Z archívu Sherlocka Holmese

Záhada na Thorském mostě

Kdesi v sejfech banky Cox a spol. na Charing Crossu spočívá plechová schránka, poznamenaná zubem času a stopami četných cest, na jejímž víku stojí mé jméno: MUDr. John H. Watson, důstojník indického armádního sboru v. v. Je až po okraj naplněna listinami, z nichž téměř všechny zaznamenávají jednotlivé pozoruhodné případy, jimiž se svého času zaobíral pan Sherlock Holmes. Některé z nich – a rozhodně nepatří k těm nezajímavým – se nepodařilo rozřešit, a z toho důvodu se sotva mohou stát předmětem mého vyprávění, když jim chybí konečné vysvětlení. Problém bez řešení může snad zajímat odborníka, ale běžného čtenáře by bezpochyby popudil. K těmto nedokončeným příběhům patří případ pana Jamese Phillimora, jenž se vrátil do vlastního domu pro deštník a od té chvíle už ho nikdy nikdo nespatřil. Neméně pozoruhodný byl případ jednostěžníku Alicia , který jistého jarního jitra veplul do nevelkého cáru mlhy a už se z něho nevynořil; jeho osud i osud jeho posádky zůstane navždy tajemstvím. Třetí takový případ, jenž stojí za pozornost, se týkal Isadory Persana, známého žurnalisty a šermíře: nalezli jej, jak vytřeštěně zírá do krabičky od sirek, která obsahovala jakýsi zvláštní hmyz, dosud vědě neznámý, a doplatil na to nebožák zdravým rozumem. Mimo tyto neprobádané případy je tam řada dalších, jež obsahují rodinné záležitosti natolik privátní, že by vzbudilo trapný úžas mnohých vysoce postavených osobností, kdybychom uznali za vhodné zveřejnit je v tisku. Nemusím snad zdůrazňovat, že takové porušení důvěry je vyloučené a že tyto záznamy budou utříděny a zničeny, když teď můj přítel už má čas věnovat se takovýmto úkolům. Krom toho však zůstává značný počet více či méně zajímavých případů, jež bych byl mohl už dávno připravit k otištění, nebýt obavy, aby se čtenářské veřejnosti neomrzely, což by se mohlo nepříznivě odrazit na věhlasu muže, jehož nadevše ctím. Některých jsem se zúčastnil a mohu o nich mluvit jako očitý svědek, zatímco v jiných případech jsem nebyl přítomen anebo jsem v nich hrál tak nepatrnou úložku, že mohou být popsány pouze nepřímo. Následující příběh čerpám z vlastní zkušenosti.

Onoho říjnového rána vál prudký vichr a já při oblékání postřehl, jak z osamělého platanu, který zdobí dvorek za naším domem, servává poslední listí. Scházel jsem k snídani v předtuše, že najdu svého druha v pochmurné náladě, neboť reagoval – jako všichni velcí umělci – velmi citlivě na své okolí. Proti všemu očekávání jsem však zjistil, že už téměř dojedl a že je v mimořádně přívětivém a radostném rozpoložení, ba že projevuje ono poněkud zlověstné veselí, jež se ho zpravidla zmocňovalo v nevážných chvílích.

„Máte nový případ, Holmesi?“ zeptal jsem se.

„Schopnost dedukce musí být nakažlivá, Watsone,“ odvětil. „Umožnila vám odhalit mé tajemství. Ano, mám nový případ. Po měsíci nudy a nezáživných hloupostí se kola opět roztočila.“

„Smím se zúčastnit?“

„Zatím toho není mnoho, čeho byste se zúčastnil, ale můžeme si o tom pohovořit, a…