Mstitel

IV. CO VYPRAVUJE JAN RANCE.

Byla jedna hodina, když jsme opustili dům č. 3 v sadech Laurestonských. Holmes dovedl mne k nejbližšímu telegrafnímu úřadu, odkudž odeslal dlouhý telegram.

Potom najmul drožku a nařídil, aby nás dovezla na adressu, kterouž nám dal Lestrade. Potom prohodil:

„Nic není nad to, jako když člověk shlédne okolnosti případu z první ruky. V duchu jest mně případ již v pravdě jasným, avšak, nevadí, zvíme-li, co lze ještě vyzvěti.

„Naplňujete mne úžasem, Holmese,“ děl jsem. „Nejste si jistě bezpečen všemi podrobnostmi, jak jste je byl uvedl.“

Holmes odtušil:

„Naopak, mýlka není tu možná. První věc, kterou jsem pozoroval při svém příchodu, byla, že drožka zanechala dvoje koleje různého rázu. Nuže, po celý týden až do minulé noci nepršelo, a kola, kteráž zanechala tak hluboké koleje, musila sem přijeti tudíž minulé noci. Byly tam i stopy podkov, a jelikož zářez jedné podkovy byl jasnější nežli ostatních tří, bylo jasno, že jedna podkova byla nová. Jelikož drožka byla zde na to teprv, když déšť počal a nikoliv teprve v hodinách ranních – v poslední příčině mám údaj Gregsonův, sleduje z toho, že musila zde býti v noci a tudíž že přivezla obě osoby tyto do domu.“

„To zdá se býti dosti jednoduché,“ pravil jsem. „Avšak jak jste zvěděl mužovu výšku?“

„Výška muže v devíti případech z desíti závisí od délky jeho stopy. Jest to dost jednoduchý výpočet, avšak bylo by zbytečno, abych vás trápil v tomto případě čísly. Znal jsem délku stopy muže toho z jílu z věnčí i z prachu uvnitř síně. Avšak nemusil jsem se ani počítati s tím. Píše-li totiž nějaký muž na stěnu, vede jej pouhý pud k tomu, aby psal nad úrovní očí svých. Nuže, nápis byl právě šest stop nad podlahou. To vše tedy bylo pravou hříčkou, pravou dětskou hříčkou.“

„A jeho věk?“ tázal jsem se.

„Nuže, může-li muž některý rozkročiti se čtyři a půl stopy bez nejmenší námahy, nemůže zajisté býti vyžilým, svadlým a sežloutlým člověkem. Takovou však byla šířka kaluže na zahradní cestě, kterou zřejmě on překročil. Kožené botky obešly kaluž a boty se širokými špičkami ji překročily. V tom všem přece není žádného tajemství. Užívám prostě při zjevech obyčejného života několik oněch pokynů pro pozorování a dedukci, za něž přimlouval jsem se v onom článku. Jest něco, co se vám v tvrzeních mých ještě jevilo podivným?“

„Dlouhé nehty a trichinopollský doutník,“ odtušil jsem.

„Nápis na stěně napsán byl ukazováčkem mužským, smočeným do krve. Lupou svojí zpozoroval jsem, že na omítce bylo při tom rychle škrábnuto, což by jistě nebylo se stalo, kdyby nehet muže toho byl ostříhán. Sebral jsem trochu popela, rozsypaného na zemi – byl temné barvy a pýrnatý – a takový popel pochází od doutníků, robených v Trichinopolli. Konal jsem zvláštní studia o popelu doutníkovém, a dokonce napsal jsem i monografii o předmětu tom. Lichotím si, že dovedu rozeznati na ráz popel každého známého druhu doutníku neb tabáku. A právě znalostí takových podrobností rozeznává se obratný detektiv od typu Gregsonov…