelé této pustiny.

Na celém světě není nic smutnějšího než pohled, který se před vámi otevře, když stanete na severním úbočí Sierry Blanky. Kam oko dohlédne, leží velká, plochá rovina, pokrytá solným prachem a skupinami zakrslých, věčně zelených dubů. Po nejzazším okraji obzoru se táhne dlouhý řetěz horských vrcholů, pokrytých sněhem. Na tomto obrovském kusu země není ani známky života, ani stopy po něčem, co by život připomínalo. Po ocelově modrém nebi nepřeletí pták, na mrtvé, šedé zemi se nic nepohne. A hlavně: je tu absolutní ticho. Naslouchej, jak chceš, v celé té obrovské pustině nezachytíš ani stín zvuku. Nic než ticho – úplné, zdrcující ticho.

Řekli jsme, že na té velké pláni není ani stopy po něčem, co připomíná život. Není to tak docela pravda. Když se díváte ze Sierry Blanky dolů, vidíte, jak se přes poušť vine stezka a jak se ztrácí v dálce. Je vyježděná koly vozů a vyšlapaná nohama mnoha odvážlivců. Jsou po ní roztroušeny bílé předměty, které se v slunci lesknou a odrážejí se od šedé vrstvy soli. Pojďte blíž a prohlédněte si je! Jsou to kosti. Některé jsou velké a hrubé, jiné menší a jemnější. Ty první patřily zvířatům, ty druhé lidem. Patnáct set mil je dlouhá ta příšerná karavanní cesta. Můžete ji sledovat podle pozůstatků těch, kteří na ní padli.

4. května 1847 tu na malém pahorku stál a rozhlížel se po kraji jediný pocestný. Podle vzhledu to mohl být sám tvůrce nebo démon těch končin. Těžko povědět, zda byl blíž čtyřicítce nebo šedesátce. Jeho tváře byly propadlé a vyzáblé, vyvstávající kosti obličeje byly potaženy napjatou, hnědou, pergamenu podobnou kůží. Jeho dlouhé hnědé vlasy a brada byly bíle prokvetlé. V zapadlých očích toho člověka byl nepřirozený lesk a na jeho ruce, která svírala ručnici, bylo sotva víc masa než na ruce kostry. Aby se udržel na nohou, opíral se o svou zbraň, a přece jeho vysoká, mohutná postava svědčila o jeho houževnaté, silné tělesné soustavě…