Údolí strachu

Ediční poznámka

Čtvrtý svazek souboru Příběhů Sherlocka Holmese, přinášející zbývající dva ze čtyř Doylových románů o tomto hrdinovi, obsahuje nejznámější a nejméně známou knihu holmesovského cyklu. (Důvody jediné odchylky od chronologického řazeníbyly vysvětleny v poznámce k předchozímu svazku.)

Doylův nejznámější román je nejen nevděčné, ale i zbytečné dlouze uvádět. Stačí, řekneme-li, že Pes baskervillský je nejslavnější a nejčtěnější detektivní román všech dob. Kromě nesčetných vydání v mnoha světových jazycích zpopularizovala později knihu různá divadelní, filmová a televizní zpracování, která seznámila s oběma pátrači a jejich podivuhodným dobrodružstvím i notorické nečtenáře. Zajímavější se zdá citovat, co o knize, obecně považované za prototyp detektivního románu, říká Doylův životopisec a znalec jeho díla John Dickson Carr. Ten ji totiž nepokládá za Doylovu nejzdařilejší detektivku(tu podle něho spisovatel napsal až později) a tvrdí, se z hlediska žánru se Pes baskervillský víc blíží napínavé kriminální historii: „Je to jediná z jeho (tj. Doylových) holmesovských povídek, ať už dlouhých či krátkých, v niž je Holmes podřízen příběhu a nikoli příběh Holmesovi; co na ní čtenáře uchvacuje, není ani tak viktoriánský detektiv jako spíš tajuplnost gotického románu.“ Toto překvapivé konstatování se ovšem týká hlavně žánrové „Čistoty“a ta je u detektivek odjakživa problematická a nikdy přesně neuzákonitelná. Závratnou oblibu Psa baskervillského lze bez nesnází vysvětlit kvalitami knihy ve všech jiných ohledech: Doyle právě zde jedineční evokoval atmosféru tajemství a děsu z událostí, které se zprvu vzpírají logickému vysvětlení; scenérie ponurých blat, do níž je příběh situován, je neobyčejně působivá; příběh je napsán s vervou a zároveň harmonicky; kompozice knihy projevuje daleko menší sklon k šabloně než ostatní holmesovské romány; úspěch je nepochybně založen na součtu všech těchto aktiv.

Údolí strachu, ač napsané o patnáct let později, má obdobnou stavbu jako první dva Doylovy romány o Holmesovi – Studie v šarlatové a Podpis čtyř. Opět se tu setkáváme s charakteristickou dvojdílností příběhu, kdy spáchaný zločin je jen důsledkem dávného zla, jakousi názornou ilustraci anglického přísloví Staré viny mají dlouhé stíny , a pátrání po pachateli vypravěče logicky vede k retrospektivě,k odhalení „předpříběhu“. V Údolí strachu je tato dvojdílnost realizována i formálně: děj je rozklouben ve dvě téměř samostatné části. Holmes je přítomen jen v první polovině knihy, což pro jeho příznivce z řad čtenářů pochopitelně znamená jisté zklamání. Doyle si toho byl vědom, ale zvolenou koncepci knihy přesto hájil. (Když od něho Greenhough Smith žádal informaci ochystaném románu, napsal mu: „V retrospektivním příběhu se s Holmesem rozloučíme. Je to nutné.“ ) Právě toto jen částečně splněné očekáváni je pravděpodobně příčinou, proč byl román relativně méně čten; do povědomí čtenářůse však Údolí strachu možná tak výrazně nevrylo také proto, že jeho …