Z archívu Sherlocka Holmese

Na starém zámku v Shoscombe

Sherlock Holmes se už hezkou chvíli skláněl nad malým mikroskopem. Nyní se napřímil a vítězoslavně se po mně ohlédl.

„Je to klih, Watsone,“ prohlásil. „Určitě je to klih. Jen se podívejte na tyto roztroušené předměty v zorném poli.“

Sklonil jsem se k tubusu a zaostřil jej pro svůj zrak.

„Ty vlásky jsou nitky z tvídového kabátu. Nepravidelná šedá nakupení je prach. Vlevo je epitelové tkanivo. A ty hnědé skvrny uprostřed jsou nepochybně klih.“

„Rád vám to věřím,“ zasmál jsem se. „A vyplývá něco z toho faktu?“

„Je to velice výmluvný pokus,“ odvětil. „Snad si vzpomenete, že v tom případu ze St. Pancrasu se vedle mrtvého policisty našla čepice. Obviněný popírá, že by mu patřila. Ale je to rámař a s klihem denně pracuje.“

„Je to váš případ?“

„Ne, ale přítel Merivale ze Scotland Yardu mne požádal, abych se na to podíval. Od té doby, co jsem usvědčil toho penězokaze podle zinkových a měděných pilin ve švu jeho rukávu, začínají si mikroskopu víc vážit.“ Pohlédl netrpělivě na hodinky. „Mám ohlášeného nového klienta, ale zpozdil se. Mimochodem, víte něco o koňských dostizích, Watsone?“

„Měl bych tomu rozumět; stojí mne dobrou polovinu mého invalidního důchodu za zranění.“

„Pak vás jmenuji svým Praktickým průvodcem po dostihové dráze . Což takhle sir Robert Norberton? Říká vám něco to jméno?“

„Jak by ne! Žije na Starém zámku v Shoscombe, a tam já to dobře znám, neboť náš pluk tam měl kdysi přes léto tábor. Norberton jednou jen taktak unikl z oblasti vaší působnosti.“

„Jakto?“

„Zbičoval na dostihové dráze v Newmarketu Sama Brewera, toho známého lichváře z Curzon Street. Div ho nezabil.“

„To bude nějaký zajímavý pán. Povoluje takhle uzdu svým choutkám často?“

„Má pověst nebezpečného člověka. Je to snad nejodvážnější jezdec v Anglii – byl druhý na Velké národní ceně před několika lety. Je z těch lidí, kteří zmeškali svou dobu. Představte si takového bouřliváka před sto lety, za regentství Jiřího IV. – to by byl zápasník, vítěz dostihových drah a dobyvatel krásných dam, a mohl by se po libosti oddávat svým ztřeštěnostem!“

„Výtečně, Watsone! Vyportrétoval jste ho mistrnými tahy. Mám pocit, že toho člověka znám. Mohl byste mi povědět ještě něco o shoscombském Starém zámku?“

„Jen to, že leží uprostřed zámeckého parku, kde jsou také umístěny známé shoscombské chovné a závodní stáje.“

„A vrchním správcem je tam John Mason,“ řekl Holmes. „Netvařte se tak překvapeně nad mou informovaností, Watsone: to on je pisatelem tohoto dopisu, který právě rozkládám. Ale povídejte dál o Shoscombe. Zřejmě jsem narazil na bohatou žílu.“

„Další pozoruhodností jsou shoscombští kokršpanělové,“ řekl jsem. „Slyšíte o nich na každé výstavě psů. Nejušlechtilejší chov v Anglii. Jsou pýchou shoscombské zámecké paní.“

„Patrně choti sira Roberta Norbertona, že?“

„Sir Robert je starý mládenec. Naštěstí – vzhledem k jeho vyhlídkám do budoucnosti. Žije u své ovdovělé sestry lady Beatrice Falderové.“

„Chtěl jste asi říci, že ona žije u něho,…